Nedávný průzkum televizní stanice CNN ukázal, že třetina lidí věří na duchy a mnozí tvrdí, že někdy nějaké viděli. Zájem o tzv. “spirit photography” - fotografování, které na fotkách zachycuje duchy - v posledních letech vzrůstá.

Tento fenomén je stejně starý jako fotografie samy. Objevil se v šedesátých letech 18. století. “Spirit photography” stále vyvolává množství kontroverzních otázek. V Asii vychází velké množství časopisů a na internetu každý den vznikají nové a nové stránky věnované tomuto tématu. Metropolitní museum umění v New Yorku nedávno uvedlo výstavu k tomuto jevu, nazvanou “Skvělý kompromis: fotografie a tajemno”. Záhadný fenomén “spirit photography” je hlavním tématem psychologického thrilleru Clona. Producenty snímku jsou tvůrci filmů Kruh a Nenávist.

Po tragické autonehodě začínají mladí novomanželé Ben a Jane objevovat na svých fotografiích záhadné stíny a šmouhy. Obávají se, že stíny mohou souviset s nehodou, při které srazili mladou ženu. Na vlastní pěst se pustí do pátrání, co zjevení znamenají, ale zjistí, že někdy je lepší některá tajemství nerozluštit, a že chyba v minulosti může vést k věčné touze po odplatě...

Lukrativní nabídka nafotit módní show v Tokiu měla být pro uznávaného fotografa Bena a jeho novomanželku Jane něco jako pracovní líbánky. Než je pohltí pracovní povinnosti, vyrazí na výlet k posvátné hoře Fuji, jejich skvěle nastartovaný společný život ale navždy změní tragická událost. Autem srazí ženu, která se záhadně, z ničeho nic objevila uprostřed silnice. Otřeseni se ji snaží nalézt, ale po ženě jako kdyby se slehla zem.

Po návratu do Tokia začne Ben pracovat na své skvělé zakázce. Již dřív v Japonsku pracoval, proto mu změna prostředí nedělá žádné problémy. Rychle opráší znalost jazyka a s chutí obnoví stará přátelství. Jane se zde naopak cítí jako ztracený cizinec, který tápavě bloumá neznámým velkoměstem.

Ben zanedlouho na svých fotografiích objeví záhadné bílé šmouhy, které velmi zřetelně připomínají lidskou postavu. V Jane víc a víc rostou děsivé obavy, že šmouhy na fotkách souvisí s dívkou, kterou srazili. Je přesvědčena, že sražená žena je pronásleduje, aby se pomstila za svou smrt....

Clona je remakem stejnojmenného thajského filmu z roku 2004. Novou verzi, ve které hlavní role hrají Joshua Jackson a Rachael Taylor, natočil podle scénáře Luke Dawsona japonský režisér Masayuki Ochiai. Původní velmi úspěšný thriller nebyl nikdy distribuovaný do zahraničí, neboť některé prvky ve filmu odkazovaly výlučně na thajskou kulturu a prostředí.

Scénárista Luke Dawson chtěl již delší dobu téma “spirit photography”, která v Asii budí velký zájem a stává se rychle populární i v Americe, zpracovat. Producenti zase v původní thajské verzi našli prvky podobné japonskému hororu, proto oslovili japonského režiséra Ochiaiho, aby novou verzi natočil. Jak sám režisér říká, pro Japonce znamenají duchové mnohem víc než pro ostatní národy, a proto je v jejich zemi “spirit photography” velmi populární.

Režisér Ochiai měl před začátkem natáčení vlastní noční můru, poprvé ho čekala spolupráce s anglicky mluvícími herci, jejichž jazyk neovládal. Vše ale vyřešila přítomnost překladatelky, která všem práci velmi usnadnila.

Původně byl děj zasazen do New Yorku, ale tvůrci se nakonec rozhodli vyměnit NY za Tokio. Důležitou částí filmu jsou vykořeněné pocity Jane, jež se v novém prostředí cítí osaměle. Nabízelo se proto, aby byl děj zasazen do neamerického prostředí. Rušné Tokio plné chaosu skvěle dokresluje vnitřní nepokoj Jane, která se velmi těžko vyrovnává s neznámým prostředím a cizí kulturou.

Kromě Jane a Bena ve filmu vystupuje šéf reklamní agentury Bruno, který svému příteli Benovi nabídne v Japonsku práci, chlípný manažer modelek Adam a Ritsuo jako šéfredaktor časopisu o přízracích.

Postava Jane je výrazně zaměřena na zachycení jejích vnitřních pocitů. Jane si v Tokiu připadá naprosto cize a osaměle. Hektické prostředí moderního velkoměsta ji spíš děsí a jen velmi těžko si zvyká na nový způsob života. Přesto se velmi snaží, aby se naučila v nepřátelském prostředí žít. To vše narozdíl od jejího manžela Bena, který v Tokio několik let pracoval, a který se zde naopak cítí jako doma. Herečka Rachael Taylor poznamenává, že ona sama měla v Tokiu stejné pocity jako její postava. Pochází z malého města v Tasmánii a ačkoliv již několik let žije v Americe, v Tokiu prý zažívala pocity jako z filmu Ztraceno v překladu.

Oba hlavní herci se během natáčení začali o “spirit photography” zajímat a ačkoliv Rachel Taylor říká, že je k tomuto fenoménu velmi skeptická, díky Cloně možnou existenci tohoto jevu připustila.

Režisérovi Ochiaiovi se podařilo natočit Clonu ve velmi rychlém tempu, které je plné napětí a lekavých scén. Ve chvíli, kdy tempo začne zpomalovat, je jasné, že se něco stane. Děsivé scény jsou navíc umocněné skvělou hudbou.

Na závěr jedno čínské přísloví, které měl při natáčení režisér Ochiai stále na mysli. Říká, že právní a sociální systém může některé chyby odpouštět, ale existují entity, které neodpouští...