Rosalbino skutečné já je však daleko od toho, aby bylo smutné. Okamžitě se oddá hravé, neohrožené a závratné bezstarostnosti. Možná si něco stopne do Benátek _ Benátky, to bájné město jejích snů. Rosalbin jednodenní mejdan se protáhne na několik dní, pak několik týdnů, neboť její znovunalezená volnost a sebeobjevení ji láká vrhnout se do vzrušujícího, veselého nového života v podivném a bláznivém vesmíru, který jí nabízí přátelství, něhu, obrovskou legraci a dokonce i lásku.

Najde si zaměstnání v květinářství, které vede beznadějný anarchista, žije s tajemným mužem z Islandu, který mluví v epických verších, nachází veselou společnici v holistické masérce a oddává se své velké vášni pro hudbu a pro akordeon. Její láska pro tahací harmoniku, hudební nástroj pro nomády, par excellence, vypukne se vší Rosalbinou přirozenou smyslností a smyslem pro legraci, když odvážně naplňuje neutuchající bezmeznou žízeň a vášeň po životě v pravém slova smyslu.

Licia Magliettaová
Upřený pohled s nepatrnými odstíny, tvůrčí souvislosti, živost. Skutečná kreslířka současné jevištní situace, zkušená filmová herečka, současná "jiná" žena, ne žena z "jiné" doby. Licia připomíná zemi Magna Graecia. Zde ji máme, tančí akrobaticky (byla balerina) v architekturách (také součást jejího zázemí) proměn srdce a nových životů, aby pokaždé ztělesnila svou postavu. Ve filmu S.Soldiniho LEACROBATE našla sama sebe. A v tomto roce obdržela za CHLÉB A TULIPÁNY neutuchající potlesk, obdivné úsměvy a ocenění za něžnou i když obyčejnou Rosalbu. Ženu na útěku od rodiny, okouzlenou nekonvenčními Benátkami, oázou v hledání "aspoň nějakého" pocitu. Licia ve filmu střídá instinktivní metodu se záměrnou improvizací. Skvěle ztělesňuje čistou lásku, hrajíc zřejmě nic víc než - tak trochu - sama sebe.

Licia Magliettaová se narodila v roce 1954 v Neapoli, studovala herectví a tanec. Absolvovala také studium architektury. V roce 1981 začala pracovat se skupinou Falso Movimento, která později založila Teatri Uniti. Licia Magliettaová se v současnosti připravuje na divadelní představení Edipo v režii Maria Martoneho.

Bruno Ganz
Bruno Ganz se narodil 22. března 1941 italské matce a švýcarskému otci. Po maturitě byl přijat na hereckou školu v Curychu. V letech 1960-62 hrál své první filmové role ve švýcarské produkci a také své první divadelní role v Jungen Theater Gottingen. V letech 1964-69 pracoval v Bremen Theatre v režii Kurta Hubnera. V letech 1969-1970 hrál s Peterem Steinem v Muenchner Kammerspielen a Schauspiel-haus v Curychu. V letech 1970-75 debu-toval v Hallenschen Ufer Berlin. V roce 1973 byl odměněn cenou za nejlepšího herce roku za roli Thomase Bernhardse v "Ignora it und der Wahnsinnige." Od roku 1982 pracuje s Peterem Steinem, Lucem Bondym, Klausem Michaelem Gruberem v Schaubuhnem. V roce 1991 byl pověřen spolu s Hansem Beinhartem- Ringem, aby podporoval Swiss Cultural Theatre Society. Nyní žije v Berlíně.

Marina Massironiová
Narodila se na "klidném venkově" u Milána v roce 1963, herectví začala studovat v roce 1982. Za dva roky napsala první divadelní scénáře, pak kabaret a dabing a nakonec televize a film. Po období 1985 - 1987, kdy pracovala v divadle pro děti, se spojila s Giacomem Porettim v kabaretní dvojici Hansel and Strudel, který nakonec vedl k produkci Quando la coppia scoppia. Spolu s Marcem Paganim Massironiová pak napsala scénář a účinkovala v show "Ar a viziata", která byla uvedena v různých jevištních komediálních programech...

V roce 1993 zahájila spolupráci s triem Aldo, Giovanni a Giacomo v "Ritorno il gerundio", "Lampi d´estate" a "Aria di tempesta". V květnu 1994 hrála v "Lei" komedii o třech epizodách Gianfranca Manfrediho, Laury Grimaldiové, a Gino and Michele a uzavřela rok adaptací Alberta Camuse "La peste", v režii Gabriely Calindriové. V sezónách 1995-96 a 1996-97 pracovala v triu Aldo, Giovanni a Giacomo v show "I corti", v režii Artura Brachettiho. Show byla znovu uvedena v sezóně 1997-1998. Účinkovala také v nejnovější show, "Tel chi el telun", která zaznamenala obrovský úspěch a byla také vysílána na Canale 5.

