Zajatý Indián mluví osudově s posledním zbytkem španělské expedice, hledající bájné El Dorado, město zlata. Padre mu podává Bibli, "slovo Boží". Drží si ji u ucha, ale nic neslyší. Kolem krku mu visí zlatá cetka. Španělé mu ji strhnou a drží před očima, poháněni nadějí, že teď konečně El Dorado už musí být na dosah. "Kde je to město?" křičí na Indiána za použití otroka jako překladatele. Nejasně mává rukou k řece. Je to dál. Stále dál. Herzogův Aguirre, hněv Boží je jedním z velkých tíživě vizionářských filmů. Vypráví příběh expedice konkvistadora Gonzala Pizarra, který v letech 1560-61 vedl hrstku mužů do peruánského deštného pralesa, přitahován příběhy o zmizelém městě. Úvodní záběr je strhující: dlouhá řada lidí se šine strmou cestou do údolí hluboko pod nimi, zatímco mlžná oblaka zasťiňují vrcholky. Tito muži mají kovové přilbice a hrudní pláty, své ženy nesou na nosítkách. Jsou oblečeni pro dvorní slavnost, ne do džungle.

Tón udává hudba. Tíživá, církevní i světská, a přitom je ještě něčím jiným. Složil ji Florian Fricke, jehož skupina Popol Vuh (pojmenovaná podle mýtu o stvoření Mayů) zaznívá v mnoha Herzogových filmech. Pro tuto úvodní sekvenci "jsme použili zvláštní nástroj, který jsme nazvali 'sborové varhany'," řekl mi Herzog. "Uvnitř má 36 různých pásek, které běží paralelně ve smyčkách. ... Všechny tyto pásky běží zároveň, a jsou tam klávesy, na něž můžete hrát jako na varhany, takže to zní stejně jako lidský sbor, a zároveň velmi uměle a dosti tajemně." Zdůrazňuji hudbu, protože organickou součástí účinku Herzogových filmů je zvuk. Jeho příběhy začínají přímočarým způsobem, ale výsledek je nevypočitatelný a netušíte, kam mohou vést: nekončí "závěrem", ale vytvořením nálady v nás - duchovního či vizionářského pocitu. Myslím, že chce, aby se diváci cítili jako odtažití pozorovatelé, stojící mimo čas, posmutnělí z nezměrnosti vesmíru, drtícího sny a lidskou šalbu.

Pokud je pro Aguirre, hněv Boží stěžejní hudba, je to také tvář Klause Kinského. Má vystrašené modré oči a široké, silné rty, které by působily smyslně, kdyby je nestahoval škleb šílenství. Tady hraje konkvistadora s nejsilnější vůlí. Herzog mi řekl, že když v Německu viděl v mládí Kinského poprvé: "V tu chvíli jsem věděl, že mým osudem je točit filmy, a jeho osudem je v nich hrát." Natáčení Aguirra je ve filmových kruzích legendou. Herzog, německý režisér, který mluví o "voodoo místa natáčení", své herce a štáb zavedl do odlehlé části džungle, kde se rozšířily horečky a hladovění bylo reálnou možností. Říká se, že Herzog na Kinského namířil pistoli, aby ho donutil film dotočit, i když Kinský to ve své autobiografii popírá, ačkoli dodává, že zbraň měl. Herci, štáb i kamery byly na právě takových vorech, jaké vidíme, a často, jak mi Herzog řekl, "neznal jsem dialogy deset minut před tím, než jsme scénu točili."

Ale ve filmu dialogy nejsou podstatné, dokonce ani postavy, kromě Aguirra, jehož osobnost vytváří Kinského tvář a tělo stejnou měrou jako slova. Myslím, že Herzog tímto příběhem sleduje totéž, co mnohými dalšími filmy: muži, pohánění vidinou velkého úspěchu, se dopustí hříchu tím, že se po něm odváží sáhnout, a jsou rozdrceni nenesmiřitelným vesmírem. Vzpomínám na jeho dokument o skokanovi na lyžích Steinerovi, který chtěl letět navždy a stal se tak dobrý, že byl v nebezpečí přelétnout dopadovou plochu a rozbít se o kameny a stromy. Z moderních filmařů je Herzog nejvíce vizionářský a nejvíce zaujatý velkými tématy. Nepřekvapuje, že režíroval mnoho oper. Nevypráví propracovaný příběh, ani nezachycuje okouzlující dialogy; chce nás povznést do říše divů.