fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

81% 7 hlasů
8.1 10 7
thriller, Slovensko/Česká republika, , 127 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR 14.11.2019 v SK 31.10.2019

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka



Svobodu si nezaslouží každý.
Sametová revoluce v roce 1989 přinesla většině lidí svobodu, někomu ale přinesla i problémy, a někomu jinému zase příležitost a kariéru. Z bývalých prominentů se stávají vězni, z bývalých disidentů a vězňů se přes noc stávají politici a lidé s vlivem. Už za socialismu se začíná odvíjet příběh, který revoluce zrychlí a který vyvrcholí během krvavých událostí největší vězeňské vzpoury u nás. Rozsáhlé amnestie prezidenta Václava Havla ze zimy 1990 se řady těžkých zločinců v leopoldovské věznici netýkaly. Ti se proto vzbouřili a na téměř dva týdny celou věznici obsadili. Oblast věznice se změnila na válečnou zónu a ukončit ji musela až policie a speciální jednotky s využitím vojenské techniky. Nesmlouvavý a tvrdý zásah část veřejnosti ocenila, jiná část poukazovala na jeho přílišnou brutalitu.
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Amnestie

obrazek
Akční vztahový thriller Amnestie, který se z části natáčel přímo v autentickém prostředí Leopoldova, ve věznici v Mladé Boleslavi, v Národním divadle v Praze i v bytě Václava Havla, přinese na plátna největší vzpouru ve vězeňské historii Československa. Pozoruje ji očima jednoho z vězňů z prostředí věznice pro nejtěžší zločince v Leopoldově, jehož příběh se uzavře během divoké vzpoury. Spolu s ním a jeho ženou sleduje i další dva páry, které jsou vzájemně propletené a spojují je Havlovy amnestie a následné události v Leopoldově, vše se odehrává na pozadí obrovských a rychlých změn po revoluci 1989. Film jde do kin jako příspěvek k 30. výročí sametové revoluce, na události a dramatickou dobu se ale dívá jinak, než by mohli diváci očekávat.

Aňa Geislerová (Rozhovor)
Když se řekne leden 1990, co se vám vybaví?

Fantastická povznášející energie, které jsem moc nerozuměla, ale cítila jsem, že je dobrá.

Co jste v tu dobu dělala a jaké byly vaše plány?

Bylo mi 13. Až v dubnu 14. Moje plány byly pořád stejné. Chodit do školy, do skautu, stát se herečkou a přečíst všechno co bylo na dosah.

Čistě teoreticky, kdyby nepřišel Listopad 89, kde byste se nyní viděla?

No, jak se tak pozoruji, lepila bych asi pytlíky nebo pracovala v kotelně. Už tehdy jsem měla protirežimní tendence. Ale kdo ví. Prateta mi emigrovala do Kanady, tak bych byla třeba tam a měla bistro se štrůdlem a řízky.

Jaké byly vaše pocity během natáčení, co vám probíhalo hlavou?

Že svět je stavěný pro predátory. Že vlastní přesvědčení je skutečně jen osobní věcí každého z nás. Nemůžeme nikomu nic nutit, ani nikoho soudit, jen podle vlastního svědomí věřit tomu v co věříme. Ale v žádném případě se člověk nesmí stavět proti svému svědomí. Ovšem ta postava co hraji já, je spíše ze světa predátorů…zajímavá studie schopností.

Má pro vás film Amnestie a jeho titulní skladba Pasážová revolta (z roku 1969), nějaké poselství pro dnešní dobu?

Je bohužel zcela aktuální.

Co pro vás znamenají data 21. 8., 17. 11.?

21. 8. 1968 - když si to představím, fyzicky mne to bolí. Lidé se museli cítit strašně. Vnímám to jako beznaděj. Je to naprosto odsouzení hodná intervence 17. 11. 1989 - symbol, naděje, víra, že bude líp a že idealismus může někdy zvítězit. Vlna euforie a solidarity.

Jak byste krátce popsala film Amnestie a proč si myslíte, že by na něj měli lidé přijít o kina?

Amnestie je jedním z prvních filmů obracející se k historii, kterou většina z nás pamatuje. Nabízí první variaci na novodobé dějiny a já se na výsledek moc těším. A také na Vašuta, úžasného v roli.

Marek Vašut (Rozhovor)
Vybavíte si události vzpoury v Leopoldově a dobu ledna 1990?

Matně, musel jsem si tuto tematiku oživit.

Co jste tou dobou dělal a jaké jste měl plány?

Byl jsem na vandru ve Spojených státech.

Kdyby v roce 1989 nepřišel převrat, kde byste se teď teoreticky viděl?

Byl jsem členem Národního divadla, v srpnu jsem ale podepsal petici Několik vět za osvobození Václava Havla a v září už byl na výslechu na policii v Bartolomějské. Odmítl jsem s nimi bavit. Rozloučili jsme se s tím, že mi policejní vyšetřovatel řekl: "My se ještě uvidíme, pane Vašut." Jenže to už nestihli. Kdyby nepřišel listopad, tak bychom se asi opravdu zase viděli a pravděpodobně bych letěl z Národního divadla. Čert ví, co bych dělal.

Když si vzpomenete na průběh natáčení, co Vám tehdy běželo hlavou, v kontextu s dnešní dobou?

Samozřejmě, že listopad 1989 byla báječná záležitost, ve kterou většina z nás ani nedoufala. Byli jsme šťastní, že jsme se toho vůbec dožili. Tehdejší euforie a dnešní pocity jsou ambivalentní. Často si člověk říká, "Tak kvůli tomuhle jsem teda klíčema určitě nezvonil." Usvědčuje nás to z jedné věci - nakolik naprostá většina z nás byla v roce 1989 naivní a jak velké iluze jsme měli o té naší cestě zpátky do Evropy (jak se tehdy říkalo). Nedělal jsem si nějaké velké představy o tom, že tam budeme za dva roky nebo tak, ale čekal jsem, že budeme úspěšnější.

Ve snímku Amnestie je použita píseň Pasážová revolta od Karla Kryla, má pro dnešní dobu nějaké silné poselství?

Když jsem ji slyšel poprvé, povídám si: "To je trošku mimo mísu, ta písnička v dnešní době..." Ale pak jsem se zamyslel podruhé a řekl jsem si, že marná sláva, že už je zase aktuální. Bohužel.

Co pro Vás znamenají data: 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989?

21. srpna 1968 je pro mě zcela zásadní datum. Tehdy skončilo moje dětství. Toho prázdninového rána jsem se probudil ve Starých splavech u Máchova jezera, u stolu seděla moje babička a řekla: "Tak nás obsadili Rusáci." Byl jsem přesvědčen o tom, že začne válka. Viděl jsem to všude okolo na vlastní oči. Reakce dospělých - ženský brečely, chlapi měli stisknuté rty, všichni kouřili nervózně a můj otec prohlašoval: "Takhle to OSN nenechá." Pozorovali jsme s obavami krajskou silnici, po které jely nekonečné konvoje vojenských vozidel, tanky, obrněná vozidla, náklaďáky… Skončily prázdniny a my se vrátili do Prahy. Celé Václavské náměstí bylo polepené nápisy, s nichž si živě vybavuji jeden: „Na ochranu státní banky přijely k nám ruské tanky. A to hovno, co tam máme, sami sobě uhlídáme.“ A v tomto duchu to trvalo celá dlouhá léta až do listopadu 89. Věřil jsem, že se dožiju změny poměrů, ale tipoval jsem to na takový rok 2000. Zaskočilo nás to asi všechny. Jediní, kteří byli připravení a v pozadí všech událostí, byli ti nejchytřejší kágébáci a estébáci, elity Sovětského svazu i ČSSR. Ti měli přístup k informacím, moc dobře věděli, že ekonomika celého RVHP je neudržitelná. Už měli všechno - informace, moc, peníze - a nemohli si to pořádně a hlavně legálně užít. Jejich cílem byla tedy privatizace komunismu, což, myslím, těm nejchytřejším v pozadí, kteří od začátku převratu, kdy si za nekrvavé předání moci koupili beztrestnost a začali vesele podnikat, vyšlo.

Která scéna pro Vás byla nejnáročnější při natáčení, ať už psychicky či fyzicky?

Určitě to byla scéna, kde začínám jako katolický disident na cele leopoldovské věznice a vroucně se tam modlím k Ježíši Kristu. Uběhne pár dní a moje modlitby jsou vyslyšeny. Pak se tam ale po pár měsících vracím jako ministr vnitra, abych potlačil vzpouru vězňů. A mám velké morální dilema. Jeden z hlavních postav vzpoury, na které mám poslat speciální protiteroristickou jednotku, byl shodou okolností člověk, který mi do cely pašoval motáky. Je těžké si představit, jak bych se sám osobně, kdyby mne něco takového potkalo, zachoval. Na jednu stranu jsem mu byl za dřívější pomoc vděčný, na druhou bylo v tu chvíli třeba plnit povinnosti ministra vnitra.

Jak byste popsal film Amnestie a proč by na něj měli přijít lidé do kina?

Je to film, který není černobílý, to se mi na něm líbí nejvíc. Klade víc otázek než odpovědí, takže aby si člověk mohl udělat obrázek, měl by ho vidět.

Juraj Bača (Rozhovor)
Říká Vám něco leden 1990 a vzpoura v Leopoldově?

Byly mi 3 roky, tedy logicky žádnou osobní vzpomínku nemám. Jen u nás v rodině se traduje příběh příbuzných hasičů, kteří se přímo podíleli na likvidaci požáru po vzpouře v leopoldovské věznici.

Kdyby teoreticky nepřišel převrat v roce 1989, kde byste se viděl dnes?

To je taková hypotetická otázka, co se vlastně díky revoluci změnilo? Podařilo se uskutečnit plány lidem, kteří polistopadovou změnu zažili už jako dospělí? Protože u nás na Slovensku, jak to vnímám já, po nadšení a velkých plánech, přišlo i velké zklamání, když lidé zjistili, že moc mnohdy zůstala v rukou stejných lidí jako předtím, jen si převlíkli kabáty. Navzdory tomu si myslím, že žijeme ve svobodné zemi a to je největší přidaná hodnota pádu komunistického režimu. Máme svobodu slova, svobodu projevu, demokratické volby a i na základě věcí, které se staly v naší zemi je vidět, že hlas lidu má svou sílu.

Jaké jste měl pocity během natáčení? Co vám běželo v hlavě v kontextu s dnešní dobou?

U nás na Slovensku teď byla doba, kdy lidé opět vyšli na náměstí. V kontextu filmu, kdy se vzpomíná cinkání klíči na náměstích, jsem stál já a moje generace znovu po revoluci po 30 letech na stejném místě, kam chodila moje rodina v 89, a stejně jako oni jsem měl pocit, že jsem součástí něčeho velkého. Během natáčení přímo v Leopoldově, v prostorách, kde kdysi byli proti režimoví vězni dohromady s vrahy, zloději a násilníky, jsem si říkal, že snad ani nejde si představit, že někdo se sem dostal jenom proto, že byl nepohodlný tehdejší vládnoucí komunistické garnituře. Četl jsem si nehty vyškrábané vzkazy do zdi … byla to dost šílená představa, jaké to muselo být pro ty, co tam strávili kus svého života neoprávněně. Jsou i případy, kdy díky amnestii se dostalo ven spoustu lidí, kteří by skutečně bývali v tom vězení měli zůstat, jako například několikanásobný vrah anebo pedofil, který následně získal práci na dětském oddělení v nemocnic. I to jsou šílené věci. Jsou, myslím si, že celý ten krok s amnestiemi s odstupem času všichni hodnotí jako velmi nešťastný. Moje maminka tenkrát pracovala na úřadě, kam si chodili propuštění vězni pro sociální dávky a žádat o práci. Vzpomínám si, jak vyprávěla o dni, kdy se tam najednou objevil dav velkých potetovaných chlapů, ze kterých šel strach. A společnost nevěděla co s tím. Říkala, že většina se jich velmi rychle vrátila zpět do vězení.

Součástí snímku je přezpívaná píseň Karla Kryla Pasážová revolta, má text písně nějaké poselství pro dnešní dobu?

Text Pasážové revolty je neskutečně aktuální. Myslím si, že v tom spočívá velikost Karla Kryla - jeho písničky jsou nadčasové. Měl jsem možnost zpívat tuto píseň sám s kytarou na jedné menší akci - ještě teď mám z té vzpomínky husí kůži, kde byli starší lidé. Přísahám, nebylo slyšet ani jejich dech, všichni dávali pozor. Když zpíváte ta slova “a každá generace má své mučedníky, každá generace má ty své poslušné úředníky, fízly z honorace”...všechno, všechno, všechno je absolutně aplikovatelné na dnešní dobu. Velmi silná píseň.

Natália Germani (Rozhovor)
obrazek
Když se řekne leden 1990, co se vám vybaví?

V roce 1990 jsem ještě nebyla na světě, a proto mohu situaci hodnotit pouze na základě zdrojů, které tehdejší dobu popisují. Těžko si tedy - já osobně - mohu představit atmosféru, která vládla po pádu komunismu. V každém případě však právo svobodně volit, právo na svobodu slova, zrušení cenzury, otevření hranic a obecná demokratizace veřejného života jsou pro mne základními atributy plnohodnotného a svobodného života. Otázkou je, do jaké míry se opravdu uplatnily… musím se ptát po uplynulých tragických událostech na Slovensku.

Čistě teoreticky, kdyby nepřišel Listopad 89, kde byste se nyní viděla?

Vůbec si to neumím představit a je zřejmě i zbytečné nad tím přemýšlet. Doba je taková, jaká je. Všechno se může změnit, ale i přesto je třeba přemýšlet a žít přítomností.

Jaké byly vaše pocity během natáčení, co vám probíhalo hlavou?

Smíšené, natáčení bylo náročné, snažila jsem se naplno soustředit na konkrétní situace, které se samozřejmě netočily v návaznosti na sebe. To je pro mne bývá pravděpodobně nejnáročnější - vždy si musím uvědomit a připomenout, co už se stalo a kam děj směřuje. Pokud bych měla mluvit konkrétně o mojí postavě Karin Lupkové, pak jsem se musela vyrovnat s jejím donášením, lhaním, egoismem, estébáckými technikami - to všechno mi bylo hodně proti srsti.

Má pro vás film Amnestie a jeho titulní skladba Pasážová revolta (z roku 1969), nějaké poselství pro dnešní dobu?

Celý film i Pasážová revolta pojednávají o svobodě a její potřebě a důležitosti. Když jsem viděla poprvé trailer k filmu, kdy se pod názvem Amnestie objeví ještě podtitul „Svobodu si nezaslouží každý“, uvědomila jsem si, že to není jen motto tohoto snímku, ale i připomenutí, že si svobody musíme v dnešní době nade vše vážit a bojovat o ní.

Co pro vás znamenají data 21. 8., 17. 11.?

21. 8. 1968 - strach. 17. 11. 1989 - naděje.

Jaké scény byl o pro vás nejnáročnější?

Na to mám jednoznačnou odpověď - intimní scény. Úplně poprvé ve svém životě jsem se ve filmu svlékla a nebylo to pro mne vůbec jednoduché. Paradoxně se pocit, který se pak dostavil, se dá přirovnat k absolutní svobodě.

Jak byste krátce popsala film Amnestie a proč si myslíte, že by na něj měli lidé přijít o kina?

