fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

75% 54 hlasů
7.5 10 54
drama / hudební / komedie / krimi, Velká Británie, , 101 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR 13.6.2019 v SK 12.9.2019 s titulky

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka



Rok 1994, maloměsto ve středním Skotsku. Nejlepší kamarády Johnna a Spannera pojí pevné pouto. Nyní se ovšem ocitají na prahu dospělosti a jejich životní cesty se rozdělí: Johnno se stěhuje za lepším životem do jiného města a Spanner bude muset čelit nejisté budoucnosti na vlastní pěst. Ale nadcházející léto bude jiné jak pro ně, tak pro celou zemi. Británie zažívá explozi freeparty scény a zrod největšího kontrakulturního hnutí mládeže v soudobých dějinách. Kluci toužící po dobrodružství a úniku se rozhodnou pro poslední společnou akci a vyrazí na nelegální rave. Ukradnou peníze Spannerovu staršímu bratrovi a pod mlhavým vedením D-Mana, dýdžeje z pirátské rozhlasové stanice, vstoupí do podsvětí charakterizovaného anarchií, svobodou a čelním střetem s pořádkovými silami.
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

Brian Welsh (Rozhovor)
obrazek
Váš film Beats je založený na stejnojmenné divadelní hře z roku 2012, kterou napsal Kieran Hurley. Jak jste se o ní dozvěděl?

Kamarád mi řekl, že se musím jít podívat do londýnského Bush Theatre, protože tam hrají hru o mém dospívání. Když jsem si přečetl anotaci a zjistil jsem, že jde o příběh patnáctiletého kluka, který se zúčastní rave party v době, kdy vchází v platnost restriktivní zákon de facto stavící podobné akce mimo zákon, popadl jsem lístek a šel se podívat. Zdálo se mi, že jsem nikdy neviděl nic lepšího, a měl jsem neodbytný pocit, že hra promlouvá přímo ke mně, že vyjadřuje moje vlastní zážitky lépe, než bych to z nedostatku vhodných slov či sebepoznání dokázal já sám. Na konci hry jsem si uvědomil, že stejnou reakci zažívají všichni ostatní, nehledě na to, jestli vyrůstali v devadesátých nebo třeba v šedesátých letech.

Proč jste se rozhodl pro převod hry na filmové plátno?

Několikrát jsem se pokusil vymyslet film o rave scéně devadesátých let s lidmi, které jsem znal z té doby, ale nikdy nám nepřály okolnosti. Měl jsem pár skvělých postav, pár skvělých scén, ale nedařilo se mi najít rovnováhu mezi „party“ filmem a filmem, který o tomhle sdíleném kulturním okamžiku v dějinách řekne něco podstatného. Kieranovi se podařilo výborně provázat osobní příběh Johnna a Spannera se širší společensko-politickou debatou ve Skotsku roku 1994, o tom, jaké ideje ukotvoval nový zákon o trestní justici a co znamenalo jeho přijetí. Může to znít nudně, proto spěchám dodat, že se to povedlo znázornit nesmírně vtipně a současně velmi dojemně.

Jak probíhalo převedení divadelní hry do podoby filmového scénáře?

Ta hra je příběhem o konkrétním čase, místě a cestě na rave vyprávěným vnitřním hlasem několika postav: Johnna, Spannera, Roberta a Alison. Tradičních scén tam mnoho nenajdete. S Kieranem nám trvalo celé měsíce, vlastně spíš roky, než jsme tuhle kostru tvořenou monologickou básní obalili masem a dodali jí kinematografické tempo, akci a tvar, aby splňovala požadavky filmu s několika různými hlavními postavami.

Po „Glasgow Girls“ se jedná o váš druhý dlouhometrážní snímek, který se odehrává ve Skotsku - nechal jste se při natáčení inspirovat také vlastní zkušeností z klubové scény?

Jsem Skot, takže ano, s rave parties mám bohaté zkušenosti a v tomto ohledu je pro mě tenhle film velmi osobní. Doufám, že je to na něm znát.

Jak jste vnímal rave v době, kdy jste dospíval?

S opojným světěm hudby a rave parties jsem se, stejně jako Johnno a Spanner, seznámil ve velmi raném věku. Když o tom mluvím, ještě dnes cítím to zvláštní šimrání v břiše a trochu znervózním. Tu hudbu jsem miloval, miloval jsem i pocit, že je to něco totálně nelegálního, ale především jsem miloval ty lidi kolem. Mnozí z těch, s nimiž jsem se tehdy skamarádil, stále patří k mým nejbližším přátelům. Lví podíl na tom všem měla hudba. V patnácti jsem prodal kytaru, koupil si DJ set a doufal jsem, že se prosadím jako dýdžej na rave parties. To mě po pravdě řečeno neopustilo dodnes.

Proč jste výběrem hudby pověřil právě Keithe McIvora neboli JD Twitche z DJ dua Optimo?

Keith je svrchovaný král skotské techno scény. Když jsem jako teenager vyrážel na akce, znovu a znovu jsem na něj narážel, nejdřív při vystoupeních Pure a potom dua Optimo, kdy se spojil s rovněž legendárním Jonniem Wilkesem. V Aberdeenu jsem chodíval do dvou klubů s názvem Pelican a Works, kde hrál Twitch pravidelně. Potom jsem se přestěhoval do Glasgowa, kde to žilo především v Sub Clubu, a duo Optimo bylo tehdy obecně považované za nejlepší dýdžeje. Všichni, s kým jsme mluvili při provádění rešerší, nás odkazovali na Keithe. Plným právem se těší nesmírnému uznání. Byl prvním, kdo v Británii představil řadu nejlepších detroitských muzikantů - myslím, že Jeff Mills se v Británii poprvé objevil právě při jednom z večerů Pure.

obrazek
Hudba tvoří nedílnou část BEATS - nakolik jste s Keithem spolupracoval na jejím výběru?

V devadesátých letech jsme si nahrávali mraky kazet s vlastním výběrem skladeb a chtěli jsme, aby film působil jako chaotická kompilace se synchronizovanými skladbami, které se překrývají. Chtěli jsme, aby hudba, která ve filmu doprovází obraz, působila, jako by pocházela z namixované kazety. Keith byl pro tenhle úkol jako dělaný. Pracovali jsme na tom společně, vzájemně jsme si pouštěli různé nahrávky a dolaďovali jsme tu správnou náladu. Docela brzy jsme dali dohromady montáž s odkazy a archivními záběry z nejrůznějších akcí ve Skotsku a s klipy z důležitých dlouhometrážních filmů a Keith k těmhle vizuálům udělal improvizovaný mix. Když jsme si ho poslechli, věděl jsem, že spolu můžeme vytvořit něco skutečně výjimečného. Film mapuje rozmanité podoby tohoto hudebního žánru, od nekomplikovaných, ale „nabušených“ hardcorových skladeb, jaké by si hrdinové filmu pouštěli u sebe v pokoji, po velké, silné opusy z detroitské scény, které posouvají mysl do jiné dimenze. Děsně se mi líbí, že v řadě skladeb, které ve filmu zazní, rezonují prvky reaggae. Obrazu to dodává hravost a humor a navíc to souzní s charakterem hlavních postav. Když rave parties dobývaly Londýn, často se při nich používaly vypůjčené jamajské soundsystémy a občas se stalo, že se jejich původ odrazil i v muzice.

Jací měli být herci, které jste hledali pro role Johnna a Spannera?

Hledali jsme někoho se smyslem pro humor, někoho bezprostředního, autentického, sympatického, vřelého, schopného lásky, přátelství a oddanosti. Viděli jsme stovky kluků. Spoustu jich bylo skvělých, ale nebylo snadné najít dvojici, v níž by fungovala ta správná chemie. Teprve když jsme natrefili na Lorna a Cristiana, bylo to najednou ono. Skutečně na sebe slyšeli, nejspíš proto, že už se dobře znali předtím. Oba mají před sebou slibnou kariéru.

Vrcholnou scénou z filmu je rave. Kde jste ho točili a jak se vám podařilo, že působí tak autenticky?

Od začátku nám bylo jasné, že pokud má rave vypadat realisticky, musí to být opravdový rave, s patřičnou muzikou a na patřičném místě. Že to musí být totální odvaz, mega akce, kde budou všichni šílet. A protože s námi spolupracovali báječní lidé z Glasgowa, podařilo se nám zorganizovat něco, co nebylo ničím menším než svého druhu masovou rekonstrukcí nelegální rave party pořádané na utajeném místě. Působilo to tak autenticky, že nad ránem přijela policie, aby akci rozpustila. Myslím, že náš film zprostředkovává pocit. Když vyjdete z kina, zdá se vám, že jste právě byli uprostřed dění, uprostřed velké, nelegální rave party.

Na filmu pracoval také Weirdcore, který je autorem vizuálních efektů k hudbě Aphexe Twina a M.I.A. - co bylo jeho úkolem a jak jste na něj připadl?

Weirdcore - Nicky Smith - si přečetl scénář, potom jsme se setkali a okamžitě si padli do oka. Já jeho práci miluju, a když přijal nabídku podílet se na mém filmu, moc mě to potešilo. V devadesátých letech vytvářel vizuální podobu rave parties a oba jsme milovali videoklip k songu Stakker Humanoid a 16mm animace z devadesátek. Dodal jsem mu nějaké vizuály a obsah a on je smíchal, přidal efekty a korekce, zkrátka předělal je k obrazu svému. Tak jsme postupně objevili jazyk vhodný pro vizuály na party. Hodně lidí říká, že je to jejich nejoblíbenější úsek filmu. A taky to přispělo ke skvělé atmosféře, která o té velké noci zavládla ve skladu.

Hlavní hrdinové, Johnno and Spanner, jsou mladí a idealističtí - vidíte v tom jistou paralelu s bezostyšnou scénou z rave party, kterou ve filmu zachycujete?

Myslím, že mladých a idealistických postav je v našem filmu víc. Smutné je, že takový idealismus zpravidla brzy vyprchá. Ale já se domnívám, že bychom se měli ze všech sil snažit, abychom si svoje ideály zachovali i v pozdějším věku. To je také jedna z myšlenek, kterou se film pokouší vyjádřit. Dokud jste mladí, nejlepší, co můžete udělat, je odmítnout poslušnost, protože bez neposlušnosti nelze vykročit novým směrem, nelze se dívat do budoucnosti s nadějí. Bohužel platí, že jakmile se neposlušnost stane módním trendem, jakmile je v kurzu, nevyhnutelně se promění ve střední proud - lze ji zpeněžit a vtáhnout dovnitř systému. Nesmíme zapomínat, že rave se ve filmu odehrává ve chvíli, kdy má taneční scéna na kahánku. Nový restriktivní zákon zadupal free parties do země. Tím začala komercionalize taneční hudby i všech ostatních aspektů našeho života.

Proč jste se rozhodl pro černobílý film?

Chtěli jsme, aby velká část filmu působila jako vzpomínka. Jako kdybyste zalistovali deníkem z let vašeho dospívání, kde jste zachytili okamžik, který je pro vás posvátný, legendární.

BEATS je svým způsobem tradiční iniciační příběh - inspirovaly vás při natáčení některé filmy s podobnou tematikou?

Těch byla spousta: filmy o kamarádství jako „Superbad“ nebo „Thelma a Louise“, iniciační filmy jako „Omámení a zmatení“ nebo „Nikdo mne nemá rád“ a hudební filmy jako „Jednej správně“ nebo „Nonstop párty“.

Film se odehrává v polovině devadesátých let, v éře free parties, kdy došlo na základě nově přijatého zákona k zatčení členů Spiral Tribe po festivalu Castlemorton, a z jeho atmosféry je jasně patrná opozice my versus oni. Máte nějakou představu, jak budou film z téhle doby vnímat dnešní mladí?

Těžko říct, stalo se to před čtvrt stoletím. Ale když jsem se jako teenager zajímal o šedesátá nebo sedmdesátá léta, zdálo se mi, že to byla docela fajn doba. Bavilo mě představovat si kontrakulturu a revoluční sílu Woodstocku. V jisté době mě strašně štvalo, že jsem nikdy neviděl naživo třeba takového Jimiho Hendrixe. Možná budou mít stejný pocit, když uslyší o parties u dálnice M25 nebo festivalu Castlemorton a o pocitu anarchie, svobody a pospolitosti, které reprezentovaly.

Kieran Hurley (Rozhovor)
obrazek
Z čeho vzešla vaše divadelní hra Beats?

