Tajomná história ožíva v rozprávaní bývalého dedinského učiteľa, ktorý bol priamym svedkom zvláštnych udalostí, ktoré sa odohrali niekoľko mesiacov pred vypuknutím prvej svetovej vojny na jednej severonemeckej dedine. Všetko sa začalo jedného letného dňa. Jediný doktor v krajine bol zranený pri páde z koňa. Nasledoval barónov syn, ktorého našli zbitého pred dverami zámku. Čudné a zdanlivo neopodstatnené násilné činy narastajú a s nimi aj napätie na dedine, kde si ľudia pomaly prestávajú veriť. Prísna výchova a pevná spoločenská hierarchia sa začínajú otriasať v základoch a na povrch vychádzajú tutlané konflikty medzi chudobnými a bohatými, zneužívanými slúžkami a ich pánmi, či deťmi a prísnymi rodičmi. Až keď už je neskoro, začne byť dedinčanom jasné, že násilie sa rodí priamo v ich strede.

Rakouský režisér Michael Haneke, jeden z nejvýraznějších autorských tvůrců současnosti, natočil zneklidňující snímek o německé vesnici v předvečer první světové války. Téma přechodu od starých pořádků k novým, proměně společenských struktur, či generační spory, jsou však aktuální i pro současnou společnost. Nedlouho před první světovou válkou dochází v jedné německé vesnici k podivným událostem, které si lidé nedovedou vysvětlit. Série násilných činů, jejichž obětí se stává doktor, baronův syn, ale také mentálně postižený chlapec, zůstávají neobjasněné. Baron, učitel, dokonce ani uznávaný pastor, který svůj přísný autoritářský systém uplatňuje na svých sedm dětí stejně jako na farníky, nedovedou vesničany uklidnit a zbavit je narůstajícího strachu.

Režisér Michael Haneke navozuje svým analytickým režijním způsobem, přesnými kompozicemi či scénami za zavřenými dveřmi klaustrofobní pocity tísně, strachu a ohrožení, které přetrvají ještě dlouho po odchodu z kina. Za svůj mimořádný snímek byl Michael Haneke oceněn Zlatou palmou na letošním festivalu v Cannes a čerstvě i Evropskou filmovou cenou pro nejlepší film, režii a scénář. Nyní je Bílá stuha delegována za Německo na očekávané oscarové klání.

Michael Haneke (rozhovor)
Proč jste si jako dějiště předvečera první světové války vybral právě německou vesnici?

Na tomto projektu jsem pracoval víc jak deset let. Mým hlavním cílem bylo sledovat skupinu dětí, kterým jsou hodnoty vštěpovány jako zcela nezpochybnitelné a postupně se jim stávají vlastními. Vyrůstáme-li ale obklopeni svrchovanými politickými nebo náboženskými pravidly a ideály, vede to k nelidskosti a terorismu. Uvažoval jsem také o titulu Pravá ruka boží, kvůli dopisu, v němž děti proklamují své právo potrestat každého, kdo nejde s nimi. Tento film není jen o fašismu. Bylo by zjednodušující jej tak vnímat jen proto, že se odehrává v předválečném Německu. Popisuje přesný model univerzálního problému překroucených idejí.

Proč jste se rozhodl pro černobílý obraz?

Všechny ty dobře známé obrázky z konce devatenáctého a počátku dvacátého století jsou černobílé díky médiím, která tehdy existovala (fotografie, noviny). A to i navzdory dobové malbě. Rád jsem skočil po příležitosti natáčet v černobílé. Umožnilo mi to také, společně s vypravěčem, vyvolat odstup.

Ve vaší tvorbě se vrací téma násilí a viny, z jakého důvodu?

Řeším tyto otázky v každém svém filmu. V naší společnosti je téma násilí nevyhnutelné. Vyrůstal jsem v židovsko-křesťanském prostředí, kde je zase stále přítomným tématem vina. Nemusíte být zlým člověkem, abyste byl vinen - je to součástí každodenního života.

V Bílé stuze je velké množství postav, jak jste vybíral herce, a jakým způsobem jste je všechny režíroval?

Nejprve jsem si dlouho prohlížel různé fotografie z té doby. Během dalších šesti měsíců jsme na castingzích viděli přes sedm tisíc dětí. Nejtěžší bylo vybírat spíš podle vzhledu, než-li talentu. Když došlo na výběr dospělých herců, vybíral jsem z těch, s nimiž jsem už natáčel, nebo je dobře znal. Pak už jsem jen korigoval, když něco neznělo dobře. Máte-li dobrý casting, postavy v jednotlivých situacích už fungují dobře samy.

Zápletka vyvolává více otázek než odpovědí.

Není co vysvětlovat. Mým pravidlem vždy bylo otázky pokládat na základě jasných situací a vyprávět příběh, v němž budou diváci hledat odpovědi sami. Opačný přístup je podle mého kontraproduktivní a diváci v něm přestávají být režisérovi partnery. Tomuto věnuji hodně úsilí. Věřím, že umění by mělo klást otázky a nikoli nabízet odpovědi.