Známý americký instrumentalista Ry Cooder napsal hudbu již ke dvěma filmům Wima Wenderse, ke snímkům ''Paříž, Texas'' a ''The End Of Violence''. Během práce na posledním zmíněném snímku hovořil Cooder často s Wendersem o své cestě na Kubu a o tamním nahrávání s několika kubánskými muzikanty. Po té co se deska objevila na trhu s názvem ''Buena Vista Social Club'' zaznamenala ihned obrovský celosvětový úspěch. Desky se prodalo několik miliónů a byla oceněna cenou Grammy. V roce 1998 se Cooder vydává opět na Kubu, aby zde nahrál solo album s Ibrahimem Ferrerem, a opět za účasti muzikantů, kteří se podíleli i na ''Buena Vista Social Club'', a kteří jsou známí na Kubě jako ''Super Abuelost'' či ''Super Granddads''. Wender jej tentokrát doprovází s malým filmovým štábem, aby zaznamenal práci muzikantů ve studiu a jejich životy na Kubě. Natáčení pokračovalo v Amsterdamu, kde ''Buena Vista Social Club'' měli dva koncerty a skončilo v New Yorku při jejich triumfálním úspěchu v legendární Carnegie Hall.

Ry Cooder
Začal svoji úspěšnou sólo kariéru na počátku 70ých let. Jeho prvním filmem, ke kterému složil hudbu byl "The Long Riders" v roce 1980, poté následovaly filmy jako je "Southern Comfort", The Border", "Street Of Fire", "Crossroads" a Wendersův "Paříž, Texas".
V roce 1992 Cooder spolupracuje s Walter Hillem na dramatu "Trespass", v roce 1993 opět společně s Hillem na filmu "Geronimo: An American Legend" a opět v roce 1996 na "Last Man Standing", s Bruce Willisem v hlavní roli. V roce 1997 jej oslovit Wim Wenders, aby složil hudbu k jeho snímku "End Of Violence".
K jeho posledním filmům patří "Primary Colors", režiséra Mike Nicholse, ve kterém hrají John Travolta a Emma Thompson.
Tim Robbins zaangažoval Coodera, aby společně s Eddie Vedderem, Nusrat Fatah Ali Khanem a Johnny Cashem produkoval hudbu ke snímku "Dead Man Walking".
Cooder byl vždy něco jako hudební cestovatel, který zasvětil převážnou část své hudební kariéry objevování rozličných poloh a aspektů hudby. Toto je asi nejvíce patrné na jeho albech počínaje "Paradise & Lunch" přes "Bob Till You Drop" až po "Borderline".
Deska jeho dětí s názvem "Pecos Bill", na které participoval i Robbin Williams, získala cenu Grammy za Nejlepší nahrávku pro děti v roce 1998.
V roce 1991 získává cenu Grammy za album "Meeting By The River", které nahrál společně s Vishwa Mohan Bhattem, virtuósním kytaristou pocházejícího z Radjastanu, nejsevernějšího státu Indie. V roce 1995 získává za svoji nahrávku "Talking Timbuktu" společně s malijským kytaristou Ali Farka Tourem svoji druhou cenu Grammy za Nejlepší album world music.
V roce 1997 získává Cooder jako člen Buena Vista Social Clubu cenu Grammy za Best Tropical Latin Performance.

Ibrahim Ferrer
Narodil se 20.února 1927 v San Luis, městě nedaleko Santiago de Cuba.
Jeho matka zemřela, když mu bylo 12 let a brzy byl nucen si vydělávat na své živobytí zpěvem na ulicích Santiaga. O rok později zakládá se svým bratrancem svoji první skupinu Jovenes del Son, se kterou hráli na soukromých party v Santiagu a okolí.
Zanedlouho si získali pozornost několika muzikantů ze Santiaga a Ibrahim byl přizván mezi úspěšné místní skupiny jako byly Conjunto Wilson, Conjunto Sorpresa a Maravilla Beltran.
Později zpíval s jedním z nejlepších orchestrů ze Santiaga de Cuby, s Orquesta Chepín-Chóven, skupinou, který byla ovlivněna jazzem a kterou vedl skladatel Electo Rosell . Rosell složil jeden z největších hitů Ferrera El platanal de Bartolo.
V roce 1953 začíná spolupracovat s Pacho Alonsem a jeho skupinou. V roce 1959 se skupina stěhuje definitivně ze Santiaga do Havany, kde se přejmenovali na Los Bucocos. (Jméno pochází z názvu druhu bubnu, který se používal při karnevalech v Santiagu.) Mezi jeho nejúspěšnější skladby patří Mí Quimbín a El Platanal de Bartolo, ale musel počkat až do roku 1996, kdy nahrál skladbu Dos Gardenias s Buena Vista Social Clubem, kterou ukázal jakým je skvělým zpěvákem bolera.
V roce 1999 vydal Ibrahim Ferrer svoje debutní album, které nahrál společně s Orquesta Ibrahim Ferrer, a které produkoval Ry Cooder, na které bude následovat turné po Evropě a Spojených státech.
"Každou chvíli se musím pořádně štípnout, jestli se mi to jenom nezdá" říká. "Je to sen, který se stal skutečností. Když jsem byl mladší, toužil jsem po tom abych mohl cestovat se svojí hudbou po celém světě. Stalo se tak akorát jednou, a to když jsem byl v roce 1962 v Evropě. Ale byla krize. Hrál jsem v Paříži a ve Východní Evropě s orchestrem Pacho Alonsan a zůstal jsem v Evropě. Musel jsem tam zůstat dokud se všechno zase neurovnalo a já mohl odjet domů. Potom se nic nestalo přes třicet pět let. Tohle všechno mi dává ale sílu žít. Žiju sen mého mládí v těle starého muže a chci natočit další úspěšné album!"