Zajímal jsem se o hudbu a kulturu spojenou s rave scénou a fascinovalo mě, když Británie schválila represivní zákon s nechvalně proslulou pasáží o „repetitivním rytmu“. Zdálo se mi, že to vypovídá o inherentním strachu zaběhnuté moci z mladých a z onoho zvláštního radikálního potenciálu mládeže a vyděděnců společnosti přivlastnit si jistý prostor a nakládat s ním po svém, i kdyby šlo jen o tancování a zábavu.

Proč myslíte, že měl tenhle příběh takový úspěch u publika?

Těžko soudit, ale myslím, že působil autenticky, přišel ve správnou dobu a mnozí se v něm poznali. Mladým se líbila jeho energie, ale nechybí mu ani mezigenerační aspekt; hodně starších lidí si ke hře našlo cestu skrze Johnnovu matku Alison. Ale nejspíš se chytla především proto, že vypráví příběh s láskou a od srdce.

Co vám Brian řekl, když vás poprvé oslovil?

Brian tu hru viděl na hostovačce v Bush Theatre, kde se hrála třikrát. Potom mi asi rok nadbíhal a já se snažil vyčmuchat, jestli mu můžu důvěřovat. Byl jsem tak trochu zelenáč, neměl jsem ani agenta, a proto jsem byl ještě opatrnější, než bylo nutné.

Jak jste postupoval při převodu divadelní hry do filmové podoby?

První věc byla, že ta hra trvá jen 70 minut, což není mnoho. A protože je to v podstatě monolog vyprávěný ve třetí osobě, značná část je popisná. Jakmile tohle odpadne, zbude vám příběh, který by vystačil na dvacetiminutový kraťas. A tak jsme se s Brianem pustili do rozšiřování původního konceptu. Nejdřív mi připadalo zvláštní dělit se s někým o něco, co jsem považoval jen a jen za svoje, ale na druhou stranu to bylo také úžasně osvobozující.

Co vám připadalo nejtěžší a co šlo naopak samo?

Řekl bych, že hodně mladých dramatiků se může při přechodu z divadla do televize nebo filmu ztratit, protože jde o jiné řemeslo. Mně pomohla úzká spolupráce s Brianem, kdy jsem přišel se světem původních postav a Brian do něj vnesl zákonitosti filmového vypravěčství. Díky tomu jsem se toho během krátké doby hodně naučil a zjistil jsem, že mám pro tuhle práci určitý cit.

Umožnila vám práce na scénáři obohatit příběh a jeho postavy o širší kontext, dodat jim větší barvitost?

Nejen že to umožnila, bylo to dokonce nezbytně nutné. Mimoto jsme se rozhodli zásadně změnit některé vztahy a připsat řadu důležitých postav, které ve hře nefigurují. Výsledek se od původní předlohy skutečně hodně liší.

Jaký je podle vás Brian jako režisér a scenárista?

Je to rozený vypravěč, schopný věřit svým instinktům, ale současně dokonale rozumí stavbě textu, struktuře a formě. Používá osobitou vizuální řeč, kterou nikdy neoslabuje přílišnou okázalostí nebo pompézností. Je to opravdový lidový umělec, jestli víte, co tím chci říct. Vůči všem námitkám je otevřený, nikdy se neurazí, když mu řeknu, že to, co navrhuje, je pěkná hovadina, a to je vlastnost, kterou oceníte při každé spolupráci.

Co si mají diváci z filmu odnést?

Nerad bych někomu něco předpisoval, ale jestli je ten příběh dojme, budu moc rád. Jestli se budou bavit a zaujmou je postavy filmu, bude to skvělé. A jestli se díky tomu zamyslí nad tím, jak se naše společnost dívá na mladé, jak je v individualistické společnosti, která nás od sebe vzdaluje, důležitá pospolitost a jakou roli v téhle společnosti sehrává policie, tak to bude ještě lepší.

Keith McIvor (Rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostal k práci na tomto filmu?

Asi rok a půl před začátkem natáčení se Brian Welsh přišel podívat na moje vystoupení a chvíli jsme si spolu povídali. Myslím, že už tehdy se rozhodl, že se mnou chce spolupracovat.

Hudba hraje v Beats zásadní roli - neměl jste z tak odpovědného úkolu obavy?

Nakonec to bylo mnohem snazší, než jsem si zprvu myslel. Film je z doby, kterou jsem zažil, a řekl bych, že mám o tehdejší hudební scéně mimořádně dobrý přehled, takže jsem mohl přicházet s nepřeberným množstvím nápadů. Několikrát jsme se o výběru skladeb dohadovali, ale i když to byly bouřlivé debaty, vždycky probíhaly v přátelském duchu.

Koresponduje atmosféra filmu s vašimi zážitky z rave scény v tehdejším Skotsku?

Ano, rozhodně, ačkoli pocházím z velmi odlišného prostředí. Byl jsem u toho, když ten rave točili, a měl jsem zvláštní pocit, jako bych se přenesl zpátky do první poloviny devadesátých let.

Jak jste postupoval při sestavování soundtracku?

Nejdřív jsem udělal několik mixů a některé skladby Brianovi ulpěly v mysli. Z jednoho z těchhle mixů jsme ve filmu použili dlouhý úsek téměř tak, jak jsem ho namíchal. Ale celkově jsem v průběhu práce na filmu poslal Brianovi snad tisíc různých skladeb. Takže částečně to byl instinkt, ale hodně věcí bylo výsledkem kreativního přemýšlení a hledání.

Dal vám Brian volnou ruku?

Byl otevřený vůči všemu, co jsem mu poslal, ale současně měl velmi vyhraněnou představu o tom, jakou hudbu hledá.

Bylo vaším záměrem využít dobové skladby, nebo je namíchat s jakýmkoli hudebním stylem, který jde dohromady s touto scénou?

Uz na začátku jsme se shodli, že pokud jde o hudbu, atmosféra je důležitější než stoprocentní historická přesnost, ale většina použité hudby skutečně pochází z doby, kdy se film odehrává.

Mohl byste jmenovat skladby, z jejichž zařazení máte obzvláštní radost?

Mám velkou radost, že se do filmu dostala i hudba, která nemá nic společného s taneční hudbou. Hudba, která není určená pro taneční parket, mě totiž vždycky bavila úplně stejně jako hudba k tancování a myslím si, že to filmu dodává jemnější odstínění, než kdybychom vybrali jenom samé taneční odvazy. Zejména jsem rád, že se do finálního výběru dostala taková skladba, jako je „Blue River“ od Davida Cunnighama.

Ve filmu se objevujete jako dýdžej na rave party - vybavily se vám přitom vlastní vzpomínky z free parties?

Ano. Bylo to jedno z mých nejlepších vystoupení za rok 2017 a současně to byl velmi zvláštní zážitek, protože všechno působilo tak podivně autenticky, že to ve mně vzbudilo silné emoce. Rozhodně jsem nikdy nezažil nic, co by se tolik podobalo cestování v čase.

Ve filmu zazní skladby od Carla Craiga, Model 500 a Inner City - znamená to, že detroitské techno mělo pro hudbu, která se tehdy hrála na rave parties, zásadní důležitost?

Ve Skotsku rozhodně ano, protože tam jsou vazby na detroitskou hudbu mimořádně silné.

Co vás vedlo k tomu, abyste do filmu zařadil měné známé sklady, např. od Vapourspace, Sextantu nebo C’hantal?

Několik hodin před natáčením scény z rave party jsem narychlo poskládal ambientní mix, který měl hrát, až se otevřou dveře a začnou vcházet první účastníci. Byly tam i skladby od Sextantu a C’hantal, a když Brian později procházel natočený materiál, zadřely se mu pod kůži. V případě Vapourspace se jednalo o skladbu, kterou jsem si zamiloval už v době, kdy vyšla [v roce 1993], a měl jsem pocit, že jsem se vrátil v čase. Pořád zní fenomenálně.

Obzvlášť působivá je scéna se zjevením, při níž hraje skladba od Vapourspace.

Je to pravděpodobně moje nejoblíbenější hudební/vizuální scéna z celého filmu. V žádném jiném filmu jsem neviděl, že by se podařilo tak věrně zprostředkovat, co bylo možné na těchhle akcích zažít.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Neděle 20. 10. 2019 Svátek má Vendelín
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz