fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Fotky    

76% 222 hlasů
7.6 10 222
drama, Francie, , 140 min., od 15 let
120 Beats Per Minute
Kinopremiéra v ČR 30.11.2017 v SK 26.10.2017 s titulky

Film v kinech
kina  
PrahaSvětozor 13:15
Ústí nad LabemHraničář 19:30
SvitavyVesmír 19:30
TrutnovVesmír 19:00
HodonínSvět 20:00
Jablonec nad NisouJunior 17:00
BrnoNo Art 18:00


Režie:
Herci: , , , , , více...




Film, který vám zvýší tep.
Raná devadesátá léta. AIDS si už deset let vybírá kruté oběti na životech, přesto aktivisté z hnutí ACT UP bojují s nezájmem veřejnosti, otupělostí vlád a machinacemi farmaceutických firem. Nováček Nathan se seznamuje s Seanem, radikálem hnutí, jehož politický boj je zároveň bojem o život. Sean je HIV pozitivní a jeho čas se krátí...
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

Robin Campillo (rozhovor)
obrazek
Co pro Vás znamenalo členství v Act Up-Paris před tím, než jste natočil tento film?

Do hnutí Act Up jsem vstoupil v dubnu 1992. Tedy přibližně 10 let poté, to propukla epidemie AIDS. Jako homosexuál jsem celá 80. léta prožil ve strachu z této nemoci. Začátkem 90. let jsem náhodou shlédl televizní rozhovor s Didierem Lestradem, jedním ze zakládajících členů Act Up-Paris. Mluvil o „společenství AIDS“, složeném z lidí postižených tímto onemocněním, jejich úzkých vztazích, o zdravotnících, kteří čelili epidemii, a to většinou bez podpory a nezájmu ze strany široké veřejnosti. Tento rozhovor přerušil mlčení, které trvalo více než desetiletí. Tehdy jsem se rozhodl připojit se k hnutí Act Up. Od prvního setkání, jehož jsem byl přítomen, na mě hluboce zapůsobila vzrušená aktivita jeho členů v době, kdy byla epidemie na vrcholu. Lidé mluvili otevřeně. Gayové, kteří byli v 80. letech bezmocnými oběťmi epidemie, se společně a veřejně stali klíčovými aktivisty v boji proti AIDS. Přidali se k nim další skupiny postižených lidí, kteří měli s nemocí osobní zkušenosti, jako narkomané, bývalí vězni, hemofilici, atd. Poučili se o svém onemocnění, obeznámili se s lékařskou terminologií a pochopili význam politické diskuse pro zvýšení účinnosti společných snah o prosazení svých zájmů. Hnutí Act Up však především sdružovalo silné osobnosti, které by se za jiných okolností asi sotva setkávali. Jeho síla nejspíše pramenila z energie jiskřící mezi skupinami lidí, kteří se učili, jak přes všechny své odlišnosti najít společnou řeč. Sice jsem byl jen řadovým členem hnutí Act Up, ale byl jsem dost aktivní. Pracoval jsem ve zdravotním výboru, ale především jsem se účastnil četných akcí, z nichž některé mě inspirovali k natočení tohoto filmu. Je důležité si uvědomit, že v té době dokonce ani mluvit o kondomech na střední škole nebo žádat o výměnu injekčních jehel pro narkomany zdaleka nebylo běžné. Homofobie byla všudypřítomná. Už jsme na to zapomněli - když se společnost určitým směrem vyvine, lidé mají tendenci ke kolektivní amnézii ohledně dřívější situace.

Jak byste definoval svůj film? Je to autobiografie? Nebo rekonstrukce skutečných událostí?

Film je fikce. I když jsem se snažil o rekonstrukci mnoha diskusí a akcí, které se tehdy odehrály, volně jsem je upravil tak, aby vyhovovaly stylu vyprávění, nedržel jsem se tedy přesně skutečnosti. Místy lze ve filmu rozpoznat některé povahové rysy různých známých osobností, které se zapsaly do dějin hnutí. K vytvoření postav mě však spíše inspirovalo napětí mezi jednotlivými lidmi než napětí, které přímo pocházelo od té či oné osoby. Také jsem chtěl představit tento příběh nové generaci, přičemž jsem pracoval s osobními vlastnosti herců, které jsem si vybral. To mi umožnilo vyvarovat se pokušení zobrazovat skutečné lidi. S Philippem Mangeotem, bývalým členem hnutí Act Up, který se mnou spolupracoval na scénáři, jsme se shodli na tom, že je důležité oživit muzikálnost jednotlivých hlasů a zprostředkovat vášnivost debat, které probíhaly během setkání skupiny. Jakmile jsme dosáhli tuto rovnováhu, nechal jsem postavy, aby se samy zhmotnily, neusiloval jsem o imitaci skutečných lidí. Postavy se tak přirozeně zformovaly mechanismem fungování kolektivu Act Up, aniž by slevily se svých osobitých rysů.

