Nápad natočit film 2046 dostal režisér Wong Kar-Wai už v roce 1997, kdy vznikla smlouva mezi Hong-Kongem a Čínou o 50 letech relativní ekonomické a politické nezávislosti, ale na filmu začal pracovat až po dokončení svého předchozího snímku In the Mood for Love, v roce 2000. Pět let potřeboval k dokončení filmu, který se točil střídavě v Šanghaji, Hong-Kongu, Bangkoku a Makau. Kar-Wai několikrát měnil casting, hudbu a velmi dlouho trval i výsledný sestřih filmu. Do toho se připletl ještě vnější faktor, jelikož v době natáčení některých scén v roce 2003 se po Asii začala šířit nebezpečná epidemie SARS. Název filmu odkazuje na číslo hotelového pokoje ze snímku In the mood for Love, kde se setkávali dva hlavní protagonisté. Současně je to také rok, kdy vyprší dohoda Hong-Kongu a Číny. Film se stal rozporuplnou událostí festivalu v Cannes v roce 2004, ačkoli byl ohlášen už na předešlý ročník festivalu. Krátce před festivalem Kar-Wai ještě neměl dokončený střih a pár dní před zahájením festivalu ještě dotvářel některé scény, především speciální efekty. Téhož dne, kdy měl být film promítnut, mělo vedení festivalu jen 20% hotové kopie filmu. Nakonec byl snímek promítnut později večer. Po peripetiích v Cannes měl být snímek představen na festivalu v Edinburghu, ale nespokojený režisér projekci opět zrušil s odůvodněním, že předělává střih. Umělecký ředitel edinburghského festivalu prohlásil, že to je příznačné pro umělce "geniální a výjimečné".

Wong Kar-wai (rozhovor)

Time: V květnu 2004 měl film premiéru na festivalu v Cannes, ale prý jste od té doby udělali řadu změn. Wong: Tolik se zase nezměnil. Neměli jsme před uzávěrkou v Cannes moc času, a tak nebyla dodělaná hudba, střih ani speciální efekty. Proto jsme po Cannes dodělávali to, co jsme měli mít hotovo už dřív. T: Jaký to byl pocit, sledovat v Cannes ten film? W: To byl trip. Dokončili jsme první sestřih filmu jenom hodinu předtím, než jsme nastoupili do letadla. Neměl jsem možnost vidět ten film celý. Seděl jsem v kině spolu s publikem a byl to vzrušující pocit, protože nevíte, jaká chyba se zase objeví. T: Proč jste film přestřihával až do poslední chvíle? W: Struktura filmu se neustále měnila. Některé scény tam měly být, ale pak jsme se podívali na materiál, co jsme natočili, a nebylo to ještě ono. Ještě to nebylo perfektní. Tak jsme tu scénu museli vyndat a znovu změnit strukturu, protože pak musíte vystřihnout ne jednu, ale více scén. Tenhle film jsme začali ve stejnou dobu, jako In the Mood for Love, a nejprve to byly dva samostatné projekty. Ale bylo hrozně těžké je odlišovat od sebe, bylo to podobné, jako se zamilovat do dvou žen ve stejnou dobu. A tak jsem musel najít něco, co by je spojovalo. Jednou jsme točili v hotelovém pokoji a mě napadlo nazvat ten druhý film 2046. T: Je 2046 pokračováním In the Mood for Love? W: Hodně lidí si to myslí, ale já ne. Pro mě je spíš Mood kapitolou 2046. Jako by 2046 byla velká symfonie a In the Mood for Love jen její část. T: Proč došlo k tolika změnám? Nejprve měl mít film futuristický nádech, měl být situován do roku 2046, s roboty atd., ale pak se od původní myšlenky upustilo. Co se stalo?

