Režísér Francois Ozon je talent, o tom není pochyb. V pouhých pětatřiceti letech představuej pro rodnou Francii totéž, co pro Ameriku například Paul Thomas Anderson: sice teprve vyrůstající, ale už všeobecně repsektovanou filmařskou veličnu.  
 
Ačkoliv nezvyklé vyprávěcí schéma a zvláštní název jeho novinky, který odkazuje na pět úhelných situací v životě ústřední dvojice, může svádět k tomu zařadit snímek mzei podivínské fimlové experimenty, o žádnou nudu nejde. Film se sice odehrává v několika málo prostředích, atmosféra se ale většinou chvěje napětím.  
 
Stejně jako v Ozonově minulém počinu Bazén, i zde se děj proplétá mnoha nedořečenostmi a rafinovaně nahozenými otázkami, v nichž vnímavý divák bezpečně uvízne. Příběh je přitom prostý, téměr banální. Pznáme Marion a Gillese. Pochopíme, že se rozvedli, ale předtím spolu pár let žili, měli synka Nicolase, svatbu a prožili půvabné seznámení na dovolené - což se dozvídáme přesně v tomto pořadí. Ale z tohoto zdánlivě úplného portrétu jednoho obyčejného vztahu jako by náhodou a většinou velmi nenápadně vypadávalo to podstatné, co nám dovoluje hrindy prohlédnout a soudit. To, co režísér tak dovedně ukrává za domněle jednoznačně obrazy a občas nečekané reakce aktérů. To nevysvětlitelné a - stejně jako ono hypnotické tajmeství na dně Bazénu - nadmíru zneklidňující.  
 
Ale pozor - Ozon má své postavy rád. Takže jejich charaktery prohlubuje, zvýrazňuje a zdobí ornamenty, jak to jen jde. Abychom je spolu s ním i my, diváci, mohli zároveň nenávidět, obdivovat i milovat. Protožě právě tak fungují skutečné vztahy.  
 
A také nejlepší film o nich.