Pohádka režiséra J. Stracha Anděl Páně byla přímo stvořená pro vánoční čas. Hned v úvodu nás zavede na samotná nebesa, kde Panna Maria peče vánoční cukroví, andělské sbory nacvičují Gloria a Ježíšek zlobí úplně stejně jako ostatní malí kluci. Hlavní hrdina pohádky, anděl Petronel, dostane důležitý úkol, zastat zaneprázdněného svatého Petra u nebeské brány. Právě tento úkol stoupne Petronelovi do hlavy a ten začne příchozí soudit přísněji než samotný Pán Bůh. A když si později troufne Pána Boha dokonce kárat, že to špatně zařídil, trest na sebe nenechá dlouho čekat. Dostane za úkol během jednoho dne najít a napravit alespoň jediného hříšníka, jinak propadne peklu. Petronel se plný sebevědomí vydá společně s čertem Uriášem na nejbližší hrad. Nejen že nikoho nenapraví, ale vlastní hloupostí uvrhne nevinné lidi do neštěstí. Naštěstí ale nakonec přijde Petronel k rozumu a pochopí, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. A pak musí napravit všechno, co způsobil.

Pro dětskou redakci nebo přesněji pro Centrum tvorby pro děti a mládež České televize je distribuční filmová pohádka cosi jako „pohyblivý svátek“. Tenhle svátek k nám přichází bohužel méně často než Velikonoce, o to větší radost ale potom máme, když se dostaví. Pohádka Anděl Páně vznikala na přelomu roku 2004 a 2005 a pro nás v tu chvíli byla nejslibnější, snad i nejambicióznější, ale v každém případě nejnáročnější látkou, kterou jsme měli k dispozici. Snažili jsme se tedy sehnat alespoň přibližně adekvátní prostředky, které by umožnily její realizaci. Přitom jsme ale stále uvažovali pouze o vzniku jaksi „lepší“ televizní pohádky s určením např. pro štědrovečerní vysílání. A vida, pohádka sama si našla nebo řekněme vydobyla cestu do distribuce. Čím? Odpověď je prostá: tím jaká je.

Podle mého názoru je schopná přesvědčit snad ve všech složkách. Od převelice nápaditého a kultivovaného scénáře Lucie Konášové, přes citlivou a jakoby empatickou kameru Petra Poláka, neotřelou a emotivní hudbu Miloše Boka, až po invenční a důsledně tvořivou režii Jiřího Stracha. Herce je zbytečné jmenovat jednotlivě, bylo by to určitě nespravedlivé vůči těm, kteří by se do výčtu nevešli, protože herci jsou v Andělovi Páně skvěle disponováni prostě všichni bez výjimky. Spíš asi stojí za to zdůraznit jiné klady. Pohádka je výrazně dramatická, ve svých postupech až klasicky pohádková a přitom hledající. Snaží se objevit nové cesty k vyjádření konfliktu dobra a zla na pohádkovém půdorysu například. Je to pohádka v jazyce a myšlení současná, jemně poetická a zdravě humorná. A co je hlavní - je to pohádka harmonizující. Neprohlubuje problémy současného světa o další temné valéry, ale přináší naději a víru.

Napsal jsem slovo „víru“. V pohádce je jedním z výrazných prostředí samotné Nebe. Nebe pojednané s nadsázkou, s humorem, jako zrcadlový obraz našeho světa. A tak i víra je v Andělovi Páně přirozeně a nenásilně z tradičně církevního pojetí transformována do jakési univerzální víry v dobro. No, možná to jsou andělé, kdo za odměnu za to, že pohádka je docela dost o nich, ji teď vynášejí na nebe filmové. Ať se jí tam tedy dobře daří a ať si tam pluje jako na obláčku. A diváci? Věřím, že právě víru v dobro potřebují ze všeho nejvíc.

Výjimečnost celého projektu vzniklého v koprodukci České televize a HOO DOO Production s. r. o. podtrhuje naprosto ojedinělý a monumentální projekt filmové hudby, která se zcela vymyká zažitým konvencím evropského filmu. Hudební skladatel a dirigent Miloš Bok přijal za svou hudební koncepci zámořských monumentálních filmových děl posledních let a jako erudovaný skladatel velkých oratorních kompozic dostál své pověsti výjimečného vokálně-symfonického instrumentátora. 50 minut velké symfonické hudby je v českých podmínkách posledních let jen stěží představitelnou skutečností.
Diváci a posluchači zvyklí na slavná hudební čísla klasiků hollywoodského filmu budou zcela jistě překvapeni, že monumentální drtivý zvuk, symfonické pojetí subtilních a vrcholných emocí i bizardní moderní postupy za použití rozsáhlého zvukového aparátu orchestru mohou vzniknout i ve Studiu A na pražských Kavčích Horách. Srovnáme-li podmínky vzniku, potom každého ohromí suverenita, s jakou se Bok jako autor hudební složky filmu ujal samotného dirigentskému nastudování, na kterém se v prvních dnech měsíce září podílelo 65 hudebníků orchestru Čeští symfoničtí sólisté a padesátičlenný Ústecký dětský sbor. Klidní však mohou zůstat i ti, kteří zrovna neholdují velkým megalomanským projektům, ale jsou spíše milovníky evropské kinematografie, neboť musíme zároveň podotknout, že Bokova hudba zůstává zcela originální a svá, taková jakou jí známe z jeho autorských děl. Na rozdíl od běžných zvyklostí není pouhým náladotvorným stimulátorem na pozadí, ale symfonická stavba žije zcela vlastním životem a paralelně plyne s filmem. Místy se stává rovnocennou vypravěčskou složkou přímo úměrnou vážnosti zpracovávaného dramatického tématu. Padesát minut hudby - zasluhující si samostatný soundtrack - obsahuje několik mnohaminutových ploch i rozsáhle instrumentovanou latinskou koledu "Adeste Fideles". Ústecký dětský sbor se představí v subtilní a meditativně postavené části latinsky zpívaných litanií za doprovodu varhan a lesního rohu a kromě toho v některých výrazových momentech filmu. Na závěr se divákům zopakují všechna hlavní hudební témata společně v jednom hudebním celku při závěrečných titulcích.
Zvláštností bude i popová verze tématu v titulkové písni "Angelus domini", kde se vedle hlasu Pavly Milcové uplatní i samotný skladatel. Spolupráce režiséra Jiřího Stracha s Milošem Bokem není náhodná; Strach je již více než jedno desetiletí velkým příznivcem Bokovy duchovní hudby a v posledních letech opakovaně neváhal svého kolegu-umělce lidsky i umělecky podpořit. I když se mohlo leckomu zdát, že přehlédnutím známých jmen se vydává režisér riskantní a neznámou cestou, dostalo se mu takové množství hudebního materiálu, jaké by stačilo režisérovi na několik filmů. I proto se v případě vánoční duchovně laděné pohádky "Anděl Páně" spolupráce s Milošem Bokem předem přímo nabízela.

Jiří Strach (rozhovor)
Anděl Páně je Váš první celovečerní film? Jak vznikl nápad natočit pohádku do kin?
První celovečerní film vznikl tak trochu náhodou a popravdě ještě před půl rokem jsem netušil, že jím Anděl Páně skutečně bude. Pohádka se točila původně pro vánoční obrazovku ČT, ale jaksi se nám vyloupla a když jsme si letos v březnu zahráli servisku na plátně, všichni - nejen tvůrci, ale i producenti v ČT - se shodli, že by byla škoda nenechat Anděla vletět do kin. ČT bohužel ale na dofinancování projektu už neměla dostatek peněz a na mě zbylo, abych sedmimilionového koproducenta sehnal sám. A na to jsem měl čas pouze do konce června, neboť televize požadovala buďto mít pohádku na podzim v kinech, nebo na vánoce v televizi. A konec června byl deadline, jakou technologií film dokončovat, aby se to vůbec stihlo, jestli filmově, nebo jen „televizně“. A jak se shání tolik peněz za tři měsíce? Blbě. Nebýt Pavly Tomsové a její produkční firmy HOO DOO, seděl jsem teď na Kavkách a míchal zvuk ve stereu, kdežto teď sedím ve Studiu Virtual a míchám v Dolby 5.1.

Anděl Páně je pohádka, která jistě zaujme i dospělé. O čem je?
Je o schopnosti odpouštět a o umění nezištně se obětovat pro jiné lidi. Jsou to tedy témata, která jsou nejen tradičně křesťanská, ale především hluboce lidská. A dnešním světem veskrze opomíjená. Strašně mě bavilo je vytáhnout ze zapomnění, oprášit a přednést řečí pohádkovou, krystalicky čistou, srozumitelnou, bez jinotajů. Ale netesám pomník morálce, snažili jsme se tohle všechno vyprávět humorem a nadsázkou, která sice možná pár ortodoxních katolíků nadzdvihne. Ale já si upřímně myslím - a říkám to s prismatem věřícího člověka -, že v nebi je děsná sranda, že Pán Bůh má smysl pro humor a že Panně Marii se tam neříká „ó svatá neposkvrněná“, nýbrž „Zdrávas Maruško“. Jinak by přece nebe po smrti nebylo za odměnu.

Kde všude a kdy jste natáčeli?
Točilo se v prosinci minulého a v lednu letošního roku. Interiéry jsou na hradě Český Šternberk, kde měl celý štáb takové nadstandardní podmínky k práci, a to díky laskavé a nevídané velkorysosti majitele pana Zdeňka Sternberga. Exteriér hradu je šumavský Kašperk, kde se dalo předpokládat, že v lednu bude ležet sníh, lesy jsou v okolí Kašperských Hor, Kvildy a Špičáku, nádvoří Křivoklátu jsme proměnili v tržiště... Nesmím zapomenout na kostel svatého Mořice u Annína zvaný „Mouřenec“, který byl založen ve 12. století, na románských základech stojí nádherná gotika s původními freskami, místo fantastické a půvabné, zapomenuté kdesi v lesích. A tak fotogenické, že filmařova dušička pláče dojetím.

Podílel jste se nějak na scénáři? Co Vám osobně víc vyhovuje, dostat od scenáristy hotový scénář nebo dáváte přednost autorské práci?
Ještě než se ke mně scénář dostal, Lucka Konášová byla televizní dramaturgií uválcována sedmi verzemi. A když jsem ten text přečetl, neměla už sílu ani čas na další úpravy, nicméně jsme se shodli, že okořenit to humorem, zabydlet nebe svatými a zdramatizovat konec tomu textu určitě pomůže. Obrátili jsme si tak trochu role - já přepisoval a Lucka mi to zpětně dramaturgovala. A vznikl finální text, který je takřka doslova na plátně. Nutno dodat, že v této fázi nám také velmi pomáhala dramaturgyně Eva Vondrová. Ale není podstatné, kterou situaci kdo vymyslel, jestli tenhle dialog napadl mě nebo Lucku, jestli jsem tomu pomohl malinko nebo hodně. Důležitá je ta tvůrčí souhra mezi Luckou a mnou, kterou jsme si vyzkoušeli poprvé na televizním filmu Vůně vanilky, to stejné vidění věcí, humoru a hodnot. Tedy všem říkám: autorsky je to scénář Lucky Konášové. A pánbůh zaplať, že Lucka není autorsko-egoisticky ješitná, že umí zůstat otevřená dalším nápadům. Film je koneckonců kolektivní dílo, Anděl není můj, scenáristky, nebo představitele hlavní role. Je nás všech, každý mu nějakým dílem přispěl. A doufám, že bude i diváků.

Točíte rád pro děti? Máte s dětským divákem již nějakou zkušenost?
Takhle velká zkušenost je to první, nicméně soudím, že už dávno je pryč doba, kdy se jinak točí pro děti a jinak pro dospělé. Koneckonců se domnívám, že taková doba ani nikdy nebyla a pakliže někdo točí pro děti „jinak“, strašně se plete. Podíváte-li se na velké české pohádky, není v nich žádné trdlování, žádná kašpárkovská šmíra, hraje se tam pravdivý příběh, pravdivé emoce. Dnešní děti, které nám dávají na frak v chytrosti, znalostech pécéček a internetu, jejich vnímání je zrozené ve videoklipech a počítačových hrách, tahle generace má být zvědavá na absurdity „studiových“ pohádek a na jakési trapné šišlání? Ideální pohádkou dnešních dětí je Pán prstenu. Největší chybou by bylo děti podceňovat.

Pohádka má velmi atraktivní herecké obsazení a to i v menších rolích. Podle čeho jste herce vybíral a musel jste je přemlouvat?
Ten text byl natolik kvalitní, že jsme nikoho s herců přemlouvat nemuseli. Myslím, že se všichni těšili a bavilo je to. A také jsme si po dlouhé době užili exteriéry, takové, kdy se jde v půl šesté ráno spát, aby se v sedm vstávalo na plac... Užívali jsme si každou minutu, bavilo nás být spolu - kdo to nezažil, asi nikdy nepochopí. Ten čas šumavských exteriérů bude patřit k nejkrásnějším dnům mého života. A to atraktivní herecké obsazení? Já přeci vždycky mívám skvělé herce! Ale tady jsem obzvlášť neponechal nic náhodě. Když jsem loni rozmýšlel, jak takové nebe vypadá, bezděky jsem zvedl oči k letní obloze plné hvězd. Jasně - nebe plné hvězd! A bylo to na světě. Svatá Anna řekne snad dvě věty, ale nesmí to být jen tak leckdo. Nejmíň Geislerka! A už to jelo... J K tomu patří dodat otřepanou větu, že velikost herců se pozná, umí-li přijmout a vystřihnout epizodku. Jiřina Jirásková, Jana Hlaváčová, Veronika Žilková, Jirka Pecha, Standa Zindulka a Aňa - to je můj seznam velkých herců.

Jak Vás napadlo do role Pána Boha obsadit zrovna Jiřího Bartošku?
No, to bylo strašně jednoduché. Ptal jsem se sám sebe: kdo v této zemi může hrát Pána Boha? A odpověď byla okamžitá: 1) Václav Havel 2) Václav Klaus 3) Jiří Bartoška. První už ve filmu hrál, druhý by asi pro své prezidentské povinnosti neměl čas, takže to zbylo na charismatického Barťáka. A musím dodat, že si svého „božství“ užíval. Celý štáb ho každé ráno vítal zvoláním „pozdrav pánbůh“, Jirka odpovídal „dejžto, dejžto...“ a přitom smutnil, že právě dosáhl hereckého vrcholu, protože nikoho vyššího už hrát nemůže. Zatímco já štábu zakazoval říkat jméno „Bartoška“ nahlas, abychom jako nebrali jméno boží nadarmo.

Dominantní složku ve filmu tvoří hudba, kterou složil Miloš Bok. Jak vznikla spolupráce s ním?
Bokovu hudbu jsem znal od nějakého jednadevadesátého roku, konkrétně jeho Missu Solemnis, kterou složil, když mu bylo osmnáct. Považuji ji za mimořádné, uchvacující dílo, tak emotivní, tak prožité, tak duchovní! Po pár letech ke mně doplula další Bokova věc, Skřítci z Křinického údolí. Když zavřete oči, zjistíte, že vám Bok vypráví příběh plný něhy, poezie, naděje, smutku, citu... A snad tehdy mě napadlo, že si ho určitě někdy musím vzít na film. Přitom mi ale bylo jasné, že to nesmí být lecjaká inscenace pro televizi, že to musí hrát na plátně, že potřebuje orchestr v plné náloži... Čekal jsem, že mě Miloš překvapí, ale doslova překonal všechny mé nejtajnější sny. Podle mého je jeho hudba k Andělovi jedním slovem skvostná. Myslím, že to je nový Zdeněk Liška, že tahle zem neměla takového filmového komponistu celá léta. A přitom nezapomeňme, že ve filmu Bok debutuje! Miloš Bok zazářil světlem supernovy a fandím mu, aby Akademii letos výrazně zamíchal karty při nominacích na Českého lva.

Ivan Trojan (rozhovor)
Jak byste představil Anděla Petronela, kterého hrajete v pohádce Anděl Páně?
Popleta, velké dítě, vejtaha, který přeceňuje své schopnosti a síly. Díky spravedlivému trestu, který mu vyměří Bůh v podobě Jiřího Bartošky, to jest, že musí na Zemi napravit alespoň jednoho hříšníka, napraví, v podobě žebravého mnicha, sebe.

Hrajete rád v pohádkách? Co Vás zaujalo na této, že jste se rozhodl roli přijmout?
Moje základní kritéria pro přijetí role jsou: dobrý scénář, režisér a kolegové. Z těchto důvodů jsem v poslední době pohádky moc nedělal a ze stejných důvodů jsem rád nabídku na roli Petronela v režii Jiřího Stracha a podle scénáře Lucie Konášové přijal.Pohádka má vtip, přirozené poselství, které nemoralizuje a to je zvlášť pro dětského diváka důležité, což si od samého začátku i díky spolupráci na scénáři Jirka Strach bedlivě hlídal. On je navíc pohodář a během natáčení jsme se hodně sblížili. Zvlášť za dlouhých šumavských večerů u sklenky Jamesona, kde jsme s ostatními kolegy pány kameramany Petrem Polákem a Láďou Douskem probírali nejen to, co budeme zítra točit. Z toho vyplývá, že pohádka je natočená v reálu, dokonce na sněhu, což jí dodává neopakovatelnou atmosféru. A taky je to pohádka nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. Což já jako rodič, mohu potvrdit. Takže zkrátka a dobře jsem moc rád, že jsem u toho mohl být.

Je rozdíl hrát pro dětského diváka? Přemýšlel jste při hraní, jak to budou děti vnímat, zda to pochopí apod.?
Děti jsou určitě mnohem vnímavější na nějakou faleš. Já se ale snažím vždycky hrát co nejautentičtěji, tak jsem to vlastně ani moc nerozlišoval. Samotný žánr a styl pohádky a přesná představa režiséra mi ani neumožňovaly vybočovat.

Viděli už pohádku Vaši synové a co na ni říkali?
Viděli pouze ve střižně tři minuty a měli co dělat, aby mě poznali. Protože jak v podobě Anděla, tak v podobě žebravého mnicha si vskutku nejsem moc podobný. Což je další věc, která mě moc bavila.

Máte rád pohádky? Jaká je Vaše nejoblíbenější?
Ano. Šíleně smutná princezna a Dařbuján a Pandrhola a Jak se Franta naučil bát, kde titulní postavu zahrál můj otec.

Jiří Dvořák (rozhovor)
V pohádce Anděl páně hrajete jednu z hlavních rolí - poťouchlého čerta Uriáše. Můžete ho představit? Jak se Vám hrál?
Čertovsky dobře, protože jsem měl vedle sebe andělského Ivana Trojana, božského Jirku Bartošku a skvěle připraveného Jirku Stracha. Jinak ten můj čert je docela škodolibý dobrák, který má smysl pro čest a nebojí se žádného rejpance na adresu svého andělského kumpána.

Hrál jste poprvé v pohádce? Je hraní v pohádce nějak výjimečné nebo je to role jako každá jiná?
Před kamerou je to skutečně moje první pohádka. Nějak mě ty princátka minuly a to je asi dobře. Myslím, že není nějaký zásadní rozdíl v hraní čerta nebo Hamleta. Obojí by měla být pravda.

Přemýšlel jste při hraní, jak a co bude vnímat "dětský divák"? Myslíte,že se to dětské vnímání nějak od toho dospělého odlišuje?
Nepřemýšlel. Snažili jsme se o co největší autenticitu situací, takže mně vážně nenapadla otázka jak to budou vnímat děti. Říká se, že dětský divák je neúprosný a je to fakt. Když ho to nebaví, tak se zvedne a jde pryč. Prostě musí to být pořád pravdivé, jenom tak ho to zaujme. Dospělí tohle jen tak neudělají. Alespoň ne na premiéře. Doufejme.

Nevadilo Vám hrát toho "záporného"?
Ale on to není TEN ZÁPORNÝ. Je to jen kumpán anděla. A čert je přece padlý anděl.

Díváte se rád na pohádky a jakou máte nejraději?
Moc. Asi Tři oříšky pro Popelku.

David Švehlík (rozhovor)
V pohádce Anděl páně hrajete sobeckého hraběte. Byla to Vaše první pohádková role, jak se Vám hrála a jak jste ji vnímal Vy?
Ano, byla to moje první pohádková role a zbytek odpoví samotný film.

Hrajete rád pro děti. Máte s dětským divákem nějakou zkušenost např. z divadla?
Mám synovce a několik neteří a s těmi hraju pořád.

Díváte se rád na pohádky?
Pohádka je zcela výjimečný žánr a díky za každou dobrou novou.

Čím Vás zaujal scénář, že jste se rozhodl roli přijmout?
Přál jsem si hrát v pohádce a přišla andělská. Nejlepší přání jsou ta, která se plní z nebe.

Zuzana Kajnarová (rozhovor)
Postava laskavé služky Dorotky v pohádce Anděl Páně je Vaší první filmovou rolí. Jak se Vám hrála a jak jste se k ní vůbec dostala?
Abych to upřesnila, Dorotka byla mou první "velkou"filmovou rolí. Byla jsem pozvána do ČT na schůzku s režisérem, se kterým jsme si u kávy chvíli povídali. Pak si mě akorát vyfotili v dobovém kostýmu. Za pár dní mi Jiří Strach volal, že by mě chtěl obsadit a dát mi text... Celá pohádka i role Dorotky se mi hned od prvního přečtení velmi líbily. Hrála jsem ji moc ráda nejen kvůli roli samotné, ale také kvůli setkání s výbornými hereckými partnery a skvělému štábu. I přes mnohdy nelehké podmínky a velikou zimu se povedlo celému tvůrčímu týmu vytvořit při natáčení příjemnou pracovní atmosféru.

Hrajete ráda pro děti? Máte nějakou zkušenost s dětským divákem?
Děti jsou velmi zvláštní publikum. Mám zkušenosti s hraním divadelních představení pro školy nebo pro Klub mladého diváka. Některé hlavně starší děti umí dát hercům při představení pořádně zabrat ...

Díváte se na pohádky a jaká je Vaše nejoblíbenější?
Pohádky mám moc ráda. Z těch filmových se dívám nejraději na Tři oříšky pro Popelku a na Perinbabu.

Zuzana Stivínová (rozhovor)
V pohádce Anděl pane hrajete Klíčnici. Jaká je a jak se Vám hrála?
Je to taková potvora nešťastná. Panovačná a chamtivá. A to vše se mi hrálo skvěle.

Hrajete ráda v pohádkách a máte už nějakou zkušenost s dětským divákem?
Miluju pohádky, ráda v nich hraju, už ve spolku Kašpar jsme hráli Ondinu pro Klub mladého diváka.

Nevadí Vám hrát tu "zlou"?
Já bych ty hodné a nevinné hrát nemohla, to by mi nikdo nevěřil. A s těmi zlými potvorami je větší legrace.

Čím Vás osobně zaujal scénář, že jste roli přijala?
Hlavně mě zaujalo obsazení a lidé, kteří na pohádce spolupracovali. A taky nádherná místa, kde se natáčelo.

Klára Issová (rozhovor)
V pohádce Anděl Páně hrajete Pannu Marii. Jak se Vám hrála?
Panna Marie se mi hrála samozřejmě dobře. Udělali jsme z ní chápavou a vlídnou maminku, která má pochopení asi úplně pro všechno.

Hrajete ráda v pohádkách a máte už nějakou zkušenost s dětským divákem?
V pohádkách jsem hrála už dřív a vždy mě to bavilo. Ať už to byla vznešená princezna v příběhu Královský slib a nebo naopak tak trochu ztřeštěná princezna z pohádky Svatební krajka. A přízeň dětí jsem zaznamenala hned, což je fajn. Už když jsem byla na place oblečená v nádherných dlouhých šatech, tak mě nejvíc obletovaly děti.

Čím Vás osobně zaujal scénář, že jste roli přijala?
Pro Jirku Stracha udělám cokoli.(smích) S Jirkou už jsem několikrát pracovala a vždycky jsem byla nadšená. Umí z herců dostat vždy něco víc, takže to překvapilo i mě samotnou. To je výjimečný. O scénáři jsme si taky s Jirkou povídali hodně dlouho před jeho realizací, protože jsme kamarádi a Jirku příběh padlého Anděla Petronela zaujal a bavilo ho scénář dopisovat a neustále vylepšovat, takže jsem o tom věděla hodně dopředu. A role Panny Marie je přece krásná.

Díváte se ráda na pohádky?
Na pohádky se dívám strašně moc ráda, a nejvíc samozřejmě o vánocích. To u televize vydržím i celý den. Mám ráda hlavně ty české, staré, klasické. Mou nejoblíbenější jsou Tři oříšky pro Popelku.

Lucie Konášová (rozhovor)
Jste dnes jednou z nejúspěšnějších TV scenáristek. Kde vznikl nápad této pohádky?
Vznikl v mé hlavě a nebylo to nijak jednoduché zrození, protože základní příběh prošel asi tak pěti, šesti mutacemi. V původní podobě zůstalo jen to zásadní - dvě nadpozemské bytosti putují ne právě dobrovolně světem hříšných smrtelníků.

Je pro Vás rozdíl psát scénář určený dětskému divákovi?
Vzhledem k tomu, že jsem naturelem grafoman, tak spíš rozlišuji podle toho, jestli pracuji na látce, která mne baví a inspiruje, nebo na něčem „z povinnosti“. Pokud je to první případ, tak si píšu podle svého gusta, co by mne samotnou bavilo jako diváka. Má to v sobě určitý prvek schizofrenie, ale je fakt, že pro tříleté děti bych asi psát neuměla. Opravdu upřímně smekám třeba před Kouzelnou školkou se skřítkem Františkem.

Byla pro Vás spolupráce s Jiřím Strachem v něčem odlišná než s jinými režiséry?
Určitě. Nikdo jiný než Jirka se mi neodváží zavolat v půl třetí ráno, že by stálo za to prohodit obraz 37 A. s obrazem 39. Případně je ještě proložit tou prolínačkou z obrazu 15.

Zasahujete režisérům do obsazení, chodíte se dívat na natáčení?
V případě dobrých režisérů není třeba zasahovat a v případě těch špatných je to stejně marné. Konkrétně u této pohádky jsem se přímo těšila na to, s jakými jmény Jirka Strach přijde. A s docházením na plac je to se mnou dost špatné, protože v době natáčení už píšu zase něco jiného a nemám moc času.

Máte ráda pohádky? Díváte se na ně?
Kdo by se nedíval na Tři oříšky pro Popelku? Velkou slabost mám pro Kachyňovu Malou mořskou vílu a z opačného spektra zase pro Hrátky s čertem. Ale šetřím si to důsledně k vánocům.

Miloš Bok (rozhovor)
Jak se stane, že skladatel duchovní hudby píše najednou hudbu k filmu?
Je to jednoduché. Oslovil mě Jirka Strach a tuto práci mi nabídl. Jirka moji hudbu znal už dříve, než jsem poznal já jeho osobně. Mohu snad dokonce říci, že už tenkrát byl obdivovatelem mé tvorby. Posléze jsme se seznámili, ujistili se v tom, že naše tvůrčí názory jsou v podstatně totožné a to už byl jen krůček k navázání konkrétní spolupráce. Jak jistě víte, Anděl Páně je navíc svým tématem velmi blízký právě oblasti duchovní hudby, a to je můj obor působnosti. Nevím o tom, že by někdo dnes v tomto ryze nekomerčním oboru tvořil velké symfonické partitury, jakou tento film podle představ režiséra potřeboval a naše spolupráce je tak vlastně logickým završením souvislostí.

Skládá se pro film jinak než pro koncertní pódia?
Pro mě jakákoliv tvorba, tedy i ta na objednávku, což je tento případ, znamená naplnění uměleckého poslání. S hudbou, kterou komponuji se musím plně duchovně ztotožnit bez ohledu zda se jedná o hudbu k reklamě a nebo o subtilní chrámovou kompozici, která vzniká z ryze intimních pohnutek. V tomto smyslu, tedy co se obsahové stránky týká, rozdíl mezi skládáním filmové hudby a hudby pro koncertní pódia nevidím. Rozdíl tu je samozřejmě v technice komponování.

Jak dlouho vznikala partitura a jak dlouho samotná nahrávka?
Na partituře jsem pracoval zhruba měsíc, další dva měsíce zabralo rozepisování partů a produkční přípravy. Vlastní natáčení jsme zvládli ve dvou dnech. Přitom se nejednalo o věc snadnou. Tato filmová hudba je na úrovni náročného symfonického repertoáru, nechybí zde ani dětský sbor a varhany. Časově náročnější pak bylo střihání a úprava nahrávky, kterých se bravurně zhostili odborníci ve studiích, za což bych jim touto cestou rád poděkoval. Novinkou pro mne byl vstup do oblasti art-rocku, v jehož stylu na konci filmu uslyšíte song rozvíjející hlavní téma.

Režisér Strach o vás mluví jako o novém Zdeňkovi Liškovi českého filmu ...?
To je tedy poklona! Pokud budu mít možnost pokračovat v cestě tohoto velkého filmového tvůrce, bude mi jen ctí.

Jste jeden z mála českých tvůrců, jehož hudba zněla v Carnegie Hall ...?
To je pravda. Po Dvořákovi a Martinů jsem vlastně další český tvůrce, kterému se této pocty v oblasti velkých symfonických děl dostalo. Je škoda, že o této události díky nepřejícnosti médií v oblasti tzv. vážné hudby česká veřejnost téměř neví.

Co dalšího chystáte ve své vlastní autorské tvorbě? Můžeme se těšit na další film?
Kromě velkého závěrečného symfonického díla, které hodlám v blízké budoucnosti vytvořit, se chci zaměřit na drobnější a snáze proveditelná chrámová díla sloužící katolické liturgii. Je to tak trochu z nouze ctnost. Po dvaceti letech komponování a provozování rozsáhlých vokálně-instrumentálních chrámových děl většinou v krajně nepříznivých až nouzových podmínkách musím totiž bohužel konstatovat následující. Za současného stavu zakonzervovaného uvažování většiny odborné hudební veřejnosti, totální apatie posluchačstva a bohužel i ignorance ze strany především hierarchie katolické církve, považuji svoje nasazení a obětavost na tomto poli za příslovečné házení hrachu na zeď. Jinými slovy, jsem unaven, už mi není osmnáct jako při prvním provedení mé Missy solemnis. Nejen z těchto důvodů se budu na eventuální práci na dalším filmu velmi těšit.

Ivan Trojan
Narodil se 30. června 1964 v Praze. Po absolvování sportovního gymnázia začal projevovat zájem o herectví a proto pokračoval ve studiu na pražském DAMU. Od roku 1988 chvíli působil v Realistickém divadle a v letech 1990-1997 v Divadle Na Vinohradech. Po odchodu z tohoto divadla nastoupil do Dejvického divadla kde působí dodnes a kde získal v roce 1999 cenu Thálie za roli Oblomova ve stejnojmenném románu I. A. Gončarova. Mezi jeho další divadelní role patří např. Romeo v Romeu a Julii nebo hejtman v Revizoru. Ivan Trojan se však proslavil především díky svým filmovým a seriálovým rolím. V roce 2000 si zahrál četníka Bedřicha Jarého v televizním seriálu Četnické humoresky režiséra A. Moskalyka. V tomtéž roce ztvárnil postavu Ondřeje ve velice úspěšném filmu Samotáři, za niž byl nominován na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Tuto cenu však získal až v roce 2002 a to za roli jednoho z rodičů ve filmu Smradi a také za roli Karla ve filmu Musím tě svést. O rok později získal opět Českého lva, tentokrát za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Jedna ruka netleská režiséra Davida Ondříčka, kde se objevil jako Zdeněk. Ivan Trojan se kromě herectví věnuje také dabingu.

Jiří Dvořák
Narozen 4. února 1967 v Brně. V devatenácti letech si vyzkoušel první profesionální scénu v Severomoravském divadle Šumperk jako elév a to v sezóně 1985-86. Rok poté složil přijímací zkoušky na JAMU, kterou zakončil absolutoriem v roce 1990. Během studia hostoval v Mahenově činohře tehdy Státního, dnes Národního divadla v Brně. Od čtvrtého ročníku tam získal angažmá, v kterém působil do roku 1992. Pak přešel do Městského divadla v Brně, dříve Divadlo bří Mrštíků, kde vydržel do roku 1999, kdy mu Jiřina Jirásková nabídla angažmá v Divadle na Vinohradech. A tam je dodnes.

David Švehlík
Narodil se roku 1972 v Liberci. Akademické gymnázium v Praze, Teologický konvikt v Litoměřicích 1990-1991, Lateránská univerzita v Římě 1991-1992, FFUK obor filosofie ukončil jako bakalář, DAMU obor divadelní režie, absolvent. Angažmá v divadle Na zábradlí od roku 2002, hostuje v divadle Ungelt.

Zuzana Kajnarová
Narodila se 17. června 1982 v Ostravě. Po dobu studia na víceletém všeobecném gymnáziu navštěvovala Herecké studio Mileny Asmanové a externě spolupracovala s činohrou Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě. V průběhu studia na Divadelní fakultě AMU nastoupila do svého současného angažmá - Divadlo ABC a začala hostovat i v jiných pražských divadlech - Viola, Divadelní společnost Jana Hrušínského, Divadlo Vinohrady, Agentura Shock. V tomto období natočila několik krátkých filmů se studenty FAMU. Dále účinkovala v několika povídkách České televize a hrála ve filmu Pánská Jízda. V Divadle ABC hraje v současné době například v inscenacích Frederick, Tři muži ve člunu, Charleyova teta a Žena v bílém. V Divadle na Vinohradech v inscenaci Tango sólo a v Divadle Na Jezerce v inscenaci Vajíčko.

Oldřich Navrátil
Narozen 21. října 1952 v Třebíči. Vystudoval JAMU, obor herectví v letech 1972 - 1976. Nastoupil do angažmá Divadla na provázku v Brně, kde setrval dva roky a vytvořil několik výrazných rolí pod vedením režiséra Petra Scherhaufera. Po přestěhování do Prahy hostoval několik let v souboru divadla Ta Fantastika, kde hrál v představení Zahrada rajských potěšení roli Hieronyma Bosche. Od skončení této spolupráce je na volné noze, hraje stále v několika divadelních představení např. Portugálie či Správce v Činoherním klubu aj. Největší díl své herecké práce odvedl v České televizi, kde hrál v mnoha inscenacích a seriálech (např. Pánská jízda, Kocourkov, Baron Prášil, Bylo nás pět, Zdivočelá země, Stříbrná paruka) pod vedením režisérů K: Smyczka, H.Bočana, V.Polesného, O.Koska, J.Jireše a dalších.

Zuzana Stivínová
Narozena 24. července 1973 v Praze. Zřejmě už její původ (pochází z umělecké rodiny) ji přivedl na Konzervatoř Praha, kde absolvovala na hudebně-dramatickém oboru v roce 1993. Po celou dobu studia hostovala v pražských divadlech - Semafor (Kytice II), Divadlo E.F. Buriana, Realistické divadlo Z. Nejedlého (Asanace), Divadlo Na zábradlí. Soustavně spolupracovala se spolkem Kašpar, jehož členkou byla v letech 1991 - 1994. Pak následovalo angažmá v Národním divadle a spolupráce s režiséry I. Rajmontem, J. Pitínským a O. Krejčou. Nejzajímavějšími rolemi v ND byly Desdemona, Maryša, Imogena v Cymbelinu, Varvara ve Višňovém sadu, Markéta ve Faustovi. Během angažmá v ND hostovala v Divadle Na zábradlí. V současné době je na volné noze. Její filmovou kariéru odstartovala Věra Chytilová filmem Pasti, pasti, pastičky, ve které ztvárnila hlavní ženskou roli. Ze spolupráce s ČT je důležité zmínit hlavně spolupráci s režisérkou L. Bělohradskou - inscenace Specialita šéfkuchaře, May day, Lišák a s I.Rajmontem - Klára a dva páni.

Jiří Bartoška
Narozen 24. března 1947 v Děčíně. V roce 1972 absolvoval brněnskou JAMU, krátce působil v Divadle na Provázku v Brně, 1973 - 76 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a poté v Městských divadlech pražských. V letech 1978 - 1991 byl členem Divadla Na zábradlí a 1991-94 Divadla Bez zábradlí. V letech 1994-98 působil jako prezident Nadace Film-Festival Karlovy Vary a od roku 1998 zakladatel a poté prezident a.s. Film Servis, která se podílí na organizaci Mezinárodního festivalu v Karlových Varech.

Klára Issová
Narozena 26. dubna 1979 v Praze. Herectví se věnuje od svých 6 let, nejdřív v dramatickém kroužku u profesroky H. Kostečkové a po úspěšném složení talentových zkoušek studovala dalších 6 let na Konzervatoř Praha. Velmi brzy přišly nabídky na filmové role - v roce 1995 natočila Indiánské léto, následovala Nejasná zpráva o konci světa, za kterou dostala Českého lva (za vedlejší roli). Hrála v mnoha TV inscenacích a pohádkách (spolupráce s režiséry V. Janečkovou, H. Bočanem, J. Strachem, D, Kleinem, K. Kachyňou). Díky výborné znalosti angličtiny a také talentu získala role v několika zahraničních filmech, které se točily v ČR, jako např. Johanka z Arku, Duna a Děti Duny, Deník Ann Frank a dalších. V červnu 2005 točila v Londýně britský seriál Rose and Maloney. V současné době je členkou Divadla pod Palmovkou, kde vytvořila role např. v inscenacích Amadeus, Výstřely na Broadwayi, Ubohý vrah, Pohled z mostu, Kean. Hraje také v A-studiu Rubín v inscenacích Služky a Veřejné oko, ve vlastní produkci.