Sucho. Hlad. Prudké záplavy. Rekordní srážky. Hurikány. Kyselé deště. Nejvyšší průměrné teploty v historii. Ve večerních zprávách tyto katastrofy vypadají jako zcela nezávislé události, ale je tomu skutečne tak? Není každá živelná pohroma jenom součástí velkého světového puzzle, které nám pomůže objevit klíč k záchraně budoucnosti lidstva?

Lidstvo žije na planetě Zemi krátce, zato však velmi intenzivně. Lidská snaha přežít a navíc žít naplno a kvalitně vyvrcholila revolučními změnami v průmyslu, vědě, výživě i medicíně. Tím však záhy porušila jemnou rovnováhu, díky které je život na Zemi možný. Klima a teplotu na naší planětě určují i oceány a deštné pralesy, které produkují kyslík a absorbují oxid uhličitý. Problémy nastaly v okamžiku, kdy se přirozenými procesy a přírodními plyny, které umožňují život na zemi, začaly mísit výpary z vysokých komínů a dým. Na každý kamión výrobků připadá několik kamiónů odpadu. Oceány jsou plné rtuti, těžkých kovů a toxických látek. Lesy se zmenšují, pouště naopak rostou, světový ledovec taje a planeta Země se zahřívá.

Jsou tyto neblahé změny nezvratné? Když si všechny části tohoto obrovského puzzle složíme dohromady, odkryjí nám příběh lidstva, který bychom měli znát. Možná nám tento příběh pomůže pochopit, kým jsme a co nás váže k našemu jedinému domovu, této planetě. Ať se nám to líbí nebo ne, ocitli jsme se ve věku ekologie.

Vypravěčem filmu 11. hodina je Leonardo DiCaprio, který jej s Leilou Conners Petersen, Chuckem Castleberrym a Brianem Gerberm rovněž produkoval. Film napsaly a režírovaly Leila Conners Petersen a Nadia Conners. Snímek 11. hodina vypráví o zlomovém okamžiku, v němž ještě stále máme šanci zvrátit osud naší planety. Film zkoumá, jak se lidstvo do této situace dostalo - jak svým neuváženým způsobem života ovlivňujeme procesy na Zemi a co můžeme udělat, abychom to ještě mohli napravit. Filmařům poskytli rozhovory uznávaní světoví odborníci i známé osobnosti. Uvidíme v něm i bývalého nejvyšší představitele SSSR Michaila Gorbačova, proslulého vědce Stephena Hawkinga, bývalého ředitele CIA R. Jamese Woolseyho, odborníky na trvale udržitelný rozvoj Williama McDonoucha a Bruce Mau a více než 50 dalších předních vědců, myslitelů a vůdčích osobností, kteří nám zprostředkují šokující fakta a budou diskutovat o nejpalčivějších otázkách naší planety.

Po úspěšné spolupráci na dvou krátkých filmech (Global Warning, Water Planet) se Nadia Conners, Leila Conners Petersen a Leonardo DiCaprio rozhodli prozkoumat velký příběh života lidstva na naší planetě. Jejich cílem bylo vzájemně propojit názory spolehlivých odborníků, které se týkají dějin lidského rodu, stavu oceánu, země, vzduchu, designu i politicky motivovaných výzev ke změně. Tvůrci natočili 150 hodin rozhovorů s více než 70 vědci, designéry, historiky a filozofy. „Oslovili jsme nezávislé odborníky a ptali se jich na nejžhavější témata současnosti, především kolaps ekosystémů na naší planetě a hledání způsobů, jak přispět k udržitelné budoucnosti,“ řekl Leonardo DiCaprio.

„Zajímalo nás, proč se lidé do této krizové situace ve vztahu k přírodě dostali a co je třeba udělat, abychom naše stávající směrování zvrátili,“ řekla jedna z režisérek a spoluautorka scénáře Leila Conners Petersen. „Na tomto projektu bylo úžasné i to, že jsem se mohla setkat s inspirujícími lidi, kteří mi prostřednictvím své práce otevřeli nové dimenze. To pro mně byla velká pocta a taky obrovská studijní zkušenost,“ dodává její sestra a spolupracovnice Nadia Conners.

