fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Fotky    

73% 25 hlasů
7.3 10 25
krimi / thriller, Slovensko/Ukrajina/Česká republika, , 108 min., od 15 let
The Line
Kinopremiéra v ČR 26.10.2017 s titulky, DVD od 6.12.2017 Bontonfilm

Film v kinech
kina  
PrahaLucerna 16:00


Režie:
Herci: , , , , , více...




Jsou hranice, které překročíš jen jednou.
Adam Krajňák je otcem rodiny a zároveň také hlavou pohraniční kriminální skupiny, která pašuje přes slovensko-ukrajinskou hranici cigarety. V tomto okruhu nejbližších zastává nenahraditelnou roli starajícího se důvěrníka, ale také zásadového a nekompromisního vůdce, jemuž v rozhodujících okamžicích nechybí sebevědomí a temperament. Klidný souběh obou prolínajících se světů se však se vzrůstající nervozitou, obklopující nejistou budoucnost s nově budovanou hranicí schengenského prostoru, začíná pomalu otřásat. A když pak jedna z pašeráckých dodávek ztroskotá, spustí se nezastavitelná lavina konsekvencí, během níž bude muset Krajňák zpochybnit své vlastní mezníky, které dosud nechtěl překročit.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Apropo: "viete koľko je v uliciach úplatných policajtov? Toľko koľko hasičov pyromanov, doktorov anjelov smrti, či farárov pedofilov. Nikto si v tejto spoločnosti nie je nič dlžný ...
Všechny komentáře k filmu 2+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Čára

obrazek
Léto 2007. Slovensko o pár měsíců vstoupí do Schengenského prostoru a práce na posilování slovensko-ukrajinské hranice jsou v plném proudu. Pro Adama Krajňáka, otce rozvětvené rodiny a hlavu organizovaného zločinu na východním pohraničí začínají rušné časy. Jeho nejstarší dcera Lucia se vdává za místního smolaře Ivora, ukrajinský partner Jona chce rozjet vlastní byznys a na hranici se objevuje nový druh zboží v podobě narkotik. Všudypřítomná nervozita z blížícího se "zavření hranice" a narůstající paranoia vyústí do nezdařeného transportu cigaret, následkem čehož se Krajňák stává dlužníkem obávaného ukrajinského bosse Krulla.

Příběhovou mozaiku dotvářejí Krajňáková matka a stínová královna rodinného podniku Anna, zkorumpovaný policejní kapitán Bernard a Assad, migrující z Afghánistánu a jeho strastiplná cesta do Evropy.

V momentě, kdy se všechny dějové linie protnou, přichází na hranici smrt. A tak se spouští kolotoč napínavých, absurdních a tragických událostí, které přinesou překvapující odhalení i oběti. Krajňák nese následky svých činů a zjišťuje, že jedinou cestou ze začarovaného kruhu je překročení všech hranic.

Kriminální příběh s prvky thrilleru i černé komiky je situován do osobitého a mystického prostoru, ve kterém se prolínají kultury, nářečí, zvyky, zázraky i lidské osudy. Závěrečná montáž, odehrávající se 21. prosince 2007 během oficiálního posunutí Schengenské hranice mezi Slovensko a Ukrajinu, doříká dějové linie i osudy postav a dovršuje tragikomickou myšlenku příběhu, že východ přežije všechno. I Schengen.

Peter Bebjak (rozhovor)
obrazek
Co Vás přesvědčilo, abyste si řekli, že do tohoto projektu půjdete?

Příběh. Jeho způsob vyprávění, místo kde se děj odehrává a samozřejmě lidé. Lidé, kteří stojí za celým projektem a lidé-postavy, o kterých náš film je.

Jaká byla Vaše představa o filmu na začátku natáčení a jak jste spokojen s tím, jak se Vám podařilo ji naplnit?

Výroba filmu je tvůrčí, týmový proces hledání a zkoušení. I když je režisér ten, kdo odpovídá za celkový umělecký dojem filmu, každá jedna složka ovlivňuje jeho práci. Už samotný scénář procházel velkými změnami. Hledal se způsob vyprávění filmu - jako vzájemně poskládat a propojit jednotlivé linky tak, aby vznikl fungující příběh. A to je jen základní kámen potřebný pro natáčení. V jeho samotném průběhu se scénář nadále vyvíjí a upravuje podle samotné realizace. Ovlivňují ho další okolnosti - výběr lokací, výběr herců, nové podněty a nápady, které přicházejí už během natáčení. Vznik filmu je jakoby živý organismus, který se postupně vyvíjí a roste až do finální podoby. Ještě i fáze postprodukce významně zasahuje do celkového výsledku, který následně diváci vidí na plátně. Takže mezi prvním přečtením scénáře a jeho finálním výsledkem je obrovský rozdíl. Rovněž mezi mou prvotní představou a výsledkem - ovšem jen v tom dobrém slova smyslu. Ten výsledek je poznamenán těmi nejkreativnějšími nápady a lidmi, které jsem měl po celou dobu tvorby kolem sebe. A jestli jsem spokojený? Ano, protože jsme do tohoto filmu dali všechno to dobré, co v nás bylo.

Jak ovlivnilo prostředí slovensko-ukrajinského pohraničí, ve kterém se děj filmu odehrává a kde se i jeho velká část natáčela, na Vás, a tedy i na konečné ztvárnění filmu?

Už samotný scénář filmu vychází z vyprávění reálných lidí, kteří žijí v reálném prostředí slovensko-ukrajinské hranice. Zachycuje jejich příběhy, historky, osudy. A už jen tento základní vstup scénáře, dále celé prostředí, lidé v něm žijící, detaily z jejich každodenního života, situace, které jsme zaznamenali během prohlídek a příprav natáčení, architektura, barevná stylizace prostředí, výběr kostýmů, inspirace reálnými postavami - to vše ovlivnilo vznik a vizuální podobu tohoto filmu.

Čím bylo pro Vás prostředí slovensko-ukrajinského pohraničí specifické?

Jistou magií a mystikou. Příroda a soužití s ní je součást každodenního života lidí, kteří žijí v tomto prostředí. Jejich způsob prožívání a soužití. Jejich emočnosť a přátelskost, která se dokáže v momentě změnit na čirou nenávist a vzápětí se vystřídá s absolutní láskou. To vše okořeněné alkoholem a Vy jste najednou svědkem, jak se před vámi vynořuje zajímavý mix postav a postaviček, kterými víte okořenit film.

Na přípravě filmu se podílel smíšený slovensko-ukrajinský štáb. Jak se Vám spolupracovalo s ukrajinskými kolegy?

Byli velmi obětaví a kreativní. Je úžasné sledovat, kolik lidí, a to nejen ukrajinská, ale i slovenská část štábu, věnuje svou energii a talent, aby naplnili Vaše představy a vytvořili film, který nosíte v hlavě.

Podle čeho jste si vybírali herecké obsazení?

Na základě castingu a osobních zkušeností, protože s některými herci jsem už pracoval a opět chtěl pracovat a s některými jsem si zase chtěl vyzkoušet spolupráci. Mnoho vedlejších postav bylo obsazeno na základě castingu. Poprvé jsem měl možnost setkat se osobně s urajinskými herci. Velmi talentovanými. Byla to super zkušenost. Celkem bylo zážitkem mít na place výborných herců - ať už slovenských nebo ukrajinských a vidět je spolu komunikovat, reagovat, inspirovat se.

Znali jste profesionální tým lidí, který pracoval na filmu Čára už předtím, nebo šlo o Vaši první spolupráci?

Mám rád lidi, se kterými častěji spolupracuji - jak profesionály, umělce i jako přátele. Mám rád ten pocit a tu jistotu, že se na ně mohu spolehnout. Ale kromě stálých spolupracovníků - Martin Žiaran, Marek Kráľovský - jsem potkal mnoho nových tváří, mladých filmařů. Bylo pro mě velkým potěšením sledovat, s jakým nadšením a zodpovědností přistupují ke své práci.

Jaká je Vaše nejsilnější vzpomínka z natáčení?

Scouting lokací, protože jsem viděl, v jakých podmínkách dokáží lidé žít a přitom si zachovat humor, nadhled, chuť do života a sílu rodiny.

Proč by se podle Vás měli lidé jít podívat na film Čára?

Protože tam hraje hodně známých a výborných herců v netradičních situacích. Protože hrají velmi zajímavý, emotivní a napínavý příběh. Protože se odehrává v atraktivním prostředí. A protože jsme do toho dali všechno, abychom udělali film, který máme rádi, líbí se nám a věříme, že se bude líbit i divákům.

Peter Balko (rozhovor)
obrazek
Scénář filmu Čára byl inspirován skutečnými událostmi. Jak probíhala tvorba scénáře?

Film, jako takový, je běh na dlouhou trať. A scénář Čáry nebyl výjimkou. Na počátku jsme s mikro-štábem strávili jistý čas přímo v oku pohraničí, ve vesnici Ubľa, která leží dva kilometry od hranice s Ukrajinou. Zde jsme absolvovali rozhovory s místními obyvateli, policisty, celníky i bývalými převaděči a pašeráky. Navštívili jsme hraniční přechody, policejní stanice, azylové domy i inkriminovanou zelenou hranici. Takto jsme si postupně vytvořili relativně komplexní obraz o tom, jak fungují mechanismy ilegálního transportu zboží i lidí. Zároveň jsme sbírali i příběhy místních obyvatel, pověry, legendy a tradice, které dotvářejí kolorit tohoto osobitého a mystického světa. Hned na úvod jsme věděli, že příběh chceme zasadit do roku 2007 - tedy před vstup Slovenska do Schengenského prostoru - kdy se začala hranice výrazně měnit a s ní i okolní život. To, jakým způsobem na to zareagují naše postavy, nás lákalo a zároveň přinášelo přirozený a silný dramatický motiv. Pak přišla nejtěžší část: z rozsáhlého sběru materiálu vybrat jednu ústřední dějovou linii, která by se stala základním stavebním kamenem příběhu. K ní se přidaly další linky a už si to pomalu začalo žít svým vlastním životem. Samotné psaní scénáře se všemi verzemi, bylo jich tuším deset, následně trvalo s přestávkami dva a půl roku. Ale věřím, že všechny ty probdělé noci a začínající odřeniny na zadku z věčného sezení, momenty, kdy jsem příběh i postavy doslova nenáviděl a proklínal, potom prchavé záblesky nekonečného štěstí z toho, že se daná dějová linie podařila a funguje až po hektolitry kávy a stovky popsaných stran papíru, které skončily v koši, za což se z celého srdce omlouvám všem dotčeným stromem, nakonec měli smysl. Dalo by se říci, že samotný příběh Čáry je výsostně fiktivní, ale jeho kořeny jsou reálné a autentické.

Co vás přesvědčilo, abyste si řekli, že do tohoto projektu půjdete?

Byla to souhra několika faktorů. Pocházím z Lučence, který sice leží na jižním pohraničí, ale samotná téma hranice mi je velmi blízká. Zároveň mám rád místa, která jsou, obrazně, mimo mapu. Místa, které jsou vnímány jako periferie. Jako živé poznámky pod čarou. I slovensko-ukrajinská hranice je podobným místem, velmi specifickým a krásným. Zároveň, bylo pro mě lákavé kreovať příběh, který pracuje s žánrovými konvencemi thrilleru a má temné odstíny, nakolik to je přesně poloha, v níž se jako autor cítím komfortně. Navíc, to hlavní, co tvoří půdorys každého filmu, jsou lidé. U Čáry se setkala skupina inspirativních lidí, jejíž dominovala energie a zánět producentky Wandy Adamík Hrycové, která přišla s ideou celého projektu. A dramaturgyně Zuzana Gindl-Tatátová, režisér Peter Bebjak, kameraman Martin Žiaran, vedoucí výroby Viliam Štrelinger a další, bez kterých by Čára nikdy nevznikla.

