Jedna z nich sa potýka s nechceným tehotenstvom, ktoré sa rozhodne ukončiť interrupciou. Tá však bola v tomto období v Rumunsku postavená mimo zákon. Bol ocenený Zlatou palmou na Medzinárodnom filmovom festivale v Cannes a množstvo ďalších medzinárodných cien.

Nevlídný zimní den v Bukurešti roku 1987, v zemi vládne totalitní Ceausescuv režim. Na pošmourné vysokoškolské koleji spolu na pokoji bydlí dvě zhruba dvaadvacetileté studentky, Otilia a Gabita. Obě čeká velmi perný den, se zkouškami to ale tentokrát nemá nic společného. Zatímco Gabita balí kufr, Otilia vyráží do bezútěšných ulic zařídit několik důležitých vecí. Nejprve si od svého přítele Adiho jede vypůjčit 300 lei a stihne se s ním pohádat: nechce totiž přijít na večerní oslavu 48. narozenin jeho matky, ale zároveň mu odmítá říct proč. Nakonec neochotně souhlasí, že na oslavu přijde.

Pak jede do hotelu, kde její kamarádka zamluvila pokoj. Nepříjemná recepční ale nemá rezervaci zapsanou ani potvrzenou a suše jí oznámí, že hotel je plný. Otilia tedy zkouší štěstí v dalším hotelu, kde se jí podaří recepční premluvit i za pomoci úplatku v podobě krabičky cigaret Kent, koupených na černém trhu, aby jí narychlo dala dvoulůžkový pokoj. Pak musí ještě na schůzku s neznámým panem Bebem. Společně odjíždějí do hotelu, kde už čeká - Gabita. Cíl utajeného pobytu je jediný: Bebe má Gabite provést v té době zakázaný potrat...

Bebeho informace o divoké interrupci bez užití anestetik, o hrozbě následného silného krvácení a o možné infekci dívku pořádně vylekají, navíc se ukáže, že Gabita není ve druhém mesíci, jak Bebemu tvrdila po telefonu, ale minimálně ve čtvrtém. To může celý zákrok pořádně zkomplikovat. „Tohle není hra. Mohli bychom za to jít oba do vězení,“ sdelí dívce Bebe. V případe následných komplikací zakáže volat lékaře. „To jsme na půl cestě do kriminálu,“ zdůrazní. Situaci vyhrotí i to, že dívky nemají na potrat dost pen2z. Lehkovážnost obou dívek Bebeho vytočí a chce odejít. Hrozbu zhroucení naplánovaného zákroku odvrátí až Otilia, která nabídne Bebemu sebe samu jako „úplatu“.

Zákrok pak proběhne celkem rychle, Bebe odchází pryč a nechává dívky na hotelovém pokoji samotné s radou, aby Gabita ležela v klidu na posteli, dokud zárodek nevyjde ven. Za chvíli odchází i Otilia, která musí na oslavu narozenin Adiho matky. „Za hodinu jsem zpátky,“ slíbí Gabite, než ji na pokoji nechá úplně samotnou.Ve víru veselí rodinné oslavy je ovšem Otilia jako na trní. Když se pak nemůže Gabite na pokoj 206 dovolat, ví, že je asi zle. Ihned odjíždí z oslavy, situace ji ještě víc odcizí s Adim. Na hotelu ke své úlevš zjišťuje, že kamarádka spí a že s jí podařilo potratit. Otilia schovává potracený plod do kabelky a vyráží do ulic noční Bukurešti se jej zbavit. Po návratu na hotel se s Gabitou setkává v restauraci. U stolu naproti sobě sedí dvě naprosto vyhořelé existence.

O vzniku filmu

Drama 4 měsíce, 3 týdny a dva dny je úvodním filmem z plánovaného cyklu Příběhy zlatého věku, jehož tvůrčím záměrem je ukázat život v komunistickém Rumunsku. „Není to příbeh o té době, ale o postavách,“ řekl režisér Cristian Mungiu k tématu, které si vybral jako první: potraty, které byly za totalitního režimu v Rumunsku zákonem z roku 1966 zakázané. „Efekt byl okamžitý. Už na počátku sedmdesátých let se rodilo mnohem víc dětí než před rokem 1966. Ve třídě vzrostl průměrný počet žáků ve třídě z osmadvaceti na šestatřicet, ve školách se ztrojnásobil počet tříd. Když jsem šel do školy já, bylo nás ve třídě hned sedm Cristianu. Už ani jména nestačila,“ vzpomíná na své dětství režisér, který se narodil právě na počátku této populační vlny, v roce 1968.

Nechtěné otěhotnění proto rumunské ženy začaly řešit ilegálními prostředky. „Podle důvěryhodných zdrojů při divokých potratech zemřelo za dobu komunistického režimu více než půl milionu žen,“ upozorňuje Mungiu. „Potrat v Rumunsku ztratil morální kontext a stal se spíše výrazem vzdoru a odporu proti režimu.“ Mungiu vyšel z osobních prožitků - v rozhovoru pro server vodmania.com prozradil, že zážitek potratu prodělala před lety jeho přítelkyně. „Cítil jsem se strašně vinen, že jsem ji více nepodpořil. Tento film byl svým způsobem takové vymítání bolesti a ulevení si od tíhy minulosti. To, co vidíte na plátně, je skutecnost. Bylo k ní přidáno velmi málo,“ prohlásil v rozhovoru.

Příbeh zformoval také podle zážitků dalších lidí. „Scénář se začal rodit z osobních zkušeností, o které se človek obyčejně s druhými nedělí. S lidmi, kteří slyšeli můj příběh, se ale děly velmi zvláštní věci - po jeho vyslechnutí se se mnou začali dělit o své vlastní zážitky. K tomuto tématu měl každý co říct, ohromilo mě, jak všední tenhle problém byl, i když byl skrytý. Při debatách s lidmi jsem slyšel opravdu otřesné příběhy. Ve filmu jsem je sice nepoužil, přidržel jsem se zážitku, který jsem znal nejlépe, ale pomohly mi porozumět, jak rozšířený fenomén to tehdy byl.“ Příbeh nepovažuje za moralizování. „Lidé to tím způsobem mohou vnímat, ale není to tak. Vyprávím zejména příbeh o tom, co může zpusobit nedostatek svobody a naopak. Když padnul komunistický režim a interrupce přestala být trestným činem, měli jsme jen za první rok v Rumunsku milion potratů. Nevědeli jsme, co s tím máme dělat,“ řekl Mungiu. Zhruba měsíc promýšlel základní koncept své story, pak během deseti minut sepsal synopsi. Dostat na papír scénář mu potom trvalo zhruba měsíc. „První verzi scénáře jsem napsal v červenci 2006 a měla zhruba 160 stran. Obsahovala i jedinou scénu, kterou jsme natočili a nakonec do filmu nedali - návštěvu Gabitina otce. Tuto výtečnou scénu jsem obětoval, abych udržel tempo vyprávění,“ vysvětlil Mungiu. Před produkcí i během ní pak scénář neustále ladil a upravoval. „Týkalo se to zejména dialogu, ale nejen jich. Vždycky scénu předělávám, když se dostanu na plac a projedeme si dialogy přímo na místě s herci.“ Při psaní šil jedinou postavu přímo na tělo konkrétnímu herci. A tím byl Vlad Ivanov, který zahrál pana Bebeho. „S Vladem jsem asi rok předtím pracoval na natáčení jedné reklamy. Tehdy me dostala jeho síla a smysl pro detail. Když jsem při castingu sledoval ostatní adepty na roli, jen jsem se utvrdil v tom, že jsem okamžitou sázkou na Vlada udělal správně,“ řekl Mungiu. Ivanov má prý úžasnou paměť. „Při natáčení byl schopen dát z hlavy na jeden zátah deset stran scénáře, aniž by zaškobrtnul v jediném slove. A to navíc přesně s takovou intonací, pauzami a gesty, na kterých jsme se domluvili,“ složil herci hold.