Silvio Soldini (režisér)
Silvio Soldini se narodil v roce 1958 a vyrůstal v Miláně. V roce 1979 se jako student přemístil do New Yorku, aby studoval filmařinu na New York University. V roce 1982 se vrátil do Milána a navázal kontakt s ostatními, kteří také hořeli nadšením pro film jako on (mezi nimi Luca Bigazzi, kameraman všech jeho filmů) a s touto skupinou natočil ve vlastní produkci dva nízkorozpočtové středometrážní filmy PAESAGGIO CON FIGURE a GIULIA IN OTTOBRE. Oba filmy dosáhly významného úspěchu na mnoha celostátních a mezinárodních festivalech.

V roce 1984, založil se svými nejbližšími spolupracovníky produkční společnost Monogatari, v jejíž produkci byly natočeny všechny jeho filmy. Svou činnost zahájil také v oblasti dokumentárního filmu, v roce 1985 filmem VOCI CELATE, video záznamem jednoho dne v nemocnici pro mentálně postižené. Film byl oceněn soutěžní cenou na Festivalu v Salsomaggiore. V roce 1989 natočil svůj první celovečerní film pro kina: L´ARIA SERENA DELL'OVEST, který měl mimořádný divácký ohlas. Film byl přijat do soutěže na Festivalu v Locarnu, v Saint-Vincent získal cenu Grolla d´Oro za nejlepší scénář, v Annecy Velkou Cenu na festivalu, a byl přijat k účasti na bezpočtu mezinárodních festivalů (včetně Montrealu, Rotterdamu, MOMA soutěž Nových režisérů v New Yorku, atd.)
V roce 1993 Soldini natočil svůj druhý celovečerní film UN´ANIMA DIVISA IN DUE, uvedený v soutěži na Filmovém Festivalu v Benátkách. Film byl oceněn cenou " Volpi Cup" za nejlepší mužskou roli v podání Fabrizia Bentivoglia. V roce 1996 natočil Silvio Soldini Le Acrobate, celovečerní film uvedený v soutěži na Festivalu v Locarnu a na Mezinárodním Filmovém Festivalu v San Franciscu. Film získal První cenu na Rencontres Internationales de Cinéma of Paris, a the Saint Vincent Grolla d´Oro za nejlepší ženský herecký výkon Valerie Golinové.

Rozhovor s režisérem Silvio Soldini
Jak byste popsal CHLÉB A TULIPÁNY?
"Je to komedie plná mimořádných postav, situována téměř po celou dobu do Benátek, do světa vzdáleného současným krizím a zpravodajským událostem. Ve srovnání s mými ostatními filmy, je méně naturalistický. Je to komedie, prostoupená světlem a vitalitou."

Proč komedie?
"Po třech filmech, které by mohly být označeny za "dramaticko psychologické" jsem cítil, že potřebuji změnu. Musím hledat jiné způsoby sebevyjádření, přesunout se na terén, který by mi umožnil uniknout z psychologických úvah, což by dodalo hodnověrnosti skutečnostem, které, i když se doopravdy ve skutečném životě stávají, není snadné realisticky vylíčit. A tak jsem zatoužil vytvořit postavy s větším nábojem, v sytějších barvách."

Proč Benátky?
"Protože je to tak mimořádné město, město postavené na vodě a jediné na celém světě, daleko od ostatního světa. Ve filmu je záběr Marghera (přístav na předměstí Benátek) jakoby měl potvrdit, že svět - v této oblasti - začíná právě tam. V Benátkách, se čas zastavil, lidé chodí pěšky, neexistují auta ...je tam obrovské ticho. Obávali jsme se rizika, abychom nepadli do pasti ,všedního turistického města', ale v Benátkách jsou až doposud místa, kde žijí a pracují místní lidé. Ostatně, Benátky byly ideálním místem pro filmové postavy, které začínají nový život, vytržené z normální reality, jaká je například v Pescaře (odkud pochází hlavní představitelka Rosalba) do prostoru kde se postavy pohybují spíš jakoby se vznášely."

Luca Bigazzi (kameraman)
Luca Bigazzi se narodil roku 1958 v Miláně. V roce 1977 začal pracovat ve filmové reklamě jako asistent režie a zároveň působil jako kameraman. V roce 1983 zahájil svou spolupráci s režisérem Silviem Soldinim a debutoval jako kameraman černobílého filmu PAESAGGIO NOC FIGURE. Film byl uveden v soutěži na Festivalu v Locarnu. Následně natáčel reklamu a dokumenty. V roce 1995 byl odměněn cenou Davida di Donatella a Nastro d´Argento za nejlepší kameru pro film Gianni Amelia LAMERICA. V roce 1988 získal cenu Osella d´Oro na Filmovém festivalu v Benátkách za kameru k filmu L´ALBERO DELLE PERE, (režie Francesca Archibugi ) a také COSI´ RIDEVANO, (režie Gianni Amelio).

Doriana Leonderffová (scénáristka)
Doriana Leondeffová se narodila v r.1962 na Bari italské matce a bulharskému otci. Její první umělecká zkušenost v divadle byla v roce 1978-80 v divadle pro mladé v Bari Teatru Kismet. Po maturitě, strávila rok v London auditing courses na Londýnské filmové škole v roce 1981. V roce 1982 se přestěhovala do Říma, kde žije dodnes. V letech 1982-84 Leondeffová studovala scenáristiku na Age at the European Design Institute. Byla asistentkou produkce na Peter DelMonte´ s Piccoli Fuochi (1985) a získala diplom v oboru scenáristiky v Centro Sperimentale di Cinematografia v Říme v roce 1987. Další rok zakončila studium umění diplomovou prací na téma Filmová historie a kritika na La Sapienza University of Rome. Ve stejném roce pracovala jako asistentka produkce na filmu IL TEMPO DEI GITANI (režie Emir Kusturica). V letech 1988-93 spolupracovala se scenáristy Nicolou Baddaluccem a Rodolfem Sonegem na několika filmech a mini-seriálech pro televizi.

V roce 1995 zahájila Doriana Leondeffová spolupráci se Silviem Soldinim. Spolu napsali LE ACROBATE (cena na Paris Rencontres Internationales de Cinéma a cena Sacher d´Oro za nejlepší film roku) a následně, MISTERO A BIASCA (krátký film) a konečně CHLÉB A TULIPÁNY, který byl odměněn mimo jiné 3 Premio Flaiano 2000 včetně ceny za nejlepší scénář a nedávno 9 cen Davida di Donatella 2000 včetně za nejlepší scénář, a 5 Silver Ribbons 2000 včetně ocenění za nejlepší scénář. V roce 1997 Leondeffová spolupracovala na scénáři filmu režiséra Mimmo Calopresti LA PAROLA AMORE ESISTE (Filmový Fetival v Cannes - oficiální sekce). Doriana Leondeffová byla získala cenu Grolla d´Oro v roce 1998 na Festivalu Saint-Vincent za scénář k filmu Marca Turca VITA IN SOSPESA, a zároveň cenu za nejlepší prvotinu. V současné době spolupracuje se Silviem Soldinim na scénáři jeho příštího filmu.

Ohlasy z tisku
Ptáme se, zda Silvia Soldiniho skutečně napadlo, když začal psát s Dorianou Leondeffovou scénář k filmu CHLÉB A TULIPÁNY, že v ruce drží vítězný los k mimořádnému úspěchu letošní sezóny. Je pravdou, že film CHLÉB A TULIPÁNY, který vyhrál prakticky pokaždé, kdy byl promítán v rámci soutěže, je téměř fenomén na nevždy hladké scéně italského filmu. Jeho originalita, svěžest, inteligentní vnímavost k pocitům a životním stylům je ve skutečnosti nový způsob natočení komedie, aniž by se vrátil k italské komedii. Příběh Rosalby a výletu, který se dílem náhody, dílem nehody stane cestou k novému životu, kde na ni čeká pravá láska a svoboda. Únik z každodennosti, z frustrací, z monotónního života ženy v domácnosti žijící na malém městě...

A v tomto směru je role scénáristů nesmírně důležitá, tedy samotného Soldiniho a Leondeffové. A ovšem, režie Soldiniho, který prokázal tak úžasnou vnímavost k mnohým detailům všedního života. Nicméně, Soldiniho herci velmi přispěli k dosažení úspěšného cíle. Začal s týmem Licii Magliettyové a Brunem Ganzem (škoda, že se ocenění Silver Ribbon neudílí zahraničním hercům!) a pokud se týká vedlejších rolí, pozoruhodné jsou výkony herců Mariny Massironiové a Felice Andreasiho. Oba jsou nositelé ocenění Silver Ribbons za nezapomenutelné výkony ve vedlejších rolích v režii Soldiniho.

Navíc podnikneme neuvěřitelnou cestu po Itálii a uvidíme Benátky - ano, jedinečné Benátky, které se v tomto filmu ani vzdáleně nepodobají běžné pohlednici města gondoliérů ani polibků pod Rialtem. A konečně hudba, která také hraje významnou roli v Soldiniho filmech. Oživení hrou na akordeon, neustále se opakujícího motivu k "okénku", ve kterém anarchistický květinář, holistická masérka, přátelské ženské vztahy a instalatéři stylizující se do rolí detektivů tvoří pestrobarevnou společnost lidí, kteří jakoby právě vystoupili ze sna a přesto jsou velmi skuteční, aby tak všem připomněli, že ze samotného srdce Starého světa, může být rozhodně vyprodukován mimořádně kvalitní film...