W: S nápadem na ten film jsem přišel, když čínská vláda slíbila Hong Kongu 50 let beze změn. Napadlo mě, že by to mohlo být zajímavé, protože 2046 je posledním rokem toho slibu. Je v životě něco podobného, co se nemění? To číslo má víc vrstev významů, může se tím vysvětlit víc věcí v životě. Když se zamilujeme, svazují nás naše sliby. Změní se? Změníme se my? Jak to udělat, aby ta chvíle trvala navěky? Myslím, že to je zajímavá myšlenka, postavit film na té číslici, na tom slibu. A tak jsem začali. Kvůli tomu číslu mě napadlo zasadit film do roku 2046, 50 let do budoucnosti, a proto jsme přirozeně začali uvažovat v duchu futuristického příběhu a sci-fi. Ale nechtělo se mi do realistické verze budoucnosti, chtěli jsme něco jako manga filmy - to, jak si člověk z roku 1966 představuje budoucnost. T: Měli jste mnohem větší herecké obsazení a štáb, než obvykle. Jak udržet všechny lidi pohromadě a pracovat v tak dlouhém časovém rozmezí? W: Udržet lidi při práci po tak dlouhou dobu je dost těžké, ale ještě těžší je udržet si náladu a vizi filmu. Věděli jsme, že se snažíme dělat něco hodně náročného, protože jsme měli hodně herců, a tak ze sebe každý chtěl vydat to nejlepší. Pracovat společně pět let je extrémně náročné, takže potřebujete víru, že opravdu děláte něco mimořádného. I štáb v to potřebuje věřit. Pochopitelně, po pěti letech řada ztratí víru a musejí odejít a přijdou noví. Když vypukla epidemie SARS, chtěli jsme natáčet projekt Eros v Šanghaji, ale nemohli jsme opustit Hong Kong, tak jsme natáčeli v době epidemie tam. Manželky některých lidí ze štábu šílely, že je to nebezpečné. T: Jak přesvědčujete lidi, aby šli s vámi do vašeho projektu? Zejména, když trvá tak dlouho a máte specifické metody? W: Panuje takový falešný mýtus, že nemám scénář a jenom improvizujeme. To není pravda. Většina herců zná svůj příběh, znají svůj part, i když ne celý příběh. Například Zhang Ziyi měla hrát tanečnici v 60. letech a vůbec nevěděla, co to je. Musel jsem jí dávat spoustu úkolů, půjčovat filmy z té doby, aby pochopila ta gesta a pohyby. A dal jsem jí různé kostýmy, které si vzala do hotelu a nosila je každý den, až si na ně zvykla.

Wong Kar-wai
Autorští filmaři v Hong Kongu fungují prakticky jen díky tomu, že se jejich filmy prodávají v Evropě a jsou z Evropy často i spolufinancovány. Země /dnes vlastně opět čínská provincie/ se sedmi miliony obyvatel tak produkuje asi 50 filmů ročně, realizovaných v pověstně krátkých časech a to dokonce i v případech drahých superprodukcí. Wong Kar-wai, naplňující dokonale koncepci "autorského" filmaře, který si své filmy nejen píše, ale v případě čtyř posledních dokonce i produkuje, je spíš přírodní úkaz.

Režisér, producent, scenárista, narozen v Šanghaji, ale odstěhoval se spolu s rodinou do Hong-Kongu v roce 1963. Po studiích na polytechnice vystudoval grafiku. Začínal jako asistent produkce v televizi, kde byl záhy povýšen na scenáristu. Vstoupil do tvůrčí dílny Barryho Wonga, údajně nejlepšího scenáristy v Hong.-Kongu, a začal pracoval coby scenárista na filmu The Final Victory Patricka Tama, jemuž se přezdívalo "David Lynch". V roce 1988 natočil první film, As Tears go by podle jednoho ze svých scénářů. Film byl zařazen do sekce Semaine de la Critique v Cannes, ale nesklidil valný úspěch. Jsou tu ale už i některé motivy, které se budou stále znovu vracet i v následujících filmech: nepodařená setkání, neuskutečnitelná láska, čekání na někoho, kdo nikdy nepřijde, něha a nesmělost, ženy jako křehká a nádherná stvoření, ale i okamžiky pozastaveného pohybu, které jsou nejvíce fascinujícími momenty nejen tohoto filmu, ale celé kinematografie Wonga Kar-waie. Momenty, jež jsou odvážnou dekonstrukcí nejvlastnější substance hongkongském filmu - hysterického rytmu a nezadržitelného pohybu.