Špionážních filmů o zvláštních agentech by se jeden nedopočítal. Vděčné to téma přitahuje svou přirozeně dobrodružnou povahou takového „povolání“, ke kterému máme všichni převelice daleko. Důsledek takové přemíry nabídky je pak evidentní - aby se spolutvůrci v nečem od ostatních filmů odlišili a vynikli, musí buď přijít s nějakým novým prvkem, nebo dohnat nějakou složku do extrému.  
 
V Bournově mýtu se povedlo oboje, nejsem si však jist, zda ku prospěchu. Myšlenka, že hlavní klaďas Matt Damon (v šiknoucí roli agenta Jasona Bourna) si není vůbec jist svou minulostí, snaží si oživit paměť a stále před někým z dřívějška prchá, sice není úplně jedinečná, ale je to rozhodně zajímavé zpestření tématu. Potud film stále ještě vyznívá slibně.  
 
Vlastní děj je pak už trochu tradičnější - Bourne přijde o družku Marii, čímž získá morální mandát jít za svou věcí přes mrtvoly, rozpomíná se na své činy a zjišťuje, kdo že to po něm vlastně jde a jaký je motiv protivníků. Přitom se průběžně mění exotické lokace od chudé Indie, po šedivou Moskevskou zimu, kam se Jason vlastně vypravil jen proto, aby tam mladičké dívce řekl „Sorry, že jsem před lety zabil tvé rodiče“. Závěr je zkrátka takový, jaký bývá při očekávaném pokračování, kterého se nepochybně skrze komerční úspěch této „dvojky“ dočkáme.  
 
Co se týče ztvárnění filmu, kameraman vsadil vše na kameru v pohybu.  
Nejde o prostou absenci stativů a Steadicamu, obraz se totiž neustále chvěje a poskakuje (při klidnějších scénách), až třese a lítá ze strany na stranu (při akčnějších pasážích). Tato technika zjevně nemá jen podtrhovat pár rychlejších scén, ale přímo tvoří vlastní vizuální styl Olivera Wooda. Někdo jej vychválí, jiný překousne a já se přiznám, že jsem jej musel přetrpět.  
 
A vidím ještě jeden šrám v mozaice filmu - absence humoru. Zkrátka další film, který se má brát smrtelně vážně. Pak mi nezbývá, než si pomoct sám a zasmát se upřímně třeba velkému českému nápisu TATRA MOTOKOV na budově u nádraží v Moskvě.