Film 11. hodina zkoumá vztah lidí k planetě Zemi, začíná prvními krůčky za pokrokem, pokračuje přes žhavé problémy, kterým lidstvo čelí v současnosti, a poskytuje vyhlídku do budoucnosti. „Klíčovým faktorem našeho přežití je lidský rozum,“ říká ve filmu významný vědec, enviromentalista a zpravodaj David Suzuki. Když si představíte dobu před přibližně 50 tisíci lety, kdy jsme se ještě vyvíjeli v Africe, a porovnáte člověka s jinými zvířaty, které tehdy zřejmě žila, nebyli jsme nijak výjimeční. Nebylo nás mnoho, nebyli jsme nijak velcí, ani obdařeni zvláštními smysly. Měli jsme však vyvinutější mozek, tu jedinou věc, jíž jsme se od ostatních tvorů lišili a která nám umožnila přežít a ovládnout planetu. A protože člověk si vytvořil koncept budoucnosti, byli jsme rovněž jediným zvířetem na planetě, které bylo schopno pochopit, že tím, co děláme dnes, formujeme i naši budoucnost.”

Lidstvo se vydělilo z přírody a navyklo si používat zdroje země bez rozmyslu. „Stalo se to především v dobách technické revoluce v 19. století, s objevem parního stroje a příchodem věku ropy,” vysvětluje spisovatel, vydavatel a mediální člen Světového ekonomického fóra Nathan Gardels. „Došlo k obrovské změne dřívějšího stylu a rytmu života, takže už není schopen se regenerovat. S technickou revolucí se příroda stala zdrojem, který jsme začali považovat za bezedný. To lidi k vedlo k myšlence, že pokrok růstu a rozmach jsou neomezené”.

„Někde jsme našli zdroje uhlí, jinde trochu ropy a v období mezi zemědělskou a technicou revolucí se naše populace záhy vyšplhala na jednu miliardu,” říká Thom Hartmann, nejprodávanější autor odborných knih a moderátor pokrokové rozhlasové talk show. „Druhé miliardy jsme dosáhli jen za 130 let. Tomu došlo někdy v roce 1930. Už o 30 let později měla naše populace tři miliardy. Když o tom teď přemýšlím, je to až neuvěřitelné. V době, kdy byl do úřadu zvolen John F. Kennedy, žila na Zemi v porovnání se současným stavem jen polovina obyvatel.”

„Naše technologie jsou čím dál lepší, proto tlak na ekologii narůstá. Tato naše technologická vyspělost může způsobit mnohem více škod než kdykoli předtím,“ říká Nathan Gardels. „A to je také důvod pro to, abychom byli mnohem opatrnější.“ Během 200 let od technické revoluce prošla naše atmosféra zřetelnou změnou. „Země má i svůj přirozený skleníkový efekt,“ vysvětluje Stephen H. Schneider, profesor Centra pro enviromentální vědu a Institutu mezinárodních studií. „Je pravda, že Země je díky dobrým „skleníkovým plynům“, jako jsou vodní pára, oxid uhličitý a metan, přibližně o 15 stupňů teplejší. Jde o plyny, které zachycují teplo. To je ta dobrá stránka věci. Problém spočívá v tom, že lidé s přírodou soupeří. Výfukovými plyny a komíny odvádějí do atmosféry odpad, jako kdyby to byla nějaká levná stoka. S odpadem do ní pronikají různé nepřirozené látky, především zvýšené množství oxidu uhličitého, metanu a různých neznámých zplodin, jako jsou například freony, které ovlivňují ozón. A když se všechny zplodiny spojí s přirozenými skleníkovými plyny, pak zachycují extrémní množství tepla.”

Změna teploty zeměkoule je pro lidskou existenci výstražným znamením. „Mělo by nám stačit už to, že kvůli naší aktivitě do současnosti roztálo 20 procent světového ledovce,“ říká spisovatel, žurnalista a enviromentalista v jedné osobě, Bill McKibben. „Stačí už to, že jsme výskyt a délku trvání jednotlivých hurikánů zvýšili až o 50 procent a že začal tát i ledovec pod severní tundrou.”

