fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

76% 2143 hlasů
7.6 10 2143
film / thriller, drama, romantický, Velká Británie, , 157 min., od 12 let
Les Misérables
Kinopremiéra v ČR a SK 3.1.2013, DVD a Blu-Ray od 8.5.2013 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2012, Oskar, Ženský herecký výkon ve vedlejší roli (A. Hathawayová), Film


Ukázka
02:30



Boj. Sen. Naděje. Láska.
Bídníci jsou největší muzikálový fenomén současnosti. Za 28 let existence je v 42 zemích a 21 jazykových mutacích vidělo přes šedesát miliónů nadšených diváků, včetně těch českých. Tahle "rodina" se určitě rozšíří díky filmovému zpracování. Předpokladů k tomu je celá řada - oscarový tvůrce Královy řeči Tom Hooper, který projekt režíroval, výjimeční herci a nesmrtelné písničky, jež uslyšíte v aranžmá, v jakém jste je asi ještě neslyšeli. Když bývalého galejníka Jeana Valjeana propustí na podmínku, netuší, že za zády bude mít jako věčný stín posedlého inspektora Javerta. Ten ctí zásadu, že zloděj zůstane vždy zlodějem a Valjean se zdá být jasným příkladem, zvlášť když pravidla podmínečného propuštění záhy poruší. Jenže Valjeanovi se daří unikat, začne žít pod změněnou identitou, stane se ctihodným občanem a dokonce starostou, jenže ani tehdy není před slídivým Javertem v bezpečí. Po smrti tovární dělnice Fantine, kterou si klade za vinu, se ujme její dcerky Cosette. Společně s ní pak před Zákonem utíká do anonymity francouzské metropole. Tam na ně po pár letech relativního klidu čeká kromě Javerta i další nebezpečí - ulice bobtnající revolucí, kterou připravují mladí kluci. Jeden z nich, Marius, se při letmém setkání zamiluje do dospívající Cosette a ta jeho city opětuje. Kvůli své dceři a jejímu štěstí se Valjean rozhodne riskovat, dokonce se vydá na barikády v předvečer rozhodujícího souboje mezi revolucionáři a armádou, aby z předem prohrané bitvy zachránil Mariuse. Na místě, kde historie napsala jednu ze svých krvavých kapitol, se zároveň odehraje finální souboj mezi ním a Javertem.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Chtěla jsem začít klady, ale nějak mi teď nejdou napsat.... Většina mužských herců se vůbec nehodila do celého filmu, protože je to film o zpívání a k tomu by pánové potřebovali opravdu dobře udržet tón. Tři písně, které v tomto muzikálu zazní, se mi líbily ještě než jsem film viděla. Celé je to strašně špatně poskládané k sobě. Chvílemi jsem si připadala, jako bych koukala na podivnou parodii na francouzskou klasiku Viktora Huga. Jedinými klady byly dvě herečky, které asi nemusím jmenovat, ty jediné něco zahráli a také zazpívaly. Film jsem jen s velkou nechutí dokoukala, i když to je pro mne ztráta času. Ještě poslední velké mínus bych připsala zpíváni i ve chvílích, kdy mezi sebou vedli jen jednoduchý rozhovor. Proč to proboha museli všechno zpívat? Vždyť to mohlo být i pěkné, ale v tomhle filmaři i herci šlápli vedle.
Všechny komentáře k filmu 58+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Bídníci

<>Obrázek nenalezen<> Filmová synopse a muzikálová čísla

Rok 1815, Toulon/Digne: Po 19 letech v řetězech („Look Down”) je Jean Valjean (Jackman) - vězeň číslo 24601 - propuštěn Javertem, úředníkem pověřeným vykonávat dohled nad odsouzenými. Na cestě z Toulonu do Digne („Freedom Is Mine”) se Valjean snaží nalézt jídlo, střechu nad hlavou a práci. Zjišťuje však, že je vyvrhel, kterému se všichni vyhýbají. Pouze biskup Myriel of Digne s ním zachází laskavě, ale Valjean, zahořklý dlouhými roky strádání, se mu odmění tím, že z kostela ukradne stříbrné svícny. Valjean je brzy dopaden, ale k jeho velkému překvapení biskup policii o krádeži zalže, aby Valjeana zachránil. To na Valjeana zapůsobí tak, že se rozhodne pro nový život („What Have I Done?”).

Rok 1823, Montreuil-sur-Mer: Uběhlo 8 let a Valjean, který porušil podmínku propuštění, zmizel, prodal biskupovo stříbro a použil je k vytvoření své nové identity - pana Madeleina - uznávaného starosty města a majitele továrny. Jeho zaměstnankyně, dělnice Fantine, má utajené nemanželské dítě, dceru Cosette. Tu vychovávají pěstouni, kterým Fantine odevzdává každý svůj vydělaný frank. Ostatní ženy v továrně tajemství objeví a když navíc Fantine odmítne předáka v továrně, který s ní flirtuje, dělnice usoudí, že se chová nepatřičně ke svému postavení a požadují její propuštění („At the End of the Day”). Je bez milosti vyhozena. Fantine prosí Valjeana o pomoc, ale on jí nevěnuje pozornost.