Ve filmu účinkují slovenský i ukrajinští herci a mluví se tam oběma jazyky. Bylo náročné vytvořit scénář, který by tyto vztahy lidí na slovensko-ukrajinském pohraničí autenticky vykreslil?

Základem autenticity byl již zmiňovaný sběr materiálu, který nám pomohl alespoň částečně proniknout do samotné podstaty slovensko-ukrajinského pohraničí. Samozřejmě, abychom dokázali pochopit a naplno prožít atmosféru tohoto místa, museli bychom tam žít roky. Takto jsme byli turisty, kteří pohraničím procházeli a snažili se pochopit jeho tajemství. Na druhé straně, naším cílem nebyla věrná dokumentární sonda o životě na slovensko-ukrajinské hranici, ale stylizovaný hraný film, který vyžaduje velkou míru autorské licence. Nicméně, finální verzi scénáře četli i lidé, pro které je toto místo domovem a jejich reakce mě ujistili v tom, že se nám podařilo zachytit genius loci východní hranice, aniž jsme cokoliv zesměšňovali nebo parodovali. To je pro mě obrovské zadostiučinění, protože jako scenárista pracuji s příběhy jiných lidí a je nezbytné, abych k nim přistupoval s pokorou a citem. Poslouchat příběh jiného člověka, zapsat ho a následně parafrázovat totiž není práce nebo tvorba produktu, je to závazek.

Překvapilo vás něčím prostředí slovensko-ukrajinského pohraničí? Čím je specifická?

Slovensko-ukrajinské pohraničí má osobitou a živelnou atmosféru. To, co člověk zpozoruje jako první, je samotná příroda. Je mnohem divočejší a nespoutanější, jakoby ji lidé více respektovali a nezasahovaly do její procesů. Pak je to zvláštní mystika, která má v životě východního pohraničí své pevné místo: pověry, legendy nebo pohřební rituály. Lidé v sobě mají něco, na co se většinou zapomíná - víru v něco, co nás přesahuje. Zároveň, všechno, co dělají, je živelné a plné energie - přes pití alkoholu, radost až po smutek. Na druhé straně, nemůžeme zapomínat na fakta, že na východním pohraničí dlouhodobě nedosáhnou vládní balíčky ani funkční infrastruktura, nezaměstnanost je znepokojivě vysoká a mnoho mladých lidí odchází do Košic, Bratislavy nebo zahraničí a nikdy se nevrátí. Některé vesnice, které jsme navštívili, doslova vymírají. Přesto východ žije: je divoký, energický, plný kontrastů. A to je pro mě důkaz toho, že jsou místa a jsou lidé - a tam, kde se protnou, vznikne pouto na celý život. Tato schopnost přežití v jakýchkoliv podmínkách se stala jedním z ústředních motivů filmu. Koneckonců, východ jako takový je jednou z hlavních postav příběhu - není to jen atraktivní lokace, ale živý organismus.

Jste tvůrcem scénáře, zúčastnili jste se osobně i na natáčení?

Mnoho lidí vnímá scénáristů jako introvertní a roztěkané figurky, které v přítmí své útlé komůrky klepou na psacím stroji své pološílené díla, pijí instantní kávu, kouří levné cigarety a jejich jediným kontaktem se světem jsou bleskové návštěvy večerních supermarketů. Ale scenárista je v první řadě člověk - člověk, který dokáže poslouchat příběhy jiných lidí. A vnímat detaily. Navíc ale musí být schopen své nápady prosadit a to vyžaduje jistou dávku extrovertnosti. Film je týmový sport a do tvorby scénáře často zasahuje větší či menší okruh lidí, proto je důležité, aby v sobě scénárista měl jistou dávku pokory a dokázal zkrotit své autorské ego. Samozřejmě, pokud si to vyžaduje příběh. Pokud ne, hádka je přímo nezbytná. A samotný scénář se mění i na place, často velmi radikálně, proto chodím na natáčení pravidelně. V případě Čáry to bylo stejné, avšak kvůli dovolené jsem vynechal natáčení na Ukrajině, což musel být sám o sobě zajímavý trip. Nicméně, na natáčení je pro mě fascinující sledovat, jak se to, co jste tak dlouhou dobu nosili v hlavě, obaluje masem, tkání a začíná žít. Navíc rád sleduji lidi, kteří jsou dobří ve své práci. Hlavně v práci fyzické - přes techniků, osvětlovačů až po rekvizitáře - nakolik já, řekněme, jsem spíše teoretický a nepraktický typ.

Jak jste spokojen s hereckým obsazením filmu?

To, co mě na scenáristice nejvíce baví, jsou momenty, kdy začnou napsané věci ožívat. Přes akce, gesta, dialogy až po napětí mezi postavami. V případě Čáry se setkala sbírka skvělých slovenských a ukrajinských herců, kteří dodali svým postavám něco specifické. A to pověstné "něco" dělá z postav na papíře živé bytosti. Zároveň bylo pro mě zajímavé sledovat, jak jednotliví herci přistupují různorodě ke svým postavám - někdo je pedant, který dává všechny repliky s přesností stroje, někdo si je mění podle pocitu, někdo improvizuje a někdo si vymýšlí prehistorii, aby dokázal postavu komplexněji uchopit. Je to pro mě fascinující, jak se literární text postupně nabaluje jednotlivými vrstvami reality a výsledek je nejednou lepší, jak jsem si ho představoval. Nakolik slovenských herců jsem většinou znal z divadla, takže jsem o nich neměl nejmenší pochybnosti, tak skutečně fascinující byly pro mě ukrajinští herci, ať už Rimma Zyubina, Stanislav Boklan nebo Aleksandr Piskunov.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z natáčení?

Pokud obejdu momenty, kdy jsme se během sklizně materiálu opíjeli s místními v hospodě Ubľanka ve snaze vypáčit z nich zajímavé příběhy, přičemž ti, kteří se pokaždé skutečně bez míry opili, jsme byli pouze my a vytrénovaní domácí borci se nám pouze chechtaly, zaručeno smrtící kombo - deci vodky a růžová limonáda ve skle, protože jsem v podguráženém stavu ani jednou nezapnul připravený diktafon, nebo chvíli, kdy jsem v ruce po nekonečné době držel víceméně finální verzi scénáře, tak nejsilnějším momentem byl na první pohled banální incident. Byla to chvíle, kdy jsem si naplno uvědomil, jak dokáže scenárista svými zdánlivě vymyšlenými větami zkomplikovat život desítkám lidí tvořících koordinován živý organismus jménem filmový štáb. Například takový déšť. Větičky "Za okny prší." spustí kmitání techniků, osvětlovačů, VFX, rekvizitář, policie i hasičů, spotřebuje stovky litrů vody z potoka a na pomocného režiséra, který v dobré vůli předvést hereckou akci prošel opakovaně hustým lijákem, sešle dokonce nachlazení. Ani zahradní slavnost s desítkami herců i komparsistů, na níž Andy Hryc vypráví historku o lamě v Tibavě, ani jemně bizarní milostná scéna mezi Zuzanou Fialovou a Tomášem Maštalírem ve mně nevyvolala tak silné emoce jako obyčejná slepice. Když jsem tak pozoroval Emílii Vášáryovou, ztvárňující postavu Anny, jak přetavuje do filmového jazyka mou větu "Anna, stojící na zahradě, odsekne jediným švihem sekery hlavu slepici.", Proklínal jsem sama sebe a říkal si, že jsem ji raději mohl nechat věšet prádlo . PS: Žádný strach, při natáčení filmu nezahynuli ani neutŕžili doživotní traumata žádná zvířata.

A naopak, je něco, na co z celého procesu tvorby filmu vzpomínáte nerad?

Mám pocit, že výše zmíněný nejsilnější moment byl pro mě i nejnepříjemnější. Věřte mi, záblesk, při kterém si uvědomíte, že jste byli téměř strůjcem úmrtí nevinné slepice, která sice nemá o slovenské kinematografii ani ponětí, ale to ji žádným způsobem nemůže limitovat v její existenci, změní váš pohled na tvorbu i život. Už budu psát pouze konverzačky.

Na Slovensku vzniká v poslední době poměrně hodně nových filmů. Je něco, čímž se film Čára od ostatních odlišuje?

Současný slovenský film, hraný a dokumentární, je ve výborné kondici: daří se mu na festivalové půdě i u diváků, kteří mu začínají opět důvěřovat. Navíc stále častěji se objevují i žánrové vlaštovky - přes horor, thriller nebo detektivku - které působí v celkovém koloritu současné slovenské kinematografie velmi osvěživě. Čára je od počátku vnímána jako film, který stojí doslova na hranici - na hranici mainstreamu a nezávislého filmu. Pracuje se žánrovými prvky temného thrilleru, a přece jsou v něm zakomponovány barevné sklíčka balkánské živelnosti, tragikomedie, magie i psychologické dramata s přesahem. Navíc jde o pestrou mozaiku charakterů, motivů a dějových linií. Věřím, že tyto komponenty dodávají filmu punc autentičnosti a v rámci mapy slovenské kinematografie si najde své pevné místo. Bez ohledu na to, zda to bude centrum nebo periferie.

Proč by se podle vás měli lidé jít podívat na film Čára?

Neboť slovensko-ukrajinská hranice. Neboť temný thriller. Neboť autentické postavy. Neboť zajímavý příběh. Neboť skvělí herci. Neboť nazí herci. Neboť krásná kamera. Neboť slovenský film, ve kterém se vykouří nejvíce cigaret. Neboť pašeráci & převaděči. Neboť magický realismus. Neboť Kusturica. Neboť ukrajinští herci. Neboť je to jiné. Neboť slovenský film není hermafrodit - aby přežil, potřebuje diváky.

Tomáš Maštalíř (rozhovor)
obrazek
Co vás přesvědčilo, abyste si řekli, že do tohoto projektu půjdete?

V první řadě mě určitě přesvědčil příběh a postava, kterou jsem měla hrát. Jde o příběh, který je na naše poměry zcela nestandardní a taky tím je zajímavý. Jak byste charakterizoval postavu Adama Krajňák?

Přesto, co Adam dělá, tedy že se živí nelegální činností, se snaží být rovný chlap - ve smyslu, že pokud něco slíbí, tak jeho slovo platí. Je otcem rodiny, která je u něj na prvním místě a nechce jí ublížit, čemuž přizpůsobuje i svá rozhodnutí. Má svou hranici, kterou nechce překročit. Stále myslí na to, že je otec rodiny, myslí na své tři dcery, manželku i mámu, kterým nechce ublížit. Jako rodinu také vnímá svou partu, kterou tvoří jeho kamarádi a známí. Stará se o ně stejně jako o svou vlastní rodinu, cítí za ně odpovědnost, myslí na to, aby byli všichni v pořádku a vše klapalo jak mělo - přestože jde o nelegální činnost. Kvůli rodině a zásadám například odmítá pašování drog, do kterého ho tlačí okolnosti, a dá se říci, že právě to ho dostane do problémů.

Film se natáčel převážně na východním Slovensku a Ukrajině. Čím bylo pro Vás toto prostředí specifické?

Je evidentní, že lidem se tam nežije snadno, život tam je úplně jiný než ve velkých městech nebo vůbec ve městech. Je cítit, že v těch příhraničních městech asi není práce nazbyt a lidé tam zkrátka žijí tak jak umí. Ano, v podstatě tak žijí lidé všude, ale myslím, že právě v této oblasti je to o trochu náročnější. Mám však pocit, že ačkoli je tam život těžší, na druhé straně je zároveň jakoby jednodušší. Lidí tam zajímají spíše základní věci a jsou ušetřeni od malicherností, které řešíme ve velkém městě. A mají tam krásnou přírodu, ten kraj je opravdu nádherný.

V některých scénách ve filmu mluvíte i ukrajinsky. Bylo to pro vás náročné? Museli jste se kvůli vaší postavě naučit ukrajinsky?

Ukrajinsky jsem se učit nemusel, stačilo mi naučit se texty a vědět, co znamenají. Samozřejmě jsem však kvůli tomu měl několik setkání s koučem, který mi všechno vysvětlil. A jelikož část štábu byla z Ukrajiny, některé věci jsme konzultovali přímo na place, kde jsme se radili, zda jsou některé výrazy dostatečně hovorové a zda by je chlapi typu Adam Krajňák v běžné konverzaci používali.

Vaší filmovou manželkou je Zuzana Fialová. Jak se vám s ní spolupracovalo?

Se Zuzanou jsme kolegové již dlouhá léta a už jsme co-to spolu odehráli, nejednou i manželský pár. To, že se lidsky i profesionálně dobře známe nám určitě oběma jen pomohlo a neměli jsme na place žádný problém.

Slovenský diváci vás znají zejména z divadla či seriálů. Byla pro vás příprava na hlavní roli v celovečerním filmu mnohem náročnější?

Tak takový film je samozřejmě něco úplně jiného než divadlo a jiné než televizní natáčení. Mohu však říci, že příprava je stále stejná, liší se jen následný způsob práce. Mým úkolem je vždy divákovi co nejdůvěryhodněji přiblížit nějakého člověka, co k vám často přichází stejnými způsoby. Je to v podstatě jednoduché: usilujete se udělat to co nejlépe. Pokud mluvíme konkrétně o filmu Čára, už od začátku probíhala příprava I s producentkou a režisérem, řešili jsme, jak by to mělo asi vypadat a jakým směrem bychom se měli vydat.

Ve filmu jste si i zazpívali. Byla to pro vás velká výzva?

Jelikož zpívám tak, jako většina lidí, tedy v autě a ve sprše, musím přiznat, že zpívat veřejně není zrovna moje komfortní zóna. Takže jsme na tom trochu popracovali a při natáčení jsme se na tom trošku pobavili.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z natáčení?

Celé to bylo velmi zajímavé a příjemné, až bylo člověku líto, když jsme zjistili, že je už konec a není co točit. ☺ Mezi nejzajímavější scény určitě patřily ty, které se točily v lese nebo pod vodou.

A naopak, je něco, na co z celého procesu tvorby filmu vzpomínáte nerad?

Nenapadá mi nic, na co bych nevzpomínal rád. Bylo to poctivé natáčení filmu, které jsem si velmi užíval. Vzpomínám na to opravdu rád.

Emília Vášáryová (rozhovor)
obrazek
Co vás přesvědčilo, abyste si řekli, že do tohoto projektu půjdete?

Na to, abych souhlasila, že půjdu do nějakého projektu či filmu musí být dobře napsaná role. A tady dobře napsaná je.

Film se natáčel převážně na východním Slovensku a Ukrajině. Čím bylo pro Vás toto prostředí specifické?

Jelikož jsem byla v této oblasti poprvé, tak jsem si to užila. Ať už trochu té ukrajinské přírody, ale točili jsme i ve městě Užhorodě a v kostelích, kde jsme zažili různé situace a poznali více tento kout světa. Na slovensko-ukrajinské hranici se nežije snadno a ani se zřejmě nikdy nežilo. Potkala a poznala jsem tam mnoho lidí těžko zkoušených životem. Na Ukrajině jsou lidé již dlouhá léta zabíjeni a nivočení. Ať už za stalinských, za fašistických časů nebo i nyní. Tyto schůzky byly pro mě opravdu velmi vzácné.

Znali jste tento kraj i předtím, nebo jste se tam dostali až díky natáčení filmu Čára?

Nikdy předtím jsem tam nebyla, ani v této oblasti Slovenska, ani na Ukrajině, takže jsem díky natáčení opět poznala něco nového.

Jak byste charakterizovala postavu Anny Krajňákové?

Anna je postavou, která se snaží pro svou rodinu udělat to nejlepší, jde však o to, jaká rozhodnutí ona sama udělá. Někdy mezi tím dobrým a tím nesprávným je opravdu velmi tenká čára. Jde o to, kam je člověk ochoten zajít a právě o tom je tento film.

Ve filmu jste hovořili ukrajinsky. Bylo to pro vás náročné?

Ta řeč je dost příbuzná, což je na jedné straně výhoda, ale na druhé straně je to komplikovanější, uhlídat si, aby se člověk nespletl a neposlovenčil si repliky. Samo o sobě to však nebyl problém, šlo jen o několik vět.

Jak se vám spolupracovalo s ukrajinskými kolegy?

Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost tyto lidi poznat, jsou to všichni opravdu skvělí profesionálové. Na Ukrajině se natáčí hodně filmů, je vidět, že jsou zkušení a před kamerou jsou velmi často. Bylo to opravdu příjemné setkání a jsem ráda, že kromě filmových záležitostí jsme si mohli popovídat I o aktuální situaci, co všechno se u nich na Ukrajině děje.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z natáčení?

Těch silných momentů bylo několik. Velmi okouzlila příroda v tomto kraji a místa, kde jsme natáčeli. Jedním z nich byl velký krásný dům obklopen obrovskou zahradou, která byla plná ovocných stromů. Já osobně miluji zahrady, takže mi na tomto místě bylo velmi příjemně, ochutnala jsem ovoce přímo ze stromů a musím říci, že takové dobré švestky jsem nejedla už léta. Opravdu to byl pro mě jeden krásný zážitek.

A naopak, je něco, na co z celého procesu tvorby filmu vzpomínáte nerada?

Samozřejmě, tak jako u každého filmování, i zde byly nějaké těžší dny, ale to patří k tomu. Nejsem člověk, který by si nechával dlouho negativní vzpomínky a emoce.

Proč by se podle vás měli lidé jít podívat na film Čára?

Scénář příběhu ze schengenské hranice mě hned zaujal tím, že nejde o žádné vymyšlené věci, ale je o skutečném životě, který umí být někdy velmi těžký. Samotný film sleduje několik postav a jejich osudy, které jsou někdy plné akčních momentů. Pro mě samu je film něčím mezi hororem, akčním filmem, detektivkou a thrillerem, ale především je to dobře napsaný film, kde si mohou herci dobře zahrát. A to jistě ocení i diváci.

Naposledy jste účinkovala ve filmu Eva Nová, který se stal slovenským kandidátem na Oscara. Věříte, že film Čára může být podobně úspěšný?

To se samozřejmě nedá tak snadno říci, tento film je z úplně jiného soudku. Jde o něco zcela specifické a i proto mě film Čára už od počátku oslovil.

Zuzana Fialová (rozhovor)
obrazek
Co Vás přesvědčilo, abyste si řekli, že do tohoto projektu půjdete?

Stála jsem o tuto postavu, protože téma, specifikace oblasti a "folklór morálky" postav filmu byl jiný než cokoliv, co jsem držela v rukou předtím. Cítila jsem v tom potenciál zažít a spolupodílet se na něčem výjimečném. Moje očekávání byla více než naplněné. Garancí kvality byly špičkoví herci, jejichž lidsky i profesně znám, vážím si jich a obdivuji je. Přesvědčila mě také opačná poloha, než ta, ve které jsem zvyklá hrávat. Tedy úloha submisivní, oddané matky tří dětí a ženy, která potlačuje své vlastní názory pro dobro rodiny.

Jak byste charakterizovala postavu Saše Krajňákové?

Saša je milující ženou a mámou a musí být velmi chytrá, aby věděla, jak může svou láskou a porozuměním udržet tu temperamentní rodinu pohromadě. Pro mě byla Saša zároveň osobní výzvou, která spočívala ve ztvárnění nového typu postavy. Ženy oddané, submisivní. Ženy, která nekriticky přijímá rodovou autoritu. Ženy, která musí v sobě svádět obrovský boj mezi živočišnou a oddanou láskou a strachem o budoucnost svých dětí. Ženy, která hranici v sobě - hranici mezi dobrem a zlem - neustále posouvá v naději, že to jednou skončí. Až z pasivního nesouhlasu, navzdory obrovské lásce k muži, přejde do aktivního odporu a změní život sobě i svým dětem. To je současná hrdinka, která se vymaní z vlivu patriarchální slovenské rodiny, typické pro náš venkov.

Diváci vás znají jako temperamentní herečku a ženu, Vaše postava je spíše submisivní. Našli jste si s ní i něco společného?

Diváci mě znají jako temperamentní herečku, protože já sama jsem temperamentní osoba. Ale v podstatě mám s touto postavou společné všechno. Také jsem vždy všechno podřídila rodině a svému synovi, ačkoli možná ta forma byla jiná.

Film se natáčel převážně na východním Slovensku a Ukrajině. Čím bylo pro Vás toto prostředí specifické?

Vším. Fascinovala mě mystika prostředí v kontrastu s bizarními lidmi, které toto hlavním městem "zapomenuté" prostředí, kde se prolínají tři kultury a národnosti, vytváří.

Znali jste tento kraj i předtím, nebo jste se tam dostali až díky natáčení filmu Čára?

V této oblasti jsem byla poprvé. Žijí tam lidé přesně stejní jako u nás, také mají své starosti či nemoci jako u nás. Akorát jsou někdy barevněji oblečení.

Vaším filmovým manželem je Tomáš Maštalír. Jak se vám s ním spolupracovalo?

Tak jako posledních 20 let.

Co bylo pro vás největší výzvou při tomto úkolu?

Nesmát se při sexuální scéně s Tomášem Maštalírem.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z natáčení?

To, že jsem tu scénu zvládla a nesmála jsem se.

A naopak, je něco, na co z celého procesu tvorby filmu vzpomínáte nerada?

Přesně na tutéž scénu.

Andrej Hryc (rozhovor)
obrazek
Co vás přesvědčilo, abyste si řekli, že do tohoto projektu půjdete?

Stál jsem u zrodu tohoto filmu už od samotného počátku, od prvotní myšlenky, takže bylo zcela přirozené, že jsem v něm nakonec i hrál. Původně to měla být bláznivá komedie z tohoto prostředí. Pak jsme si však uvědomili, že to, co se na těch hranicích děje není žádná legrace a udělat z toho komedii by opravdu nebylo správné.

Znali jste tento kraj i předtím, nebo jste se tam dostali až díky natáčení filmu Čára?

Samozřejmě, tento kraj znám velmi dlouho. Manželka pochází z Uble, brali jsme se v Ubli, strávil jsem tam hodně času, a proto reálie, z nichž čerpá tento příběh znám osobně velmi dobře.

Film se natáčel převážně na východním Slovensku a Ukrajině. Čím bylo pro Vás toto prostředí specifické?