„Jedním z nevážnějších důsledků našeho jednání vůči přírodě je světové oteplování, které začalo spalováním fosilního paliva, a tím zvýšenou hladinou oxidu uhličitého,” vysvětluje významný profesor matematiky na univerzitě v Cambridge, teoretický fyzik a spisovatel Stephen Hawking. „Největším nebezpečím je, že úplně ztratíme kontrolu nad růstem teploty, pokud k tomu již nedošlo. Sucho a tání ledovců snižuje množství oxidu uhličitého, který se recykloval v atmosféře, a oteplování světových moří může v budoucnu způsobit, že se uvolní obrovské množství CO2, které se zachytilo na dně oceánu. Tání arktických a antarktických ledových ker způsobí snížení solární energie, která se od ledovců odráží zpátky do atmosféry a tím ještě víc vzroste teplota. Nevíme, v jakém bodu se toto oteplování zastaví. Nejhorším pomyslným scénářem je, že se Země začne podobat své sestře Venuši, která má teplotu 250 stupňů a dochází na ní ke kyselým sírovým deštům. V takových podmínkách lidstvo nebude schopné přežít.”

Na modrozelené planetě Zemi se pod vlivem technického rozvoje zmenšily i životadárné deštné pralesy. „Sedmdesát zemí světa již nemá žádné souvislé nebo původní lesy,“ komentuje Tzeporah Berman, ředitelka programů pro Lesní etiku. „Tady ve Spojených státech zaniklo 95 procent našich starých lesů. Úbytek lesů zpětně ovlivňuje klima, protože lesy jsou největší zásobárnou uhlí.

Wangari Maathai, držitel Nobelovy ceny míru (2004) za svou práci v keňském Green Belt Movement, dodává: „Lidem, kteří žijí ve stejné části světa jako já, říkám: „Nekácejme naše stromy neuváženě. Neničme zalesněné hory. Když zničíme lesy na horách, řeky přestanou téct, deště ztratí svou pravidelnost, neurodí se a my zemřeme hlady. Problémem je, že lidé tyto souvislosti nevnímají.”

Naděje však přece jen umírá poslední. Díky lidskému důmyslu a optimistickému postoji existují šance i možnosti na to, abychom vyvinuli alternativní systémy, které budou namísto ničení schopny naší zemi udržet při životě. „ Za všechny síly, které naši planetu ničí, je zodpovědný člověk,“ komentuje Wade Davis, badatel společnosti National Geographic. „Je-li kořenem problémů člověk, tak může být také aktivním činitelem změny.”

Kenny Ausubel, sociální pracovník, publicista a filmař dodává: „Díky technologiím a prostředkům, které jsme ve velmi krátkém čase schopni vyvinout, dokážeme vymazat až 90 procent stop lidské činnosti.“

Co nám pomůže tuto radikální změnu uskutečnit? Ukrývá příroda odpovědi, které nám pomohou obnovit zdroje planety, ochránit naší atmosféru a tak mohli přežít? „Domnívám se, že toto hledání může mít stejný průběh, jaký mělo hnutí za občanská práva před 40 lety,” říká Nadia Conners. „Musíme se jednoduše spojit a ukázat našim představitelům, že změnu chceme, a taky musíme pochopit, že snaha zachránit zdroje, na kterých je celý náš život závislý, se týká všech.”

Lidstvo je inteligentní formou života, trůní si na vrcholu potravního řetězce, a přece může podlehnout stejnému nevyhnutelnému nebezpečí, kterému byly vystaveny mnohé generace jiných živých organizmů. „Když jsme na tomto projektu začínali pracovat, chtěli jsme předložit komplexní pohled na vztah lidí k planetě Zemi a také se pečlivě podívat na stav naší planety,” říká Leila Conners Petersen. „Možná se vám to zdá samozřejmé, ale když jsem zjistila, že i my lidé jsme stejně jako jiné formy života ohroženi vyhynutím, byla jsem velmi překvapená. Nejsme nijak ušetřeni katastrofických událostí, právě naopak, jsme nejzranitelnější, přestože disponujeme různými technologiemi. Země je v pořádku. Jsme to my, kdo tu má nějaký problém.“

Leonardo DiCaprio uzavírá: „My, občané, vůdci, konzumenti a voliči, máme příležitost, abychom pomohli ekologii včlenit do vládních opatření a každodenního životního stylu. Úkolem naší generace je vyléčit rány, které tady zanechala technická civilizace. To, jak na tuto výzvu zareagujeme, závisí od vědomé změny našeho druhu. Tato vědomá reakce by jedinečnou modrou planetu mohla zachránit i pro budoucí generace.”

Nadace Leonarda Dicapria

Vznikla v roce 1998 a snaží se zvýšit společenské povědomí o problematice globálního oteplování. Nadace klade velký důraz na problematiku globálního oteplování, alternativní a obnovitelné zdroje energie a zachování přírodní rozmanitosti. DiCaprio podporuje National Resources Defense Council a Global Green USA, stejně jako neziskové organizace Diane Fossey Foundation, Reef Check, Oceana, Santa Monica's Heal The Bay, U'wa Defense Project, International Fund For Animal Welfare a National Geographic Kids.

TreePeople, Tree Muskateers, DiCapriova nadace se snaží prosadit výsadbu stromů v okrajových čtvrtích města a zalesnit ekologicky zdevastované Southern California Mountains. V roce 2001 byla nadaci Leonardo DiCaprio Foundation udělena prestižní cena Martin Litton Environmental Warrior Award, na kterou ji navrhl časopis Environment Now.

Nadia Connersová (rozhovor)
Co Vás inspirovalo k vytvoření tohoto náročného projektu? Jak vypadaly začátky jeho realizace?

Již před natáčením tohoto dokumentu jsme Leo, Leila a já spolupracovali na dvou krátkých filmech o životním prostředí. Pracovalo se nám moc dobře a také jsme zjistili, že na toto téma máme podobné názory. Osobně jsem dávno před natáčením tohoto filmu věděla, že bez ohledu na to, jakým směrem se můj život bude ubírat, vždy se nějakým způsobem budu podílet na ochraně životního prostředí. Myslím si, že je to nejpalčivější otázka naší generace a i kdybych nebyla režisérkou, určitě bych se o téma zajímala nějakým jiným způsobem. Tento projekt v sobě sjednocuje všechno - náš zájem o téma i o filmařskou práci.

Jak tento film vznikal? Byli jste sehraný tým?

Když se se sestrou na něčem spolupracujeme, je to vždycky velmi zajímavé. Máme mezi sebou naprosto vynikající vztah. Již jako děti jsme si hodně povídaly o událostech, které se děly ve světě a v politice. Pocházíme z rodiny zvídavých lidí s vlastním názorem, u nás doma se vždycky vedly živé politické debaty. Když nám bylo 8 a 10 let, sepsaly jsme petici proti městu Los Angeles. Žádaly jsme, aby město nechalo uprostřed betonového náměstí poblíž našeho domova v západní částí Los Angeles vysadit strom. Ani jedna z nás se při práci na filmu nebála postavit za své vlastní názory. Často jsme dlouhé hodiny mluvily o každé části filmu a jejím vyznění.

Podle jakých kritérií jste do filmu vybíraly osobnosti? Zaměřily jste se na konkrétní vědecké a kulturní kruhy?

Osobnosti jsme vybíraly na základě jejich specializace a rozhledu. Někdy bylo nutné najít experta na velmi konkrétní oblast, jak například zvýšená míra rybolovu, jindy jsme potřebovaly znalce oceánu, kteří by byli schopni své vědomosti propojit se širšími, spíše filozofickými tématy. Navíc jsme hledaly myslitele, kteří to všechno umí propojit s kulturou, politikou a ekonomií. Na projektu bylo úžasné i to, že jsem se mohla potkat s lidmi, kteří mně inspirovali a prostřednictvím své práce mi otevřeli nové dimenze. Setkání a diskuse s těmito osobnostmi pro mě byla velká pocta a také obrovská studijní zkušenost.

Setkaly jste se v průběhu práce na filmu s nějakou informací, která vás úplně zaskočila?

Ano a často. Téměř každý, s kým jsme dělaly rozhovor, mi řekl buď něco úplně nového, nebo měl jedinečný pohled na známá fakta. A tak jsem najednou byla schopna podívat se na věci úplně jinak. Uvědomila jsem si, že krize životního prostředí, které čelíme, není další z mnoha politických záležitostí, které vyžadují vytvoření nových zákonů. Došlo mi, že tyto problémy především vyžadují změnu kultury a zpopularizování těchto témat takovým typem lidí, jací byli například aktivisté v hnutích za občanská práva. Snad největším objevem pro mě ve filmu byla skutečnost, že tento boj o „záchranu světa“ je celosvětovovou záležitostí. Je dosud největším v dějinách lidstva, a že když se do něj zapojíme jen jednou za čas, tak to nikdy nebude fungovat. Musíme totálně změnit životní styl a svůj přístup k světu. Potřebujeme zákony, které budou ochraňovat životní prostředí jak ve Spojených státech, tak po celém světě.

Překvapily mě také úvahy o půdě a zemědelství od Wese Jacksona. Nikdy jsem nevěděla, že půda není jenom hlína, ale směs živin, která se vyvíjela miliardy let. Nevědela jsem ani to, že moderní zemědělství a všechna naše ropné hnojiva, pesticidy a dlouhodobé pěstování jednoho druhu rostlin na stejném pozemku půdu ničí a kazí její kvalitu do té míry, že výsledkem jsou nejen toxické, ale i méně výživné poživatiny.

Jak podle Vás můžeme my, běžní lidé, každodenně přispívat ke zlepšení svého životního stylu a co nám může pomoct, abychom si lépe uvědomovali ekologické problémy?

Ptejte se, odkud pochází věci, které konzumujete. Úplně jsme se izolovali a už nemáme ponětí, jak tyto věci byly vyrobeny anebo kdo je udělal. Tato izolace nám zabraňuje, abychom spatřili, kolik jsme naším každodenním chováním nadělali světu škod. Začněte se ptát na věci, které jsou kolem vás, a zkoumejte, z jakého zdroje k vám přišly. Když se pokusíte spojit čistící prostředek pod vaším umyvadlem s mrtvou vodou, tak začnete vidět svět jako jeden celek a váš vztah k naší planetě a životu se významně prohloubí. Méně jezděte svým autem, víc choďte pěšky, jezte organické potraviny, používejte méně věcí, moudře nakupujte, žijte skromněji - více není vždycky více - noste si do obchodu vlastní tašku. Malé věci mohou způsobit velké změny. Recyklujte, podělte se s tím, co již nepotřebujete.

Mohou podle vás lidé ovlivnit také velké změny v průmyslu, které jsou nezbytné pro čistější život? Jak?

Myslím si, že environmentální hnutí se stane novým sociálním hnutím, podobně jako bylo před 40 lety hnutí za lidská práva. Musíme se jednoduše spojit a všem našim představitelům ukázat, že změnu chceme, a zároveň pochopit, že snaha chránit zdroje, na kterých je náš život závislý, se týká všech.

Ve filmu se objevila myšlenka vlastnění zdrojů, například deštných pralesů a ropných polí. Je vůbec možné, aby někdo tyto soukromé, ale zároveň kritické oblasti reguloval?

Základní myšlenka, kterou jsme se ve filmu pokusili zvýraznit, je, že planeta Země není bezedná. Její zdroje jsou omezené, populace rapidně roste a my od planety čím dál víc žádáme nemožné. Nikdo tu netvrdí, že by lidé neměli využívat dostupné zdroje. Chceme jenom říci, že plýtvání neobnovitelnými zdroji musí být zároveň vyváženo promyšlenou produkcí. Opatrnost v používání zdrojů, které máme, je v zájmu všech lidí a kultur. Pokrok bychom mohli předefinovat jako to, co je dobré pro trh, planetu a lidskou společnost. Když tato definice nebude obsahovat rovnováhu všech tří složek, tak skutečného pokroku nikdy nedosáhneme.

Jednou se nám přece musí podařit dosáhnout rovnováhy mezi soukromým vlastnictvím a veřejným blahem, a bylo by skvělé, kdybychom to dosáhli spíše uvědomělým posunem na svobodném trhu, než skrz regulace, které mají vždy nějaká skrytá zadní vrátka a nutí lidi dělat to, co je proti jejich vůli.

Lidé možná porovnávají 11. hodina s filmem Nepříjemná pravda. V čem se tyto snímky liší?

Nepříjemná pravda bylo jedno fantastické a silné pojednání, které světu dokázalo, že se krize před našimi očima nejenom děje, ale že její hlavní příčinou jsme my, lidé. Film publiku umožnil, aby si začalo klást důležité otázky a začalo se podílet na projektech podobných tomu našemu. Je to film vycházející z drsné skutečnosti, zatímco 11. hodina je spíše emocionálním prožitkem o našem místě ve světě, místě uprostřed selhávajícího ekosystému planety Země, a o naší potenciální roli v rámci osudu naší planety. Tento film tematizuje globální oteplování také, ale v širších souvislostech.

Jsme rády, že jsme se od filmu Nepříjemná pravda mohly odpíchnout a těšíme se z toho, že náš film přiblížil environmentální tematiku mnohem většímu publiku.

Neztratily jste během výzkumu a setkáních s ekonomy, vědci, architekty a designéry svůj optimizmus?

Od začátku práce na tomto filmu jsem byla velice pesimistická, stav naší planety jsem vnímala velmi černě, ale po každém interview jsem postupně získávala větší a větší naději. Nebylo tomu tak úplně vždycky - například když jsem dělala rozhovor s někým, kdo mi popisoval kolaps našeho ekosystému - ale přece jsem byla velmi inspirována zapálením a hloubkou lidí, se kterými jsme mluvily. Již léta bojují v první linii a pořád si udrželi naději a víru. Jejich naděje, spolu s jejich odvahou a sílou jsou nakažlivé. Na konci natáčení jsem byla vděčna, že jsem se narodila právě v této době, a že jako jednotlivec mohu být součástí příběhu měnícího se světa.

Kdybyste měly vybrat jednu myšlenku, kterou by si lidé po projekci filmu 11. hodina měli odnést domů, co by to bylo?

Všechno na světě je vzájemně propojeno a tvoří jeden celek, proto je tak vzrušující žít právě v této době.

Leila Conners Petersenová (rozhovor)
Co Vás inspirovalo k vytvoření tohoto náročného projektu? Jak vypadaly začátky jeho realizace?

Film vznikl na základě naší delší spolupráce s Leonardem a naším zájmem o jeho environmentální aktivity. Nejprve jsme natočili dva krátké dokumenty, které byly distribuovány prostřednictvím jeho webové stránky. Jeden je o globálním oteplování (Global Warning, 2001) a druhý o vodě (Water Planet, 2004). Potom jsme byli čím dál častěji žádáni o to, aby se naše filmy hrály na zahraničních filmových festivalech. Když je pak začaly uvádět různé televize, uvědomily jsme si, že o životním prostředí je třeba mluvit co nejvíc. To byl také důvod, proč jsme se rozhodli udělat film, který bude obsažnější nebo dokonce určující; film, který předstihne jakýkoliv klasický dokument o životním prostředí. Naší snahou bylo, aby tento film ukázal souvislosti mezi lidským životem na naší planetě a životním prostředím. Také my samy jsme chtěly pochopit, proč lidé konají proti přirozeným přírodním jevům a co bychom vlastně mohli dělat, abychom tento směr změnili.

Jak tento film vznikal? Byli jste sehraný tým?

Leonardo, Nadia a já jsme dlouho debatovali o tom, v jakém stavu je náš svět a jak by se dal vyprávět příběh člověka a přírody. Je to veliké téma, a proto nám zabralo spoustu času, než jsme našli způsob, jak začít. Probírali jsme to alespoň rok, až jsme se nakonec dohodli na základní struktuře filmu. Potom jsme začali s výběrem těch nejlepších odborníků na dané otázky - například na stav oceánů, půdy, stromů, vzduchu a atmosféry a udělali jsme rozhovory s přibližně 71 významnými osobnostmi různých oborů. Natočili jsme víc než 150 hodin materiálu. Z nich jsme potom vybrali ty nejlepší myšlenky a z nich jsme vytvořili „scénář“. Když jsme to zkompletovali a nadabovali, měli jsme již 17 hodin. Sestříhali jsme to na 91 minut a výsledkem je jednolitý příběh, který namluvilo dohromady 54 lidí. Abychom vytvořili funkční mozaiku obrazů, která dokáže zodpovědět příběh života na zemi a člověka v něm, propojili jsme záběry, kde účinkuje Leo, se záběry z celého světa. Leo, Nadia a já jsme strávili spoustu měsíců s naším střihačem Luisem. Leonardovy vstupy byly natočeny na 35 milimetrový film, štábem složeným převážně z dobrovolníků. Ty měl na povel Andrew Rowlands, záběry z New Yorku a Los Angeles natočil Peter Youngblood Hills na 16 milimetrový film. Nakonec jsme všichni tři napsali komentář, ve střižně jsme si udělali strukturu filmu a každý záběr jsme pak do detailů prodiskutovali. Hudbu nám zdarma složil Jean-Pascal Beintus a podílel se na ní také významný hudebník Kent Nagano. Eric Avery udělal aranžmá a interpretaci. Na vytvoření filmu jsme tedy přímo podíleli všichni tři.

Podle jakých kritérií jste do filmu vybíraly osobnosti? Zaměřily jste se na konkrétní vědecké a kulturní kruhy?

Ještě předtím, než jsme si do filmu začaly hledat respondenty, vytvořily jsme si osnovu témat, které jsme chtěly prozkoumat. Vyprávění se odvíjí od příběhu stvoření (nejprve byla planeta, potom vznikl člověk, pak se člověk vymkl ze stavu rovnováhy s přírodou a objevil ropu. Vznikla civilizace, došlo k populační explozi a narušení vzduchu, vody i země) až do současnosti. Když jsme tuto osnovu dokončily, oslovily jsme odborníky, o kterých jsme věděly, že o daném tématu mají nejvíce informací. A tak jsme na jednotlivá témata vybraly několik odborníků. Kritériem výběru bylo například charisma a schopnost mluvit o složitých tématech jednoduše. Nejdůležitější pro nás bylo, aby šlo o přední odborníky. Co se týče témat, spadala pod různé vědy, které mají souvislost s ekosystémem, vodou, vzduchem, půdou, stromy, atmosférou, klimatem až po biologii, obnovitelné technologie. Potřebovaly jsme také antropology a psychology, kteří nám pomohli odkrýt záhady lidského chování.

Setkaly jste se v průběhu práce na filmu s nějakou informací, která vás úplně zaskočila?

Když jsme na tomto projektu začínaly pracovat, chtěly jsme přinést komplexní pohled na vztah lidí k planetě Zemi, a také se pečlivě podívat na její vztah. Možná vám to bude připadat samozřejmé, ale já osobně jsem byla překvapena zjištěním, že i my lidé jsme stejně jako ostatní formy života ohroženi vyhynutím. Nejsme ušetřeni žádných katastrofických událostí, ale právě naopak, jsme nejzranitelnější. A to přesto, že disponujeme různými technologiemi. Ano, překvapilo mě, že Země bude vpořádku a že jsme to my, kdo je ve velkém maléru. Environmentalistické hnutí není o záchraně stromů, ale o záchraně nás, lidí.

Jak podle Vás můžeme my, běžní lidé, každodenně přispívat ke zlepšení svého životního stylu a co nám může pomoct, abychom si lépe uvědomovali ekologické problémy?

Podle mně je nejdůležitější, abychom se o místě, kde žijeme, naučili co nejvíce. Kde pramení voda, kterou pijeme? Odkud k nám přichází jídlo, které jíme? V jakém stavu je vzduch, který dýcháme? Když to zjistíte, poznáte, že tyto věci jsou v ohrožení a potřebují vaši pomoc. A když očistíte místo, na kterém žijete, pak jste vykonali svůj díl. Dalším krokem je zjistit o produktech, které nakupujete, co nejvíce. Znečisťuje vaše auto atmosféru a žere spoustu benzínu? Je váš nábytek vyroben ze stromů, které rostly v deštných pralesích? Obsahuje jídlo, které kupujete, chemické látky? Jsou šaty, které máte na sobě, ušité v továrně? Když na tyto otázky najdete odpovědi, rozhodnete se nakupovat jen ty věci, které můžete obhájit nejenom z hlediska účelu, ale i lidsky. Tyto dvě činnosti by životnímu prostředí z dlouhodobé prespektivy skutečně pomohly.

Mohou podle vás lidé ovlivnit také velké změny v průmyslu, které jsou nezbytné pro čistější život? Jak?

Ray Anderson v jedné scéně, kterou jsme nakonec vystřihli, řekl, že „žádný podnik nemůže existovat bez zákazníků“. Lidé mohou ovlivnit průmysl, jednoduše už tím, že přestanou kupovat produkty, které škodí životnímu prostředí i lidem. Když se najednou zjistí, že lidé upřednostňují auta, které tolik neznečišťují, ovlivní to i průmysl. V souvislosti s energetickým průmyslem, který tolik znečišťuje, je zapotřebí, aby lidé zakládali skupiny, které budou vyvíjet nátlak na vládu a zvolené reprezentanty, aby tento průmysl regulovali lépe. Ale vláda něco udělá až tehdy, když o tom budou lidé mluvit otevřeně a nahlas.

Ve filmu se objevila myšlenka vlastnění zdrojů, například deštných pralesů a ropných polí. Je vůbec možné, aby někdo tyto soukromé, ale zároveň kritické oblasti reguloval?

I v případě soukromého vlastnictví půdy by se mělo mluvit o společném majetku. Například: když korporace vlastní milióny akrů deštných pralesů, musí si uvědomit služby, které prales poskytuje celé planetě, v tomto případe především kyslík a rozmanitost druhů, které přispívají k zdravému životu stejnou měrou jako medicína. Tyto společné zájmy by měly být uznány i na mezinárodní úrovni, prostřednictvím představitelů Organizace spojených národů a mezinárodními smlouvami. Hodnota těchto pozemků by mohla být vyčíslena například v podobě úvěru za kyslík. A když jsme opět u těch pralesů, kdyby například existoval dobrý lesní management, nebylo by z panenských lesů třeba skácet ani jeden strom, všechny naše potřeby bychom mohli pokrýt produkcí lesních farem.

Lidé možná porovnávají 11. hodina s filmem Nepříjemná pravda. V čem se tyto snímky liší?

Nepříjemná pravda je skvělý film. Ve světovém měřítku pomohl zvýšit povědomí o ekologických otázkách a vyvolal vlnu aktivizmu, byl však zaměřen jen na problém globálního oteplování. V našem filmu jsme věnovali globálnímu oteplování kolem 7 minut. Film 11. hodina je příběhem o tom, že pokud lidé dál půjdou stejnou cestou, ocitnou se pod hrozbou zániku.

Neztratily jste během výzkumu a setkáních s ekonomy, vědci, architekty a designéry svůj optimizmus?

Líbí se mi jeden výrok, který v rozhovoru řekl Paul Hawken. Na podobnou otázku nám řekl: „ Když se podíváte do statistiky, upadnete v zoufalství; ale když se podíváte do lidského srdce, získáte naději.“ Já tento pohled sdílím. Údaje jsou sice děsivé, všechno se čím dál víc zhoršuje, nicméně věřím, že teď, když víme, jak o problémech mluvit, je to jenom otázkou času, kdy se karta obrátí a environmentální vědomí se stane běžnou záležitostí. Věřím tomu, že tento zvrat nastane. Lidé pochopí hrozný stav, v jakém se naše biosféra ocitla, i to, co mají dělat, aby se nedostali do záhuby. Jedinou otázkou pro mě zůstává, jak pomůžeme tomu, aby se karta obrátila. Doufám, že náš film je součástí procesu a že napomůže ke změně kulturních vzorců. Takže prozatím jsem optimistka.

Kdybyste měly vybrat jednu myšlenku, kterou by si lidé po projekci filmu 11. hodina měli odnést domů, co by to bylo?

Vědomí, že dokážeme vyřešit problém klimatických změn, znečištění, problém tajících ledovců i neúměrný rybolov, že jsme s vědomostmi, které v současnosti máme, schopni vyřešit problémy selhávajícího ekosystému. Klíčem k tomu všemu je naše vůle, změna životního stylu a priorit.