Javert, který je nyní policejním inspektorem, se objeví v továrně, aby navštívil Madeleina. Přestože má Javert pocit, že se už někdy viděli, Valjean to rozhodně odmítá. Jejich rozhovor je přerušen ránou a oba spěchají ven. Tam Javert v úžasu sleduje, jak Valjean zvedne povoz, který se převrátil na řidiče Faucheleventa. Tato výjimečná ukázka fyzické síly Javertovi připomene trestance Valjeana, ale nemá dostatek odvahy, aby to řekl nahlas.

Aby mohla zaplatit léky své dcerce, vydá se Fantine do čtvrti červených luceren („Lovely Ladies”), kde prodá svůj milovaný medailónek, své vlasy a zuby, až nakonec skončí jako pouliční děvka („I Dreamed a Dream”). Naprosto ponížená se dostane do potyčky s násilným zákazníkem. Když ji chce Javert odvést do vězení, objeví se starosta a žádá, aby byla místo toho dopravena do nemocnice. Fantine Valjeanovi řekne, že byla jeho předákem vyhozena z práce, když Valjean neudělal nic, aby jí pomohl a že její dcerka umírá. Šokovaný Valjean jí slíbí, že se vydá do hostince v Montfermeil, kde její dcera žije a vrátí ji zpět k matce.

Javert se dozví, že odsouzený Valjean - kterého honí už osm let - byl dopaden, a vydá se za Madeleinem, aby se mu omluvil za své podezření. Valjean skryje svůj šok a spěchá domů. Chce zmizet dřív, než se zjistí, že se stal omyl. Neunese ale vědomí, že by do vězení šel nevinný muž a tak vtrhne do soudní síně, aby přiznal, že skutečným Valjeanem, vězněm číslo 24601, je on („Who Am I?”). Poté Valjean odchází do nemocnice, kde slíbí umírající Fantine, že najde a vychová Cosette jako svou vlastní dceru („Take My Hand”). Bezprostředně po smrti Fantine přichází Javert Valjeana zatknout. Mezi oběma muži se strhne bitka („The Confrontation”), ale Valjeanovi se podaří utéct.

<>Obrázek nenalezen<> V Montfermeil zatím žije („Castle on a Cloud”) malá Cosette s panem a paní Thénardierovými, kteří s ní velmi špatně zacházejí a využívají ji k nejhorší práci, zatímco svou vlastní dceru, malou Éponine, rozmazlují. Kromě hostince provozují Thénardierovi další špinavý byznys - vykrádají kapsy svým zákazníkům („Master of the House”). Valjean najde Cosettu promrzlou v lese u krčmy a vezme ji zpět k jejím pěstounům, kterým zaplatí za to, že ji vezme zpátky do Paříže („The Bargain”).

Po jejich odchodu přijede do krčmy Javert, který zjistí, že mu Valjean opět unikl. Cestou do Paříže probudí Cosetta ve Valjeanovi otcovské city (píseň „Suddenly” byla napsána pro tento film). Javert jim je na stopě, Valjean s Cosettou proto hledají útočiště v klášteře. Javert přísahá, že bude Valjeana pronásledovat, dokud ho nedostane zpátky za mříže („Stars”).

Rok 1832, Paříž: O 9 let později sledujeme projevy nespokojenosti související se smrtí populárního vůdce, generála Lamarquea, jediného člena vlády, který projevuje soucit s chudými občany, kteří umírají na ulicích. Vidíme Gavrochea, nezdolné dítě ulice, který doslova tančí nad hlavami elit („Look Down”), když skáče z kočáru na kočár. Na ulicích také vidíme shromažďování skupiny politicky angažovaných studentů vedených Mariem a Enjolrasem. Enjolras sbírá k podpoře davy a Éponine (Barks), z které je už velká dívka, se zoufale a hluboce zamiluje do Maria.

Ten samý den napadne pouliční gang vedený panem a paní Thénardierovými Valjeana a krásnou mladou ženu, Cosette, kteří rozdávají žebrákům almužny. Marius zahlédne Cosette a nemůže z ní spustit oči. Je to láska na první pohled. V tu chvíli přichází Javert, který rvačku rozežene, ale to, že se opět setkal s Valjeanem, zjistí, až když bývalý trestanec zmizí. Éponine zatím neochotně souhlasí s tím, že Mariovi pomůže Cosette najít.

Paříží běží zpráva o Lamarqueově smrti a studenti se opět srocují a získávají podporu pro revoluci („Red and Black”). Marius má ale plnou hlavu Cosette a ona jeho („In My Life”). Éponine doprovází Maria ke Cosette („In My Life”/“A Heart Full of Love”), zatímco se její ničeho se neštítící otec pokouší vykrást Valjeanův dům. Valjean, který je přesvědčený, že to je Javert, který ho přišel zatknout, řekne Cosettě, že musejí uprchnout ze země. Cosette v rychlosti napíše Mariovi dopis, aby věděl, kde ji najde. Vyhledá Éponine a požádá ji, aby dopis předala Mariovi. Éponine vezme dopis a sklíčeně jde prázdnými pařížskými ulicemi („On My Own”) do Mariova bytu. Z nešťastné lásky si nechá Cosettin dopis a Mariovi řekne, že se Cosette odstěhovala do Anglie.

