Carola se svým přítelem Stefanem strávila příjemnou dovolenou v Keni. Ke konci pobytu se však setkávají s bojovníkem z kmene Samburu Lemalianem, jehož vzezřením je Carola ihned okouzlena. Když Lemalian pomůže naivním turistům z nepříjemné situace, Carola mu chce vyjádřit poděkování alespoň pozváním na skleničku. Věnuje mu však příliš velkou pozornost a Stefan reaguje žárlivým výstupem - představoval si, že poslední večer dovolené s ní stráví o samotě, ale nyní cítí, že ji ztrácí. Carola tančí s Lemalianem, ale stihne odejít dřív, než Stefan udělá v klubu scénu.

Následující ráno mají oba odletět zpět do Švýcarska. Carola však nedokáže překonat své city, proto se spontánně rozhodne zůstat v Keni a pustit se do hledání Lemaliana. Stefan je jejím rozhodnutím hluboce raněn a obviní Carolu z toho, že jí jde pouze o sex.

Lemalian už ale v Mombase není. Carola se od kamaráda Toma dozví, že se vrátil do své rodné vesnice Barsaloi, ležící na vzdáleném místě uprostřed keňské divočiny. Zde Lemalian žije se svým kmenem. Není to místo pro bílou ženu. Tom nicméně Carole poradí, jak se může do vesnice dostat. Po dlouhé cestě autobusem po hrbolatých cestách se Carola dostane do Maralalu, kde na Tomovu radu vyhledá Elisabeth - Němku, která zde žije se svým keňským manželem. Ženy se stanou kamarádkami a Elisabeth, která už je životem v Keni poznamenána, vybaví mladou Švýcarku několika důležitými svědectvími o těžkém životě žen v této zemi. Maralal je nicméně místem, kde její hledání končí. Nyní musí čekat. Pokud ji Lemalian chce, přijde si pro ni sám.

Čekání na Lemaliana trvá deset dní. Jejich první setkání však není tím, v co Carola doufala: nejde o žádné něžnosti, žádnou romantiku, pouze o rychlý sex, jehož jediným účelem je uspokojit muže. I přes toto zklamání Carola následuje Lemaliana do divočiny.

Výprava do Barsaloi zabere celý den a do malé primitivní vesnice Carola dorazí na pokraji sil. Zde se spolu s Lemalianem ubytuje v chatrči, kterou sdílejí s Lemalianovou matkou, jenž Carolu velmi přátelsky přivítá, a jeho osmiletou neteří Sagunou. Život v buši je velmi tvrdý a od Otce Bernarda, který zdejší misii vede, nemůže Carole očekávat žádnou pomoc - zkorumpovaný italský byrokrat, který od vesničanů vyžaduje platby, očekává úplatek i za sebemenší službu. Carole udělí povolení k pobytu pouze v případě, že se za Lemaliana provdá. A i k tomu, aby si zajistili potřebné dokumenty, musí Carola s Lemalianem odcestovat do Nairobi. Zde mají konečně trochu času jeden na druhého. U lidí z kmene Samburu není zvykem se během sexu líbat nebo mazlit, proto se Carola snaží Lemalianovi ukázat, jak chápe lásku ona a opatrně jej uvede do úplně nového světa smyslnosti.

Jejich společné štěstí však nemá dlouhé trvání, protože Carola onemocní malárií. Lemalian o ni s láskou pečuje a hned po jejím vyléčení společně seženou potřebné dokumenty. Carola si za peníze, které si nechala zaslat z Evropy, koupí ojeté terénní auto, aby jim zpáteční cesta do vesnice netrvala tak dlouho. V jejím průběhu svezou dvě stopující ženy, které si z Lemaliana dělají legraci, že nechal řídit svou ženu.

Lemalian Carolu požádá, zda by nemohl řídit, avšak vzhledem k tomu, že se to nikdy neučil, ihned nabourá do stromu. Carola vybuchne a začne na něj křičet, čímž hluboce zraní jeho hrdost. Carola se vrací do Švýcarska, aby se pokusila urovnat vztahy se znesvářenými příbuznými. Jejím rozhodnutím prodat svůj butik a vrátit se do Afriky jsou však její matka a bratr ještě více konsternováni.

V Barsaloi se zatím všichni připravují na svatbu, která se má uskutečnit o následujícím úplňku. Podle místních zvyků má být uspořádána velká hostina. Carola, která si ze svého obchodu přivezla bílé svatební šaty, vypadá krásně, ale působí také dojmem osamělé cizinky. Mezi svatebními hosty je i Otec Bernardo, který se pomalu zbavuje své rezervovanosti a získává k Carole respekt.

Lemalianova matka si ještě dříve než samotná Carola všimne, že je její snacha těhotná. Každodenní život je nicméně extrémně náročný a zdejší strava sestává pouze z kozího masa a čaje s cukrem, proto se Carola rozhodne pro zlepšení své životosprávy otevřít vlastní obchod. Krámek má velký úspěch a od rána až do noci se v něm netrhnou dveře. Život s Lemalianem je však pro Carolu stále náročnější. Cítí se svou úspěšnou ženou ponížen a také žárlí na její mužské zákazníky. Carola má v plánu porodit dítě za asistence místních žen, ale ani to se neobejde bez komplikací - když jí porodní báby dají vlastní medicínu, Carola si myslí, že chtějí její dítě otrávit. Na poslední chvíli jí pomohou Létající doktoři, kteří ji odvezou do nemocnice ve Wambě. Tam Carola porodí zdravou holčičku Sarai.

Zpátky v Barsaloi však Lemalianova žárlivost mění její život v hotové peklo. Situace se vyhrotí v okamžiku, kdy Carolu obviní z toho, že má poměr s knězem a prohlásí, že Sarai není jeho dítě. Stále více propadá alkoholu a během jedné hádky Carolu udeří. Když Carola ránu opětuje, zabrání nejhoršímu jen ostatní vesničané. Lemalian si ustřihne své dlouhé vlasy a na čas odloží svůj tradiční kmenový kroj. Carola ví, že už nadále není schopna udržet nad situací kontrolu a uvědomí si, že ve stávající situaci nemá život její nyní již dvouleté dcery ani jí samotné žádnou budoucnost. Ostatním lidem z vesnice proto řekne, že chce dítě ukázat své matce ve Švýcarsku a slibuje, že se vrátí. Aby však mohla opustit zemi i se Sarai, potřebuje písemné svolení od jejího otce. Čeká ji poslední, nervydrásající zkouška ...

Nina Hossová (rozhovor)
Dokážete se do příběhu Corinne Hofmann vcítit? Jak jste k této roli přistupovala?
Do té situace, kdy se zamilujete tak náhle a tak bláznivě, že jste ochotni změnit celý svůj život, se dokážu vcítit velice dobře. Možná bych nešla do takového extrému jako Carola, ale v zásadě to chápu. Snažila jsem se k ní najít svou vlastní cestu. Od ostatních projektů se to liší v tom, že tentokrát šlo o skutečný příběh skutečného člověka. Mým cílem nebylo kopírovat nebo imitovat Corinne Hofmann, ale pochopit její charakter a motivace.

Jak byste svou postavu charakterizovala?
Žena, kterou hraju, má v sobě jistou dávku nevinnosti, hodně zvědavosti a velkou sílu. Přihodí se jí něco, co nedokáže ovlivnit: zamiluje se do muže, který ji neskutečně přitahuje. Musí být s ním, jinak nebude moct dál normálně žít. Místy se chová poněkud naivně, ale jindy se projevuje zase její obrovská vůle a přímost, která někdy téměř hraničí s ignorancí. Je pozoruhodné, jak se jí daří vypořádat se s každodenním životem v tak šíleném horku a neznámém prostředí.

Jaké bylo natáčení?
Pobývat každý den od pěti ráno do sedmi večer v tom horkém, prašném a větrném prostředí bylo extrémně náročné. Ale totéž museli absolvovat i všichni ostatní! Když jsme si našli chvilku na to, abychom se rozhlédli okolo, budila v nás okolní krajina němý úžas. Spali jsme ve stanech, sprchovali jsme se pod širým nebem - bylo to celé velmi dobrodružné a fantastické, navzdory všem obtížím. V té době jsem nicméně stále měla závazky v německých divadlech, takže jsem čas od času musela vlézt do Cessny, přeletět z divočiny do Berlína a tam si stoupnout na divadelní pódium. Je to absurdní, ale jinak to nešlo.

Jacky Ido (rozhovor)
Co pro vás role Lemaliana znamená?
Je pro mě velmi, velmi důležitá. Důležitý pro mě byl i příchod do Afriky. Nějakou dobu to trvalo, ale zdejší lidé mě nakonec vzali mezi sebe, a o to jediné mi šlo. Žiju v Paříži a mám francouzské občanství. A právě zde jsem začal s výzkumem kmene Samburu a Masajů, o kterých jsem dosud nic nevěděl.

Chápal jste podstatu své role hned po prvním přečtení scénáře?
Abych řekl pravdu, můj první dojem byl, že je to šílené. Později jsem si nicméně uvědomil, jak je ta postava silná, což mě hodně motivovalo. Člověk velmi zřídka narazí na roli Afričana, která je tak odlišná, s tolika různými stránkami a úrovněmi. To mi velmi vyhovuje, protože mám africké kořeny.

Jak jste se na film připravoval?
Strávil jsem s kmenem Samburu poměrně dlouhou dobu. Měl jsem k dispozici učitele jejich jazyka a snažil jsem se pochytit také různé zvyky a způsob života. Velmi o sebe pečují - muži denně věnují dvě nebo tři hodiny tomu, aby se hodili do gala. Jsou na svůj zevnějšek velice hrdí.

Hermine Huntgeburthová (rozhovor)
Co jste před začátkem práce na Bílé Masajce věděla o Africe a kmeni Samburu?
Tento region i samotný kmen jsem až do té doby znala pouze z knih a vlastního bádání. Jakmile jsme se tam ale dostali, začala jsem jimi být ihned fascinována. Jsou to lidé s velkým smyslem pro humor i velkým srdcem. Jsou to také talentovaní herci a nám se dostalo vřelého uvítání. Myslím si, že Corinne Hofmann byla těmi lidmi a samotnou Afrikou unesena velmi podobně jako my. Právě to jí pomohlo překonat tu obrovskou nouzi, které musela čelit. Vezměte si třeba tu stravu: lidé z kmene Samburu se živí mlékem smíchaným s krví, kozím masem a oslazeným čajem. Taková strava je pro nás, obyčejné Evropany, poměrně nepředstavitelná. Obrovské jsou také kulturní rozdíly - například sexualita je tam vnímána natolik odlišně, že musí dříve nebo později dojít k nějakému konfliktu. Koncepty jako „láska v manželství“ zde jednoduše neexistují.

Jak jste se připravovali na natáčení?
Několikrát jsem navštívila Keňu. Těsně před natáčením jsem se pokusila vžít se co nejvíce do každodenního života kmene. Cítila jsem, že je pro mě velmi důležité pochopit v co možná největší míře jejich tradice, životní styl, mýty a sociální vztahy. Zajímali mě především válečníci. Chtěla jsem dokázat pochopit, proč se může někdo jako Lemalian chovat pouze takovým způsobem, jakým se chová. V knize často zůstává tajemný a vzdálený.

Zdá se, že najít představitele titulní mužské role nebylo jednoduché ...
Strávili jsme jeho hledáním spoustu času. Jacky byl posledním adeptem v dlouhém castingu. Přemýšleli jsme o tom, že by roli hrál přímo někdo z kmene, ale to by bylo příliš náročné - potřebovali jsme, aby herec tu situaci dokázal vnímat stejně jako my ostatní. Jako Evropan s africkými kořeny byl Jacky ideální. V Keni žil po dlouhou dobu už před tímto filmem a podařilo se mu proniknout do tamější kultury. Je to velmi pozitivní a sympatický hrdina ... velký, pohledný a hlavně to není Američan, což bylo velmi důležité. Rozdíl mezi Afričany a Evropany není tak velký jako mezi Afričany a Američany.

Nina Hossová
Narodila se ve Stuttgartu a již ve svých sedmi letech začala vystupovat v rádiových hrách. Ve čtrnácti se poprvé postavila na pódium ve hře pro dva herce Ich lieb dich, ich lieb dich nicht v divadle Theater im Westen. Své herecké schopnosti pak v letech 1995 - 1998 pilovala na berlínské Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch.
Průlom v kariéře přišel v roce 1995, kdy se objevila v titulní roli remaku A Girl Called Rosemarie pod režijní taktovkou Bernda Eichingera. Televizní debut jí přinesl ocenění Golden Camera, German Video Prize a Golden Lion. Jejím filmovým debutem se ještě v témže roce stal snímek Josepha Vilsmaiera And Nobody Weeps for Me.

Jacky Ido
Narodil se v Burkina Faso a momentálně pobývá a pracuje v Paříži. Po začátcích v divadlech Déclic Théâtre a Xavier Marcheschi dostal možnost předvést svůj talent v několika televizních filmech. V roce 2004 hrál v pilotním filmu k seriálu Intrigues au Palais a v seriálu Laverie de famille. Role Lemaliana ve filmu Bílá Masajka je jeho první celovečerní rolí. Ido je členem divadelní společnosti a věnuje se také hiphopové a rapové produkci. Na několika krátkých filmech se podílel také jako režisér a jeho snímek Descente se stal soutěžním filmem na 19. ročníku festivalu Fespaco 2005 v Burkina Faso.

Hermine Huntgeburthová
Narodila se v Padebornu a v roce 1977 začala docházet na hamburgské Hochschule für bildende Künste, kde vystudovala film. O šest let později získala stipendium a začala studovat další filmovou školu, tentokrát v Sydney. Během zdejších studií vyvíjela scénáře, podílela se na divadelní režii a pracovala na filmových produkcích jako kameramanka a technička. Po zrežírování tří krátkých filmů natočila v roce 1991 svůj celovečerní debut Im Kreis der Lieben s Barbarou Auer. Snímek získal celou řadu cen včetně German Film Award pro nejlepší mladého režiséra.