Je to klasický den blbec. Váš mozek jede naplno třístý šedesátý šestý den v roce, pětadvacátou hodinu denně, jednašedesátou vteřinu za minutu. Trpíte samomluvou, abyste dokázali udržet základní linii myšlení, snažíte se nevnímat své okolí, které tomuto tlaku už podlehlo, když v tom zazvoní telefon ... Hlas vlastního syna, kterého jste během těch let po rozvodu někde odložili stejně jako bývalou manželku, se vám najednou zdá jako volání z druhého břehu. A v této slabé osobní chvilce, kdy se shodou okolností dozvíte, že je pátek odpoledne a že by nebylo marné po letech poznat, jak chutná víkend, se to stane. Vezmete svůj zánovní vůz, propletete se sídlišti na výpadovky a výpadovkami na silnice, které se v zimě neudržují, a z návalu čerstvého vzduchu, nečekaného uvolnění ztuhlého krčního svalstva a dráždivě malebných křivek matky přírody dočista ztratíte svůj technokraticky pragmatický rozum a zblázníte se. Přesně tohle se stalo Honzovi. Myslivec s krakonošovským plnovousem a obskurní sbírkou samorostů ho připravil o pár tisícovek, svérázná bába bylinkářka o kardiovaskulární stín zákeřně šplhající po zátylku a ztajeně krásná a marjánkou vonící Markéta pak o poněkud přežitý zlozvyk, že do práce a do školy by se mělo chodit, i když se nám tam občas vůbec, ale vůbec nechce. Pokud i vy už ztrácíte povědomí, jak vlastně vypadá zvíře, podle kterého naši předci pojmenovali myši u našich počítačů, jak probíhá sadistická vražda prasete, lidově řečeno zabíjačka, nebo jak krásně dokáže vonět řebříček, máta, šípek a fenykl, pak bez obav přijměte pozvání scenáristy a režiséra Tomáše Vorla do hospody u osmi prezidentů v Rabštějně nad Střelou, kde vedle výše zmíněných bezpochyby potkáte i teplého kočího, který s odzbrojující samozřejmostí zhodnotí kalibr vašeho rozkroku, traktoristu Ludvu, co se stejnou intenzitou bije i miluje svojí ženu Vlastičku a dost možná i faráře Hniličku s hřímavě naléhavým hlasem, jenž čas od času neustojí pohřeb a spadne za nebožtíkem do hrobu.

Tomáš Vorel (rozhovor)
Čím je pro vás Cesta z města výjimečná?
Tím, že je vlastně o obyčejných věcech, které jsou ale zcela zásadní. O tom, že v noci se má spát, a ne pracovat. A že to, jak se vyspíme, nezáleží na kvalitě a ceně střešní krytiny. Že mobil nám sice výjimečně může pomoci v nouzi, ale tam, kde není signál, býváme šťastnější. Cesta z města je prostě jeden z mála filmů o téhle prapodivné době - bez depresí a sebevražd a místy velmi zábavný!"

Vy?! Proslulý z reklam na mobily, odsuzujete mobily???
"Prostitutky prostituce taky většinou nebaví... Každý se nějak živíme. A vy, jako novinář, byste také jistě uvítal, kdybych vám prozradil, že během zahajovacího koncertu Pražského jara jsem měl krátký poměr s manželkou ministra kultury a z legrace jsem si omotával jeho šály kolem beder. Jenže já byl tou dobou doma."

Na vesnici... Takže jste také na "cestě z města"?
"Ano. Sotva přijdu domu z natáčení reklamy či filmu, obuji si na míru tesané dřeváky, oději hrubý režný šat a jdu orat - repliku středověkého pluhu mi ukuli v traktorové stanici. Žijeme postaru, kanalizaci máme vyvedenou před dům, hned vedle solária."

Skutečně?
"Bohužel ne, už jsem totiž krapet zbohatl a ideje z mládí mi zalil tuk. Bydlíme sice na konci obce, ale máme mnoho blikajících domácích elektropřístrojů a také zabezpečovací zařízení, které usmrtí vše živé od 38 kg výše. Právě při Cestě z města jsem si několikrát uvědomil, jak daleko jsem se uchýlil od způsobu života, který jsem měl v plánu."

Jaký byl ten plán kdysi?
"Minimální nároky, minimální požadavky. Nikomu nic nedlužit - ani stavební spořitelně. Žádný leasing na nesmyslně drahé auto. Volnost pohybu v čase i prostoru, nezávislost. Skoro nic z toho nezbylo - díky mým vlastním chybám, ústupkům a únavě materiálu. Ale v tom rozhodně nejsem sám - v dnešní svobodné společnosti nás "spoutaných" paradoxně spíš přibývá, ovšem tentokrát si za to můžeme jen a jen sami! Kdo nevěří, ať běží na Cestu z města."

Když se potřebujete z tohoto "schématu" vymanit, odblokovat se, jaké prostředky k tomu používáte?
"Já k tomu používám skrytá místa, kde nejsem viděn a slyšen. To je třeba v oněch hlubokých rabštejnských lesích: běhám z kopce do kopce, řvu tak, abych překřičel jelena nebo lva, kdyby tam byl. Hejbu se všemožně, tancuju, dýchám... Říká se tomu šamanský tanec. Pohyb, který se neřídí žádnými pravidly a styly. Jde zevnitř, není pod kontrolou, vše se děje samo o sobě, bez tvého přičinění... Ale je dobré přitom být sám a nahý..."

Do hlubokých rabštejnských lesů jste jezdil několik let i s Bárou Nimcovou, dívkou, která ve filmu hraje hlavní ženskou roli - Markétu. Jakou "roli" sehrála Bára při přípravě filmu?
Báru jsem potkal na přechodu pro chodce a v té době jsem psal první verzi scénáře. Hlavní ženskou roli - Markétu - jsem ihned napasoval na ni, neboť je to výjimečná osobnost. Bára se mnou na scénáři spolupracovala, vnášela do něj svůj - ženský - pohled. Proto je Cesta z města žensko-mužský film. Je to film oboupohlavní...."

Bára Nimcová s vámi spolupracovala na scénáři, ale jako neherečka vytvořila i hlavní ženskou roli....
"Bára dříve hrála amatérské divadlo, pak pracovala v modelingu, hrála na klavír, zpívala. Takže nějaké zkušenosti měla. Kvůli filmu začala opět chodit na zpěv, dělat herectví a tancovat a pro roli se všemožně připravovat. Pak proběhly kamerové zkoušky a Bára byla mezi všemi dívkami nejvýraznější."

Do Cesty z města jste obsadil opět své "alter ego" - Tomáše Hanáka...
S Hanákem jsem vyrůstal, bumbal, kouřil, hrál divadlo. K našemu prvnímu setkaní došlo, když mě zadarmo pouštěl do divadla Járy Cimrmana, kde trhal lístky. Při Cestě z města opět vznikly pochybnosti, že je Hanák neherec a že hlavní roli nezvládne. Dělali jsme opět konkurs asi s deseti muži, byli to slavní herci i neznámí lidé. Nakonec i pro tento film - je to písňový, lehce "nakoplý", nadsazený film - Hanák seděl nejlépe. Ale upozorňuji novináře, že se nejedná o sklepácký film. Hraje tam asi čtyřicet lidí, z toho tak sedm ze Sklepa."

Ve vašem novém filmu se opět zpívá. Tak jako při Kouři jste spolupracoval s hudebním skladatelem Michalem Víchem...
"Pro mě byla hudba vždycky víc než film. Je intenzivnější - zavřeš oči a propadneš se do světů mimo tento svět. Asi mám v sobě potenci neprojeveného skladatele. A mám rád hudbu hotovou před filmem. Na ni vymýšlím obrazy, záběry, atmosféry. A Michal Vích má úžasnou schopnost ctít příběh, neprosazovat své ego, ale přitom je jeho hudba zcela originální, strhující. Vzniklo dvanáct nádherných, jímavých skladeb, některé jsem se sám pokusil otextovat. Zvažovali jsme, jestli je mají ve filmu nazpívat hvězdy - Bára Basiková nebo Karel Gott -, aby z toho byly hity, které se budou dobře prodávat a hrát v rádiích. Ale autentický příběh filmu by to poškodilo. Proto si herci své písničky zpívají sami: Nimcová, Skořepová, Suchařípa a Hanák ..."