<>Obrázek nenalezen<> Během sborové písně „One Day More” sledujeme řadu vláken příběhu: prchajícího Valjeana s Cosette, Maria chřadnoucího pro Cosette a Éponine trápenou láskou, kterou nikdy nepozná; Enjolase a studenty připravující si munici pro povstání a Javerta povolávajícího armádu do zbraně a slibujícího povstání potlačit. Marius vede studenty do ulic a podpořeni davem vtrhnou na Lamarqueův pohřeb („Do You Hear the People Sing?”) a vyzývají lidi k povstání. Voják uvolní munici a pohřeb vyústí do veřejných nepokojů. Studenti uniknou a prchají na svou domovskou základnu, kde jsou připraveni postavit barikádu a udělat z ní své poslední stanoviště. Éponine se v přestrojení za chlapce rozhodne odejít za Mariem. Javert, který se pohřbu zúčastnil v utajení, rovněž spěchá na vznikající barikádu. Gavroche brzy odhalí Javertovu pravou totožnost a studenti si špióna vezmou jako rukojmí.

Barikáda roste a revolucionáři odmítají výzvu vojáků, aby se vzdali. Éponine je zabita, když chce ochránit Maria („A Little Fall of Rain”), ale před smrtí mu ještě stihne odevzdat Cosettin dopis. Marius pošle Cosette po Gavrochovi dopis, který zachytí Valjean. Pochopí, že se Marius a Cosette do sebe zamilovali. Protože mu je jasné, že studenti nebudou mít šanci, odchází najít Maria. Na barikádě Valjean uvidí zajatého Javerta. Varuje studenty před ostřelovači a žádá Enjolrase, aby mu svěřil dohled nad Javertem. Tím Valjean dostane možnost Javerta zabít, ale dá mu milost, která jemu byla odepřena. Studenti se chystají na dlouhou noc na barikádě („Drink With Me”), a v naprostém tichu se Valjean modlí za záchranu Maria („Bring Him Home”).

Následující den je Gavroche zabit, když jde obstarat další munici („Little People”). Rebelové se ocitají pod palbou armády a v útoku je Mario postřelen. Valjean odnese Maria v bezvědomí pryč z krvavé řeže a kanály s ním prchá pryč. Enjolras a těch pár zbývajících rebelů je zabito. Javert chodí kolem těl a chmurně přihlíží vítězství práva nad rebelií. Valjeana zahlédne na poslední chvíli…

<>Obrázek nenalezen<> Valjean táhne Maria kanály. Potká Thénardiera, který okrádá mrtvoly rebelů a ze stoky se vynoří právě proto, aby zjistil, že Javert na něj opět čeká. Valjean prosí, aby mohl Maria odnést do nemocnice, ale Javert mu pohrozí, že ho zabije, pokud se pokusí utéct. Valjean pokračuje v chůzi, ale Javert není schopen zmáčknout spoušť. Nechává Valjeana odejít, ale nedokáže žít s pocitem, že jeho pevné zásady spravedlnosti ztroskotaly a skokem z mostu se zabije.

Marius, který identitu svého zachránce nezná, se probudí v domě svého dědečka Gillenormanda. Ještě velmi zesláblý se vrací do kavárny, kde studenti plánovali své povstání a truchlí po kamarádech, kteří v boji zahynuli („Empty Chairs at Empty Tables”). Když chce odejít, potká Cosette, která na něj čeká. Zpátky v dědečkově domě se Marius zotavuje v Cosettině péči a Valjean mu poví pravdu o své minulosti. S vědomím, že musí utéct, aby nebyla Cosette vystavena hanbě, pokud by byl chycen („Who Am I?”), přinutí Valjean Maria přísahat, že se Cosette nikdy nedozví pravdu o jeho minulosti.

Marius a Cosette se vezmou a na svatební hostině se Thénardierovi pokusí vydírat Maria výměnou za to, že budou mlčet o Valjeanově identitě. Když ale Marius uvidí svůj vlastní prsten, který mu Thénardier ukradl tu noc v kanálu, pochopí, kdo byl jeho neznámým zachráncem. Srazí Thénardiera ranou k zemi. Thénardierovi jsou vyhozeni pryč - odcházejí a na protest zpívají („Beggars at the Feast”). Cosette spěchá s Mariem do kláštera, aby se dozvěděla svou pravou minulost. Zůstávají s umírajícím Valjeanem až do jeho smrti, kdy ho provází duch Fantine a biskupa („Take My Hand”).

O mnoho let později povstaly v Paříži davy a zrodila se nová republika. Obrovskou barikádu obývají tisíce lidí („Do You Hear the People Sing?”). Mezi nimi vidíme duchy Enjolrase a studentů, Gavroche a Éponine, Fantine a Valjeana - a všichni společně zpívají na oslavu vítězství.

<>Obrázek nenalezen<> O produkci

Bitva. Sen. Naděje. Láska.
Od románu k jevišti a na plátno

Příběh muzikálových Bídníků začal v roce 1978, když francouzští skladatelé Alain Boublil a Claude-Michel zahájili práci na muzikálové adaptaci díla Victora Huga. Myšlenka vznikla během Boublilovy návštěvy Londýna. Tehdy ho během sledování 1997. uvedení muzikálu Oliver! producenta Camerona Mackintoshe - přestože o tom Mackintosh v té době neměl ani tušení - napadlo, že mu postava Artfula Dodgera připomíná Gavroche, dítě ulice, které se v Hugově příběhu přidá na stranu revolučních studentů. Tak se zrodil nápad na jevištní muzikál Bídníci. Boublilovo a Schönbergovo první album vyšlo v roce 1980 a prodalo se ho 260 tisíc kusů. V září toho roku uvedl francouzský režisér Robert Hossein jejich práci na jeviště v show, kterou vidělo více než 500 000 lidí v Paláci sportů v Paříži.

Asi o dva roky později přinesl maďarský režisér Peter Farago toto album Mackintoshovi, aby zjistil, jestli by bylo možné uvést Bídníky na jeviště jako anglicky mluvený muzikál. Mackintosh záhy pochopil, že se jedná o něco výjimečného. Mackintosh chtěl, aby Boublil a Schönberg zůstali klíčovou součástí procesu, a vytvořili skvělý tým spolu s Trevorem Nunnem a Johnem Cairdem a s autorem textů Jamesem Fentonem. Fentona později nahradil Herbert Kretzmer, ale Fenton je dále uznáván za to, že vtiskl show určitý tvar a formu.

Zbytek je divadelní historie.

Bídníci původně v Londýně začínali 8. října 1985 v Barbican Theatre, poté byli 4. prosince 1985 přeneseni do Palace Theatre a po 19 letech se 3. dubna 2004 přestěhovali do svého současného domova v Queen’s Theatre. Když 8. října 2006 slavili Bídníci své 21. londýnské narozeniny, stali se nejdéle hraným muzikálem ve světě. Dosud tento rekord držely Cats v londýnském West End. V lednu 2012 překonala produkce na West End další rekord, když oslavila své historické desetitisící představení.

Mackintoshe během let oslovovali různí filmaři s nabídkou převést show na filmové plátno. Filmová práva byla prodána před 25 lety poté, co se show dočkala nadšeného přijetí na Broadwayi, ale závazek zanikl a práva se vrátila zpět Mackintoshovi. Producent vyčkával a nakonec se rozhodl pracovat s jednou z nejuznávanějších britských produkčních společností, Working Title Films. Její producenti Tim Bevan a Eric Fellner se už nějakou dobu zajímali o produkci muzikálu a byla to právě přátelská setkání mezi Fellnerem a Nicholasem Allottem, výkonným ředitelem Cameron Mackintosh Ltd., která probudila jejich zájem o Bídníky. Brzy poté se Bevan s Felnerem sešli s Mackintoshem a začala seriózní jednání o filmové adaptaci Bídníků.

obrazek
Bevan, Fellner a Mackintosh byli zajedno v tom, že je klíčové udržet jádro skupiny, která dosáhla takového úspěchu s divadelním muzikálem, v centru projektu. Boublil, Schönberg, Mackintosh a Kretzmer tak byli od počátku do celého procesu aktivně zapojeni.

Dokud nebyl znám režisér, neměli producenti představu o tom, jak moc se původní tým do procesu zapojí. Nakonec se dohodli na tom, že jejich práci na filmové plátno převede nový scénárista a záhy bylo jasné i jméno - William Nicholson.

Mackintoshova představa byla od počátku jasná: nechtěl pouze přenést divadelní zpracování na plátno; chtěl, aby filmové zpracování žilo svůj vlastní život. Shoda nastala i v osobě režiséra. Tom Hooper je známý svým oscarovým filmem Králova řeč, a když zjistil, že se na adaptaci Bídníků bude podílet i Nicholson, s kterým už dříve spolupracoval, bylo rozhodnuto.

První návrh scénáře, který Nicholson napsal, byl rozdělen do dialogů střídaných písněmi. Hooper k tomu říká: „Veškerý nový materiál, s kterým Bill přišel a další věci, které jsou v knize a které jsem chtěl přidat, napsal Bill formou mluvených dialogů. Jenže muzikál je o zpěvu. Rozhodl jsem se, že chci ctít tuto zpívanou formu. Chtěl jsem vytvořit alternativní realitu, film, kde budou lidé komunikovat prostřednictvím písní. Proto jsme přizvali původní tvůrčí tým - Claudea Michela Schönberga, Alaina Boublila a Herbieho Kretzmera -, aby se podíleli na tvorbě scénáře. Řekli jsme jim, aby vytvořili úplně nové texty, novou muzikálovou strukturu a novou píseň („Suddenly”) na základě inspirace Billovými mluvenými dialogy.“

Pro Hoopera byla tato práce zajímavá zejména proto, že přemýšlel o zfilmování výhradně zpívaného muzikálu. Říká k tomu: „Chtěl jsem zariskovat a udělat v rámci tohoto žánru něco úplně jiného. Od začátku jsem věděl, že tím hlavním lákadlem pro mě je, točit to živě. Nevzal bych to, pokud by se ukázalo, že není možné režírovat to naživo, protože bez ohledu na to, jak skvělá je synchronizace herce s playbackem, publikum cítí, že něco nesedí. Není tam ten pocit spojení s tím, co se děje na plátně.”

obrazek
Bouře skvělých herců: Casting výpravného muzikálu

Nastalo období, které Hooper nazývá „bouří skvělých herců”. Toto označení vysvětluje Fellner: „Potřebovali jsme od našich herců tři věci - charisma, silný herecký projev a vynikající zpěv. Měli jsme obrovské štěstí, že se nám to podařilo získat, že takoví herci existují. Herci, které vidíte ve filmu, jsou skoro všichni ti, o které jsme původně usilovali.”

Jádrem příběhu je vztah mezi Jeanem Valjeanem a inspektorem Javertem. Je to víc než typický scénář hrdina versus padouch. Po 19 letech věznění za drobnou krádež je Valjean podmíněně propuštěn. Nese ale cejch psance a lidé se mu vyhýbají. Skoro dvacet let nucených prací ho změnilo v muže, který nenávidí svět, a co je nejdůležitější, nenávidí sám sebe. Milosrdenství, které mu prokáže biskup při jejich prvním setkání po Valjeanově propuštění, ho nasměruje na cestu vykoupení. Přesto však Valjean stráví svůj život na útěku před Javertem, oddaným a počestným policejním inspektorem, který ho neúnavně pronásleduje.

Mackintosh i Hooper požadovali, aby se všichni herci zúčastnili konkurzu. Hugh Jackman se sešel s režisérem asi 9 měsíců před začátkem natáčení. Jackman jako velký fanoušek celé show viděl Bídníky třikrát a píseň „Stars” zpíval na jednom ze svých prvních konkurzů po absolvování školy.

Jackmanova role vyžaduje od svého představitele i fyzické změny: Valjean se v průběhu několika let stává odsouzeným trestancem, vyvrhelem i starostou. Proto se nejdříve točily scény Valjeana jako odsouzence. Poté dostal Jackman zákaz hubnout a nechal si narůst vlastní plnovous. „Bylo důležité říct, že ve vězení strávil 19 let,” poznamenává Jackman. „Proto jsem skoro nejedl, ale Valjean byl také výjimečný svou silou, tak jsem trávil každý den 3 hodiny v posilovně.” Aby dodal své postavě větší autenticitu, rozhodl se Jackman, že 36 hodin před natáčením úvodních záběrů filmu nebude nic pít. Propadlé tváře a celkově vyzáblý dojem mu propůjčily dokonalý vzhled odsouzence té doby.

Filmaři byli odhodlaní najít nejen svého Valjeana, ale také umělce, který by byl Jackmanovi dostatečně silným protihráčem v roli Javerta. Držitel Oscara Russell Crowe byl okamžitou volbou.

Na rozdíl od většiny hereckých kolegů Crowe show do té doby neviděl. Stejně jako Jackman ale neměl problém s účastí na konkurzu. Pro Crowa bylo klíčové zobrazit důvod, proč se Javert tak zarputile honí za Valjeanem celá desetiletí - a proč nakonec přinese právu a pořádku nejvyšší oběť.

Spojení Anne Hathaway s projektem začalo dlouho předtím, než začali filmaři uvažovat o jejím obsazení do role Fantine. Když bylo Hathaway 7 let, obsadil Mackintosh její matku do americké putovní muzikálové show Bídníci jako dělnici; několikrát také hrála Fantine. Hathaway tedy na této hudbě vyrůstala a milovala ji.

Hathaway brala svou roli stejně vážně jako Jackman. Ve scéně, kdy Fantine prodává své kadeře si nechala herečka ostříhat vlastní vlasy a už tak dost štíhlá Hathaway zhubla ještě 11 kg, aby ukázala fyzické i duševní strádání Fantine, které vedlo až k její smrti.

Zatímco řada muzikálů obsahuje slušný podíl dialogů, Bídníci jsou skoro celí zpívaní. To kladlo na herce i na štáb značné požadavky. „Já s myšlenkou na zpívání naživo souhlasím,” říká Hathaway. „Když máte takhle dramatický příběh, kde nejsou dialogy a kde je důležitý každý okamžik, pak to, že pořád jen zpíváte, je velký tlak, ale je to zároveň hodně spontánní. Je to risk, ale myslím, že zisk převyšuje potenciální ztráty.”

Filmaři měli jasnou představu o ztvárnění Cosette a Maria, a Amanda Seyfried a Eddie Redmayne tuto představu beze zbytku naplnili. „Svou Cosette jsem hledal dlouho a těžce,” říká Hooper. „Amanda má úžasný hlas, který ji odlišuje od všech ostatních.”

Eddie Redmayne je Hooperovým kolegou od doby, kdy ho Hooper režíroval v televizním seriálu Elisabeth I. Na konkurzu zpíval Mariovu labutí píseň „Empty Chairs and Empty Tables”.

Tragickou postavu Éponine hraje britská herečka Samantha Barks, pro kterou je tato role filmovým celovečerním debutem. Barks zářila jako Éponine v londýnské produkci Bídníků od června 2010 do června 2011 a právě ji si vybral Mackintosh jako Éponine na koncert k 25. výročí Bídníků v O2 aréně.

Rolí vulgárních hospodských (a profesionálních zlodějíčků) pana a paní Thénardierových se zhostili Sacha Baron Cohen a Helena Bonham-Carter. Hlavní role Bídníků jsou doplněny americkým hercem a vycházející hvězdou Broadwaye Aaronem Tveitem, který hraje vůdce studentské revoluce Enjolrase. Toho provází mladík Daniel Huttlestone jako Gavroche, Isabelle Allen (která účinkuje i v londýnské produkci) jako malá Cosette a Natalya Wallace jako malá Éponine.

S úžasnými herci na place a s vynikajícím štábem, který vzal za svou Hooperovu vizi a vrhá se do projektu s nadšením a vášní, je čas začít s natáčením ve studiích Pinewood a v historických lokalitách v Británii a ve Francii.

obrazek
Zpěv naživo: Hudba Bídníků

Hudební režisér Stephen Brooker, jeden z předních britských divadelních hudebních skladatelů, vedl Mackintoshův hudební tým a skládal hudbu pro řadu jeho show. Také Brooker byl zastáncem živého zpěvu herců.

Hooper na živý zpěv nahlíží takto: „Když se zpívá na playback, neumožňuje to hercům skutečně prožít přítomný okamžik, protože se musejí soustředit na tu správnou milisekundu, na kterou otevřeli pusu před mnoha měsíci. Když ale zpívají živě, mají možnost vytvářet iluzi, že jejich postava tu chvíli skutečně prožívá, a to má velmi silný vliv na sílu a reálnost jejich výkonu. V Bídnících je tolik emocí a já jsem chtěl, aby byly reálné, ne nahrané kdysi v nahrávacím studiu.”

Přestože záznam zvuku přímo na scéně znamenal pro zvukaře Simona Hayese ztíženou práci, od počátku Hooperovu vizi podporoval. „Když Tom poprvé přišel s touhle myšlenkou, instinktivně jsem věděl, že má pravdu. V celém filmu najdete asi 15 nebo 20 řádků dialogů. Nemyslím si, že by se divákům líbilo, dívat se celou dobu na to, jak herci jen otvírají pusu naprázdno.”

Hercům byli k dispozici hlasoví poradci, s kterými se rozezpívávali, než šli na scénu. Na scéně dostali herci malá sluchátka, do kterých jim hrál přítomný klavírista živý doprovod. Hudebník sledoval hereckou akci na monitoru, takže mu herci svými pohyby diktovali přesnou dobu, kdy přijde melodie. Hlasy byly také zaznamenány bez klavírního doprovodu, což umožnilo v postprodukci pečlivě doplnit orchestry.

Hayes popisuje, jak složité to bylo: ““První den natáčení stál Hugh na hoře. Byli jsme dost vysoko, vzduch začínal řídnout a trvalo nám hodinu a půl, než jsme dostali nahoru potřebné vybavení. Okamžitě jsem při živém natáčení zjistil, že jak si Hugh vykračuje po horách, je slyšet, že nemůže popadnout dech. Hugh má dobrou fyzičku, ale bylo jasně slyšet, že zápasí s nedostatkem kyslíku, a to se samozřejmě odráželo na jeho hlase. Zpíval nádherně, ale byl to zpěv během přechodu hor. Byl to výjimečný výkon. Najednou jsem pochopil Tomovu vizi a to, jakou moc to skutečně má. Bylo tam spojení člověčiny s tím druhem zpěvu, který nenajdete, pokud se pouze hýbou rty na playback.”

Přestože Barks má bohaté zkušenosti s účinkování na jevišti, zpívání naživo ve filmu se trochu obávala: „Když jsem zpívala „On My Own”, zpívala jsem tu píseň od začátku do konce, pořád dokola, znovu a znovu, asi patnáctkrát. To pro mě byla nová zkušenost. V divadle jsem ji zazpívala jednou za večer, 8 vystoupení týdně. Během natáčení jsem ale zpívala každý den, celý den - a to je něco úplně jiného.”

obrazek
Kouzelný realismus: Výprava

Zaostřeno na Francii

Po několika týdnech konkurzů, zkoušení kostýmů a kamerových zkoušek nastalo 12 týdnů natáčení Bídníků s malou skupinou v Gourdon na jihu Francie. V této lokalitě našel Hooper spolu s výtvarnicí Eve Stewart jedinečnou hornatou krajinu, na které se točila Valjeanova cesta za svobodou.

Stewart čerpala inspiraci jak z knihy, tak z divadelního zpracování Bídníků, aby mohla naplnit vizi, kterou sdílela s Hooperem. „Bylo důležité vzdát hold muzikálu, který jsme chtěli udělat, a toho jsme se rozhodli docílit prostřednictvím určité divadelnosti scén, barvami a strukturou,” říká Stewart, „zároveň jsme ale cítili, že stejně důležité je, aby ta realita byla uvěřitelná.”

Život v docích

Když se produkce vrátila z Francie zpět do Anglie, rozjelo se natáčení na plné obrátky. Následující lokace poskytly hercům i štábu možnost pobýt na historických místech v Británii, stejně jako příležitost zfilmovat nadčasový příběh ve skutečně inspirativních kulisách.

Historické doky v Portsmouthu na jihu Anglie, světově proslulá turistická destinace a stále fungující námořní základna, poskytly Hooperovi téměř biblické pozadí, které potřeboval pro úvodní scénu filmu. Poprvé se zde setkáme s Valjeanem, jak spolu s dalšími trestanci táhne obrovskou loď k opravě. Brzy poté dá Javert Valjeanovi jeho drahocenný lístek na svobodu.

Scéna, pro kterou byl použit suchý dok, ve kterém se běžně opravují lodě, a který štáb paradoxně naplnil vodou, aby to vypadalo, jako kdyby odsouzenci táhli otlučenou loď z vody, představovala jeden z největších logistických problémů celého filmu.

