Červen 1967. Významná levicová novinářka Ulrike Meinhofová je šokovaná zprávami o krvavé demonstraci v Berlíně, během které policista zastřelil nevinného studenta. Když si Meinhofová uvědomí, že její manželství je u konce, vezme své dvě děti a odstěhuje se s nimi do Berlína. Zde se začne aktivně angažovat v protivládním, protikapitalistickém studentském hnutí. Stále více si uvědomuje, že pouhým informováním o probíhajících nepravostech nedocílí žádné změny. Silně na ní zapůsobí čin Gudrun Ensslinové a jejího přítele Andrease Baadera, kteří na protest proti vietnamské válce zapálí obchodní dům. Baader je zatčen, Meinhofová ho pomůže osvobodit, což je začátek její nové cesty, kvůli které přeruší veškeré vazby s dosavadním životem a kvůli které dokonce opustí své děti.

S Baaderem a Ensslinovou založí Odbojovou rudou armádu (RAF - “Red Army Faction”), jejímž cílem je vést ozbrojený odboj proti politickému status quo v zemi. Po vojenském výcviku v táboru teroristické skupiny El Fatah v Jordánsku začnou vykrádat banky a provedou několik násilných a smrtících útoků. Počet mrtvých rychle roste a média začnou skupinu hystericky pronásledovat. Šéf německé federální policie Horst Herold proti RAF sestaví mimořádně silnou policejní obranu. V roce 1972 úspěšně zadrží všechny vůdce i další členy skupiny.

Ačkoliv jsou vůdce RAF uvěznění, politická síla hnutí prudce roste. Do RAF vstupují noví členové, včetně Petry Schelmové a Brigitte Mohnhauptové, která se stane novým vůdcem skupiny. Pomocí dalších útoků a hladovek zvyšuje RAF tlak na vládu, čímž otřásá základy německé demokracie. Meinhofová, Baader a Ensslinová se stanou ikonami radikalistického hnutí. Bez hlavních vůdců ale napětí ve skupině vzrůstá. V květnu 1976 spáchá Ulrike Meinhofová ve vězení sebevraždu.

Na podzim 1977 spor mezi RAF a vládou vyvrcholí. Šest týdnů po únosu významného byznysmena unese skupina letadlo s 86 německými turisty na palubě. Pátrání po byznysmenovi zůstává neúspěšné, ale letadlo je osvobozeno protiteroristickou jednotkou. Následující den po propuštění turistů jsou Baader, Ensslinová a další členové RAF nalezeni mrtvi ve svých celách. Jako akt pomsty RAF popraví uneseného průmyslníka - prezidenta zaměstnaneckých odborů.

Producent a scénárista Bernd Eichinger přináší do kin pod názvem Baader Meinhof Komplex příběh o teroristickém hnutí RAF. Zachycení dramatických událostí, které v letech 1967 až 1977 otřásly základy německé demokracie, se ujal režisér Uli Edel.

Stejnojmenná kniha Stefana Austa poprvé vyšla v roce 1985. Originálním způsobem přiblížila boj Rudé odbojové armády proti německému státu. Nesoudí ani neobhajuje, nevynáší žádný verdikt, morální ani faktický. Je to pouze záznam, kronika událostí, které vyvrcholily v tzv. německý podzim v roce 1977 únosem a následným osvobozením letadla společnosti Lufthansa, sebevraždami uvězněných vůdců RAF a vraždou prezidenta Asociace zaměstnanců Hannse Martina Schleyera.

Film se natáčel 74 dní během podzimu 2007. Převážná část se točila v Berlíně a okolí, dále se filmovalo v stuttgartském vězení, Mnichově, Římě a Maroku.

Kdekoliv to bylo možné, jsou ve filmu použity původní dialogy, tak jak je zachytily originální dokumenty (proslovy, psané texty) nebo na základě vyprávění očitých svědků. Hovory mezi uvězněnými vůdci RAF se odehrávaly pomocí tajných zpráv, které si mezi sebou vyměňovali. Stejně maximálně byly využity původní fotografie, dokumenty a novinové články.

Historie RAF

2. 6.1967
Protesty proti státní návštěvě perského šáha v Berlíně, během nichž byl policistou zastřelen student Benno Ohnesorg.

