V hororově laděném příběhu o manželském páru, který se pokouší vypořádat s bolestnou ztrátou dítěte, rozehrává režisér Lars von Trier prastarý konflikt protikladů: chaosu a řádu, přírody a kultury, magie a moderní vědy, jež je tu zastoupena psychologií. Zatímco se Ona zabývá středověkou literaturou o čarodějnictví, On je profesionálním terapeutem. Když nešťastnou náhodou přijdou o jediného syna a žena se zhroutí, uvěří manžel ve svoje terapeutické schopnosti a rozhodne se, že ji z jejich depresí dokáže vyléčit jedině on sám. Odváží ji do lesa jménem Eden, kde v dřevěné chatě strávila poslední léto se synem. Pomocí terapeutických experimentů a hypnózy se manžel pokouší pomoci své ženě, ale přitom sám začíná podléhat děsivým vizím, v nichž se objevují divoká zvířata symbolizující bolest, zmar a smrt. Víkend na chatě, kde chtěli obnovit vzájemnou důvěru a lásku, se díky záludnosti jednoho a ješitnosti druhého změnil v boj o život. Lars von Trier neustále dokazuje, že jeho zasvěcenost do určité oblasti (ať už to jsou hollywoodské filmové žánry nebo evropská filosofická tradice) je navíc obdařena velkým nadhledem. V Antikristovi tak mohl spojit prvky psychologického thrilleru a hororu, a přitom se mu podařilo natočit film, který nahlodá divákovu mysl i bez pokusů o složitou interpretaci.

Zpověď režiséra

Před dvěma lety jsem trpěl depresemi. Byla to pro mě nová zkušenost. Všechno se zdálo nezajímavé, triviální. Nemohl jsem pracovat. O šest měsíců později jsem si jen tak cvičně načrtl scénář. Byla to terapie, ale i jakýsi výzkum, test toho, zda ještě vůbec někdy budu schopen udělat další film. Ten scénář jsem dopsal a natočil bez nějakého velkého nadšení a jen s polovičním využitím veškeré své psychické a intelektuální kapacity. Práce na něm se vůbec neshodovala s mým obvyklým „modus operandi“. Scény se střídaly bez zvláštního důvodu. Kompozice obrazů byla oproštěna od veškeré logiky nebo dramatického uvažování. Často měly původ v mých snech, které jsem míval ať už tehdy nebo i dříve. Tématem byla opět „Příroda“, ale tentokrát z jiného, daleko osobnějšího úhlu pohledu. Film neobsahuje žádný specifický morální kód a má jen základní zápletku… Když jsem byl malý, četl jsem Strindberga. To, co napsal ještě před svým temným obdobím, před odchodem do Paříže, kde propadl alchymii, jsem četl s velkým nadšením. Byl snad Antikrist i mým infernem? Krizí, která mě spojuje se Strindbergem? V každém případě nemám pro Antikrista jiné omluvy, než je má bezmezná víra v tento film, který je tím nejdůležitějším, co jsem za celou svou kariéru udělal.