Osudy tří generací jedné sicilské rodiny, lyrický příběh o vášnivých snech s hořkým koncem. Baarìa vykresluje lásky, touhy a zklamání celé komunity ve sluncem vysušeném cípu Itálie v rozmezí padesáti let od 30. do 80. let minulého století.

Chudý pasák Cicco si dokáže plnit své nenaplněné sny pomocí knih, díky kterým uniká do světa dobrodružných románů a epických básní. V době, kdy se celá Evropa se potácí na pokraji zkázy v důsledku 2. světové války, se jeho syn Peppino, jenž je denně svědkem těch nejkrutějších příkoří, rozhodne zapojit do politického dění. Ve vleku horečných událostí se dostává do střetu nejen s vlastními ideály, ale i samotnou společností. Nakonec nachází svou životní lásku, vztah ale musí projít zatěžkávací zkouškou, která pro něj může být fatální. Prostředí, situace i sám Peppino, z nějž se mezitím stal aktivní komunista, se změnili a vášnivé ideály tvrdě narazily na zeď tvořenou drsnými fakty každodenního života v poválečné Itálii.

Tóny, které umějí vyprávět

Italská kinematografie má dlouholetou hudební tradici. Hned několik tvůrců mělo v minulosti svého dvorního skladatele, s kterým dlouhodobě spolupracovali a vytvořili si tak společný jazyk, s jehož pomocí dokázali dokonale propojit hudební a vizuální složku. Za všechny stačí jmenovat Federica Felliniho a Nina Rotu.

Hudbu k filmu Baarìa složil legendární Ennio Morricone, který je neodmyslitelně s touto tradicí spojen a jeho kolaborace se Sergiem Leonem dala vzniknout mistrovským dílům jako Tenkrát na západě a „dolarové trilogii“ s Clintem Eastwoodem. Některé z Morriconeho melodií se staly už natolik známými, že žijí svým vlastním životem mimo filmové plátno. Hudbu k filmu Baarìa složil legendární Ennio Morricone, který je neodmyslitelně s touto tradicí spojen a jeho kolaborace se Sergiem Leonem dala vzniknout mistrovským dílům jako Tenkrát na západě a „dolarové trilogii“ s Clintem Eastwoodem. Některé z Morriconeho melodií se staly už natolik známými, že žijí svým vlastním životem mimo filmové plátno.

„Má práce vždycky začíná detailním studiem scénáře. Potřebuji vědět všechno o postavách, příběhu, lokalitě, kde se film odehrává, a samozřejmě o historickém pozadí. V tomto případě mi bylo hned od začátku jasné, že půjde o velice komplexní a choulostivý proces. Cesta skrze několik dekád celého století, kterou chce režisér vyjádřit svůj vztah ke svému rodišti a lidem, mezi kterými vyrůstal,“ vysvětluje Morricone. „Byl jsem si dobře vědom toho, že se jedná o důležitý film. Ještě předtím, než jsem viděl hrubý sestřih, jsem napsal některá z hlavních hudebních témat. Guiseppe byl spokojen a opět se nám podařilo hned od začátku nalézt styčný bod v komunikaci, od nějž jsme se mohli odrazit a vydat se na tvůrčí cestu s úspěšným koncem,“ dodává.

Cesta časem

Když vzniká film, který se odehrává na pozadí života hned několika generací v bouřlivých dobách 20. století, je nutné věnovat značné úsilí přípravě ještě před začátkem natáčení. Reálie, kostýmy, vhodná lokalita a mnoho dalších faktorů hraje ve výrobním procesu důležitou roli.

Maurizio Sabatini, který měl na starosti výpravu, popisuje: „Po třech měsících intenzivního hledání a plánování mohlo natáčení začít. Někoho možná překvapí, že jsme se rozhodli pro Tunisko, ale byla to ta nejlepší možná volba. Nejenže jsou zde ideální pracovní podmínky, ale také jsme zde měli k dispozici několik lokalit, které silně připomínají oblast Sicílie, kde se náš příběh odehrává.“

Nejobtížnější pro tvůrce bylo postavit kulisy, které by jim umožnily přecházet z jednoho časového období do druhého. Jeden den se natáčely scény z dvacátých let, den na to se štáb musel přenést do let šedesátých. A právě na okraji Tunisu (hlavního města Tuniska) se tvůrcům podařilo nalézt opuštěnou továrnu, kde mohli vybudovat italské městečko pro několik generací. Druhá základna pro výrobu byla v Hammametu.