Otázka identity skutečného autora Shakespearova díla byla poprvé položena před více než stoletím. Byl vousatý bard ze Stratfordu skutečně tím, kdo napsal geniální hry o Hamletově tragickém životě, o Romeově vášnivé lásce či o sžíravé vině lady Macbeth? Mohl by skutečně intelektuálním autorem těchto pozoruhodných postav být zcela obyčejný muž ze Stratfordu?

Ví se toho o něm tak málo, že je pro řadu lidí naprosto nemožné uvěřit skutečnosti, že by syn negramotného obchodníka mohl být autorem takových literárních mistrovských děl, jakými jsou Kupec benátský, Král Lear či Jindřich V. Vzdělání, kterého se mu dostalo ve vesnické škole, ho nikdy nemohlo vybavit natolik bohatou slovní zásobou, aby dokázal napsat jedna z nejdiskutovanějších literárních děl na světě a neexistují žádné důkazy o tom, že by se kdy vydal do cizích zemí, natož aby se naučil řeči, kterými se v nich hovořilo. Jedinými psanými dokumenty, u kterých dokázali historici potvrdit, že je jejich autorem skutečně Shakespeare, je několik podpisů na oficiálních listinách s přinejmenším šesti různými variantami hláskování samotného autorova jména (Shaksp, Shakspe, Shakesper, Shakespere, Shakspere a Shakspeare). S výjimkou her, které mu jsou připisovány, neexistují žádné rukopisy, dopisy, deníky či básně, které by byly prokazatelně jeho dílem, což je s ohledem na jeho pověst velmi překvapivé. Jeho smrt v roce 1616 nevzbudila žádný ohlas, na rozdíl od úmrtí jiných oslavovaných autorů oné doby, a jeho negramotná žena a děti po něm zdědili jen jeho „druhé nejlepší lože“ - žádné peníze - a ještě pozoruhodnější je skutečnost, že ani jeho poslední vůle nezmiňuje žádné knihy či rukopisy.

„Antistratfordovci“, ti, kteří jsou přesvědčeni, že existuje dostatek pochyb o tom, zda je Shakespeare skutečně autorem jemu připisovaných děl, měli a mají ve svých řadách i množství velikánů, učitelů, spisovatelů, světoznámých herců, režisérů či učenců jako Sigmund Freud, Orson Welles, Charlie Chaplin, Mark Twain, Ralph Waldo Emerson, Walt Whitman, sir Derek Jacobi a sir John Gielgud. Zatímco někteří z nich jsou nakloněni spíše skupinovým teoriím (tedy že je za bardovo dílo zodpovědná celá skupina autorů), jiní zastávají názor, že se jedná o dílo jednotlivce, například Edwarda De Vere, vévody z Oxfordu, Francise Bacona či Christophera Marlowea.

Právě Oxford je v antistratfordovských kruzích předním kandidátem na autorství Shakespearova díla s ohledem na pozoruhodné shody okolností v osudech jak tohoto šlechtice, tak stratfordského barda. Existuje celá řada věcí, které Shakespearovi zastánci nejsou schopni jen tak smést ze stolu, například i šestnáctiměsíční cesta po Evropě, kterou Oxford podstoupil a která ho zavedla do měst, jež Shakespeare ve svém díle popisuje s bezstarostnou familiaritou, mimo jiné do Padovy, Milána, Verony, Mantovy, Florencie a Sieny. Dalším faktem je, že Hamlet pozoruhodným způsobem zrcadlí Oxfordův život s takřka autobiografickou přesností, kdy se jeho nevlastní otec William Cecil ujímá role Polonia a jeho dcera Anne Cecilová se stává Ofélií; sama královna, podle které je napsána role Gertrudy, Oxforda od dvanácti let vychovávala a později se stala jeho milenkou. Bylo dílem pouhé náhody, že se v Oxfordově ženevské Bibli vyskytují zvýrazněné pasáže, které ve svém díle Shakespeare použil, či že jeho přezdívka zněla „spear shaker“?

Naproti tomu Stratfordovci pochopitelně vůbec nepochybují o tom, že Shakespeare ze Stratfordu je mužem, zodpovědným za napsání 37 divadelních her a 154 sonetů. Z jejich pohledu není o autorství sporu a veškeré dílo, které je Shakespearovi připisováno, podle nich autor i sám napsal v době, kdy se přestěhoval do Londýna. Jejich argumenty jsou podloženy čtyřmi hlavními důkazy: jméno William Shakespeare se objevuje na celé řadě titulních stran básní a her, které byly v období jeho života napsány, Ben Jonson v předmluvě své první sbírky, vydané sedm let po Shakespearově smrti, hovoří o Shakespearovi jako o „stratfordském pěvci“, herci Heminges a Condell (uvedení v jeho závěti) ho zmiňují jako autora a jeho podobizna a nápis na pomníku ve Stratfordu naznačují, že Shakespeare skutečně byl spisovatelem.

Stejně jako v případě ostatních událostí oné doby existuje jen velmi málo jednoznačných informací a v kterékoliv z teorií lze velice snadno odhalit nedostatky a rozpory, ale o Shakespearovi se obecně ví méně než o jiných hercích a autorech jeho doby. Shakespeare byl autorem, který byl za svého života obdivovaný, ale nikoliv uznávaný, a jeho dílo s vášní sobě vlastní oživili až v polovině devatenáctého století romantici a Viktoriáni.

V roce 1987 se ve Spojených státech dokonce uskutečnil fingovaný soudní proces, který měl o otázce autorství rozhodnout. Soudce Brennan, vrchní soudce celého přelíčení, rozhodl, že pro přiznání autorství vévodovi z Oxfordu nebylo předloženo zákonem požadované množství důkazů, nicméně soudce Harry Blackmun dodal, že ačkoliv byla výsledkem odpověď správná z právního hlediska, není si vůbec jistý, zda se jedná o odpověď správnou.

Dokud nebudou nalezeny průkaznější či dokonce jednoznačné důkazy, které by jednu z teorií potvrdily, neexistuje teoreticky na tuto otázku žádná špatná či správná odpověď. Stále tu ale zůstává jedna velice důležitá otázka. Záleží opravdu na tom, kdo tato výjimečná díla, která jsou součástí našeho kulturního odkazu, skutečně napsal?

Mohlo by se zdát, že Roland Emmerich - který se divákům zapsal do povědomí především jako autor výpravných velkofilmů Den nezávislosti, Den poté a 2012 - není příliš pravděpodobným člověkem pro natočení filmu z alžbětinské Anglie. Již takřka deset let ale tento režisér toužil po možnosti natočit film, který se bude otázkami autorství Shakespearových děl zabývat - a právě tuto touhu měl díky snímku Anonym možnost naplnit.

Emmericha otázka autorství Shakespearova díla poprvé zaujala poté, co se o tomto tématu bavil se scenáristou Johnem Orloffem, který se sám tímto tématem zabývá řadu let a napsal na jeho motivy dokonce i návrh scénáře, tehdy s názvem Duch doby. „Vlastně jsme se tehdy sešli kvůli úplně jinému projektu,“ vzpomíná Orloff. „Když se mě Roland zeptal, na čem ještě pracuji, sebral jsem odvahu a zmínil se mu o Duchu doby.“

Orloff prohlašuje, že ho toto téma fascinuje již přes dvacet let, kdy se o něm jako pětadvacetiletý student poprvé dozvěděl. „První, co mě tehdy napadlo, bylo 'Proč mi o tom nikdo neřekl?'“ vypráví. „A hned to druhé bylo, že by se o tom dal natočit skvělý film. Bylo tu vše - vražda, sex, lži, zrada - skutečné Shakespearovské drama.“

Při psaní scénáře se Orloff zaměřil na příběh dvou spisovatelů - Shakespeara, muže v popředí, a skutečného zákulisního autora. „Ben Jonson napsal předmluvu k první sbírce oficiálně vydaných Shakespearových her - napsal krásnou, překrásnou báseň určenou Shakespearovi, který byl tou dobou už sedm let po smrti. Ale pokud si přečtete Jonsonova další díla, zjistíte, že velkého barda zdaleka tak neopěvuje a dokonce si z něj dělá legraci a zlobí se na něj. Napadlo mě, že možná Jonson mluví o dvou různých lidech - o skutečném básníkovi a o podvodníkovi.“

Emmericha Orloffův nápad ihned zaujal - a měl sám několik významných nápadů, které bylo možno do příběhu zapracovat. „Scénář je z velké části o vztahu mezi Benem Jonsonem, Williamem Shakespearem a Edwardem De Vere - to je víceméně jádro celého filmu. Ale říkal jsem si, že je tu třeba něco navíc. Přemýšlel jsem o tom, co bylo v téhle době nejdůležitější - a zcela jednoznačně to byla otázka hledání následovníka trůnu - otázka toho, kdo po Alžbětě, která neměla žádného nástupce, převezme její trůn.“

„Nezajímala mě jenom myšlenka toho, že William Shakespeare nenapsal hry, které mu jsou přisuzovány,“ popisuje Emmerich. „Ta otevřela cestu dalším možnostem vývoje příběhu samotného, který se zabývá rozborem tvůrčí jiskry v lidském nitru a vztahů mezi uměním a politikou - je pero skutečně mocnější než meč?“

V počátečních fázích psaní scénáře neměl Orloff s podobně náročným tématem jednoduchou práci. „Psát něco, co vychází z faktů a historických materiálů je náročné v tom, že musíte najít správnou rovnováhu mezi skutečností a dramatem,“ popisuje Orloff. „Snažili jsme se v maximální možné míře držet skutečnosti - a jsem hrdý na to, jak historicky přesný náš film je, pokud se smíříte s představou, že je autorem De Vere a nikoliv William Shakespeare. A to se každému líbit nebude!“

„Roland má cit na zajímavá témata, která diváky dokáží doslova připoutat do křesel,“ soudí Kirstin Winkler. Ta také dále vysvětluje, že Emmericha na celém filmu lákala možnost natočit film o otázce autorství Shakespearova díla - možnost upoutat na toto téma pozornost a rozpoutat další diskusi. „Rozhodně si nemyslím, že se film snaží svou verzi předkládat jako jednoznačně pravdivou - jde zkrátka jen o jeden možný výklad, jedna strana mince.“

Ale bez ohledu na kontroverznost tématu se David Thewlis domnívá, že film až překvapivě dobře funguje i na úrovni prostého příběhu. „Bez ohledu na to, jaký máte na věc názor, je to pozoruhodný příběh,“ míní. „Roland bere otázku autorství Shakespearova díla velice vážně a chce ji předložit širší veřejnosti. Je to velký šprýmař, ale myslím, že v tomto případě jedná velice odvážně - baví ho, když může diváky nějak provokovat.“

Jedním z dalších důvodů, proč tento námět Emmericha tolik přitahoval, byla možnost představit divákovi alžbětinský Londýn tak, jak ho dosud neviděli. „Chtěl jsem ukázat, jak Londýn tehdy vypadal - a k tomu je zapotřebí širokoúhlých záběrů,“ popisuje. „Mým prvním instinktem bylo postavit obří model Londýna, ale v posledních pěti nebo šesti letech pokročily vizuální efekty natolik, že počítačová grafika byla jednoznačně lepší volbou. Mohli jsme tak divákovi ukázat Londýn nikoliv v několika málo záběrech, ale ve stovkách v průběhu celého filmu.“

Aby naplnil svou vizi, spolupracoval Emmerich s výtvarníkem Sebastianem Krawinkelem a odborníky na vizuální efekty Volkerem Engelem a Marcem Weigertem. „Málokdy se ve filmech z této doby objevují širokoúhlé záběry, ale Marc s Volkerem to dokázali - celý film je tak velice unikátní,“ míní Krawinkel.

Pro natáčení filmu Anonym se Emmerichovi podařilo dát dohromady svůj vysněný herecký tým. „Měl jsem opravdu štěstí,“ prohlašuje. „Jedná se pravděpodobně o nejlepší herecký tým, jaký jsem kdy měl k dispozici.“ V hlavní roli Edwarda De Vere se objevuje Rhys Ifans, kterému dělají společnost Vanessa Redgrave, Joely Richardson, David Thewlis, Xavier Samuel, Sebastian Armesto, Rafe Spall, Edward Hogg, Jamie Campbell Bower a Derek Jacobi.

Rhys Ifans představuje Edwarda De Vere, vévodu z Oxfordu. „Rhys odvedl skvělou práci,“ chválí ho Emmerich. „Přišel do práce jako Rhys Ifans, ale jakmile vyšel z kostymérny a maskérny, začal se chovat zcela odlišně - proměnil se v Edwarda De Vere.“

„Říkal jsem Rolandovi, že pokud chce hrát na jistotu, má mi dát roli Shakespeara, ale pokud chce zkusit něco odvážného, ať mi nechá zkusit si Oxforda - a on to udělal!“ žasne Ifans. „Ta postava se hodně liší od mých ostatních rolí - Oxford je velice svérázný. Jeho mysl je jako obrovská, vířící masa, která hrozí, že každým okamžikem vytryskne z jeho nitra; a Shakespearovy hry jsou přesně takové.“

Jedním z důvodů, proč Ifanse celý příběh zaujal, byl jeho zájem o toto téma. „Překvapuje mě, že se tím dosud nikdo nezabýval,“ diví se. „Důkazy jsou velice, velice přesvědčivé a představa, že ve školách možná učíme lži, je dle mého názoru šokující. Zcela to mění náš pohled na nejslavnějšího autora všech dob. Pokud si jeho dílo znovu přečtete nebo se na něj podíváte Oxfordovskýma očima, otevírají se tu zcela nové otázky, které dosud nikdo nepoložil.“

Matka a dcera, Vanessa Redgrave a Joely Richardson, se tu dělí o roli mladší a starší královny Alžběty. „V průběhu filmu vidíme několik vzpomínkových scén, které nám vysvětlují vztah mezi Alžbětou a Oxfordem,“ popisuje Emmerich. „Prvním problémem pro nás bylo, jak se k tomu vůbec postavit. Zdálo se nám přirozené obsadit do role starší Alžběty Vanessu a nechat Joely, aby zahrála královnu v mládí. Bylo pro mě obrovským štěstím a radostí, že obě souhlasily.“

„Pro mě jako pro herečku existuje jen málo lepších rolí než královna Alžběta, ale to, že ji hrajeme s matkou obě, pro mě atraktivitu této role rozhodně ještě zvyšovalo,“ míní Richardson. „Nějakou dobu se zdálo, že to možná nebudeme z časových důvodů schopny realizovat, a ačkoliv jsem tu roli z čistě sobeckého pohledu chtěla celou pro sebe, měla jsem dojem, že ji rozhodně musí hrát i moje matka. Naštěstí to vše vyšlo a když nám byly role potvrzené, byly jsme zrovna spolu a jásaly jsme, že se nám je podařilo získat. Nesnažily jsme se pracovat na tom, jak se přesně pohybovat a mluvit, protože jsme usoudily, že jsme si v tomhle ohledu přirozeně podobné dost a cokoliv vyumělkovaného by dojem jen kazilo a vyčnívalo.“

„Královnu Alžbětu jsem si chtěla zahrát od chvíle, co jsem si přečetla biografii od Lytton Strachey,“ navazuje Redgrave. „Takže jsem byla nadšená, když mě Roland Emmerich oslovil s rolí starší Alžběty a mou dceru Joely s rolí Alžběty mladší. Řekla bych, že doba její vlády je prostoupena rozpory, událostmi a intrikami více než kterékoliv předcházející historické období. V mnoha ohledech se až děsivě podobá současnosti!“

„V této své životní fázi jsem si už naprosto jistá tím, že herec William Shakespeare nebyl schopen napsat všechny ty úžasné básně a hry,“ prohlašuje na téma sporů o autorství. „Zdá se velice pravděpodobné, že jejich autorem by skutečně mohl být vévoda z Oxfordu. Vzpomínám si, jak v padesátých letech došlo k tomu, že celá řada skvělých autorů nemohla pracovat. Jiní autoři souhlasili s tím, že budou jejich jména uvedena na filmových scénářích, byli za ně oficiálně zaplaceni a potom tyto peníze předávali skutečným autorům scénářů. Nad autorstvím Shakespearových děl se vznáší řada otazníků a jsem ráda, že se lidé jako Roland Emmerich pokoušejí klást otázky a hledat na ně odpovědi. Anonym je pozoruhodný příběh a myslím, že právě o to jde především.“

V Anonymovi poznáváme královnu Alžbětu jinou, než jak by ji diváci mohli znát. Má daleko do „ctnostné královny“, jakou známe z mnoha příběhů. „Představte si, jaký asi musel být Alžbětin život - zejména s ohledem na to, že se jednalo o dceru Jindřicha VIII.,“ zamýšlí se Emmerich. „Musela se obávat o život, ale přesto byla nucena vše ignorovat a odolat pokušení ukrývat se. Myslím, že celá ta legenda „ctnostné královny“ byla vykonstruovaná jako jedna z možností, jak si držet nepřátele od těla.“

Film sám dokonce naznačuje možnost, že královna ve skutečnosti měla dědice trůnu. „Nápad, že Alžběta měla poměrně slušnou řádku milenců a občas vše skončilo narozením potomka není ničím novým,“ vysvětluje Orloff. „Říkalo se, že se po několik posledních měsíců těhotenství ukryla v nějakém hradu nebo na jiném odlehlém místě a tam porodila. Když bylo dítě na světě, bylo přiděleno do aristokratické rodiny, která ho vychovávala jako vlastní.“

Joely Richardson a Roland Emmerich naposledy spolupracovali v roce 2000 na filmu Patriot. „Na druhé nebo třetí spolupráci s někým je cosi příjemného, protože k tomu v naší profesi tak často nedochází,“ říká Richardson. „A je velice lákavé být součástí projektu, na kterém Rolandovi tak záleží. Anonym se v řadě ohledů vymyká jeho obvyklým akčním kořenům, ale tím spíš je pozoruhodné ho u toho sledovat; už jen jeho představa Anglie šestnáctého století je dechberoucí a rozhodně se jedná o něco, co jsme dosud nikde neviděli!“

Do role mladého Oxforda Emmerich obsadil herce Jamieho Campbella Bowera. Jak herec sám říká, přebral od Ifanse některé jeho charakteristiky. „Rhys má takový zvyk při mluvení působit dojmem, že chce ještě něco říct, ale nakonec to neřekne,“ popisuje. „Oxford není vyloženě pompézní - on si jen zkrátka uvědomuje, že je úžasný. Ví, že je schopen napsat ta nejkrásnější literární díla, jaká jste kdy četli.“

Roli Shakespeara si zahrál Rafe Spall. „Když jsme objevili Rafeho, našli jsme přesně takového herce, jakého si Roland pro tuhle roli představoval,“ říká koproducentka Kirstin Winkler. „Dodal Shakespearovi hloubku - rozverný, zábavný, opilý sukničkář a jeho poněkud temnější druhá stránka.“

„Ve filmu je Shakespeare jen obyčejný člověk, který se ocitne v pozoruhodné situaci,“ popisuje Spall. „Na začátku je to člověk, který má rád herectví - je to jeho vášeň a největší láska. Ale současně zbožňuje obdiv, který je se slávou spojený, protože má obří ego.“

Úspěšný herec David Thewlis představuje Alžbětina hlavního poradce, Williama Cecila. „Cecil je úžasný padouch,“ míní Thewlis. „Je to tak zavrženíhodná, podlá a manipulativní postava - vždycky mám takové role raději. Je inspirován skutečnou osobou, takže jsme si toho o něm mohl spoustu nastudovat. Ale pro potřeby příběhu tahá za nitky s motivací, která může a nemusí být fiktivní: snaží se ovlivnit volbu následovníka trůnu ze zcela osobních důvodů.“

Thewlis říká, že otázka autorství Shakespearova díla je natolik pozoruhodná proto, že neexistují žádné hry, které by se těm jeho vyrovnaly. „Je v nich tolik krásy, tolik vášně, tolik bolesti a tolik hrůzy,“ soudí. „Dlužíme mu za mnohé, protože vše kolem nás z oné doby vychází. Rozvoj jazyka a poezie započal právě Shakespeare.“

Xavier Samuel, který si před nedávnem zahrál významnou roli ve filmu Twilight sága: Zatmění, v tomto snímku představuje Southamptona, pro kterého byl Oxford po celý život otcovskou postavou. „Je to velice nadšený příznivec divadla - a má to potěšení seznámit Oxforda se stránkou divadelnictví, kterou tento do té doby nepoznal.“

Southampton je veden svou loajálností - nejenom k Oxfordovi, ale také k vévodovi z Essexu. „Southampton bojuje za to, čemu věří,“ říká Samuel. „Zatímco Essex chystá vzpouru, je Oxford jedním z mála lidí, kterým může důvěřovat.“

Sebastian Armesto ztvárnil roli Bena Jonstona. Šanci zúčastnit se konkurzu téměř promarnil, protože byl v té době pracovně v Japonsku, ale nakonec se natočil v hotelovém pokoji a namísto osobní návštěvy poslal záznam.

Armesto byl původně osloven s prosbou o nahrání ukázkového videa pro menší roli ve filmu Christophera Marlowa, ale když ji Emmerich viděl, prohlásil podle koproducentky Kirstin Winkler, že právě objevil svého Bena Jonstona. „V podstatě tu roli dostal, aniž by se s námi byť jen jednou sešel - před podepsáním smlouvy jsme se sice sešli, ale byla to hotová věc.“

„Na začátku filmu je to dramatik, který se snaží uchytit, idealista - a jako většinu idealistů i jeho čeká nepříjemný střet s realitou,“ popisuje svou roli Armesto. „Je Oxfordem zatažen do bludiště intrik, které obklopují volbu následovníka trůnu.“

Syna Williama Cecila, Roberta Cecila, který se po smrti svého otce ujme jeho role, ztvárnila vycházející hvězda Edward Hogg. „Na jisté úrovni je na tom úplně stejně jako všichni ostatní v tomhle příběhu - všichni tu touží po moci. Ale s ohledem na to, jak se celá situace vyvíjí, tu společně se svým otcem jednoznačně figurují jako záporní hrdinové.“

Hogg kvůli roli prošel pozoruhodnou fyzickou proměnou. „Paruka a masky jsou neuvěřitelné - dělají ze mě naprosto odlišného člověka. Je to pozoruhodné, protože když se podívám do zrcadla, cítím se jako někdo jiný. Vzpomínám si, že během třetího natáčecího dne se na place objevil John Orloff a ptal se mě, jestli prý jsem neviděl Hogga, že pro něj má pár změn ve scénáři. Zeptal jsem se ho, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně. Ale pak se mi něco podobného stalo ještě několikrát.“

Herecký tým pak uzavírá Derek Jacobi v roli Prologa, herce, který bude mít na starosti budoucí příběhy. Aby Emmerich na filmovém plátně vytvořil iluzi alžbětinské Anglie, povolal na pomoc ty nejlepší odborníky svých oborů, mimo jiné výtvarníka Sebastiana Krawinkela, kostymérku Lisy Christl a odborníky na vizuální efekty Volkera Engela a Marca Weigerta. Za kameru se postavila Anna J. Foerster, která s Emmerichem poprvé spolupracovala jako kamerová asistentka při natáčení jeho prvního filmu Měsíc 44 a od té doby s ním v různých rolích spolupracovala na řadě dalších projektů.

Použitím nových technologií, které umožňují natáčení ve velmi špatných světelných podmínkách, pomohla Foerster filmu dodat velice věrohodnou a působivou atmosféru. „S ohledem na nové pokroky v oblasti digitálního záznamu obrazu jsme měli možnost naplno využít světla svíček či krbu,“ popisuje Foerster. „Pokud v historickém filmu pracujete s podobnými světelnými zdroji - svíčky, ohniště, venkovní světlo - působí to celé velice reálně.“

Foerster s Emmerichem se při návrhu vizuální podoby filmu inspirovali obrazy Johannese Vermeera a Georgese de La Toura. „Vermeer využíval měkkého, rozptýleného denního světla, které do místností vniká okny; de La Tour obvykle používal jeden světelný zdroj, svíci nebo pochodeň. To nás velice inspirovalo. Všechny záběry nemusely vypadat jako obraz - ale chtěli jsme ovlivnit i kompozici záběrů.“

Sebastian Krawinkel, který se poprvé ujal role výtvarníka, říká, že během příprav na natáčení Anonyma podnikl rozsáhlá studia dané doby. „Vydal jsem se do Londýna, abych tam navštívil řadu galerií a muzeí a nakoupil jsem každou knihu o alžbětinské době a architektuře, na kterou jsem narazil,“ vzpomíná. „Myslím, že je velice důležité, abychom byli věrní dané době. V případě jiných filmů máte větší svobodu, ale u filmu Anonym jsme se velmi snažili o to, aby byl co nejautentičtější.“

Krawinkelovým nejtěžším úkolem byla rekonstrukce divadel Rose a Globe. Existuje několik ilustrací jeho exteriérů, ale nejsou k dispozici žádné dokumenty o podobě jeho interiérů. Nikdo nedokáže s jistotou říci, jak divadlo vypadalo uvnitř. Krawinkel toužil po tom, aby jeho exteriéry připomínaly spíše ilustrace od Claese Van Visschera - spíše ve stylu vysoké věže. Co se interiérů týče, neměl v úmyslu kopírovat interiéry Globe, které stojí v Londýně v současné době, ale snažil se ho stylizovat více do stylu, který by připomínal šlechtické oděvy z oné doby - pestrý a bohatě zdobený, třpytivý. „Tady jsem mohl poněkud popustit uzdu fantazii, což bylo příjemné. Udělal jsem z Globe krásnou šperkovnici,“ říká.

Pro potřeby filmu byla obě divadla zastoupena jedinými kulisami. Rose bylo přepracováno do podoby Globe. Krawinkel od sebe Rose a Globe odlišil tím, že vdechl Rose venkovštější styl. „Využívá více dřeva a vše je v něm vyvedeno v temnějších a dramatičtějších barvách. V době, kdy Anonym začíná, už by mělo zhruba dvacet let stát, takže je poměrně sešlé,“ říká Krawinkel. „Globe je v době, kdy ho ve filmu poprvé spatříme, zbrusu nové.“ Celková myšlenka byla ta, že Globe je pokračováním Rose, ale za současného zakomponování architektonických stylů a materiálů královského dvora. Stavba divadla, které Krawinkel se svým týmem vybudoval v Babelsberg Studios v Berlíně trvala zhruba dvanáct týdnů.

Krawinkel se svým týmem také úzce spolupracoval s týmem pro výrobu vizuálních efektů. Při výrobě filmu Anonym Emmerich znovu spolupracoval se svými kolegy Volkerem Engelem a Marcem Weigertem, kteří s režisérem už spolupracovali na několika projektech, mimo jiné i na filmech Den nezávislosti a 2012. „Volker a já jsme obvykle společně s výtvarníkem jedni z prvních, kteří na Rolandových filmech začínají pracovat. Většina lidí se domnívá, že vizuální efekty jsou záležitostí postprocesu, protože tomu tak dříve bylo, ale v současné době začínáme s prací ještě předtím, než jsou postaveny první kulisy.“

Vizuální efekty byly pro film klíčové, protože Emmerich byl rozhodnutý představit alžbětinskou Anglii divákům takovou, jakou ji dosud nepoznali. Například se tu objevuje jeden širokoúhlý, dlouhý záběr - „v podstatě záběr z vrtulníku,“ popisuje Engel - celého Londýna, ve kterém vidíme tisícovky lidí před divadlem Globe a který je kompletně vytvořený v počítači. Kromě toho padlo poměrně záhy rozhodnutí, že celá řada klíčových lokací - London Bridge, Tower, Whitehall Palace a další - může být vytvořena s pomocí počítačové grafiky a vizuálních efektů. „Roland si přál, aby se některé drobné scény - jako například rozhovory dvou postav - odehrávaly na dramatických místech, například na London Bridge,“ vysvětluje Weigert.

Celé dílo zahájil výtvarník Krawinkel, který vytvořil dvourozměrné návrhy a 3D modely pro tým vizuálních efektů na základě svých rozsáhlých podkladů. „Začali jsme historickými mapami a poté jsme navrhli hlavní prvky - London Bridge, Tower a katedrálu svatého Pavla. Pro Tower a katedrálu jsme měli k dispozici celou řadu dobových ilustrací a větší část Toweru stále stojí. Další místa, jako například London Bridge nebo Whitehall Palace, byla náročnější. A pro každý z návrhů pak Roland samozřejmě vybral požadovaný úhel záběru.“

Engelův a Weigertův tým poté mohl objekty vymodelovat v počítači. „Zjemňujeme je, posouváme je na fotorealistickou úroveň, osvětlujeme je a poté je přizpůsobujeme požadovaným záběrům,“vysvětluje Weigert. Herci své scény točí před zeleným pozadím.

„Je vzrušující dělat něco zcela jiného, než na co jsme zvyklí z Rolandových předchozích filmů,“ míní Engel, který společně s Weigertem přešel z práce na snímku 2012 rovnou k filmu Anonym. „Zrovna jsme dokončili katastrofický film, ve kterém je vše zničeno. Tohle je naprosto odlišné - úkolem je zrekonstruovat jisté historické období - působivé záběry na město, London Bridge, Tower, všechno to, co dnes vypadá naprosto odlišně nebo už ani neexistuje. Měli jsme za úkol umístit herce do uvěřitelného prostředí.“

Pro zkušenou kostymérku Lisy Christl byl tento projekt obrovskou příležitostí. „Alžbětinská Anglie je jedním z nejzajímavějších období, jaké si může filmový kostymér přát,“ svěřuje se. „Jako Němka jsem nečekala, že někdy budu takovou možnost mít.“

Ve své dílně v Bablesberg Studios Christl dokázala svépomocí vyrobit celou řadu potřebných kostýmů. Se svým týmem ručně ušila zhruba tři stovky kostýmů, od Alžbětiných zakázkových šatů až po kostýmy prostého lidu v podání statistů. Nejnáročnější byla z jejího pohledu scéna se sedmi sty padesáti statisty v divadle Globe, kteří sledují sedm okostýmovaných herců na jevišti. Aby vyrobila každý z kostýmů, musela Christl sehnat látku, vyvařit ji, obarvit, pomalovat a nakonec vyšít.

Christl studovala danou dobu prostřednictvím historických knih a portrétů. „Vytvořila jsem si koláž pro takřka každou z postav a inspirovala se nejrůznějšími zdroji,“ komentuje. „Roland má moc rád detaily a dal mi velký prostor pro vlastní nápady,“ popisuje. „Ve scénáři se například píše, že nějaký kostým 'má své nejlepší dny za sebou' - to znamenalo, že jsem ho musela uměle opotřebovat a zařídit, aby působil obnošeným dojmem.“

Královna Alžběta ve filmu nosí zhruba dvacítku šatů, které ručně vyrobila společnost Sands Film v Londýně, vyhlášená svými kostýmy po celém světě. Christl se svým týmem pak vyrobila také všechny Alžbětiny doplňky jako šperky, punčochy a boty.

Anonym je pro režiséra Rolanda Emmericha doslova srdeční záležitostí - a jakmile se podle něj do jeho hlubin ponoříte, není to až tak překvapivé. „Říkal jsem si, že je to opravdu zajímavý nápad na film,“ soudí. „Rád točím filmy o něčem, o čem se lidé mohou dohadovat. Film jako Den poté...jistě, doufám, že diváka zabaví, ale současně chci, aby ho pobízel k přemýšlení o nějakém žhavém tématu. Když se na to díváte takhle, určitě vás nepřekvapí, že mě zaujal právě takovýto film.“

Emmerich prohlašuje, že doufá, že díky jeho filmu „mladší generace objeví Williama Shakespeara. V podstatě nezáleží na tom, kdo jeho dílo doopravdy napsal, hlavně když se najde někdo, kdo ocení, jak pozoruhodné je. Měli bychom vnímat, jaké pocty se nám dostalo, že ho můžeme předávat z generace na generaci.“

Rhys Ifans se domnívá, že byl Emmerich pro tento snímek výjimečně vhodným režisérem, protože zde bylo třeba nejen obrovského citu pro detaily, ale také schopnosti práce s velkými davy. „Spolupracoval jsem s režiséry, kteří se dokázali zaměřit na nejmenší detaily, ale když jste je postavili před dav lidí, začali panikařit. Stejně tak jsem pracoval i s režiséry, kteří uměli jenom pokřikovat na davy, ale nedokázali komunikovat s jednotlivými herci. Roland zvládá obojí,“ říká. „Má obrovský talent a je neuvěřitelně sečtělý. Nikdy na vás nějakou poznámku nekřičí přes celou místnost, vždycky si vás vezme stranou a sdělí vám ji tiše nebo ji s vámi někde stranou v koutě probere. Připadá mi to okouzlující a fascinující.“

„Roland přijde a nabídne vám zlatou cihlu ve formě poznámky, která váš výkon dovede k dokonalosti,“ dodává Rafe Spall. „Každá z poznámek, které jsem od něj dostal, mi zlepšila náladu - on hercům rozumí, což je podle mne u režisérů poměrně vzácné.“