17.-18.2.1968
Rudi Dutschke vystoupil před tisíci studenty technické univerzity v Berlíně s proslovem proti vietnamské válce.

2. 4.1968
Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Thorwald Proll a Horst Söhnlein zapálili obchodní dům ve Frankfurtu jako protest proti “genocidě ve Vietnamu”.

3. 4.1968
Ve frankfurtském bytě jsou zatčeni výše uvedení žháři.

11. 4.1968
Rudi Dutschke je zastřelen pravicovým extrémistou. Na protest proti tomu propuknou pouliční nepokoje, je napadeno knižní vydavatelství Axel Springer Group.

14.10.1968
Začíná soudní proces se žháři z obchodního domu.

31.10.1968
Všichni jsou odsouzeni ke třem letům vězení.

13.6.1969
Žháři jsou, do doby než bude rozhodnuto o jejich odvolání, propuštěni z vazby.

červen - listopad 1969
Ensslinová a Baader během čekání na rozhodnutí o odvolání založí “mládežnické hnutí”.

listopad 1969
Odvolání proti rozsudku je zamítnuto. Baader a Ensslinová přejdou do ilegality, nejprve ve Francii, později v Itálii.

únor 1970
Baader a Ensslinová se vrací do Berlína a seznamují se s Ulrikou Meinhofovou.

4 .4.1970
Baader je zatčen.

14.5.1970
Díky Meinhofové, Ensslinové a dalších je Baader propuštěn. Toto osvobození je považováno za zrod Rudé odbojové armády (RAF). Zaměstnanec “Deutsches Zentralinstitut für soziale Fragen” (“Hlavní německý institut pro sociální záležitosti”) je zastřelen.

8.6.- 5.8.1970
První členové RAF projdou vojenským tréninkem v táboře palestinské osvobozenecké organizace El Fatah v Jordánsku.

29.9.1970
RAF vykrade tři banky v Berlíně, odnesou si více než 200 000 marek (cca 100 000 euro).

8.10.1970
Členové RAF Ingrid Schubertová, Horst Mahler, Brigitte Asdonková a Irene Goergensová jsou zatčeni.

15.1.1971
Dvě bankovní loupeže - ukradeno 110 000 marek (cca Euro 55 000).

6.5.1971
Astrid Prollová je zatčena.

15.7.1971
Během policejního zásahu v severním Německu umírá první člen RAF: Petra Schelmová je zastřelena.

1.9.1971
Prezidentem BKA (Federální kriminální policie) se stává Horst Herold, zavádí nové vyšetřovací metody, včetně počítačových technologií.

22.10.1971
Policista Norbert Schmid je zastřelen, členka RAF Margit Schillerová je zatčena.

22.12.1971
Přepadení banky během kterého umírá policista: ukradeno 135 000 marek (cca 167 000 euro).

11.5.1972
Bombový útok na americkou vojenskou základnu ve Frankfurtu nad Mohanem - 3 zranění, 1 mrtvý.

12.5.1972
Bombový útok na policejní stanici v Augsburgu - pět zraněných. Výbuch bomby uložené v autě před mnichovským LKA (Úřad pro kriminální vyšetřování) způsobil rozsáhlé škody.

15.5.1972
Útok na auto federálního soudce Buddenberga, při kterém je vážně zraněna jeho žena.

19.5.1972
Bombový útok na knižní vydavatelství Axel Springer Group - 17 zraněných.

24.5.1972
Výbuchy bomb umístěných v autech před evropským ústředím americké armády - 3 mrtví, 5 zraněných.

31.5.1972
Největší policejní operace v historii federativní republiky Německo (“Aktion Wasserschlag”).

1.6.1972
Po přestřelce s policií jsou ve Frankfurtu nad Mohanem zatčeni Baader, Holger Meins a Jan-Carl Raspe.

7.6.1972
Gudrun Ensslinová je zatčena v módním butiku v Hamburgu.

9.6.1972
Brigitte Mohnhauptová a Bernhard Braun jsou zatčeni.

15.6.1972
Ulrike Meinhofová a Gerhard Müller jsou zatčeni.

5.9.1972
Černé září: Palestinci zastřelili v Mnichově 11 členů izraelského olympijského týmu a jednoho policistu. Bylo zastřeleno pět teroristů.

17.1.-12.2.1973
Uvěznění členové RAF drží hladovku proti umístění na samotku.

8.5.- 29.6.1973
Druhá hladovka uvězněných členů RAF.

4.2.1974
Christian Eckes, Helmut Pohl, Ilse Stachowiaková, Eberhard Becker, Wolfgang Beer a Margrit Schillerová jsou zatčeni. Astrid Prollová je propuštěna poté, co je její zdravotní stav označen za špatný, uchyluje se do ilegality.

27.8.1974-2.2.1975
Třetí hladovka.

9.11.1974
Ve vězení Wittlich umírá na následky hladovky Holger Meins.

10.11.1974
Nejstarší soudce v Berlíně, Günter von Drenkmann, je zastřelen hnutím “June 2 Movement”.

18.11.1974
Dutschke zvedá na pohřbu Holgera Meinse svoi pěst a prohlašuje: “Holgere, bitva pokračuje.”

27.2.1975
Hnutí “June 2 Movement” unese politika ze strany CDU Petera Lorenze.

4.3.1975
Peter Lorenz je po splnění podmínek únosců propuštěn.

24.4.1975
Německá ambasáda ve Stockholmu je obsazena “Komandem Holgera Meinse” - tři mrtví, několik zraněných.

21.5.1975
Začátek procesu s Baaderem, Ensslinovou, Meinhofovou a Raspem ve Stammheimu.

9.5.1976
Meinhofová je nalezena oběšená ve své cele.

14.1.1977
Soudce Theodor Prinzing je donucen k rezignaci, poté co dal důvěrné materiály do rukou třetí strany.

27.1.1977
Brigitte Mohnhauptová je propuštěna.

29.3.-1.5.1977
Čtvrtá hladovka.

7.4.1977
Státní žalobce Siegfried Buback, jeho bodygardi a řidič jsou zastřeleni.

28.4.1977
Konec procesu ve Stammheimu: Baader, Ensslinová a Raspe jsou odsouzeni k doživotí.

30.7.1977
Bankéř Jürgen Ponto je zastřelen během pokusu o únos, který na něj provedou Mohnhauptová, Susanne Albrechtová a Christian Klar.

25.8.1977
Pokus o střelbu v budově německého federálního soudu je zmařen.

9.8.-2.9.1977
Pátá hladovka.

5.9.1977
Továrník Hanns Martin Schleyer je unesen. Požadavek zní: propuštění Schleyera za svobodu pro Baadera, Ensslinovou, Raspeho a další.

22.9.1977
Knut Folkerts je zatčen v nizozemském Utrechtu (NL), během zásahu je zastřelen jeden policista.

29.9.1977
Vězňům ve Stammheimu je zakázáno mezi sebou komunikovat.

13.10.1977
Čtyři palestinští teroristé unesou letadlo společnosti Lufthansa “Landshut” jako pokus o donucení propustit členy RAF a jiné palestinské vězně.

16.10.1977
Pilot letadla je zastřelen.

17.10.1977
Protiteroristická jednotka GSG 9 osvobodí v Mogadišu rukojmí v letadle. Následující den jsou Baader, Raspe a Ensslinová nalezeni mrtví ve svých celách ve Stammheimu. Další vězeň Irmgard Möller přežije s těžkými zraněnními.

19.10.1977
Schleyer je zastřelen členy RAF.

Uli Udel (rozhovor)
Co vás přivedlo k filmu Baader Meinhof Complex?

Když se mě Bernd zeptal, jestli bych chtěl režírovat film Baader Meinhof Complex, moje první reakce byla: “A kdo jiný?” Je to příběh naší generace a mne osobně zajímal, jako málo co jiného. Myslím, že to byla největší tragédie v dějinách poválečného Německa. S Berndem se známe od roku 1970, kdy jsme se jako studenti potkali na mnichovské filmové akademii. Jsem o dva roky starší, v letech 1968 a 69 jsem už studoval německou literaturu a divadlo. Potom jsem odešel na filmovou školu. Během těch dvou let jsem patřil do politicko-divadelní skupiny a velmi často se účastnil různých meetingů, demonstrací a shromáždění. Ty dny byla nabité emocemi, což jsem se pokusil zachytit v první části filmu. Jako mnoho mladých lidí v té době, i já jsem byl nevyléčitelně naivní romantik - revolucionář. Začátky RAF jsem sledoval s velkým zájmem. Bylo zajímavé pozorovat, že existují lidé, kteří mají odvahu jít do takových extrémů. V roce 1972, kdy odpálili první bomby a zemřeli první lidé, se dostavil šok a vystřízlivění z deziluze.