Filmový štáb se poté přemístil do Chathamu, jiných historických - a stále funkčních doků - a do muzea v Kentu v jihovýchodní Anglii. Toto okouzlující místo umožnilo produkci natočit několik velkých scén, které byly připravovány déle než měsíc před začátkem natáčení. Patřila mezi ně scéna z továrny, kde pracovala Fantine. Továrna vznikla v Tarring Yarn House, který byl postaven v letech 1786 až 1791 a který byl historicky užíván pro máčení tavených vláken odolných proti trouchnivění. Podle Stewart byl tento prostor perfektní co se týká rozlohy, barevné škály i struktury.

Další na řadě bylo natáčení v nemocnici, kde se točila scéna Fantininy smrti a konflikt mezi Valjeanem a Javertem. Scény byly točeny v podkroví továrny, v prostoru asi 4 patra vysokém a asi 530 metrů dlouhém. Bylo to poprvé, kdy bylo vydáno povolení natáčet v této famózní historické budově, jediné svého druhu na světě. Štáb musel být velmi opatrný. Staré trámy - z nichž některé se datují zpátky do 15. století - do sebe absorbují výpary, které vznikají při výrobě lan. To z prostředí dělalo virtuální soudek prachu. Bylo přísně zakázáno použít otevřený oheň a SFX kouře, takže štáb musel vyvinout jiné metody, kterými bylo možné vytvořit šlehající plameny a kouř.

Chatham také posloužil pro natáčení ulic Montreuil-sur-Mer a jeho ulic červených luceren, které Stewart se svým týmem umně zakomponovala do nádherné scény s pouličními ženami, která byla vybudována v pinewoodských studiích. K vybudování tohoto místa, vizuální a fyzické metafory Fantinina pádu na dno, bylo zapotřebí dovedností štukatérů, tesařů, sochařů a dalších profesí.

obrazek
Bastilský slon

Štáb se přesunul do Old Royal Naval College v Greenwichi, významného místa v jihovýchodním Londýně. Sem Stewart umístila bastilského slona, pařížský monument vymyšlený Napoleonem, který učinil Victor Hugo nesmrtelným jako Gavrocheův úkryt na Náměstí Bastilly. Socha byla výrazným bodem při scéně Lamarqueova pohřebního průvodu, při začátku studentského povstání i při závěrečné scéně filmu. V Pinewoodu trvalo vytvoření 12,2 metrů vysokého slona z polystyrenu asi měsíc. Slon také tvořil v závěru filmu část pozadí velké barikády, dalšího obra postaveného pro tým výtvarníků. Mackintosh se do slona tak zamiloval, že ho na konci natáčení nenechal zničit, ale odvezl si ho na svůj pozemek v západní Anglii.

Protože finále zobrazuje úspěšnou Velkou francouzskou revoluci z roku 1848, kdy už rebelové mistrně ovládli umění stavby barikád, bylo Stewart i Hooperovi jasné, že potřebují co největší scénu. Nashromáždili stovky kusů starého vyřazeného nábytku - dveře, lavice, stoly a židle - a potom měl tým Stewart a Robinsona pouhé dva týdny na samotnou stavbu barikády na přívěsu kamionu, který pak barikádu převezl do Greenwiche těsně před samotným natáčením. Vzhledem k velikosti neobvyklého nákladu bylo potřeba k převozu barikády - stejně jako v případě slona - získat speciální povolení. Když byl slon umístěn na barikádu, byla celá stavba více než 30,5 m široká a 12 m vysoká.

Pařížské ulice roku 1832

Po dalším natáčení v Chathamu a krátké návštěvě Winchesteru, kde se v prostředí nádherné a nenápadné kaple Winchester College natáčela Valjeanova smrt - ve Winchesteru se také točilo Javertovo pronásledování Valjeana a malé Cosette ulicemi Paříže - se štáb vrátil do Pinewood, kde začalo mohutné natáčení v nově vybudovaném ateliéru Richarda Attenborougha. Tady výtvarnice plně využila nejvyšší scénu pinewoodských studií, která měří 15,25 m. Tento prostor potřebovala, aby vybudovala Paříž roku 1832.

Během necelých 10 týdnů - díky úsilí zhruba 200 tesařů, sochařů a malířů - bylo vystavěno asi 12,20 - 13,70 metrů pařížských ulic z oku 1832. Většina dnes nám známé Paříže v čase, kdy se příběh odehrává, ještě neexistovala a zachovalo se jen málo středověkých budov, připomínající ty, které fotografoval Marville.

Podle Stewart bylo největším problémem přimět tesaře, aby stavěli křivě. „Doslova jsem jim musela trhat pravítko z rukou, protože se nedokázali smířit s tím, že by postavili okno divoce nakloněné doprava,” směje se Stewart. Pro Hoopera a Stewart bylo velmi důležité, aby zejména Café Musain, kde se scházejí revolučně naladění studenti a kde Marius zpívá „Empty Chairs and Empty Tables”, vypadalo vratce a křehce, aby zdůraznilo podstatu jejich zakrslé revoluce.

Hooper vysvětluje: „Toto je místo, kde studenti plánují svou revoluci, kde staví barikádu a kde většina z nich zemře. Líbila se mi myšlenka vytvořit prostřednictvím jejich domova symbol jejich křehkosti. Ty budovy v sobě mají nejistotu, a to mi dalo možnost fyzicky ukázat zranitelnost jejich velkého snu, což pro mě bylo velmi důležitá.”

Jeden z nejdivočejších a nejneočekávanějších momentů během natáčení nastal, když studenti vedení Redmaynem a Tveitem stavěli barikádu. Hooper vysvětluje: „Plánovali jsme, že část barikády bude postavena přímo před kamerou a potom Eve se svým týmem dokončí práci, kterou připravila na sousední scéně. Ale v den natáčení a ve chvíli divoké uvolněnosti jsem nechal kamery běžet, a studenti a všichni kolem rvali veškerý nábytek, všechny dveře, vývěsní cedule - prostě vše, co jim přišlo pod ruku a v reálném čase postavili celou barikádu. To byla přesně ta energie a revoluční duch, který jsem chtěl zachytit.”

Redmayne souhlasí s tím, že živý zpěv uvnitř a na barikádě nebyl jedinou reálnou událostí, která tam v tom čase proběhla: „Bylo tam 40 studentů a 50 komparzistů a Tom křikl: ‘Postavte barikádu. Akce!,’ a nastal 10minutový naprostý masakr. Házeli jsme nábytek, piána i bedny. Věci doslova padaly z nebe a my jsme byli úplně vyděšení. Všechny reakce, které tam uvidíte, jsou skutečné.”

Na několik posledních týdnů natáčení štáb přesídlil zpět do pinewoodských studií, kde byla část ateliérů Richarda Attenborougha přetvořena na Montfermeil, krčmu, kde Valjean vysvobodí Cosette z jejího utrápeného života u Thénardierových a kde se natočilo populární číslo „Master of the House” s Bonham Carter a Baronem Cohenem. Javertův sebevražedný skok do Seiny byl natočen u nádherného jezu na řece Avon v centru města Bath.

obrazek
Mezinárodní úsilí: Filmové kostýmy

Když Hooper a kostýmní výtvarník Bídníků Paco Delgado začali s přenosem postav z jeviště na plátno, bylo pro ně důležité ukázat oblečení, ne kostýmy. Delgado musel vzít v úvahu všechny druhy oblečení, které oblékaly různé společenské vrstvy během 33 let, během kterých se příběh odehrává. Říká k tomu: „Potřebovali jsme pokrýt vše. Oblékli jsme odsouzence, prostitutky i jeptišky. Bohaté i chudé.”

K oblečení hlavní postavy Delgrado říká: „Jean Valjean začíná ve velmi špatné situaci. Na začátku je to trestanec s téměř nulovými vyhlídkami a je drsný ve všech směrech - má hrubé oblečení i hrubé vousy. Ve svém oblečení je mrtev. Potom se pomalu, krůček po krůčku, stává kultivovanějším a společností přijímanějším, a z hrubých látek přecházíme na jemnější materiály.”

Zatímco ostatní kněžky lásky oblékají průsvitné kostýmy, Fantine prošla proměnou, která je stejně drastická jako Valjeanova. Když se s ní poprvé potkáváme v továrně, je oblečená do jednoduchého mušelínu a vypadá tak úhledně a spořádaně, jak by měla žena v jejím postavení vypadat. Jak se ale její možnosti zužují, začíná i Fantine vypadat špinavěji a zuboženěji. Aby už tak štíhlá Fantine vypadala ještě hubeněji, použil Delgado přiléhavé látky a boky jejího kostýmu ztmavil. Tím dosáhl vzhledu mladé ženy, která se ztrácí před očima.

Když se poprvé setkáme s malou Cosette, je to otrhaná holčička, která pracuje jako služebná v krčmě Thénardierových. Jejich dcera Éponine je naproti tomu hýčkanou panenkou. O deset let později je tomu naopak. Co se týká jejich rodičů, Delgado o nich tvrdí, že „Thénardierovi jsou barvou filmu”. Vždy skrytě v ústraní byl tento pár podvodníčků chameleony celé éry.

Kostyméři museli vypracovat asi 2 200 kostýmů pro komparzisty a použili přitom francouzský, španělský, italský a anglický styl. Bohužel bylo nezbytné jejich práci poničit. Aby oblečení vypadalo jako skutečné oblečení žebráků a hladovějící chudiny, kostyméři vytvořené kostýmy doslova rozervali, rozřezali a rozcupovali (dokonce popálili). Pečlivý pozorovatel ale uvidí, že se kostýmy v celém filmu objevují v barvách francouzské vlajky. Ať už se jedná o červenou na Enjolrasově saku na barikádě, modrou na Fantininých šatech v továrně nebo bílou na Cosettiných svatebních šatech a Valjeanově oblečení, v kterém zemřel, vše bylo úmyslné. Vive la France.

Podobné filmy

Jorinda a Joringel
(Jorinde und Joringel) I když se Jorinda a Joringel milovali, museli poznat, že lásku je t...
dnes 08.30
NAHRAT
ZDARMA
Nova
E.T. Mimozemšťan
(E.T.: The Extra-Terrestrial) Malý mimozemšťánek se po přistání na Zemi ztratil a nemůže s...
dnes 08.35
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Vánoční koleda
(A Christmas Carol) Kdo by neměl rád kouzlo Vánoc? Zdá se, že jedna osoba na světě se najd...
dnes 13.15
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Sobota 14. 12. 2019 Svátek má Lýdie
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz