K pravoslavnému kostelu, před nímž vesničané naplňují horkým vzduchem balón, utíká rozcuchaný mužík. Vběhne do chrámu, vystoupí na střechu a připoután k balónu se vzneseč vysoko nad zem. Je mu dáno uvidět svůj rodný kraj takový, jaký jej nikdo před ním neviděl a stěží brzy uvidí. Potom se však vzduch ochladí a balón se zřítí zpět na zem...

Šašek - 1400.
Přes čerstvě pokosená luka, na něž dopadá první jarní déšť, jdou od Trojického kláštera tři chudí mniši: Kirill, Daniil Černý a Andrej Rublev. Před deštěm se schovají do vesnické stodoly, kde svým zpěvem baví mužíky malý človíček s bubínkem, jehož však vzápětí odvlečou zbrojnoši Velkého knížete. Pak se z venku vrátí Kiriil, který zpěváka udal, a mniši se vydají na další cestu.

Feofan Grek - 1405.
V Moskvě Kirill navštíví proslulého malíře ikon Feofana Greka, který mu nabídne spolupráci. Přistoupí na ni jen za podmínky, že pro něho Feofan sám přijede a přede všemi ho o pomoc poprosí. Ten si však nakonec k výzdobě moskevského chrámu sv. Zvěstování pozve mladého Andreje Rubleva. Andrej slibnou nabídku bez váhání přijme. To se ovšem hluboko dotkne Daniila, který odmítne talentovaného žáka následovat, stejně jako Kirill, jenž pojednou pochopí svou bezcennost a s velkým rouháním Andronnikovův klášter opustí. Rublev se tedy vydá do Moskvy sám, doprovázen jen svým učedníkem Fomou.

Život Andrejův - 1406.
Andrej se snaží být Fomovi dobrým učitelem. Přitom se sám nepřestává učit od Feofana Greka. Zároveň se neustále vyrovnává se svým vztahem k Bohu a Ježíši Kristu, jehož narození a ukřižování chápe jako akt smíru Boha s člověkem.

Svátek - 1408.
Předčasný soumrak přinutí malíře, plující po Kljazmě do Vladimiru, aby přenocovali na břehu řeky. V noci se stane Andrej svědkem pohanské oslavy příchodu jara. Dvěma mladíky je však chycen a přivázán ke kříži. Nad ránem ho vysvobodí nahá Marfa, s níž se později znovu setká, když plave kolem jeho loďky a zachraňuje se tak před násilnými družiniky.

Poslední soud - 1408.
V prostorách čerstvě omítnutého Uspenského chrámu ve Vladimiru se rozložila Rublevova malířská skupina. Nikdo však nepracuje. Už dva měsíce uběhly od oné příhody na řece, ale Andrej se z toho dosud nevzpamatoval. Přizná se Daniilovi, že nemá v sobě dostatek sil, aby objednaný obraz Posledního soudu namaloval. V zoufalství převrhne na bílou stěnu vědro černé barvy. Foma navždy odejde a učedník Sergej začne číst z bible. Náhodou vybere pasáž, v níž stojí psáno, že se "nesluší ženě s nepokrytou hlavou modliti se k Bohu". Při pohledu na prostovlasou pomatenou dívku, která se přišla před deštěm do chrámu schovat a u zneuctěné stěny se rozpláče, si Andrej vzpomene na pohanský svátek i na Moskvanky, které daly Turkům své vlasy jako výkupné, a najednou pochopí, jak výjev namalovat. Poslední soud bude svátkem! Přátelé ho sice ještě nechápou, ale jsou si jisti, že zítra zrána začnou pracovat...

II. díl. Nájezd - 1408.
V jednom z posledních podzimních dnů vtrhnou do Vladimiru Tataři, doprovázeni Malým knížetem, mladším bratrem nepřítomného Velkého knížete. Město je vydrancováno a zapáleno. Obyvatelé, kteří se před vetřelci schovali v nově vymalovaném chrámě, jsou v božím stánku povražděni. Masakr přežije jen Andrej a pomatená dívka, kterou před znásilněním sám zachránil. Klíčník Patrikej je umučen, Foma, jakož i ostatní členové jeho malířské dílny, zahynuli. Lidskou špatností zlomený Andrej závidí ve zpustošeném chrámu zjevivšímu se Feofanovi, že se tohoto rozčarování nedožil. A protože se v lidech navždycky zklamal, rozhodne se více nemalovat a dát Bohu slib mlčení.

Mlčení - 1412.
Andrej se s pomatenou dívkou uchýlí do Andronnikova kláštera. Jednou v zimě se sem kajícně vrátí také Kirill. Úpěnlivě prosí otce představeného za odpuštění a pokorně přijme trest za své hříchy: patnáctkrát opsat Písmo svaté. Ovšem navázat rozhovor se zatvrzelým Andrejem, jehož nakonec za koušek koňského masa a leskou helmici opustí i pomatená dívka, se mu nepodaří.

Zvon - 1423.
Družinici Velkého knížete marně hledají po vesnicích mistra zvonaře, který by jim odlil zvon, protože již všichni zemřeli nebo zahynuli při tatarských vpádech. Vyslyší tedy přání mladého Borisky, jenž tvrdí, že zná zvonařské tajemství od svého otce, a vezmou ho s sebou. Ten pak shromáždí skupinu spolupracovníků, s nimiž je sice zpočátku často v rozepřích kvůli vhodné hlíně a neobvyklému způsobu odlévání, ale jeho mladický zápal pro věc a nevšední nadšení, s nímž se vrhl od samého počátku do práce, je všechny stmelí v pevný kolektiv, jehož téměř roční snažení je nakonec korunováno zaslouženým úspěchem. Na jaře 1424 je zvon pozdvižen nad úroveň země, slavnostně vysvěcen a za osobní účasti Velkého knížete i zahraničních hostí poprvé rozezvučen. A teprve tehdy uposlechne Andrej Kirillovy rady věnovat se znovu umění a navrhne Boriskovi, jehož práci po celou dobu obdivně sledoval, tvůrčí přátelství...