Jak jste se v tomto rámci vypořádal s obsazením?

Spolu s vedoucími castingu Sarah Tepper a Leïlou Fournier jsme se snažili reprodukovat rozmanitost členů hnutí Act Up. Důkladně jsme vybírali různorodé obsazení, směs profesionálních filmových a divadelních herců, lidí z cirkusu a světa tance, ale také lidí, které jsme objevili na Facebooku nebo v nočních klubech. Připadalo mi logické, že ve filmu o skupině, která se snaží o zviditelnění, budou většinou hrát gayové, kteří se tím navíc netají. Neměli bychom zapomínat na to, že homosexuální komunita tehdy ještě nepřekonala hrozbu AIDS. Protagonisté v mém filmu znají pouze éru “koktejlu“, neboli kombinované léčby. Žijí v době, kdy existuje jenom prevence. Nicméně musí pořád žít se zlověstnou, všudypřítomnou hrozbou epidemie. Od doby, kdy se odehrál příběh vylíčený ve filmu, a dneškem uplynulo celé čtvrtstoletí. Bylo vskutku fascinující zkoumat toto časové rozpětí.

Považujete BPM za dobový film?

Místo barvitého zobrazení minulosti jsem se spíše soustředil na hledání souvislosti mezi minulostí a přítomností. Existuje například podobnost mezi oblečením, které jsem si sám všiml. Střih džínsů a bomberů se však za ty roky mírně změnil, což má také vliv na to, jak se lidé pohybují - a to mi navodilo pocit návratu do minulosti. V tomto ohledu byla klíčová otázka způsobu jejich komunikace. BPM se vrací do doby bez mobilních telefonů, bez internetu a sociálních sítí. Doby faxů a francouzského Minitelu. Doby, kdy na rozdíl od dneška neměly organizace možnost hromadného šíření svých myšlenek, doby, kdy dominantní roli hrála televize, která také výrazně ovlivnila způsob, jakým Act Up připravovalo a pořádalo své akce. Díky internetu a sociálním sítím lze dnes lehce vytvořit pocit sounáležitosti, sdílení nebo boje za společnou věc, avšak tento druh sbližování je docela těžké pravdivě vyjádřit. V době, kdy se odehrává můj filmový příběh, byli lidé nuceni fyzicky se scházet a osobně konfrontovat své myšlenky. Act Up-Paris je jedno z mála sdružení, kterým se povedlo shromáždit všechny své členy na setkáních, která byla veřejná, otevřená všem.

Toto zviditelnění formou veřejných setkání Vám umožňuje přetvořit politickou debatu ve filmový námět…

Zviditelnění je jedním z klíčových aspektů filmu, který tato setkání přesahuje. Hlavní součástí strategie hnutí Act Up bylo konkrétně ukázat onemocnění - tělo postižené AIDS - v konfliktním vztahu. Během kampaně proti farmaceutické laboratoři Melton-Pharm řekl Sean jejímu řediteli: „Takto vypadají lidé nemocní AIDS. Takto vypadá zasažené tělo, pokud jste ještě žádné neviděl…“ Ukázat ty, kteří jsou odsouzeni k neviditelnosti, je jedním z nejzásadnějších politických témat. Zde je zviditelnění politickým postojem i filmovým prostředkem.

Cílem filmu je tedy představit tuto nemoc?

V hnutí At Act Up nemocní prožívali svou nemoc, ale zároveň ji představovali. Všichni účastníci akcí Act Up věděli, že někdy prostě museli svůj hněv zveličit. V průběhu akce se však tento hněv stal skutečným. Nicméně v určité chvíli člověk přestává hrát svou roli. Když se nemoc stane příliš vážnou, Sean už není schopen hrát. Najednou se toto představení zdá pohoršujícím. Nemoc ho přinutí vrátit se do samoty, kterou mu skupina pomohla překonat. Na konci nemocný Sean žije v tunelu samoty, která ho definuje. Scéna v nemocnici, kdy Sean sleduje v televizi reportáž o akci Act Up, mu připomene, že ačkoli se uskutečnila v jeho prospěch, další akce už proběhnou bez něho.

Seana přece jen v jeho samotě doprovází Nathan. Co znamená tento příběh lásky v rámci příběhu skupiny aktivistů?

Proč cítí lidé vzájemnou náklonnost? Často zapomínáme, že opravdová láska je spojená s umělými pojmy. Říkáme tomu milostný vztah. Nathan se zamiluje do Seana, protože Nathan se zamiloval do hnutí. To nic nemění na jeho jednoznačné touze po Seanovi. Jeho motivaci přesně vystihuje jedna věta, která se však do filmu nakonec nedostala: „Možná ho miluji proto, že brzy zemře.“ Stejně jako já, Nathan si tím není docela jist, protože sám nedokáže vyjmenovat důvody své touhy. Na druhé straně je možná Sean s Nathanem proto, že se mu hodí mít někoho, s kým může sdílet svou zkušenost nemocného. V podstatě právě to řekne Nathanovi, když se omlouvá za to, že se do něho zamiloval. Ať už jsou důvody nebo strategie jakékoli, vše je součástí toho, čemu říkáme láska.

Mezi tímto párem a politickou skupinou se objevuje další kolektivní rozměr: rodina. Biologická rodina, zastoupená Seanovou matkou, a zvolená rodina, kterou představují aktivisté…

Osobně dávám přednost pojmu „komunita“. V určité chvíli opouštíme biologickou rodinu, abychom se stali členy jiných komunit. Ve skupině panují opravdové bratrské vztahy. Chtěl jsem, aby se biologická rodina vrátila na scénu až úplně na konci filmu, přičemž jsem se snažil poukázat na křehkost jejích vazeb: o jednom z členů až do této chvíle nepadla ani zmínka. Zajímala mě také neproniknutelnost mezi matkou a skupinou aktivistů. Ze všech Seanových přátel matka zná pouze Maxe. Jako by se pohybovala po nějaké souběžné dráze. V souvislosti s gayi se často objevuje téma „biologické odchylky“. Zajisté se to v dnešní době neděje v takové míře, avšak v éře epidemie AIDS to rozhodně bylo jedním z hlavních otázek. Zároveň je mi sympatické, že tato žena, která nikoho z hnutí nezná, má najednou pocit, že tito lidé jsou její vlastní rodina, aniž by vůbec pomyslela na biologická hlediska.

Film končí eutanazií. Myslíte si, že Sean zemřel na AIDS?

Film nechává otevřenou otázku ohledně stadia nemoci. Seanův zdravotní stav se pochopitelně časem zhoršuje. Důležitým momentem je jeho příchod to bytu, kdy jsem se snažil ukázat ho ve zmíněném tunelu: místo, odkud není návratu, kdy se spojení s vnějším světem stává nejslabším. Pro Seana je to otázka, jak vše ukončit. V době epidemie AIDS existovalo mnoho utajených poskytovatelů eutanazie. Snad nyní nastal čas o této záležitosti vážně mluvit.

obrazek
Kluci z východu je film rozdělený do kapitol, z nichž každá má odlišný styl. BPM je také různorodý snímek, každá sekvence je jiná…

Nikdy nevím, jak mám sám sebe vymezit, když lidé mluví o „žánrových“ filmech. Zajímají mě změny stavu, perspektivy a rozsahu. To, jak se nějaká postava dostane z jedné emoce do druhé, jak se promění barva a vnímání divadla skutečnosti. Snažím se vytvářet filmy, v nichž se divák neřídí nějakým kompasem, filmy, v nichž nic není definitivně zmapováno a cokoli se každou chvíli může nějak posunout. Například po scéně na střední škole, která končí tím, že Sean provokativně políbí Nathana, bezprostředně následuje radostně naivní scéna v nočním klubu, po níž ti dva přímo vklouznou do postele. Vlastně jsem si pohrával s přenesením osvětlení z nočního klubu do ložnice, aby se divák ztratil v rozmazaných obrysech a nejasných hranicích a mohl tak prožít chvíle čirého vzrušení. Od začátku jsem měl vizi filmu, který by jakoby plul po proudu řeky. Měl jsem na mysli známý Hérakleitův výrok „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Chtěl jsem, aby diváci měli pocit, že jde o stejnou záležitost, stejný proud, z něhož se vynořují na povrch nejrůznější emoce. V poslední části filmu, zobrazující konečné stadium nemoci, je tento proud přerušen. Přítomnost se stává vězením.

Mezi setkáními hnutí Act Up a jiných sdružení však existuje výrazný rozdíl…

Pravidelná týdenní setkání fungují jako „mozek“: lidé debatují ve všedním prostředí za neutrálního osvětlení. To, na čem opravdu záleží, je síla politického projevu: předkládají se a ústně domlouvají koncepty… a následně vidíme, jak vznikají. Přesně to se děje na začátku v dlouhé úvodní scéně, kdy se aktivisté dohadují o akci s pouty na ruce, která se uskutečnila dříve - jako kdyby diskutovali o více či méně úspěšné inscenaci nějaké hry. Pomyslná konfrontace probíhá mezi zdmi skutečného amfiteátru. Jejich výměny názorů, jejich slova vytvářejí jejich strategie, rozmluvy a výklady. Zároveň také stmelují samotné členy skupiny. V první debatě Sean připomene Sophii důvody, proč se Act Up vymezuje proti francouzské Agentuře pro boj proti AIDS (AFLS). Sophie samozřejmě tyto důvody zná, avšak opakování jeho slov vlastně tvaruje a definuje celou skupinu, stejně jako i roli, kterou v ní hrají jednotliví členové. Sean zdůrazňuje nutnost použít jakékoli prostředky, ať už jde o zlý úmysl, humor, nebo násilí.

Jak jste přistupoval k natáčení těchto setkání?

Spolu s kameramankou Jeanne Lapoirie jsme si vypracovali metodu: natočit scénu v plném rozsahu a průběžně co nejrychleji třemi kamerami. Osvětlení nebylo úplně nastavené, zvukař nebyl příliš vstřícný, ale nějak jsme se přizpůsobili. Od té chvíle pak byly veškeré problémy jasné. Začali jsme tedy odstraňovat nedostatky, provádět drobné úpravy, postupně ve všech záběrech. Tím jsme dosáhli jistou plynulost. Když je taková dlouhá sekvence, lidé - zvláště komparzisté - se poddají tomu, co se děje kolem, a pak už nepůsobí dojmem, že je někdo řídi. Na začátku herci ve svých textech dělali chyby, ale tato klopýtnutí považuji za užitečná. Mohu využít celou škálu možností, které tato metoda nabízí: nedostatky prvních i efektivnost posledních záběrů. A ve fázi stříhání mohu scény zformovat, změnit neurčité momenty tak, aby slova a gesta byla jasnější a lépe zvládnutá. Použití této metody má ještě tu výhodu, že mě osvobozuje od fetiše kontroly pořízených snímků. Při natáčení svého prvního celovečerního filmu, Les Revenants, jsem byl posedlý hlídáním obrazu. V případě Kluků z východu jsem už byl smířený s tím, že toho musím zanechat, podobně jako hlavní postava filmu - rozhodl jsem se, že se raději nechám unášet filmem, než abych se snažil mít všechno pod kontrolou.

BPM naznačuje hudební rytmus srdečního tepu. Už v samotném názvu tak zdůrazňujete roli, kterou ve filmu hraje hudba.

Upřímně řečeno, ne všichni milovali house a ne všichni po nějaké akci skončili v nočním klubu. Toto hudební „zastavení“ mi umožnilo uchopit specifický moment v čase. Podle mého názoru tento druh hudby, slavnostní i zlověstné zároveň, se jako soundtrack k té době hodí. Ve skutečnosti však přímo z tohoto období pochází jen jedna skladba, a sice „What About This Love“ od Mr. Fingerse. Ostatní hudbu složil Arnaud Rebotini, který dříve se mou spolupracoval na filmu Kluci z východu. Arnaud je DJ, má encyklopedické znalosti o hudbě z 90. let, a také má doma všechny nástroje z té doby. Díky tomu jeho hudba zní úplně jako house. Navíc dokáže to, co je dnes charakteristické pro elektronickou hudbu - přecházet z jednoho žánru do druhého. Zčistajasna vykouzlí bukolickou skladbu s prvky techna, hraje si s proměnami, které jsem zamýšlel zobrazit. Ve filmu je ještě jedna starší píseň, a sice „Smalltown Boy“ od Jimmyho Somervilla. Z doby mého členství v hnutí Act Up si pamatuji na skvělý Somervillův koncert na podporu našeho sdružení v hale Cirque d’Hiver. „Smalltown Boy“ pochází z roku 1984, takže souvisí s prvními roky epidemie. Je to jedna z prvních otevřeně gay písníček v historii populární hudby. Pro mou generaci tato skladba představovala počin pobízející k akci a sjednocení.

Proč jste se rozhodl tento film natočit právě nyní?

Dát přednost jednomu tématu před jinými v určité chvíli znamená, že cítím jasnou potřebu takový film vytvořit. Chtěl jsem převyprávět tento příběh, protože jsem se domníval, že to ještě nikdo neudělal a že bylo nutné ho podat tak, aby měl dalekosáhlý dopad a aby zpracování nepůsobilo nostalgicky. Nevěřím tomu, že filmová tvorba může mít přímý vliv na politiku, že může napravit něco, co dnes nefunguje. Bez jakékoli nostalgie si troufám tvrdit, že je nepředstavitelné přehlédnout obrovskou vášnivost té doby. Film vyjadřuje implicitní smutek nad ztrátou lidí, které jsme obdivovali a milovali, lidí, s nimiž jsme zažívali legraci. Ale ještě více myslím na ty z nás, kteří přežili a nadále neúnavně bojují proti AIDS.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Čtvrtek 14. 12. 2017 Svátek má Lýdie
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz