Filmový příběh se odvíjí paralelně s reálnou love story, která vznikne mezi protagonisty při zkouškách na baletní představení. Taneční výraz vstupuje i do soukromého vztahu Josého a Carmen, tancem v pohybové stylizaci vyjadřují dialog, erotický vznět, něžné vyznání i prudký spor. Skrze tanec herci projevují emoce postav i své vlastní. Drama vášně a žárlivosti je vygradováno zrcadlovým zdvojením, které kamera Tea Escamilla vizualizuje souběžným záznamem na zrcadlové stěně ve zkušebním studiu. V hudbě rozpoznáváme úryvky z Bizetovy opery v osobité interpretaci významného kytaristy Paca de Lucíi (ve filmu hraje sama sebe), který je skladatelem filmové hudby i autorem aranžmá operních árií. Tak jako Gades se svým souborem vytváří moderní pohybové parafráze lidových španělských tanců, těží de Lucía inspiraci z tradičního španělského flamenca. Platí to o slavné Habaneře z Carmen v originálním Lucíově provedení, kterou Saura inscenuje jako žertovnou oddechovou scénku herců o přestávce, nebo o strhujícím výjevu z tabákové továrny, kdy se dělnice mezi sebou porvou.

Saura záměrně stírá hrany mezi nacvičovaným představením a skutečností (filmovou), aby navodil nejistotu, co je hrané a co opravdové. S gradací divadelního příběhu se stupňuje i napětí ve vztahu obou protagonistů - v sólech i duetech. Nezapomenutelná taneční konfrontace se rozpoutá mezi Carmen a její sokyní, první dámou souboru. Úmyslně znejasněná je hazardní karetní hra Josého-Gadese s Carmeniným mužem, která pojednou plynule přejde do ostrého, tanečně stylizovaného souboje. Saura nevysvětluje, zda se výjev skutečně stal, nebo byl jen zhmotněnou představou žárlivé představivosti. Stejně zmátne i exaltovaný předsmrtný tanec Josého s Carmen. Zamýšlí jej zhrzený milenec jako rozloučení s milovanou bytostí, kterou chce zabít, anebo jde jen o patetické scénické gesto?