Dá se říci, že je to bohužel státem poměrně zapomenutá oblast, kam žádné investice nepřicházejí a lidé jsou z toho zoufalí. A sám bych doporučil každému, aby se šel podívat za naši východní hranici, neboť po třítýdenním natáčení na Zakarpatské Ukrajině, v Užhorodě a okolí všichni kolegové v Michalovcích líbali zem a děkovali Bohu, že žijí tady a ne tam.

Jak se vám spolupracovalo s ukrajinskými kolegy?

Výborně. Složení štábu, zejména ta kameramanská posádka a tým osvětlovačů byli z Ukrajiny a skutečně šlo o takové profesionáli, jakých byste hledali jen opravdu těžko. Dělalo se s nimi naprosto fantasticky. A co se týče kolegů herců, ve filmu hraje opravdu ukrajinská špička, takže se diváci budou mít na co dívat.

Jak byste charakterizoval postavu Petra Bernarda?

Je to v podstatě typický představitel státní moci na Slovensku, takto to u nás funguje. A jsem rád, že mohu právě prostřednictvím této postavy nastavit takovým lidem zrcadlo. Protože by si zasloužili nejen zrcadlo, ale i basu.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z natáčení?

Natáčeli jsme v ukrajinské vesnici Perechin vesnickou zábavu, kde jsem v jednom záběru účinkoval s mými oběma vnuky. Tehdy byly jen dva, dnes už jsou tři. Natáčelo se pozdě v noci, chlapci už padaly od únavy a měli jsme co dělat všichni tři, aby to zvládli. Paradoxně při střihu tato scéna vypadla a mihnu se tam s nimi jen na několik sekund. Ale jsou tam.

A naopak, je něco, na co z celého procesu tvorby filmu vzpomínáte nerad?

Nic takového nebylo. Jsem nesmírně šťastný, že na Slovensku vyrostla nová generace filmařů, kteří jsou důstojnými nástupci svých předchůdců a slovenská kinematografie je na velmi dobré cestě. Ta slovenská stopa je viditelná nejen v slovenské, ale i české kinematografii - vždyť i v dobách, kdy byla na Slovensku zdánlivá krize a útlum slovenských filmů, mnoho šikovných Slováků se podílelo právě na výrobě filmů v Čechách. Je hezké vidět, že mladé lidi to baví a považují to za své poslání, neboť filmařina je založena hlavně na odříkání a člověk to nemůže dělat, aniž by to miloval. A přesně taková parta se sešla i při filmu Čára, proto opravdu vzpomínám velmi rád na celý proces vzniku tohoto filmu.

Ve filmu Čára jste spolupracovali se svou dcerou Wandou, která film produkuje. Stejnou situaci jste už zažili i před pár lety u filmu Colette. Jak vypadá Vaše spolupráce?

Myslím si o sobě, že jako herec jsem velmi disciplinovaný a beru to jako svou práci, kterou musím udělat co nejlépe. Režiséra a producenta vnímám jako své nadřízené, jejichž musím respektovat a snažit se plnit jejich představu. Svou dceru respektuji stejně jako kohokoli jiného. Musím však přiznat, že horší to je, když spolupracujeme jak tvořiví partneři, co se nám například stalo, když jsme dělali Producentů, kde jsem byl režisérem a hlavní postavou a Wanda to produkovala. Tam už ta spolupráce taková ukázková nebyla, docházelo i ke konfliktům, tak jak to v divadle v takových případech bývá a často jsme při rozhodování stáli na opačných stranách, každý přesvědčen o své pravdě.

Proč by se podle vás měli lidé jít podívat na film Čára?

Film Čára je o vášni, je o akci, je to věrný obraz toho, co se v této oblasti děje. Každou chvíli můžeme v novinách číst o tom, že tam chytili nějaké pašeráky. Myslím, že právě tím film v sobě nese jakousi pečeť současnosti. Lidé si myslí, že si mohou dovolit všechno. Vidí, jak kradou představitelé moci státu na různých stupních, a tak neváhají krást i sami. Je to síla zvyku, ale toto se skutečně děje. A čím více lidí se na to podívá, tím spíše si to můžeme uvědomit.

Wanda Adamík Hrycová (rozhovor)
obrazek
PJak vznikl nápad natočit film z prostředí Slovensko-ukrajinské hranice?

Slovensko-ukrajinskou hranici a její příběh znám od svého dětství. Moje máma je z Uble, což je hraniční vesnička s oficiálním hraničním přechodem. Do roku 1993 to bylo bohem zapomenuté místo, kde lišky dávají dobrou noc. Byla to přísně střežena hranice se Sovětským svazem, přes kterou nepronikla ani myš. Po roce 1993, kdy se Sovětský svaz rozpadl, se z hranice stalo místo, kde se začaly dít věci nevídané. Ve velkém zde začalo vzkvétat pašování a nelegální obchod mezi Slovenskem a Ukrajinou. Na Ukrajině byl nedostatek všeho, co mohli Ukrajinci najít na Slovensku a u nás byla poptávka po levných cigaretách, benzinu a alkoholu, což zas nabízela Ukrajina. Přesně v tomto období se tam nastartoval intenzivní nelegální byznys, který funguje do dnešních dnů, ačkoli ne v takovém rozsahu jako vzkvétal zejména v prvním desetiletí 21. století.

PFilm se natáčel převážně na východním Slovensku a Ukrajině. Čím je tohle prostředí specifické?

Když jsem se rozhodla, že jdeme točit tento film, bylo mi jasné, že se nemůže točit nikde jinde než na východním Slovensku. Ten kraj je specifický a mně blízký, je úžasný především díky své neopakovatelné přírodě, kterou nenajdete nikde jinde. A co se týče Ukrajiny, to se muselo natáčet jedině na Ukrajině. Takové prostředí bychom nenafingovali nikde jinde, vše tam vypadá úplně jinak a má to své nezaměnitelné kouzlo. Například jedna z věcí, která udeří do očí každému hned po překročení hranice je ta bujná neudržovaná příroda, obrovské louky, které jsou i koncem léta nepokosené, neboť je nemá kdo sekat, protože to nemá kdo zaplatit. Dále typická architektura, budovy, atmosféra města. Vše je tam jiné, osobité. Takto autenticky jsme to chtěli zachytit a myslím, že se nám to podařilo.

PBylo náročné sehnat peníze na financování takového filmu? Kolik stál celý film? Měli jste i nějakých sponzorů?

Nebylo to jednoduché, trvalo to skoro dva roky. Peníze se mi podařilo najít na Slovensku i na Ukrajině. Na Slovensku to byla RTVS jako zásadní koprodukční partner, což nás všechny velmi těší. Dalším Slovenským koprodukčním partnerem je HomeMedia Production, kteří se podílejí na kompletní obrazové i zvukové koprodukci. Majitel HomeMedia Production, Mayo Hurajt, byl již od počátku natolik nadšený materiálem, který jsme hned po natáčení posílali, že hned řekl, že by chtěl tento film dělat a podílet se na jeho koprodukci. A teď mohu konstatovat, že kluci v HomeMedia odvedli opravdu skvělou práci! Netřeba zapomínat ani na Slovenský audiovizuální fond, který od svého vzniku podporuje natáčení Slovenských celovečerních hraných filmů. A co je podstatné, máme také podporu z ukrajinské strany. Ukrajinci k výrobě filmu přispěly nejen finančním, ale i lidským vkladem, protože štáb byl napůl ukrajinský a napůl slovenský a jde tak o historicky první Slovensko-ukrajinskou koprodukci vůbec. Jsem opravdu hrdá na to, že se mi na spolupráci podařilo přesvědčit i ukrajinských sponzorů a obě strany jsme se tak naučili hodně o sobě i o naší práci.

PNa přípravě filmu se podílel smíšený Slovensko-ukrajinský štáb. Jaká byla spolupráce s kolegy z Ukrajiny?

Perfektní. Byly to opravdu profesionálové, kteří svou práci udělali velmi kvalitně. Musím prozradit, že zpočátku se někteří členové štábu této mezinárodní spolupráce obávali. Přece jen, jsou zvyklí na své kolegy a tým lidí, kde už přesně vědí, od koho mohou co očekávat. Například náš hlavní kameraman Martin Žiaran dostal zcela nový ukrajinský kamerový a gripový tým, rovněž tak i tým osvětlovačů což jsou na place zcela nejbližší lidé, kteří přímo ovlivňují práci kameramana. Martin dostal zajíce v pytli, lidi, které předtím nikdy v životě nesetkal a přirozeně zpočátku nebyl nadšený. Po dvou dnech se však všechny obavy rozplynuly a ukázalo se, že jsou to opravdu chlapci zkušení, invenční, nejen technicky, ale i umělecky zdatní a mají "dobré oko", což se odrazilo i na výsledku. Ukrajinský tým se také podílel na maskách, stavbě i ostatních oblastech a Slovensko-ukrajinskou spolupráci si pochvalovali obě strany.

PVe filmu hraje řada známých slovenských i ukrajinských herců. Podle čeho jste si je vybírali?

Kromě paní Milky Vášáryové a Andyho Hryce, kteří dostali přímé pozvání se všechny ostatní role obsazovali na základě castingů. Castingy na ukrajinských herců jsme dělali přímo v Kyjevě a musím přiznat, že s výběrem ukrajinských herců jsem spokojená minimálně tak jako s ukrajinským štábem. Jsou to velké ukrajinské hvězdy a ne jen tak pro nic za nic, ale skutečně jde o profesionálních zkušených herců. I díky hereckému obsazení máme průnik na Ukrajinu, což je velmi autentické.

PCo bylo pro vás největší výzvou při přípravě filmu?

Výzev bylo mnoho, jednu jsem překonala a objevilo se jich dalších pět. Film Čára jsou pro mě 4 roky života, žiji ním od léta 2013. Stihla jsem během toho porodit dvě děti, nejstarší měl v době, když jsme s projektem začínali rok. Když myslím na jakoukoliv fázi, tak si vzpomenu právě na děti a na to, jak jsem s nimi chodila na všechny festivaly, prohlídky, obhlídky. Nebylo to snadné, scénář vznikal dva roky, bylo třeba zajistit financování, komplikovaly nám to přechody na Ukrajinu jako území mimo Evropskou unii a Schengenu, převozy techniky byly zdlouhavé. Nebylo snadné to všechno zajistit, ale výsledek stojí za to. Snad to ocení i diváci, to je to nejdůležitější.

PJaká je vaše nejsilnější vzpomínka z natáčení?

Rada vzpomínám na Ukrajinu. Zamilovala jsem si tu zemi. Ať už Kyjev, kam chodím s koproducentama a kde sídlí ukrajinský filmový fond, kde jsme všechno řešili, ale i západ Ukrajiny vzdálen od Kyjeva 500 km. Nebudu lhát, ne vždy vše úplně klapalo, ale celé nám to přineslo nezapomenutelné chvíle.

PA naopak, je něco, na co z celého procesu tvorby filmu vzpomínáte nerada?

Celý proces přípravy a natáčení byl zejména o té koordinaci práce s rodinou a to byla často ta nejtěžší část. Během natáčení v létě jsem byla těhotná s třetím synem, bylo to stresové období, což se podepsalo i na mém zdraví, skončila jsem dokonce v nemocnici.

PProč by se podle vás měli lidé jít podívat na film Čára?

Kromě fenomenálních Slovenských herců se mohou lidé těšit na zajímavou téma, která je aktuální více, než by si kdokoliv připouštěl. Je to o Slovácích a o Slovensku, o místech, o kterých víme málo a je to škoda, protože to Slovensko není zas až tak velké ...


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 15. 12. 2017 Svátek má Radana
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz