Nikdy v minulosti nekráčely sláva a zákon tak ruku v ruce jako v době, kterou prožíváme. V době, kdy zprávy musí být co nejakčnější a nejkrvavější, se jak ze zločinců, tak i z mužů zákona stávají celebrity, kterým se dostává maximální pozornosti médií. Zločinci se v hlavním vysílacím čase vyznávají ze svých hříchů. Každý, i ten sebebezvýznamnější člověk se touží dostat alespoň na chvilku do záře reflektorů. Zločiny a utrpení nás sice děsí, ale v dnešním světě přinášejí větší sledovanost, peníze a moc. Kam daleko jsou ochotni lidé na okraji společnosti zajít, aby si vybojovali svých "patnáct minul slávy"? A na co všechno je veřejnost ještě ochotna se dívat? Odpověď na tyto otázky se pokouší najít režisér John Herzfeld ve svém thrilleru 15 minut. Originální pohled na temné stránky života ve velkoměstě je protkán svérázným černým humorem, napínavými akčními scénami i sžíravou kritikou virtuálního světa médií, ve kterém si jsou zločinci s policisty před televizními kamerami rovni. Na počátku všeho dění ve filmu 15 minut je dvojnásobná vražda, kterou je třeba vyřešit. V příběhu však ani tak nejde o to, dobrat se pravdy o tomto zločinu, ale spíš zjistit, kdo tuto pravdu vytváří. Realita je zde podřízena objektivu kamery, kterému jde o ty nejsenzačnější záběry, a to za každou cenu. Ve filmu 15 minut honí policisté zločince, média policisty a celý kolotoč nabírá na obrátkách až do závratného finále.

Scenárista a režisér John Herzfeld se po svém originálním pohledu na odvrácenou tvář Los Angeles 2 Days In the Valley (u nás pod názvem "Drsný a drsnější") zaměřil na svět bulvárních médií. Už dlouho jej fascinoval rostoucí význam celebrit a slávy v současné americké kultuře a také to, jak tato skutečnost ovlivnila "americký sen" a dokonce vytvořila novou kastu zločinců. Režisér k tomu dodává: "Americký sen kdysi znamenal to, že přijdete do Ameriky a díky usilovné práci uspějete, ale dnes tu máme prostředí, ve kterém není nikdo za nic zodpovědný a někteří lidé by chtěli získat uznání za nic. Dnes kolikrát ani nevěříte vlastním očím, když vidíte všechno to bulvární zpravodajství, všechno to zpochybňování všeho od politiky přes sport až po manželství. Lidé jsou odhodláni dělat cokoliv, pokud je to, co dělají, dostane na výsluní slávy." Současný přístup médií k zobrazování reality shrnul scénárista Herzfeld do hesla, kterým se ve filmu řídí moderátor pořadu "Top Story" Robert Hawkins (Kelsey Grammer): "Když krev crčí, tak to frčí." (Anglicky "If it bleeds, it leads").

Herzfeld ve filmu představil i netradičního hrdinu, kterým je vyšetřovatel požárů Jody Warsaw (Edward Burns). "0 policajtech a detektivech se točí spousta filmů, ale o vyšetřovatelích požárů nic," říká Herzfeld, kterého témata požárů a žhářství přitahují. "Když jsem se dozvěděl, že vyšetřovatelé požárů nosí zbraň a mohou zatýkat, že jsou to vlastně takoví detektivové od hasičů, došlo mi, že se v tom skrývají velké možnosti. Zvláště proto, že požár, kterým měla být zamaskována dvojnásobná vražda, je velmi zajímavý případ, který by média dozajista sledovala." Režisér strávil během přípravy spoustu dní ve společnosti newyorských policistů i hasičů. Díky tomu jsou oba hlavní představitelé tak reální, protože jejich postavy jsou napsány podle příběhů skutečných lidi - požárních vyšetřovatelů Mika Camella a Louise F. Garcíi (oba byli i konzultanty filmu) a detektivů z oddělení vražd policie NY Steva Davise a Mika Sheehana. Herzfeldův scénář nelze snadno zařadit do určité kategorie, pohybuje se od hořkosladké romance přes akční film až po černou komedii a zase zpátky. Právě díky tomu se pro film podařilo získat celou řadu renomovaných herců a tvůrců. Producent Nick Wechsler ktomu dodává: "V tomto filmu se plně projevuje Johnův výjimečný talent režiséra a vypravěče příběhů ze současnosti. Má tu vzácnou schopnost oslovit diváka a ukázat mu nečekané."

Hlavní postavou je Eddie Flemming, newyorský detektiv z oddělení vražd, kterého ztvárnil Robert De Niro. John Hercfeld o tomto herci uvažoval už v době, kdy teprve psal scénář. Věděl, že pro tuto roli bude potřeba vynikajícího herce, který přesvědčivým způsobem zahraje celebritu. A zároveň bylo nutné, aby měl takový herecký rozsah, který mu umožní krátce po sobě zvládnout filmovou honičku i milostnou scénu. "Nic se nevyrovná tomu, když můžete pracovat s herci, na které jste mysleli při psaní scénáře," říká Herzfeld, "a to zvláště v případě, když se jedná o Roberta De Nira." De Niro při přípravě na film spolupracoval se skutečným detektivem Stevem Davisem. "Ptal se mě na spoustu věci," říká Davis o De Nirovi. "Chtěl, aby to bylo naprosto realistické, chtěl vědět, jak má mluvit, chodit a myslet jako detektiv. Neopomněl probrat ani ten sebemenší detail. Právě proto je to tak dobrý herec pokaždé se učí, a já se od něj taky hodně naučil."

Vedle De Nira ve filmu hraje Edvrard Burns, který je i uznávaný scenárista, producent a režisér. Sám je synem new~yorského policisty, a tak možná není divu, že jej role okamžitě zaujala. Líbil se mu prý také vztah mezi dvěma hlavními protagonisty částečně jsou jako otec a syn, částečně jako protivníci. "Bavili jsme se o tom pohledu, že pro Eddieho je Jordy něco jako bylo on sám před 20 lety," vysvětluje Burns. "Prostě chlapík, co bere svou práci vážně a ani netuší, co se děje okolo, a kterému chce Eddie pomoct." Účinkováním po boku Roberta De Nira se Burnsovi splnil sen."Každý mladý herec by si nechal useknout ruku, jen aby si mohl zahrát v jedné scéně s Robertem De Nirem, natožpak v celém filmu. Když jsem se dozvěděl, že v tom bude hrát, nemohl jsem odolat," říká Burns.


V rolích jejich protivníků se představí Karel Roden a Oleg Taktarov. "Karel je nesmírně chytrý člověk a je nesmírně zajímavé ho sledovat," říká John Herzfeld. "Pracovat s ním byla ohromná zábava, protože on celou dobu jen seděl a sledoval monitory. V Čechách se nepoužívá playback, takže ho to fascinovalo. Sledoval záběr, pak řekl: To dokážu líp, a šel to zahrát znovu." Oleg Taktarov je nejenom herec, ale dosáhl i ocenění v bojových uměních. Nedávno se přestěhoval do Spojených států. V minulosti byl dvojnásobným mistrem v ultimátním zápase, a ani nyní se při natáčení nenechává zastupovat kaskadéry. Ve filmu ztvárnil Olega Razgula, zločince posedlého kamerou a filmováním. "Oleg c filmu nic netuší," říká o své postavě, "neví nic o scénáři ani o štábech, prostě si myslí, že stačí vzít kameru, vytvořit situaci a točit. A přesně to taky dělá, i když jde zrovna o vraždu... Podle mě to Oleg dělá proto, aby lidem ukázal, že vraždit je špatné. Jemu jde jen o slávu. Nechce peníze. Nechce nikoho zabít. Jen chce natočit svůj film a stát se slavným režisérem. Chce po sobě na světě něco zanechat."

Ve východní Evropě hledali tvůrci i dalšího představitele, respektive představitelku herečku, která by ztvárnila tajemnou Dafné, která se stane svědkyní vraždy. Nakonec roli dostala Vera Farmiga, která se sice už narodila v Americe, ale všechny si podmanila svou plynou ukrajinštinou a vcítěním se do role- "Když jsem to četla, nikoho ani nenapadlo, že jsem z Jersey," říká. "Pak mě John Herzfeld požádal, abych během celého natáčení mluvila s přízvukem a nikomu z herců neříkala, že jsem ve skutečnosti Američanka. Řekl mi, že mám dělat, jako že jsem se právě vylodila a přijala jsem nabídku hrát ve filmu. Až někdy v polovině natáčení jsem odložila přízvuk a promluvila na Eda Burnse normální angličtinou. Ten koukal!"

Kelsev Grammer
Trojnásobný držitel Emmy za role v televizních seriálech Na zdraví, Křídla a Frasier. Jeho hlas jsme mohli slyšet v animovaném filmu Anastasia.

Averv Brooks
Televizní herec, jehož jsme u nás mohli vidět ve filmech The Big Hit, Kult hákového kříže" (American History X). Je též jazzovým hudebníkem - zahrál si např. s Lesterem Bowiem či Josephem Jarmanem.

John DiResta
Dvanáct let pracoval jako newyorský policista, poté se stal hercem. V roce 1994 získal titul Nejlegračnější policista v New Yorku. Objevil se například ve filmu Slečna drsňák (Miss Congeniality).

John Hercfeld
Debutoval filmem Drsný a drsnější (2 Days in the Valley); N film pro HBO Don King.~ Only in America (nominován na Emmy, cena Directors Guild of America). Scénáře k filmům Voices a Hard Feelings. Pracoval i na seriálu HBO Příběhy ze záhrobí (Tales from the Crypt).

Keith Addis
Zakladatelé Industry Entertainment, společnosti, která zastupuje scénáristy, režiséry a herce. Společnost produkovala Kaufmannův film Quills: Perem markýze De Sade, Aronofského Rekviem za sen (Requiem for a Dream) nebo Neviditelný cirkus (Invisible Circus).

Steven Cohen
Spolupracoval s Johnem Herzfeldem na jeho oceněném TV filmu Don King: Only in Ameríca.

Karel Roden (rozhovor)
Americký film s Karlem Rodenem je bezduchý - byl titulek článku v novinách, které převzaly zprávu ČTK, která citovala jeden americký deník. Zahrát si u Američanů, když natáčejí v Česku a potřebují obsadit mnoho menších rolí, je něco jiného, než hrát jednu z hlavních rolí vedle hvězdy jakou je De Niro. Být obsazen do takové role je úspěch. Bez ohledu na to, jak se film vydaří.

Jak ses vůbec k tě roli dostal?
Zavolali mě z české castingové firmy, jestli bych nepřišel na obsazování pro americký film, ve kterém prý bude hrát Robert de Niro. To bylo zhruba všechno co mi o tom řekli, ale znáš to...

Jo, to tady točí kdekterá z těch slavných hvězd, akorát že pak dostaneš krásnou roli zbrojnoše, co sloji hned za De Nirem...
No, přesně tak. Takže jsem to bral s rezervou a moc se mi tam nechtělo, protože jsem v té době zkoušel divadlo, Lidumoras režisérem Pařízkem, měl jsem 14 dní před premiérou a říkal jsem si, že tam půjde o nějakého toho zbrojnoše...

Ale nakonec si tam šel. Proč? To ses přemohl?
Bylo to v Mánesu a já jsem se tam vydal, jako že tam jdu. Když jsem došel k Mánesu, tak jsem si to najednou rozmyslel a šel jsem dál, přes most...

Jo, prošel si prostě těsně vedle...
Jo. A asi v polovině toho mostu jsem si říkal: Tak tam běž. Měl jsem od nich nějaké texty na zkoušku. Dvě stránky. Ale protože se mi tam od začátku nechtělo, tak jsem si ty texty ani pořádně nepřečetl. Nakonec jsem tam přece jen dorazil a hned jsem jim řekl, že nemám moc času, protože jsem to chtěl mít rychle za sebou a vypadnout. Přečetl jsem ty dvě stránky, oni to natočili na video a poslali Internetem do Ameriky.

To bylo všechno?
Jo. Tím to skončilo a šel jsem domů. Za týden mně zavolali, že prý se jim to v Americe docela líbilo a jestli bych to nepřečetl znovu, že by se to natočilo na Barrandově. Zase ty dvě stránky. Já jinak vůbec nevěděl, o co jde, protože jsem neměl celý scénář filmu. Vybrali si kromě mě ještě jednoho kaskadéra. Bylo vidět, jak je spokojený, že si ho vybrali. Než mu řekli, že došlo k nějakému omylu a poslali ho domů. Hrozně smutný... Ale ještě to se mnou přečetl, protože tam byly dvě postavy.A za další týden mně zavolali, že se mnou chce mluvit režisér toho filmu. No a moje angličtina...

Kde s tebou chtěl mluvit?
Tady! Že prý mi zatelefonuje... za hodinu.

To znám. Angličtina do telefonu, to u mě bývá taky někdy hodně zábavný.. Právě! Jsem si představil jaký na něj udělám dojem s tou angličtinou a hned jsem řekl, že ale jedu s divadlem na zájezd a že nebudu k sehnání... Jenže mě nakonec telefonicky nachytala Mindy Marin z americké castingové firmy, která pro ně pracovala a říkala mi jak jsem skvělý, jak jsem výborný..

Té jsi tedy rozuměl dobře...
A že by bylo potřeba, abych přijel do Ameriky. Z český castingový agentury mě zavolali, že jsem tu roli tedy dostal, že jsem obsazený a že proto tam musím jet. Mně se úplně rozklepaly nohy, začal jsem kouřit jednu cigaretou za druhou a chodil jsem po pokoji. Měl jsem rozdělaný divadlo s režisérem Pařízkem, hrál jsem v představení u Karla Heřmánka a jako host v Divadle v Dlouhé. Bylo jasné, že to budu muset přerušit. Ještě ten večer jsem vyrazil za Pařízkem, který měl pochopení. Karel Heřmánek taky, ale jako pravý principál se hned zamyslel nad tím, že by měli zaplatit aspoň něco z těch představení, která se budou muset rušit. Já jsem mu říkal, neblbni, já to po nich budu chtít a kvůli tomu o to ještě přijdu. Karel to uznal. Hanka Burešová z divadla v Dlouhé říkala, že dobře, ale at' si uvědomím, že divadlo je divadlo.

Jo, divadlo je divadlo...To se u divadla hodně říká, ale mě nikdy nenapadlo, co by divadlo mohlo být jiného, než divadlo..?
A že taky budou chtít zaplatit představení. Řekl jsem jí, že udělám co bude v mých silách, teď že to ale řešit nebudu. Dostal jsem zprávu, že mám elektronicky zajištěnou letenku, což je taková zvláštnost, že ti na základě evidence v počítači vystaví jen palubní vstupenku. U americké společnosti Delta Lines, která ale nemá v Praze vůbec zastoupení. Přijel jsem v půl páté ráno na letiště v Ruzyni a tam mi řekli, že mi palubní vstupenku nemůžou vystavit, protože se vůbec nemůžou dostat do nějaké počítačové sítě a že nikde jinde žádnou rezervaci pro mě nemají. Volal jsem hned castingové agentuře, co mám dělat? Ti volali do Ameriky a pak zase zpátky mně, že prý at' si letenku koupím, že mi ji v Americe zaplatí. Zeptal jsem se na letišti, kolik stojí a dozvěděl se, že 150 000 Kč.

Což u sebe v půl pátý ráno člověk nemívá...
To jsou nějak hrozně drahé letenky. Ale nakonec mi v Praze vyšli ohromně vstříc, když mi vystavili palubní vstupenku bez letenky, ale že musím doletět aspoň do Curychu, kde se snad ta rezervace pro mě najde. Nastupoval jsem do letadla dost nervózni, jestli mě nevyhodí. Den před odletem mě nějak napadlo zavolat agentce do Anglie, kterou jsem kdysi náhodně poznal a která mi nabídla, že kdybych někdy potřeboval a chtěl, že mě bude v zahraničí zastupovat. Řekla mi, že to je nějak divné, že bych takhle snadno dostal roli a že mi zjistí, jak to opravdu je. Za chvíli volala zpátky, že jsem žádnou roli ještě nedostal, že letím teprve na kamerové zkoušky. Takže jsem seděl v letadle a přemýšlel, jak jsem všechno doma hezky zrušil a přitom letím teprve na zkoušky.

Jak to pokračovalo v Americe?
Teprve tam jsem dostal poprvé vůbec celý scénář filmu a vyznačili mně v něm stránky, které se mám naučit, že další den budu dělat zkoušky. A že tam bude taky De Niro, protože on měl podle smlouvy právo rozhodovat, kdo se mu líbí, prostě s kým chce hrát a s kým ne. Druhý den jsem se potkal s Olegem, který mě řekl, že jsem asi už 14. adept na tu roli. Tak jsem dělal zkoušky... znáš to, v lakové malé místnosti za obyčejnou videokamerou jeden chlapík... trapný.

Mrazivě trapný... úplné to cítím v zádech...
Po chvilce mi řekli, že to stačí, že mám asi hodinu volno, protože přijde De Niro a ať si skočím na kafe. Oleg Taktarov, který tam žije 4 roky, a celkem se vyzná, mně ale řekl, že De Niro určitě nepřijde. Když tak prý až další den. To mě ohromně uklidnilo, dopil jsem si kávičku a že si půjdu tak na dvě hodiny lehnout. Za stolem vedle seděl nějaký človíček, zvednout se, podal mi ruku a představil se. Jméno jsem mu moc nerozuměl, protože to tak jen zaševelil, ale ten obličej mi byl povědomý. De Niro. Ztěžkly mi nohy a odkymácel jsem se stranou.

Spát se ti už tedy nechtělo.
To tedy ne! Šel jsem dělat zkoušky s ním. Kameru postavili za něj, takže k ní seděl zády, já byl proti němu a on vsedě, jen tak civilně četl text. Vůbec se na mě nedíval. A já hrál, až se ze mě kouřilo. Občas se mrknul na hodinky a četl bez výrazu dál.

Tak on to taky už asi dělal po několikáté, takže ho to moc nebavilo...
Ten den se prý opravdu někde zdržel, to já ale nevěděl a jak pořád koukal na hodinky a do textu, tak jsem mu viděl jen kus čela. Najednou se zvednut, že už je pozdě a že musí jít. Režisér za ním vyběhnut a vrátil se s tím, že jsem se mu prý líbil. Utěšuje mě, abych měl lepší náladu, myslel jsem si.

Na jak dlouho si tam vlastně letěl?
Na týden, tohle se odehrálo druhý den. Pak mě pozval pan režisér k sobě, vyptával se co jsem zač, a další den zase zkoušky a pak mi řekli, že je potřeba abych tam zůstal déle a ještě něco a ještě déle a byl z toho měsíc.

A celý měsíc si pořád dělal zkoušky?
Ano. Celý scénář, všechny scény jsem takhle prošel. Ale pořád to ještě neznamenalo, že jsem vybraný. Hledali ještě herce pro další postavy a já nahrával taky těmhle adeptům. Pak mi řekli, že na moji roli mají ještě jednoho herce, Maškova z Ruska, ale že budu muset kvůli tomu letět do New Yorku, protože on má nějaké problémy se do Ameriky dostat. Téměř po měsíci zkoušek už jsem začínal být dost na dně. I když bylo jasné, že na tom nejsem úplně špatně, protože když se jim někdo nezdál, letěl druhý den domů. Letěl jsem do New Yorku...

Na zkoušky s Maškovem...?
Hm. Zkoušky byly v jednom hotelu a oni si dávali velmi záležet na tom, abychom se spolu nepotkali.

Abyste se zbytečně nedráždil...
Jo, asi. Ale já šel až po něm. Takže když jsme jeli výtahem na zkoušky, zeptal jsem se, jaký byl? A ženská z jejich castingové agentury mně řekla, že musím být silný a dobrý... a tak. Že on byl velmi dobrý a velmi silný...

Jo, uměla člověka zvednout...
No to jsem se úplně propadl... V hotelovém pokoji seděl De Niro, režisér a nějaký asistent, radili se a já postával před nimi. Pak mi řekli, že scénu, co jsme měli dělat, nebudeme, protože ji De Niro už viděl, že budeme dělat jinou. A vybrali tu nejhorší. Jak chodíme jako po Time square, rozhlížíme se po domech, já pískám na taxíka...

V tom hotelovém pokoji... jo?
Jo v pokoji.. Chodíš po tom pokoji, pískáš a děláš takhle, že se jako procházíš po ulici..., koukáš se do výkladních skříní, neseš jako nějaké tašky, které nemáš, a pořád cítíš pohled toho De Nira, jak si tě měří. Pak mě režisér požádal, že já bych zkusil tu roli Maškova a on že bude zkoušet tu mojí. Přišel Maškov, celý kompletně v kůži, podle poslední módy. Koukal jsem ale, že jak jsme začali, potil se chudák stejně jako já.

Tak ona kůže dost hřeje, že jo...
Je to hodně nepříjemný. Pak nás poslali na pokoje a že nám dají vědět. Sbalil jsem si věci a říkal jsem si, že pojedu do Prahy, ale že to je taky dobře. Vždyt' mně je to už stejně jedno. Hlavně ať to skončí! Pak mě zavolali k ním do apartmá. Když vycházeli, vypadalo to jako na fotbale, když jdou hráči z šatny. Říkali velmi jemným tónem, že by mě chtěli poděkovat, že jsem to tam s nimi celou doby vydržel a absolvoval...

Ano, decentním, rozlučkovým tónem...
Já jsem říkal, dobře, ale?! A oni pokračovali v děkování a já zase, at' tedy řeknou, jak to je? A režisér mi říká: Máme pro tebe také jednu špatnou zprávu: budeš muset s námi zpátky a začít zkoušet ten film. Připravili si tenhle fór, jak mi to sdělit. A myslím, že čekali, jak se budu radovat. Já nic. Byl jsem po tom měsíci úplně vyždímaný..

A zpátky?
Zpátky do Kalifornie. Ale musel jsem letět na pět dní domů, protože jsem měl dotáčet film Kuře melancholik na Slovensku. A když jsem na těch pár dní domů přiletěl, tak v Praze na Ruzyni jsem si vzal noviny, kde byl shodou okolností rozhovor s jedním hereckým kolegou, který se castingu v Praze také zúčastnil a v otištěném rozhovoru říkal, že to také mohl dělat, ale že prý nechtěl narušit zkoušení v divadle.

Disciplinovaný dobrák... Takže sis na 5 dni skočil domů, tedy na Slovensko a pak...?
Pak jsem se vrátil do Hollywoodu a tam jsem to měsíc zkoušel.

Cože...? Zase znovu?
No. Všechny obrazy toho filmu. Nejdřív v ateliérech, tam se udělal náznak scény, to bylo v Colombia Pictures, a povídali jsme si o té roli a když se mi něco nelíbilo, tak se snažili to upravit, což bylo příjemné.

A to trvalo měsíc...
Jo... Ale exteriérové scény, které se pak točily v New Yorku, jsme odletěli zkoušet do New Yorku, přesně na ta místa, kde se pak natáčelo.

A pak už se začalo natáčet?
Jo, jenže já měl jeden problém, že se ve stejnou dobu dělaly posisynchrony na Kuře melancholika a produkční mě zavolal,že kdybych se na ně nedostavil, že bych také mohl zaplatit až sedm miliónů nákladů na film... To ale Američani nevěděli, zaplatili nějaké peníze Divadlu v Dlouhé, ale tohle jsem jim neřekl. Začal první natáčecí den a já jsem tenhle problém nenápadně zmínil a hned mi naznačili, že to asi nepůjde. Je to pro ně velké riziko. Roztočí film, tobě se něco stane a je katastrofa. Já měl v té době nervy tak rozbrnkané, že jsem uvažoval, že když tak si někde odskočím na letiště a poletím..

...vážně?
No opravdu. Já měl opravdu chvílemi blízko k pláči, úplně vynervovaný, grogy a teď jsem je začal přesvědčovat, že mě musí pustit, že když to neudělají, že mi zničí život... V tomhle ohledu bylo štěstí, že oni na mě koukali jako na člověka z Východní Evropy, který má asi problém s nějakém mafiánem, který by mě mohl nechat zastřelit, že jsou v tom nějaké dluhy. Takže mi jeden z šéfů výroby řekl, že mi udělá díru v natáčení, abych měl pár dní pauzu, ale tajně, že producenti se to nesmí dozvědět. Pak jsem si sám koupil letenku a načerno jsem jednoho dne večer odletěl do Prahy na postsynchrony.

Začínám z toho být malinko utahaný
Přiletěl jsem, tři dny jsem byl zavřený ve studiu na Kavčích horách a pak zpátky, hned další den jsem točil. Moc mé tehdy ve všech těch cestovních kalváriích pomohla paní Marie Grochová. Prosím tě, napiš to tam.

Jo, napíšu. A jak dlouho trvalo natáčení?
Dva měsíce v Paramount studiu a měsíc a půl v New Yorku.

A jaký byl De Niro?
Tak to první setkání, při zkouškách, bylo takový nepříjemný. Ne že by na mě byl protivný, ale zkrátka se moc nebavil. Když mě ale nakonec vybrali, tak mě objal, že spolu budeme hrát a byl hrozně milý.

A herecky? Když měl to právo na obsazování, mluvil ti i do hraní?
Mohl by, kdyby chtěl, ale respektuje práci partnera. A já měl kromě toho, možná naivně, ale pocit, že si v tom hraní někde ohromně rozumíme. Ale my měli spolu vlastně jenom jednu velkou scénu, protože jinak jsme se většinou v tom filmu honili. Ale tu společnou scénu jsme točili pět dnů. Shodou okolností je to scéna, kdy ho jako zabiju. To je celkem na americké poměry nezvyklé, že ho zabiju tak brzo, už skoro v půlce filmu. Diváky to rázem přestane bavit, když jim zabiješ hlavního hrdinu.

Já jsem se díval na stránky společnosti NEW LINE CINEMA, kteří to produkovali a tam píšou, že film považují za vysoce prioritní, takže jim asi nešlo jen o nějakou kasovní střílečku s De NiremT
Tak De Niro sám sloji kolem 11 miliónů dolarů...

Na minulém filmu prý stál 12, jsem četl, takže zlevnil...
a rozpočet toho filmu byl kolem 42 milionů dolarů. To je už dost drahý film.

Jsem si ted' přepočítal ten De Nirův honorář... to máš k polovině miliardy... Takže není divu, že si může mluvit do obsazováni... Jinak jsem koukal, že podle návštěvnost je v Kanadě ten film teď na čtvrtém místě...
V Americe je pátý... po druhém týdnu padnut 0 58 procent, což je poměrně hodně, ale zatím vydělal 17 milionů... První dva týdny byl druhý. Ale chtěli, aby byl první.

Jo, ale jedna věc je samotný úspěch toho filmu a druhá, že ses jako český herec dostal k takové produkci v Hollywoodu. To je pro mě úspěch bez ohledu na to, jak ten film dopadne. A co producenti? Viděl si je někdy?
Viděl, byli milí a měl jsem z nich pocit, že mě mají celkem rádi. Akorát říkali Československo, tak jsem jim to musel opravit. V kanceláři měli hodiny ukazující aktuální čas v New Yorku, Paříži, Londýně, Tokiu. A jednoho dne se tam objevili ještě jedny hodiny s nápisem Prague. Z toho jsem měl zvláštně dobrý pocit.

A ještě k tomu De Nirovi. Je na něm něco zvláštního?
Tak on například scény nezkouší... Jen tak chodí, bere různě věci do ruky, přemýšlí si, mluví hrozně potichu a třeba sis tebou povídá o lom, jak by ta scéna mohla vypadat, ale nehraje, jen o tom mluví.

Nešlape do toho...
Ne... Měl třeba scénu, kdy měl vejít do pokoje, tam nachmatat nějaké kytky a na vizitku měl napsat: miluji tě. Čekal jako na svojí snoubenku. Přišel režisér, ten musel mít při natáčení všude houpací křeslo, protože je hrozně nervní a často ještě maséra. Chvílemi hodně houpal, aby se uklidnil. Začali točit tuhle scénu, De Niro vešel do pokoje, rozsvítil a na tom vypínači byl setmívač, tak si s ním chvíli hrál, stmíval rozetmíval, slušnou chvíli, režisér houpal jak na houpačce, De Niro pak začal ladit radio... a pak psal těch pár slov na vizitku. Napsal jednou, zmačkal, podruhé... něco škrtnut, a roztrhal... Režisér houpal, co to šlo, masér na něm také cvičil ze všech sil, a De Niro si pořád hrál s tím vzkazem na vizitce a asi až na popáté byl spokojený. Trvalo to asi sedm minut, tenhle jeden záběr. Režisér úplně rozhoupaný a promasírovaný nic neřekl, protože De Niro má úctu a respekt, ale pak se ho velmi decentně zeptal, jestli by to nešlo trochu zkrátit? Tak začali znovu a De Niro to dělal stejně jako předtím. Protože se mu to tak asi líbilo. Ale jindy zase klidně stejný záběr při každém jetí naostro udělal trochu jinak. Zkoušel si to prostě přímo při natáčení.

Oni mají podle mě jednu svobodu navíc. Že se vůbec nezaobírají spotřebou materiálu, protože v jejich relacích je jeho cena zanedbatelná...
V podstatě ne, nebo jen velmi jemně. Ale tím, že časem zapomeneš na nějaké problémy s materiálem, tak si víc dovolíš, improvizuješ a tak...

Tak je to dané taky tím, že u nás je materiál zatím v podstatě dražší než herec.
Většinou jsme točili na dvě kamery. Ve studiu se například natáčelo tak, že nejdřív jsme tam zůstali jenom herci s režisérem a celou scénu jsme si nazkoušeli. Všichni ostatní museli odejít. Když to bylo nazkoušené, tak zavolali kompletní tým a my jsme jim předvedli nazkoušenou část jako na divadle. Pak jsme zase odešli my a oni podle toho, co viděli, připravili kompletně celou scénu se vším všudy. Pak se teprve začalo natáčet.

To se lépe hraje, ne?
Jo, ale vyžaduje to větší přípravu. U nás jsou herci zvyklí, že se točí po krátkých kouscích, takže se spoléhá na to, že se to moc učit dopředu nemusíš. Ale například De Nirovi bylo jedno, když jsem to hrál například podruhé jinak než napoprvé, protože on si to taky změnil a žádný obavy mít nemusíš, protože oni mají kamerami pokrytý celý prostor. Já měl navíc tu výhodu, že jsem tam měl veškerý čas jenom na natáčení, takže jsem se na to mohl docela dobře soustředit. Ale samozřejmě hvězda jako De Niro nemusí umět text jako žáček ve škole.

De Niro tam měl s sebou rodinu?
Jo, ten tam měl všechny. Manželka, kamarádka manželky a ta manželka už je bývalá manželka a děti z nového manželství a ze starého... a asistenti...

Kolik tam tedy měl těch lidí?
To nevím přesně, ale vím že to bylo hodně drahé, všechna ta ubytování pro ně a navíc mu prý platí i všechny asistenty. A pak má takový zvyk, že si po natáčení bere všechny kostýmy. Asi i proto, že to je přímo na něj, pasuje mu to...

Jo rozumím, odpadá odporné nakupování oblečení a nesnesitelné kabinky, kde je většinou vedro.
Někteří tedy říkali, že možná to chce hlavně proto, že by nesnesl, aby v tom chodil někdo jiný.

Jo takhle... Film se natočil a pak?
Pak jsem dělal ve Vídni postsynchrony. Ve studiu, které bylo satelitem spojené s režií v USA. Probíhalo to úplně stejně jako kdekoli doma, akorát že režie nebyla kousek za mnou, ale za Atlantikem. Co jsem viděl já, viděli oni, stejně tak se zvukem. Jejich pokyny jsem slyšel ve sluchátkách. A pak, skoro až za dva roky jsem letěl do New Yorku na tiskovku...

Proč to trvalo tak dlouho? Oni hodně spekulujou s tím nasazením,, že jo?
To jo, ale stejně nevím proč to trvalo tak dlouho. Tiskovka byla dva dny. Sobota a neděle. Sobota jenom pro televize, neděle pro rozhlas a noviny. Tiskovka byla v hotelu, kde bylo celé patro rezervované jenom pro ni. Zatemnili několik pokojů, kvůli natáčení, v každém pokoji byl najatý štáb pro natáčení, aby tam TV společnosti nemusely se svými štáby. Byl jsem společné s ruským kolegou, ostatní byly v pokojích jednotlivě a každý novinář měl 3 minuty na rozhovor s námi.Řekl najatému kameramanovi, jaké záběry chce natočit a pak dával otázky. Na chodbě seděla spousta dalších ve frontě. Dokonce tam byl speciální asistent, který hlídal čas těch tří minut a říkal jim, když vypršel. To bylo od rána do večera a druhý den to samé pro rádia. Akorát místo kamer svazky mikrofonů. A pro novináře se sedělo kolem stolů v pokoji a ti měli deset minut. Bylo tam taky plno zahraničních novinářů. I Poláci, Maďaři,

Naši...?
Ceši ne. .

Naši nemohli, protože tady možná vrcholilo Tý Tý nebo Bé bé... na to zase nejezdí Američani... Ale tři minuty na rozhovor, to není moc dlouhá doba.
To akorát stihnou ty debilní otázky... Ty nejhorší... Jak se vám točilo s De Nirem a tak..

Něco jako se ptám teď já... A pak už byla premiéra, ne?
Jo. Podobný. Hotel na tři dny. Byli jsme tam s Janou. Červený koberec před kinem, tak 30-40 metrů. Všechno musí být na čas, a protože jsme tam byli o něco dřív, tak v dlouhém černém doutníku Lincoln s námi šofér asi čtvrt hodiny objížděl kino, abychom dorazili přesně. Vedle koberce za zábradlím nacvakaní novináři a fotografové. Jak jsem vylezl z auta takoni halekají: Karel, Karel, Karel aby ses na ně otočil a fotí jako šílený. Vedle tebe jde takový bodyguard a šeptá co máš dělat. Ted' se zastav, teď tady, a oni fotí a ptají se a postupuješ po půl metru, takže to trvá přes půl hodiny, než těch 30 metrů přejdeš. Já z toho byl dost přešlý, ale Jana vedle mě se suverénně usmívala, takže nakonec na těch fotkách já vypadám jako nějaký vyděšený bodyguard co doprovází hereckou hvězdu.

A co v kině? Klaní se, jako my?
V kině už není skoro nic. Akorát se v hledišti objevil Salmon Rushdie a byl z toho malér. Nikdo nevěděl, kdo ho tam pozval, ale hlavně si vedle něj nechtěl nikdo sednout.

Bodejt' by jo. To je o život...
Pustili film. Když mě zabijou, ozval se nadšený potlesk...

Jaký to je pocit, když tak nadšeně tleskají, že tě už konečně zabili...?
Já nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. Ale v kině jsem už byl schovaný ve tmě. Pak ještě následuje party.

Ale oni intenzívně sledují komerční dopad toho filmu, ne?
Jo. A existuje tajné telefonní číslo, kam když si zavoláš, tak se dozvíš přesně všechny údaje. Kolik to vydělalo, jak si stojí v pořadí... Já jsem náhodně to číslo dostal.
Když je tajné, jak to, že jsi ho dostal?
Znáš to...

A volal si tam?
Volal jsem tam tenkrát. Teď už ne.

A poznal si tam ještě někoho zajímavého, mimo okruh toho filmu ?
Například Malcolma McDowella. To hned na začátku.

Toho miluji...
Já ho taky mám strašně rád. Byl jsem u něj doma, a asi dvakrát na společné večeři, sympatický chlap. Působí jako úplně normální člověk.

Co říká o Hollywoodu?
My jsme se o Hollywoodu nebavili. On měl jiné starosti, protože se mu právě vrátil po třech měsících pes z nemocnice, potom co si ho sám omylem přejel autem na zahradě.

Ty jsi říkal, že než si letěl poprvé, že si den před tím byl v Budějovicích na udělování ceny Karla Rodena, která je pojmenovaná po tvém otci. Jaké to je mít tátu herce? Ptám se proto, že jsem něco podobného způsobil svým dětem...
Já na tátu samozřejmě vzpomínám moc rád, pro mě to bylo krásný, myslím, že poněkud těžší to bylo pro maminku... On byl dost bohém..

A co když má bohém děti?
Třeba v divadle byla nějaká oslava a najednou nás tát v noci probudil, lezl po čtyřech, v ruce měl banán a dělal, že na nás střílí. Mně se to zdálo moc zábavný, maminka byla trochu zoufalá a prosila ho, at' nás nechá spát.

A mělo to na tebe vliv, že jsí chtěl být taky hercem?
Tak konkrétně ta banánová střelba přímo ne. A myslím že ani jinak ne. Já se chtěl věnovat třeba malování nebo koním. Ovšem na hereckém plese v Budějovicích jsem se platonicky zamiloval do herečky a řekl jsem si, že půjdu k divadlu proto, abych se k ní dostal.

Tvůj brácha se taky takhle zamiloval? Je herec taky...
Ne, ten se k tomu dostal zase jinak..

Táta byl v Budějovicích přední herec. Do Prahy se mu nechtělo?
Nabídky měl. Ne jednu. Ale nikdy do Prahy nedorazil. Jednou už se dokonce vydal, ale nějak se zdržel v Táboře, něco tam vypil, a vrátil se zpátky domů. Navíc bez nového kožichu, který si čerstvě pořídil, ale během cestování se dostal do finanční tísně, tak ho prodal. Musel snad dokonce zaplatiti nějakou pokutu, protože měl v Praze v divadle podepsanou smlouvu. Myslím, že nebyl vůbec ambiciózní.

Byl štastný v Budějovicích.
Jo. Měl tam svoje místa, svoje lidi. Já na rozdíl od něj vlastně "dělám" kariéru, ale musím přiznat, že jeho rezignace na tyhle věci ve mně občas také probleskuje.

Herectví je pro chlapa trochu problém... Od určitého věku každým rokem těžší. Aspoň já to tak vnímám.
Taky s tím zápasím. Třeba se mi teď nechce moc hrát expresivní role. Nedávno jsem si pustil jeden starý film, kde jsem hrál. Strašný. Hrál jsem strašné... Tyhle myšlenky jsou ale nebezpečné, protože člověk by s tím opravdu mohl praštit.

Ale co se ti třeba honí hlavou, když máš v Americe v hotelovém pokoji předstírat, že si na procházce městem? Já dnes v takové situaci už rychle tíhnu k oknu a možná bych z něj skočil. Anebo ze sebe dostanu hysterický záchvat smíchu. Jak jsem to dopadl. S Ivanou jsme se takhle zhroutili před několika lety, když jsme dělali jako partnery, ji tahal po zemi tašku, že prý je to pes a v ruce jsem držel polštář, jako naše dítě. Ivana se na mě podívala a při pohledu na polštář si přidala iniciativně repliku: No jó, uši celý táta... A bylo po zkouškách.
Jo, to já mám občas podobný. Ale v Americe to bylo jinak. Měl jsem ohromnou vůli a motivaci, něco jako když děláš zkoušky na školu. Když mluvíš o tom psovi, my dělali s Ivanou zkoušky na DAMU, kde já hrál jako jejího psa. Na vodítku.Chtěli jsme zřejmě ukázat, jak jsme osobití, takže já nechtěl za žádnou cenu jako pes jít tam, kam mě "panička" táhla a Ivana zase nechtěla brát ohled na psa. Málem mé uškrtila.

Málokdo vi, že proto si někteří herci pomáhají alkoholem. Časem se z herectví může stát divnost. Stud a nervy. Čím je člověk starší, tím pro někoho hůř.
To mi určitě nehrozí. Opil jsem se na jevišti jednou v životě. Na DAMU při posledním představení Ze života hmyzu. Bohužel to představení bylo tenkrát zadané pro Společnost bratří Čapků. Hrál jsem tam postavu Tuláka, měl jsem pocit, že špatně, a řekl jsem si, že to na derniéře zlomím. Rozhodli jsme se tenkrát takhle myslím tři. Já si v touze po zlepšení té figury pomohl vodkou. A víš jak ta hra začíná?

Ne...
Přijdeš na jeviště, zakopneš, upadneš a říkáš: Vy si myslíte, že jsem opilý! To jsem řekl a dál jsem pokračoval svými slovy. Profesor Dvořák, který to režíroval, se začal vrtěl v publiku, ke kterému jsem se naklonil a vysvětloval jsem jim svými slovy, co jsem měl na mysli. Opilý kolega Klečka, který hrál motýla, měl nástup z hlediště. Jen krátce vzlétnul, protože když asistent režie viděl, jak je na tom, lapili ho a odtáhli někam do zákulisí. Na mě nemohli, protože Tulák nesleze z jeviště. Ale během celého představení a i po něm, myslím až do svítání, jsem prožíval opojné nadšení, že jsem konečně našel kontakt s publikem. Nepustili mě pak kvůli tomu ke státnici.

A uvažoval si někdy o tom, že bys hraní nechal?
Často

A co bys dělal?
Režíroval...?
Nevím. Možná... Ale spíš bych jen tak byl...

... jak byl..Na zahrádce..?
.. na zahrádce... možná...

Ty bys nejradši byl na zahrádce a stydíš se to říct!
Jo... Ale neryl bych, neobdělával, jen bych tak seděl..

Tady někde už budou zvláště citliví a inteligentní čtenáři zoufalí, že se nedozvěděli nic o tom našem prohozu... Co bys jim na to řekl?
Co bys jim řekl ty...?

Já říkám, že nejsme tak blbí jak si to o nás mysli v obrázkových časopisech. Prohoz že se odehraje asi tak, že se sejdou ti, co se chtějí prohazovat a domluví se, jak to provedou. Ale to že rozhodně nebyl náš případ. Tak co bys jim tedy řekl?
To co ty.
Když po rozhovoru odjel Karel domů, telefonoval mi za chvíli, že právě v jednom obrázkovém časopise vyšel článek, kde píší že je v Hollywoodu jedničkou.

Tak je hezký, že tě aspoň chválí...
Hmm. Ale to je taky blábol.