Nepříliš často si do našich končin najde cestu nějaký z počinů švédské kinematografie, ale i přes možnou nedůvěru si sychravý horrorový příběh "Ať vejde ten pravý" středoevropanovu zvýšenou pozornost určitě zaslouží.  
 
Ze svého okna na neutěšeném švédském sídlišti sleduje jednoho nekonečně zasněženého večera roku 1982 mladý chlapec Oskar (Kåre Hedebrant) stěhování nových sousedů. Je to jedna z mála věcí, kterými (kromě vystřihování článků z černé kroniky) tráví Oskar svůj čas, neboť nemá žádného kamaráda, a navíc ho ve škole šikanuje parta spolužáků. Změnu do Oskarova života mají přinést právě až noví sousedé Håkan (Per Ragnar), a především jeho zdánlivá dcera Eli (Lina Leandersson). S tou se Oskar přes prvotní bariéru ostychu seznamuje, a hluboké pouto, překračující hranice běžného přátelství, na sebe nedá dlouho čekat. Koho by napadlo, že dvanáctileté dívce je ve skutečnosti o dost víc a zdánlivě nesouvisející vraždy v okolí jsou výsledkem její potřeby živit se lidskou krví…  
 
Na počátku byl román „Ať vejde ten pravý" Johna Ajvide Lindqvista, bývalého salónního kouzelníka a autora televizních scénářů. Od roku 2004, kdy kniha poprvé spatřila světlo světa v rodném Švédsku, vyšla ve dvanácti dalších zemích (měla by se objevit na jaře příštího roku i u nás), a způsobila mezi čtenáři rozruch. To samozřejmě nemohlo uniknout ani pozornosti filmařů, a tak Lindqvist průběžně dostal přes dvacet nabídek k adaptaci svého díla – a to nejen ze severu Evropy a Německa, ale i ze zámoří. Teprve až zkušený režisér, krajan Tomas Alfredson, uchvácený knižní předlohou, dokázal díky velmi podobné vizi roku 2008 autora přesvědčit natolik, aby mohl vzniknout stejnojmenný film.  
 
Scénář, který si napsal sám Lindqvist, byl zpracován precizně, s velmi sugestivní pochmurnou náladou, kterou projasní jen máloco. Trochu rozvláčnější rozjezd (který ale jen připravuje půdu pro věci příští) vypráví o tom, že dětství není vždy a pro každého tím nejkrásnějším životním obdobím, ale může být velmi ponurou, bolestnou a osamělou zkušeností, zvlášť v depresivních a mrazivých kulisách severské betonové čtvrti pod sněhem. Tato hypnotická substance pozvolna vtahuje diváka, a staví atmosféru, do které balí nejen příběh nočního tvora lačnícího po krvi, ale především dvou osamělých duší, které se řízením Osudu setkají. Kontrast temných událostí s lyrikou rodícího se vztahu nejlépe dokazuje, že „Ať vejde ten pravý“ přesahuje revír běžného horroru. Vlastně by pravověrní fandové „opravdových“ horrorů mohli být zklamáni nedostatkem akce, „lekaček“, či šetrností při používání krve - navíc se nedá říct, že by se člověk u filmu „bál“ stylem, jakým je u horrorů zvyklý. Pocity, které film buduje, jsou podobné, ale nikoliv stejné. Přesto je výsledek nad očekávání působivý, zesílený momenty bolesti, při kterých si člověk teprve uvědomí, o co vlastně může jediným zásahem událostí přijít (dvojice Lacke a Virginia). Milovníky upírské tradice navíc potěší i fakt, že si autor o tématu něco načetl, a oprášil pro film atributy, které se v mýtech dochovaly, ale které současné moderní teenage snímky o pijácích krve ignorují (například, že upír nesmí vejít do místnosti, aniž je pozván, apod.).  
 
Pozadu nezůstává ani technické zpracování, kterému dominuje skvělá kamera Hoyte van Hoytema. Už úvodní tiché titulky, podbarvené pouze fičením vichru, evokujícím třeskuté večery ve Švédsku, naznačují, že bude na co koukat. A taky že ano – van Hoytem si ohlídal každý realistický detail (včetně věčné kapky u Oskarova nosu), zahrál na poetickou notu silným, opakujícím se motivem dlaně na skle, ale nebál se ani smělejších kompozic, zabírajících například jenom stojící boty zezadu. Již z předchozího odstavce zřejmě vyplývá, že byste marně čekali krvavé malby na stěnách (ač si i krvemilci přijdou na své) - násilné scény jsou povětšinou decentně zakryty, ať už samotným pachatelem, nebo třeba vynikajícím podvodním nápadem. Přesto se zvláštních efektů nasytíme, nechybí děsivá obličejová maska, samovznícení i stigmata, ale i armáda napružených koček (doufejme, že se zvířecím hercům při natáčení nic nestalo) - to vše zalito velmi vhodně zvolenou hudbou Johana Söderqvista, skvěle doplňující náladu snímku (pro zajímavost, smyčcové aranže nahrál slovenský orchestr).  
 
Veškeré režisérské, scénáristické, ale i technické snahy by mohly být jako mávnutím kouzelného proutku o několik úrovní shozeny, kdyby si Alfredson nevybral ty správné dětské herce, kteří se museli poprat s nelehkými hlavními rolemi. Dobře to však dopadlo, a ústřední dvojice je dokonce tak dobrá, že je téměř nemožné zvolit, zdali je lepší Kåre Hedebrant, nebo Lina Leandersson. Každý dodal své postavě velikou sílu a především 100% uvěřitelnost, ať už jde o neohrabané a nesmělé pokusy o vyjádření náklonnosti prepubertálních dětí, o momenty strachu, nebo pocity vítězství. Dobrou práci ale odvedli i dospělí herci (zvláště Per Ragnar) a tak obsazení netrpí žádnými vážnějšími trhlinami.  
 
Švédský film „Ať vejde ten pravý“ rozhodně není běžným horrorem, který americká továrna na sny chrlí jako na běžícím pásu. Režisérovi Alfredsonovi a scénáristovi/autorovi předlohy Lindqvistovi se podařilo zdánlivě ošoupanému upírskému námětu dodat přesně ty správné ingredience, které výsledek v tom nejlepším slova smyslu postaví mimo hlavní proud a tupé klišé. Snad výsledek najde v našich končinách dostatek pozorných diváků, kteří si z kina odnesou onen zvláštní pocit, kterým film dýchá z plných plic. 8,5/10.