Tobey Maguire (Spider-man, Pravidla moštárny), Jake Gyllenhaal (Zkrocená hora, Donnie Darko) a Natalie Portman (V jako Vendeta, Leon). Tři velmi dobří herci se dali dohromady s režisérem Jimem Sheridanem (Ve jménu otce) a natočili dramatický příběh o válce v Afghánistánu a rozporu mezi bratry.  
 
Sam Cahill je šťastný muž. Má krásnou ženu Grace, dvě dcery a (bohužel) úspěšnou kariéru mariňáka. A taky mladšího bratra Tommyho v base. Ten je tak trochu černá ovce rodiny. Sam je vyslán do Afghánistánu a Tommy je propuštěn z vězení. Sam je na jedné misi zavražděn, koná se pohřeb. A jak už to tak bývá, jeho žena a jeho bratr k sobě přes hrbolatý začátek vytvoří silné pouto. Ale co když Sam není mrtvý? A co když se vrátí? Bude pak všechno jako dřív?  
 
To, co film táhne dopředu nadzvukovou rychlostí, jsou výkony herců. O kvalitách všech třech se nedá spekulovat. Tobeymu je už převlek pavoučího muže trochu těsný a tak je jenom dobře, že se převlékl do vojenského. Role mu sedla. Točit drama mu očividně nedělá žádný problém. Stejně tak jeho filmovému bratrovi Gyllenhaalovi. Ten už nám své dramatické umění dokázal a i tak dokáže pořád překvapit. A Portman se nenechá zahanbit.  
 
Dalším tahákem jak hrom je hudba. Vyzdvižená nahoru hlavně písničkou Winter od U2. Žádný div, že byla nominována na Zlaté Glóby. Táhne se celým filmem, do kterého se perfektně hodí, a málokdo se ubrání pobrukování. A je to určitě z velké části hudba, která diváka často táhne k slzám.  
 
Tím se dostáváme k tomu, že příběh je pořádná citová pecka! S lidskými emocemi to hází sem a tam a nenechá je chvilku v klidu. Záběry z klidného domova prokládané záběry z války, následné přenesení války do klidného domova. To s člověkem něco udělá, přinejmenším bude z kina odcházet s pocitem lítosti a se smutkem vepsaným ve tváři.  
 
Nedá se taky zapřít, že celý příběh je lidsky obyčejný. Plyne rychle a přitom nenásilně, prostě jako v životě. Obyčejný začátek, nepříliš velké dějové zvraty a neutrální konec přenáší film do sféry uvěřitelnosti. Zkrátka se nenajde moc lidí, kteří by film nazvali nereálnou hloupostí.  
 
A k lidskosti patří i scénář. Nic vyumělkovaného, nic nóbl. Nic vyčnívajícího. Nazvali bychom to asi prostou elegancí. Nehodí se, když drama z lidského života kypí zdobností a toho film využívá. A sem tam nějaké neslušné slovo k životu taky patří, co si budeme povídat.  
 
Film je remakem dánského filmu Bratři z roku 2004. Jako neznalec předlohy bohužel nemůžu filmy srovnávat, nicméně verze z roku 2009 se povedla.  
Ale na jazyku mi vyvstává otázka: Proč se remakují filmy staré pět let? Že by filmařům docházeli nápady?  
 
Nicméně, filmu to na kvalitě neubírá. Drama o dvou bratrech, kteří si tak trochu vymění role, je film vhodný por každého s alespoň mírnou zálibou v tomto žánru. Do kina s sebou pro každý případ kapesníček a náladu na citově náročný film.