Jaký přístup k natáčení jste zvolil?

Nejprve jsem se snažil rozpomenout se na všechno, co jsem skutečně zažil. Pak jsem přečetl maximum dostupných materiálů týkajících se tohoto tématu. Mluvil jsem s bývalými teroristy, často jsme šli velmi do hloubky. Když mluvíte s bývalými zločinci, musíte mít na paměti, že některé věci se jim dnes mohou zdát jinak, než ve skutečnosti byly. 30 nebo 40 let dokáže vymazat pocit viny. Připomnělo mi to rozhovory s příslušníky generace našich rodičů. Stačilo 15 let, které uplynuly od 2. světové války, aby zapomněli na svoji účast na Třetí říši. Myslím, že se tomu říká potlačovaná paměť - proces, který lidem umožňuje vyrovnat se a žít se svojí minulostí.

Jaké obrazové zpracování jste pro film zvolil? Jaký druh filmu jste chtěl natočit?

Chtěl jsem se vyvarovat všeho, co je jakkoliv spojeno se žánrovým filmem. Klíčem ke všemu byla autentičnost. Francouzi tomu říkají "cinéma vérité“. Např. jsme na place pustili světla, jejichž úkolem bylo jen zdůraznit přirozené, dostupné světlo místo vytvoření dramatického “filmového světla”. Dali jsme si pozor, aby záběry kamery nebyly prvoplánovité. Většina filmu byla natočena ruční kamerou, což dalo hercům více svobody. Nemuseli sledovat kameru, místo toho ona sledovala je. Pokud to bylo jen trochu možné, natáčeli jsme v původních lokacích - např. demonstrace 2. června 1967 před německou operou v Berlíně, kongres o Vietnamu na berlínské technické univerzitě nebo proces se členy RAF v soudní síni stammheimského vězení. A v neposlední řadě jsme jen minimálně používali počítačové a vizuální efekty.

Přesto některé záběry jsou hodně násilné a připomínají přestřelky, které známe ze žánrových filmů …

Počet střel odpovídá počtu střel v policejních záznamech. Pro názornost: při únosu Schleyera policie našla na místě činu v tělech zavražděných 25 kulek. Únosci byli v tomto případě mimořádně krutí. Na Schleyerův tým vypálili celkem 119 střel. Při vraždě Bubacka bylo vystřeleno 15krát a přesně tolikrát se vystřelilo ve filmu. Spočítali jsme i výstřely během zatýkání Andrease Baadera. Střelbu jsme rozhodně nezveličovali, natočili jsme jen to, co bylo ve zprávách policie.

Jaké to bylo natáčet na místech, kde se události opravdu staly?

Když jsme točili smrt Benna Ohnesorga nedaleko berlínské Opery, přesně na místě, kde byl 2. června 1967 zastřelen, měl jsem problémy tu scénu natočit. Při záběrech, kdy je zastřelen Rudi Dutschke, museli někteří členové týmu odejít z placu, tak je to zasáhlo. Při scéně na technické univerzitě, kde Rudi Dutschke pronesl onu památnou řeč, jsme měli v sále 1500 mladých Berlíňanů, kteří celý den skandovali “Ho-Ho-Ho-Či-Min”. Jejich nadšení bylo tak velké, že jste málem zapomněli, že není rok 1968. Možnost natáčet proces s RAF v místě konání, to jest v soudní síni vězení ve Stammheimu, dala mně i hercům pocit opravdovosti. Martina Gedecková, Johanna Wokaleková, Moritz Bleibtreu a Niels Bruno Schmidt seděli na stejných lavicích jako Ulrike Meinhofová, Gudrun Ensslinová, Andreas Baader a Jan-Carl Raspe před 30 lety. Naše filmování dokonce přerušilo opravdový soudní proces s teroristy: v současné době jsou ve Stammheimu souzeni příslušníci Al-Kajdy...

Je nějaká souvislost mezi Vašimi filmy My děti ze stanice ZOO, Poslední útěk do Brooklynu a Baader Meinhof Complex?

Pro mne je Baader Meinhof Complex třetí částí trilogie o násilí. Poslední útěk do Brooklynu je o sociálním násilí, Baader Meinhof Komplex je o politickém násilí a My děti ze stanice ZOO je o násilí, které pácháme na sobě. Když budete sledovat poslední zmiňovaný pozorněji, uvidíte v narkomanském pokoji viset nad postelí fotku. Na té fotce je Ulrike Meinhofová! Když jsem jí tam dával, nevěděl jsem přesně, proč zrovna ji. Teď už to vím...

Stefan Aust (rozhovor)
b>Jak jste přišel na nápad napsat knihu “The Baader Meinhof Complex”?

V letech 1966-69 jsem pracoval jako zástupce šéfredaktora časopisu “konkret”, díky čemuž jsem poznal hodně lidí, včetně Ulrike Meinhofové, kteří později měli něco do činění s RAF. Od roku 1970 jsem pracoval pro veřejnoprávní televizi NDR, kde jsem se podepsal pod několik dokumentů o teroristech. Oproti ostatním novinářům jsem měl výhodu, že jsem mnoho zúčastněných znal osobně. Toto téma mě zajímalo několik let, až jsem se rozhodl, že chci do podrobna informovat o tom, co se tehdy skutečně dělo.

Jak jste reagoval, když přišel Bernd Eichinger s tím, že chce vaši knihu adaptovat pro filmový scénář?

Moje reakce byla: “Je na čase!” Na Bernda Eichingera jsem čekal 20 let než za mnou kvůli Baader Meinhof Komplexu přišel.

Vystihuje podle Vás film Vaši knihu?

Mým záměrem nebylo události jakkoliv komentovat. Pouze jsem co možná nejpodrobněji popisoval, co se dělo. I proto knížce předcházel důkladný průzkum dostupných materiálů. Jinými slovy jsem se snažil dostat tak blízko skutečným událostem a zúčastněným lidem, jak to bylo možné. Myslím, že proto je moje kniha nadčasová. Od začátku jsem měl pocit, že Berndovi Eichingerovi a Uli Edelovi šlo o to samé - chtěli vypovědět příběh ve všech souvislostech a zároveň ukázat podstatu problému. Udělali skvělou práci. Eichingerovi se výborně podařilo zhustit události oněch 10 let do scénáře. Podle mne jsou lidé i sled událostí zachyceny přesně. Ten film na mne hodně zapůsobil, jsem nadšený.

Jsou ve filmu scény nebo momenty, které Vás dojaly?

Já nejsem dojímavý typ, ale některé scény na mne zapůsobily silně. Nejvíc mě dostalo sledovat Ulrike Meinhofovou, jak se nedokáže vyprostit z pekla, do kterého se sama dostala, jak se utápí v depresi a zoufalství. Martina Gedeck zachytila podstatu postavy Meinhofové přesně. Film v sobě má hodně autentičnosti, tolik, že chvílemi působí jako časosběrný dokument. Znovu a znovu vidíte záběry, které jste - jako všichni Němci - opakovaně viděl v novinách a v televizi - obrazy, které jsou dnes usazeny v hromadném svědomí německé společnosti. Na druhou stranu film obsahuje scény, které by dokument nikdy nedokázal ukázat, což dodává příběhu novou dimenzi. To mi přišlo zajímavé.

Jaké to bylo vidět se jako postava na filmovém plátně?

Myslím, že v určité fázi života jsem opravdu vypadal takto (směje se). Herec, který mě hraje, mi je hodně podobný, hlavně ve scéně, kde moje postava dělá rozhovor s rodiči Gudrun Ensslinové. Ve skutečnosti ale ten rozhovor dělal někdo jiný. Jelikož to ale nemělo vliv na směřování příběhu, je scéna dramaturgicky obhajitelná. Jsou tam i scény, které jsem na vlastní oči zažil, a které se staly přesně tak, jak jsou popisované. Například demonstrace před nakladatelstvím Axel Springer Group je neuvěřitelně podobná tomu, co jsem viděl.

Někteří lidé stále věří, že Ulrike Meinhofová, Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Jan-Carl Raspe nespáchali sebevraždu, ale byli zavražděni. Co si o tom myslíte Vy?

Po pádu berlínské zdi vyšlo najevo, že se několik ex-členů RAF ukrylo ve východním Německu, kde přijali novou identitu. Všichni tito ex-členové později vypovídali na policii, což přineslo na světlo nové informace. Jedna z nejzásadnějších byl fakt, že po smrti Hannse Martina Schleyera proběhl mezi členy RAF velmi přímý rozhovor, během kterého bylo jasně řečeno, že výše jmenovaní skutečně spáchali sebevraždy. Na část týkající se jejich smrti jsem se zaměřil obzvlášť pečlivě. Cynicky přiznávám, že pro knihu by bylo lepší, kdyby byli zavražděni. Ale všechny stopy, které by jen naznačovaly vnější zavinění, vedly do ztracena.

Martina Gedecková (rozhovor)
Jaké to bylo hrát Ulrike Meinhofovou?

Byla to role, o které jsem vždy snila. Ta žena mě dlouhá léta fascinovala. Nedokážu si vysvětlit, jak čestná, vzdělaná žena s vysokými ideály, jež dokázala svými články zasáhnout tolik lidí a která měla takový politický vliv, dokázala opustit děti, vzdát se kariéry i celé své existence kvůli tomu, aby změnila svět s kalašnikovem v ruce.

Jak jste se na roli připravovala?

Přečetla jsem o ní všechno, co se mi dostalo do ruky. Mluvila jsem s lidmi, kteří ji znali, sledovala její rozhovory i filmy a studovala její rozhlasovou i televizní práci. Kromě toho jsem se snažila pochytit její způsob mluvení, i to, jak se její hlas během let měnil.

Jaký je Váš osobní názor na Ulrike Meinhofovou a na ozbrojenou válku, kterou vedla RAF?

Na samozvané povinnosti RAF, že musí zachránit svět a bojovat za spravedlnost, je něco nenormálního. Přesvědčení, že jejich mise je povinnost, odhodlání “bojovat do poslední kapky krve” hraničilo s fanatismem a hysterií. RAF se vydalo na křižáckou výpravu proti křehké demokracii, která se zoufale bránila. Ozbrojená válka RAF měla přijít o 40 let dříve, když Hitler chystal válku. Tehdy se měli lidé vzbouřit a volat do boje. Ale v 70. letech nejenže bylo všechno to krveprolití a smrt nevinných lidí kruté a nelidské, ale bylo i politicky špatné.

Dokázala jste sama pro sebe “tajemství Ulrike Meinhofové” rozlušit?

Stále mám mnoho otázek, na které neznám odpovědi. Kdyby byla dnes naživu, zeptala bych se jí, co si o RAF myslí teď, jestli RAF docílila něčeho dalšího kromě smrti a zranění nevinných lidí, které vedly k zpřísnění policejní kontroly. Chtěla bych vědět, jak se vyrovnala se skutečností, že byla zodpovědná za smrt nevinných lidí, přesto, že podle sebe bojovala proti nespravedlnosti a “nukleárnímu holokaustu”.

Jakou roli podle Vás může tento film hrát v pochopení činnosti RAF?

Hlavně pro Německo je to příležitost přehodnotit některé mýty a omyly, které okolo RAF panují. Je to šance vidět RAF realističtěji. Výsledkem může být, že naši národní minulost uvidíme nebezpečněji, na druhou stranu ale přesněji.

Jaké bylo natáčet ve vězení ve Stammheimu?

Herec se vždycky pohybuje na tenké hranici mezi fikcí a realitou. Během tohoto natáčení byla hranice tak rozmazaná, že se někdy ani nedala rozeznat. Prostě jsme přestali “předstírat”. Pro lidi, které ztvárňujeme, to byla otázka života a smrti, my jako herci jsme se k tomuto přístupu snažili maximálně přiblížit. Natáčení ve vězení mi bralo dech - minulost byla cítit příliš blízko.

Moritz Bleibtreu (rozhovor)
Kdo podle Vás byl Andreas Baader?

Bez ohledu na morální hledisko je nepopiratelné, že Andreas Baader je svým způsobem legenda. A jako takový stále působí na myšlení německé společnosti. Lidé do jeho osoby promítají svá přání, nenávisti a obavy. Proto všichni, včetně těch, kteří ho osobně znali, mají svoji představu, kdo ve skutečnosti byl a tuto představu budou bránit, neboť jsou přesvědčeni o její správnosti.

Tak jak jste dokázal Andrease Baadera hrát?

Všechno, co jsem se o něm kdy dozvěděl, jsem ukryl někde vzadu v hlavě a hrál jsem svého “vlastního” Baadera. Podle mne byl hnán neustálou touhou po pozornosti. Nic nenasvědčuje tomu, že byl na začátku motivován rozumem. Samozřejmě věděl, že jde o politiku, ale rozumové důvody u něj nastoupily až později. Když si uvědomil, že dostat se ven z vězení nebude tak jednoduché, formoval se do role intelektuála a konečně se stal politickým vůdcem, tak jak to chtěli příznivci RAF.

Andreas Baader byl zodpovědný za smrt mnoha lidí. Neměl jste obavy, že Vaše ztvárnění jeho osoby může být příliš charismatické nebo řekněme až pozitivní?

Baader musel být mimořádně charismatický a okouzlující muž. Vtip a šarm používal, aby získal lidi na svoji stranu. Hlavně na začátku v sobě musel mít něco jako anti-hrdinskou přitažlivost, která lidí lákala. Tak je to napsané ve scénáři a tak jsem to já chtěl zahrát. Chtěl jsem, bez vynášení jakýchkoliv morálních soudů, ukázat jeho kouzlo, aby diváci rozuměli, proč ho tolik lidí následovalo. Kdyby neměl charisma, nedokázal by tolika lidem poplést hlavy.

Jak se Vám pracovalo s režisérem Uli Edelem?

Spolupráce s Ulim byla vynikající. Je to režisér, který vás vede, aniž byste měli pocit, že vám něco přikazuje. To je pro herce skvělé, zvlášť když Uli přesně ví, co a kdy potřebujete - kdy potřebujete povzbudit a kdy naopak nechat o samotě. Hodně nám toho o té době a levicovém studenském hnutí vyprávěl, protože to skutečně zažil. Při natáčení vytvořil atmosféru, při které jsme všichni měli pocit, že to, co ztvárňujeme, je pro něj hluboce osobní.

Johanna Wokaleková (rozhovor)
Jak jste k roli Gudrun Ensslinové přistoupila?

Stěžejní část pro mne spočívala v její nezlomném přesvědčení o správnosti svých myšlenek. Na to jsem se při hraní soustředila, svým způsobem jsem se stala stejně sebevědomou a neoblomnou. Při natáčení jsem nebyla schopná ji soudit, protože to by mne od ní vzdálilo. Činy, které spáchala, a které byly spáchány v jejím jménu, jsou samozřejmě příšerné. Ničím nedokážu omluvit násilí, ale můj úkol jako herečky nespočívá v nalezení odpovědí na všechny otázky týkajících se Gudrun Ensslinové. Doufejme, že diváci sami najdou odpovědi na otázky typu “Kam až můžeme zajít v boji za lepší svět?”.

Co Vás na této roli lákalo?

Pro mne jako herečku bylo fascinující vcítit se do postavy, jejíž chování a činy jsou tak vzdálené. Po přečtení scénáře jsem si říkala: “To není možné, že se něco takového v Německu stalo!” Historie RAF má mnoho stran a film zdůrazní složitost celého tématu.

Jaké pro Vás bylo vlastní natáčení?

Představitelé hlavních rolí před natáčením absolvovali střelecký výcvik. Střílení s kulomety mě děsilo. Fyzický pocit síly, která je ukryta ve zbrani, byl strašný zážitek. Scény ve vězení byly také mimořádně obtížné, s ostatními herci jsme vytvořili skutečný pocit psychologického tlaku, který tam panoval, což nás mimořádně vysilovalo.

Vy i ostatní herci jste během natáčeni museli zhubnout. Proč?

Mnozí z nás drželi “hladovkovou” dietu. Pocit vyčerpání mě zocelil, jednodušeji jsem se vcítila do zatvrzelosti Ensslinové. Kromě toho nezapomínejte, že v té době jídlo pro mladé lidi moc neznamenalo. Bavila jsem se s kostymérkou, která žila ve stejné komunitě jako Andreas Baader a jiní než vstoupili do RAF. Říkala, že všichni byli extrémně vyhublí a žili jen z cigaret.