To nejlepší na začátek: úvod třetího dobrodružství špiona Austina Powerse je grandiózní přehlídkou hollywoodských celebrit, jejichž roličky jsou tak dokonale padnoucí, že hned první záběr na každou ze známých tváří vás spolehlivě rozesměje. Poté už následuje další konfrontace mezi doktorem Zlounem a Austinem Powersem. Zloun se vydává do roku 1975, kde unese Austinova otce Nigela, také proslulého špiona. Austin musí otce zachránit a také samozřejmě překazit další plán doktora Zlouna o ovládnutí světa.
Mike Myers jako by se snažil útočit na výkony Petera Sellerse a tentokrát se ujal dokonce čtyř rolí: kromě Austina, doktora Zlouna a Tlustého parchanta si zahrál i postavu Goldmembera, Holanďana s odporným zlozvykem loupat si kůži, jíst ji a komentovat její slanost. Goldmember je ovšem překvapivě nejzbytečnější figurou celého kostrbatě poslepovaného příběhu a Tlustý parchant se do něj propracoval vlastně jen díky tomu, že naši hrdinové zavítají do Japonska, země suma. Nová Powers girl Beyoncé Knowlesová je sice krásná, má úžasné afro, odkoukala pár kousků od Pam Grierové, legendy blaxploitation éry, ale jako Austinova dávná láska Foxxy Cleopatra se vždy vzápětí po vstupu na scénu začne rozpíjet do pozadí. Jedinou novou postavou, která opravdu potěší, je Nigel Powers v podání Michaela Cainea - někdejšího představitele špiona Harryho Palmera ve čtveřici britských filmů ze 60. let. Díky tomu jsme svědky symetrického rozehrání otco-synovských strun na straně dobra i zla (Seth Green je zpět jako Scotty Evil) s překvapivým vyvrcholením.
Ale nejzábavnější jsou na Goldmemberovi popkulturní reference, přičemž jejich spektrum jde od přímočarých až po ty opravdu vymazlené. Například při cestě do 70. let zavítáme do Studia 69, jehož název nejenže obsahuje erotické číslo, ale také je samozřejmě odkazem na slavný newyorský diskoklub Studio 54. Fajnšmekr však může jít ještě dál: zatímco majitelem Studia 69 je Goldmember (v podání Mikea Myerse), majitele Studia 54, kokainovou smažku Stevea Rubella, si ve filmu Klub 54 zahrál... Mike Myers.
Stvořitel Austina Powerse se však nebojí ani fekálního humoru, přičemž ve většině případů jde o velmi legrační materiál (pokud záchodové vtipy a priori nezavrhujete). Každopádně je alespoň o třídu lepší než humor Agenta v sukni. Myersovým problémem je ovšem snad až příliš častá recyklace špatných vtipů z předchozích dílů - jako by byl přesvědčen, že publikum to pouze nepochopilo a je třeba mu dát novou šanci. Dílo podkopává i snahou řadu fórků na hranici idiocie natahovat do nekonečných délek. Kdyby k tomu nedocházelo, divák by mu nevydařený pokus o rozesmátí odpustil během vteřiny. Takhle se člověk snadno může propracovat k zkreslenému dojmu, že té trapnosti je více než dobrých momentů, i když opak je pravdou.
Dobrý komentář 