Laura Vasiliu, jež si zahrála Gabitu, se měla s Mungiem potkat už na natáčení jeho prvního celovečerního snímku Occident. „Ale nakonec tam z nějakých důvodů nehrála. Když jsme se pak potkali při natáčení reklamy, všiml jsem si, že ze sebe umí vydat neskutečné množství emocí. Sice jsem o ní na začátku trochu pochyboval, protože na roli už nebyla úplně nejmladší, Laura ale byla tak přesvědčivá, že moje obavy záhy rozptýlila,“ prohlásil Mungiu o herečce, která ztvárnila dívku, podstupující potrat. Ještě týden před první klapkou ovšem neměl hlavní ženskou roli - Gabitinu kamarádku Otilii. „Měl jsem pocit, že jsem už viděl všechny rumunské herečky od osmnácti do osmadvaceti let, a pořád jsem ji nemohl najít. Pak jsem se rozhodl zkusit Anamariu Marincu, která se po zisku ceny BAFTA za svůj první film přestěhovala do Londýna. Náš projekt byl nízkorozpočtový a bylo zvláštní, že kvůli jedné castingové session platíme takové peníze za letenku, ale řekl jsem si, že to za to stojí,“ vzpomíná na hledání představitelky hlavní ženské role.

„Setkali jsme se pozdě v noci na letišti a já byl zklamaný: Anamaria totiž nebyla ta hrdinka, kterou jsem v ní hledal. Druhý den jsme ale spolu pročítali scénář a ta proměna byla neuvěřitelná. Jejími ústy mluvila přímo ta postava, jako kdyby byla posedlá. Byla prostě úžasná a film utáhla právě ona.“ Při natáčení dává Mungiu hercům možnost mluvit do dialogu, pak ale vyžaduje naprostou přesnost. „Trvám na tom, aby herci odříkali své repliky přímo ze srdce, s každým detailem. Během zkoušení se mohou k dialogům vyjadřovat, já předehrávám. Jestliže nedokážu nějakou repliku říct přesvědčivě, znamená to, že v ní něco nefunguje. Tak ji vyhodím.“ Když se herci naučí text scénáře, začne jeho obrušování. „Chci, aby to znělo jako běžný hovor. Takže vyhazujeme hlásky z výslovnosti, aby byla taková nedbalá, prostě aby to znělo úplně přirozeně,“ řekl Mungiu. „Jeden z nejlepších komplimentů, co jsem slyšel, bylo po první z neveřejných projekcí - kdosi zmínil, že když posloucháte postavy ve filmu z jiného pokoje, znějí jako lidé na domácím videu.“

Točilo se samozrejmě v dnešní Bukurešti, ale bylo potřeba vyvolat iluzi doby před dvaceti lety. „Od té doby se město dramaticky změnilo, je v něm sedmkrát tolik aut, všude jsou barevné neonové reklamy. Na domech jsou satelitní přijímače, moderní okenní rámy, uvnitř budov je klimatizace…“ připomíná Mungiu komunistickou Bukurešt. „Koncem 80. let nebylo na ulicích veřejné osvětlení, program na jediném televizním kanálu trval jen dvě hodiny, byl nedostatek benzínu, všechno bylo takové zašedlé a bezútěšné. To vysvětluje barevné podání filmu,“ zdůrazňuje režisér, proč i vizuální stránka dramatu působí stejně nehostinně a depresivně. Sehnat finanční prostředky na tento druh filmu nebylo nijak jednoduché. Rozpočet činil necelých 600 tisíc eur, což na nekomerční snímek není lehce sehnatelná suma. „Významnou pomocí byly peníze, které jsme na realizaci filmu získali od Hubert Bals Fund. Nešlo jen o významnou finanční sumu, ale také o pomoc, kterou jsme od nich dostali později. V Rotterdamu nám například zorganizovali projekci pro filmové distributory, díky nimž se o našem snímku začaly šířit kladné zprávy,“ dodal režisér.