Domnívám se, že pro moje vrstevníky a mladší generace je nutností se seznamovat a setkávat s milníky naší historie přinejmenším prostřednictvím literatury a filmu. Je to téma, která se nás týká, přináší spoustu otázek a odpovědí v době, v níž dnes žijeme. A kdyby ani toto nikomu nestačilo pro rozhodnutí jít do kina, pak je film ještě navíc podle mého skromného názoru i skutečný vizuální zážitek.

Marek Majeský (Rozhovor)
Vybavíte si události vzpoury v Leopoldově? Když se řekne leden 1990, co se Vám vybaví?

Bylo mi 18, stál jsem na hranici mladosti, adolescence a dospělosti. Hlásil jsem se na vysokou školu múzických umění, chtěl jsem být umělec, herec. Právě v tomto období mne umění a divadlo magicky přitahovalo, měl jsem pocit, že je to prostředí, které dávalo tehdy výjimečný ojedinělý pocit svobody. Samozřejmě, že si na vzpouru pamatuji. Podle mne eskalace násilí v Leopoldově byl přímý důsledek toho, co jsme zažívali - ze dne na den jsme dostali možnost vyjádřit se svobodně, radikálně se změnilo společenské uspořádání. Tenkrát se to opravdu nezvládlo tak něžně a jemně, jak bychom si bývali představovali.

Kdyby teoreticky nepřišel převrat v roce 1989, kde byste se viděl dnes?

To je dobrá otázka! Myslím, že kdybych se nestal hercem ani umělcem, pak bych se určitě našel v historii a dějepisu. Miloval jsem knihy mých babiček, snil jsem o tom, že budu archeolog, druhý Schliemann. Představoval jsem si, že si tak budu někde kopat, oprašovat a ty velké společenské změny půjdou kolem mne a já je ani nebudu pořádně vnímat, protože se budu soustředit na naši dávnou minulost. S úsměvem vždy říkám, že divadlo, umění a herectví se mi stalo, byla to shoda náhod.

Jaké jste měl pocity během natáčení? Co vám běželo hlavou v kontextu k dnešní době?

Projektu jsem věřil od začátku. Nejen díky scénáři a tématu, ale také týmu, s nímž jsem už spolupracoval na filmu Kandidát. Režisér Jonáš Karásek, producent Maroš Hečko, kameraman Tomáš Juříček - skvělý tým a milé znovu setkání. Amnestie obsahuje pro mne důležité téma, ke kterému je třeba se vracet. Musíme umět popsat, jak vnímáme vlastní minulost. Já tu dobu zažil jako mladý člověk. Chodil jsem na náměstí, zvonil klíči. Byl jsem tam se svými přáteli, spolužáky… Pro mne je to svým způsobem i jistý sentimentální návrat k něčemu, co jsem prožil, co bylo velmi silné a emotivní. Prožil jsem na vlastní kůži změnu zřízení a touhu po něčem novém, svobodném, demokratickém. Teď, když jsem otec a mám dvě malé dcerky, se těším na to, jak jim to budu všechno postupně časem vysvětlovat. Budu se snažit, aby pochopili díky mým zážitkům a vzpomínkám, jaké to bylo. Protože ony to nikdy nezažijí, věřím. Je nesmírně důležité, i když velmi obtížné, vysvětlovat mladým generacím, že to co bylo před námi, se může vrátit a my musíme být obezřetní a hlídat, aby se to nestalo, a zároveň být vděční za to, v čem žijeme.

Součástí snímku je píseň Karla Kryla Pasážová revolta, má píseň nějaké poselství pro dnešní dobu?

Je to velmi osobní. Karla Kryla jsme tenkrát poslouchali, tedy titulní píseň filmu je velmi silnou, emoční a sentimentální vzpomínkou. Byl pro nás symbolem naděje a víry na změnu, že snad přeci někde je malá jiskřička naděje, že existují jednotlivci, osobnosti, kteří se umí postavit proti systému a vytvořit naději pro jiné lidi. Naprosto rozumím tomu, že pro mne to má mnohem silnější a emotivnější podtext než pro dnešní mladou generaci, které se to až tak netýká, ale vůči které máme tu povinnosti neustále jim to připomínat.

Co pro Vás znamenají data: 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989?

V srpnu jsem se narodil, jsem poslední lev, 23. srpen, 21. srpen není až tak daleko… Můj strýc v 68 emigroval, jeho bratr, můj táta zůstal. Jasně, že si kladu otázku, kdybychom tenkrát také emigrovali, jak by naše rodina dopadla. A 17. listopadu? Něžná revoluce. Období plných náměstí s klíči, cinkal jsem, poslouchal projevy pana Kňažka, paní Emílie Vašáryové a mých budoucích kolegů, kteří nás všechny burcovali, abychom věřili v změnu, v novou naději a svobodu.

Která scéna pro Vás byla při natáčení nejnáročnější?

S Aňou Geislerovou tvoříme manželský pár, který víceméně funguje psychologicky vztahově. Zažil jsem různé situace, uměle vyvolaný déšť na ulici, kdy jsem musel přebíhat tam a zpátky. Ale také drsné scény z Leopoldova. Nevěděl jsem, že věznice Leopoldov byla založena v roce 1669, je to nejstarší věznice na Slovensku. Postavená v takovém hvězdicovém, italském stylu. Byl jsem velice překvapený, že tak starý vězeňský objekt je stále funkční a stále plný až po střechu. Fyzicky náročných scén pro mne ve filmu mnoho není, na rozdíl od jiných herců. Zajímavější byly v mém případě ty psychologické, vztahové, které jsme rozehrávali s Aňou. Byl to pro mne samozřejmě zážitek umělecký i profesionální a nemohu se dočkat finálního střihu.

O čem film Amnestie vypráví a proč by na něj měli diváci přijít?

Tak trochu jsem to už zmiňoval v předchozích otázkách. Myslím si, že jde podstatný návrat do minulosti, který nám má dát takový trochu vykřičník, abychom nezapomněli, v čem jsme žili, a čeho se vyvarovat, aby se nám to znovu nevrátilo. Bylo to důležité období pro Čechy a Slováky, období pana prezidenta Havla, doba předcházející rozdělení naší republiky, čas plný změn. Velmi jednoduše řečeno - je to v podstatě dobový thriller s kriminální zápletkou a se spletenci vztahů třech dvojic ovlivněných dobou společenských změn.

Maroš Hečko (Rozhovor)
Když se řekne leden 1990, co se vám vybaví?

Velká čára za nesvobodou. Splněný sen. Nový život.

Co jste v tu dobu dělal a jaké byly vaše plány?

Pracoval jsem ve Filmových ateliérech Koliba jako produkční filmu Dušana Hanáka. Jeho výroba byla zastavená, protože herci stávkovali. Byla revoluce a nikdo nevěděl, co bude. Celé dni se rokovalo se starým komunistickým vedením. Pamatuji si, jak fascinující byla ta euforie. Ale pořád jsem měl strach, že se to otočí a komunisti a Rusové vrátí situaci zpět, stejně jako v 68. Proto jsem se rozhodl co nejrychleji pro odchod. 15. ledna jsem nasedl na letadlo směr New York. Když jsem při přistávání viděl sochu Svobody, bylo mi jasné, že už to není sen, ale nádherná realita. Pokračoval jsem dál do San Franciska, na Hawai a pak do Sydney. Každý týden jsem volal domů, abych od rodičů zjistil, jestli se můžu vrátit, jestli se to náhodou nezvrtlo zase špatným směrem. Kdyby se to náhodou stalo, byl jsem rozhodnutý zůstat v Austrálii.

Kdyby nepřišel Listopad 89, kde byste se nyní viděl?

Možná bych dál byl zaměstnancem Filmových ateliérů Koliba nebo v televizi, měl tři děti a dovolená by se odehrávala mezi Šumavou a Vysokými Tatrami.

Jaké byly vaše pocity během natáčení, co vám probíhalo hlavou?

Už od úplného začátku, kdy jsme s Beatou Grünmannovou psali námět, jsem věděl, že je to téma nesmírně důležité pro společnost, že k němu musíme přistoupit velmi zodpovědně. Protože když se natočí film o listopadu 89, zůstane dlouho jako definice konkrétního období. Jsem si jistý, že se o této tématice nebude točit další film minimálně pět až deset let, jsme malý trh. Celou dobu natáčení jsem si říkal, že nesmíme tuhle šanci promarnit.

Má pro vás film Amnestie a jeho titulní skladba Pasážová revolta - z roku 1969, nějaké poselství pro dnešní dobu?

Musíme si dávat pozor, aby nám svobodu zase někdo neukradnul! Nebo jinak, přesně jak zpívá Karel Kryl, budeme rýt držkou v zemi.

Co pro vás znamenají data 21. 8. a 17. 11.?

Sovětský svaz neměl v žádném případě právo zasahovat do suverenity naší země. 21. srpen je proto pro mne dnem její ztráty. 17. listopadu 1989 jsme si ji poklidným způsobem zase získali zpět. Bezpochyby je to nejdůležitější státní svátek.

Jak byste krátce popsal film Amnestie a proč si myslíte, že by na něj měli lidé přijít do kina?

Amnestie je film plný napětí a akce. Ale i naší pošramocené minulosti. Je to důležitý film, protože odhaluje vztahy mezi lidmi té doby, které se odrazili v dalším vývoji obou republik. Ukazuje křehkost něžné revoluce, vždyť chybělo jen málo a v ulicích mohla téct krev a umírat lidé po tisících jako tomu bylo v Rumunsku. Je reflexí náš všech a může každého posunout o kus dál. A jak film vnímám já? Nehledejme vinu na Václavu Havlovi. Je důležité, co udělal pro to, aby nám všem bylo lépe a svobodněji. V listopadu 89 jsme našli cestu, jak se osvobodit jako společnost, je ještě nutné najít cestu k osobní svobodě.

Jiří Konečný (Rozhovor)
obrazek
Co se Vám vybaví, když se řekne leden 1990?

Vybaví se mi, že jsem student na gymnázium, že mne politika moc nezajímá, ale zároveň vnímám celou tu překotnou dobu, která nastartovala 90. léta.

Když jste byl student, jaké jste měl plány? Nad čím jste přemýšlel?

Měl jsem plány nějak vyřešit, co se mnou bude. Pocházím z Českých Budějovic, odešel jsem studovat do Prahy a nemyslel si, že tady zůstanu žít.

Kdyby teoreticky nepřišel převrat v roce 1989, kde byste se viděl nyní?

To je těžká otázka, ale odhaduji, že bych asi emigroval nebo se stal disidentem. Říká se mi to těžko, protože nerad dělám takovéto závěry, ale tohle bych určitě udělal. Část rodiny mám různě po světě. Určitě by to bylo složité rozhodování. Jsem moc rád, že to přišlo ve správný čas a že se to vůbec stalo.

Jaké jste měl pocity během natáčení? Co vám běželo v hlavě v kontextu s dnešní dobou?

Už uběhlo 30 let, je to dávno, vlastně je to už historie, a pořád o tom víme málo. I když jsme v té době žili, zůstává otázkou, nakolik přesný obraz máme. Jestli dokážeme říct, co se přesně stalo, proč se to stalo, kdo za čím byl a jak to fungovalo. Myslím, že zcela jasno o tomto období našich dějin rozhodně není, ale je důležité se o tom bavit a snažit se to nějak pochopit, protože to má jednoznačně přímé důsledky pro dnešní dobu. Na to v čem žijeme.

Součástí snímku je přezpívaná píseň Karla Kryla Pasážová revolta, má píseň nějaké poselství pro dnešní dobu?

Celá tvorba Karla Kryla je jedno velké poselství pro dnešní dobu, mám k němu silný vztah, před revolucí jsem byl členem jeho ilegálního fanklubu. Pasážová revolta je jedna z jeho zásadních skladeb. Myslím si, že jeho čas se neustále vrací, že to byla taková chvíle po revoluci, kdy jsme si mysleli, že Karel Kryl je příliš velký pesimista, že by se mohl trochu více dívat na věci přes růžové brýle, ale pak se ukázalo, že měl bohužel pravdu včetně glos ke společnosti, i jeho pohled na věci byl dost přesný, mrazivý a je stále živý.

Co pro Vás znamenají data: 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989?

17. 11. je něco, co už jsem sám zažil, tudíž pro mne podstatnější, pro můj život zásadní. Obě dvě data jsou o svobodě a nesvobodě, o tom, co můžeme, kam můžeme jít a co se s námi může stát, jestli máme vlastní životy ve svých rukou. Svoboda je ta základní, vysoká hodnota, kterou potřebujeme a buďme rádi, že jí máme.

Když si vybavíte natáčení, která scéna pro Vás byla nejnáročnější, kterou považujete za stěžejní?

Já si myslím, že v rámci natáčení pro mě byly nejnáročnější scény, které jsme točili v reálném vězení. To, že jsme točili přímo ve vězení a co se kolem toho dělo včetně atmosféry považuji za nejnáročnější moment.

O čem je film Amnestie a proč by na něj měli diváci přijít?

Amnestie je netradiční pohled na tu dobu přechodu z 80. do 90. let, pro nás přechodu z nesvobody do svobody nebo z režimu do svobodné, demokratické společnosti. Pohled, který je z jiného úhlu. Tudíž si myslím, že to je právě ten důvod, proč by na to měli lidé jít do kina. Uvidí události tak, jak ještě nikdy nebyly filmově zpracovány. Důležitý je také vztahový a emotivní rámec filmu - očekávání, ambice, láska, intriky.

Kterak film Amnestie přišel k hudbě Depeche Mode?
Vyprávějí dva slovenští producenti Maroš Hečko a Peter Veverka…

První kultovní kapelou z „kapitalistického Západu“, která koncertovala v socialistickém Československu, byli britští Depeche Mode. Ten neuvěřitelný okamžik nastal 11. března 1988. Jejich hudba pro dokreslení tehdejší atmosféry bude užita i ve filmu - konkrétně dvě skladby Somebody a To Have and To Hold..

Jak vůbec vznikla myšlenka oslovit legendární Depeche Mode?

Peter Veverka: Myslím, že jsme o tom mluvili už od samého začátku. Nejen pro mne, určitě je nás hodně, patří DM k té době stejně jako boty na nohy.

Maroš Hečko: Ano! Nejdřív byl nápad, že se k naší hlavní hrdince hodí skladba Somebody, nostalgická, jemná klavírní píseň v podání Martina Goreho. Ale pak nám s další scénou konvenovala To Have and To Hold, se kterou přišel režisér Jonáš Karásek nadšený myšlenkou mít ve filmu DM. Finálně jsou použité na čtyřech místech snímku.

A poselství spolupráce s Depeche Mode?

Peter Veverka: Zvuk Depeche Mode bude pro nás vždy spojený s tou temnou dobou před listopadem 89. Jim jsme vděční na naději, jiskru kreativity a za alternativní pohled na svět, který nám tehdy prostřednictvím hudby dávali. A po letech se s tou naší vděčností vůči nim snažíme podělit i s diváky filmu.

Maroš Hečko: Ti, kteří Depeche Mode poslouchali před 89, nešli tehdy přehlédnout. Jejich postoje, názor i oblečení je odlišovalo od uniformní socialistické masy. Vybrali jsme si je jako signifikantní kapelu, jenž burcovala proti násilí, rasové diskriminaci a proti totalitnímu režimu. Byl to malý zázrak, že je tady nechali v březnu 1988 odehrát koncert.

Jaká byla jejich první reakce?

Peter Veverka: Ticho? Netrvalo to ale dlouho, vlastně nás všechny překvapila jejich rychlá kladná odpověď.

Maroš Hečko: Tak to bylo. Navíc si myslím, že tak reagovali právě proto, že jsme jim poslali podrobné materiály a vysvětlili, že jde o film, v němž se láme historie východního bloku. Tehdy mne napadlo: padá komunismus, tak si něco přejte - tak jsme si přáli, aby vyšla kapela DM.

Co konkrétního je zaujalo, víte? A byla to první nabídka od československých filmových tvůrců?

Maroš Hečko: Jsme první československý film s jejich muzikou. Jsem přesvědčený, že je zaujalo téma filmu a Československo. Naše krajiny milují. Už v 80. letech měli takové skladby, jako People are People nebo Master and Servant. Předpokládali jsme, že je Amnestie zaujme a stalo se. Hodně nám také pomohl můj kamarád a promotér koncertů DM na Slovensku Tomáš Marko.

Jak proběhl výběr skladeb?

Peter Veverka: Jonáš Karásek přinesl To Have and To Hold, které je v traileru jako jejich méně známá skladba. Nebyla ani jako singl. První impuls vzešel od Maroše, který se zná právě se zmiňovaným promotérem.

Co pro vás znamená spolupráce DM na filmu Amnestie?

Peter Veverka: Naději. Teď vážně - film děláme pro diváky. Amnestie je povedený film, který by obstál samozřejmě i s jinou hudbou, ale Depeche je Depeche. Je to otisk doby. Jsme rádi, že všechny tyto úrovně - tedy příběh a hudba - absolutně umocňují celkový dojem z filmu, že spolu dokonale fungují. Chceme dát divákům 2 hodiny dokonalého filmového zážitku.

Richard Műller (Rozhovor)
obrazek
Když se řekne leden 1990, co se vám vybaví?

Byl to nový začátek. Otevřel se pro nás nový svět a my si mohli najednou vybrat. Ale protože tuto otázku pokládáte také ve spojení s amnestiemi i 30 lety svobody, rád bych dodal, že to všechno nemusí být až tak samozřejmé. Važme si toho, co máme. Je to důležité.

  Co jste tou dobou dělal?

Vydával jsem desky a koncertoval. Víte, já jsem nikdy nebyl revolucionář. Nikdy jsem nebyl nějak zvlášť průbojný a nikdy jsem nestál v prvních řadách. Ale je jasné, že jsem vnímal, co se kolem mne děje. Album, které jsem v té době vydal se skupinou Banket, se jmenovalo Druhá doba?! a reflektovalo období a události, jež se děly kolem nás, tedy konec komunismu a začátek raného kapitalismu.

  Jak vůbec došlo ke vzniku coveru Pasážová revolta Karla Kryla? Jak jste se dali dohromady s Davidem Kollerem a Viky Olejárovou a proč zrovna tato píseň a ne jiná?

Všechno vymyslel Maroš Hečko, jeden z producentů filmu Amnestie. Přišel za námi rovnou s tím, že by rád udělal právě tuto konkrétní písničku symfonicky a že chce do ní zakomponovat tóny Smetanovy Vltavy a Vyšehradu. Když vyslovil toto spojení, vůbec jsem neváhal. Bylo mi jasné, že právě u tohoto chci a musím být. Přivedl Viki Olejárovou, o které jsem vůbec nevěděl, že zpívá Kryla, a Davida Kollera. Šlo to skvěle, David byl fantastický - ostatně jako vždy. Byla to rychlá, příjemná a doufám, že i užitečná práce!

  Jaké byly vaše pocity při nahrávání?

Zvláštní. Protože nejdřív jsme točili klip a až pak jsme nahrávali píseň. Nejprve celou písničku nazpívala Viki Olejárová. Pak jsme s Davidem na její písničku vlastně dělali playback. Po dotočení filmu jsme každý finálně natočili svůj part. Takže vlastně takový obrácený postup.

  Má pro vás osobně Pasážová revolta Karla Kryla z roku 1969 nějaké poselství pro dnešní dobu?

Určitě ano! Je mimořádně aktuální! Stejně jako skladba, kterou jsme nyní dokončili s Ondřejem Soukupem, a měla by být na soundtracku k filmu Amnestie. Jde o Shakespearův sonet, 400 let starý text, mimořádně aktuální. Mistr Shakespeare napsal něco, co vlastně - bohužel - bude poplatné ještě velmi dlouho po mnoho generací.

  Pozvánka Richarda Műllera do kina na film Amnestie

Bez toho, abych viděl finální verzi filmu, tato témata, která jsou někdy mezi dobou komunismu a kapitalismu, něco mezi svobodou a nesvobodou, jsou velmi důležitá. Myslím, že každý by měl tento snímek vidět, aby si mohl udělat svůj vlastní názor. Možná, že to co náš film ukazuje, nebylo v tu dobu úplně nejšťastnější řešení, ale možná, že ano… ale na to by si člověk měl udělat svůj vlastní úsudek. A proto je důležité se na film Amnestie jít podívat do kina.

Viki Olejárová (Rozhovor)
Když se řekne leden 1990, co se vám vybaví? Co jste v tu dobu dělala a jaké byly vaše plány?

V době Sametové revoluce mi bylo pět let, takže jsem situaci kolem sebe vnímala jen dětským pohledem. Politika mi samozřejmě v tomto věku nic neříkala, ale pamatuji si, že jsme s rodiči byli toho času v ulicích. Až o deset let později jsme se dozvěděla, v jakém režimu jsem vyrůstala a co za hrůzy napáchal. Tehdy jsem začala postupně objevovat písně Karla Kryla a najednou mi to všechno začalo do sebe zapadat. Naučila jsem se první akordy na kytaru a spolu s vlastní tvorbou jsem hrála i jeho. Když to tak teď počítám, jeho písničky mne provázejí už při nejmenším 20 let. Každoročně v období výročí revoluce organizuji koncerty na jeho počest, kde hraju jeho skladby.

Proč jste se rozhodla nazpívat s Davidem Kollerem a Richardem Mullerem skladbu Karla Kryla Pasážová revolta?

S Davidem jsme už zpívali společně jednu Krylovu píseň na koncertu pro Jána a Martinu v Bratislavě. Po čase se mi ozval, jestli bych neměla chuť s ním a s Richardem Müllerem nahrát titulní píseň k filmu Amnestie. Šlo o Pasážovou revoltu. Okamžitě jsem souhlasila, protože Kryl, Müller a Koller jsou legendy a moje srdcovky! Nikolaj Nikitin se postaral o velmi citlivé aranžmá a celou skladbu nahrál Symfonický orchester Slovenského rozhlasu. Jednoduše úžasné spojení talentovaných muzikantů s obrovským cítěním. Bylo mi ctí, na tomto projektu spolupracovat.

Prý váš společný cover této písně vznikal netradičním postupem…

Ano, trochu netradiční obrácený postup. Nejdříve se natočil klip a až pak jsme šli do studia nahrát vokály.

Jaké jste měla pocity při nahrávání, co vám probíhalo hlavou?

V první řadě obrovská euforie, celé nahrávání jsme si neskutečně užila. Nikdy jsem neslyšela Krylovu píseň v tak velkolepém provedení. Husí kůži jsem měla skoro celé nahrávání… Když jsem pak slyšela výsledek, dojalo mne to. Jsem velmi ráda, že se na tvorbu Karla Kryla nezapomíná, ale zároveň musím dodat: dělejme všechno pro to, aby jeho písně už nikdy nebyly aktuální!

Má pro vás Pasážová revolta, skladba z roku 1969, nějaké poselství pro dnešní dobu?

Určitě. Je potřeba, aby se každý zamyslel, jak hluboko se ohne. Aby naše generace nezapomínala na hodnoty demokracie a svobody a hlavně, abychom necouvali, protože největší neštěstí je žít v nesvobodě.

Vy jste vůbec známá jako propagátorka tvorby Karla Kryla, proč? Čím je pro vás tak důležitý, čím vás tak zaujal?

Především svoji odvahou a schopností pojmenovat věci pravými názvy. Nebál se zpívat o tom, na co se mnozí báli jen pomyslet. V textech šel vždy ke kořenu věci neobyčejně poetickým způsobem. Učil myslet kriticky a nebát se bojovat za pravdu a spravedlnost. Dvacet let lidi morálně podporoval. Každá jeho skladba je exploze emocí. Kryl zpíval ze svojí duše do duší druhých. Mrzí mne, že byl donucen odejít z krajiny, kde bylo jeho místo.

Co pro vás znamenají data 21. 8., 17. 11. i s ohledem na dnešní situaci ve společnosti?

Znamenají pro mne vykřičník. Dávejme si pozor na to, koho volíme, komu odevzdáváme moc, kontrolujme politiky, protože nám mohou zasahovat do života víc, než jsme si schopni uvědomit. Nebuďme pasivní a poddajní. Získali jsme si zpět svobodu, takže si ji musíme chránit. Roky komunistické vlády způsobily devastaci morálních hodnot a napáchali příšerné škody. Kdo za to byl potrestaný a kdo jen převlékl kabát a sedí stále na stejném místě? Pracujme společně na změně, buďme odvážní, ukazujme a nebojme se pojmenovat věci pravým jménem. A nevolme morálně zdevastované politiky, dnes už totiž máme na výběr.

Už jste viděl film Amnestie, a proč si myslíte, že by na něj měli lidé přijít do kina?

Zatím jsem viděla jenom ukázky, ale bude to velké! Děkuji tvůrcům, že otevřeli toto téma. Karel často kritizoval vývoj událostí a směřování společnosti i po Něžné revoluci. Vystřízlivěl z listopadového opojení a jako jeden z prvních lidem připomínal, že demokracie potřebuje a vyžaduje zodpovědného a angažovaného občana. Nejlépe to vystihují jeho vlastní slova: Některé věci se prostě opakují, na postoji lidí ke světu se nic nemění. Strach, čekání na zázrak, který nemůže přijít, protože lidé se nezměnili.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Čtvrtek 21. 11. 2019 Svátek má Albert
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz