fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

87% 946 hlasů
8.7 10 946
animovaný / dobrodružný / fantasy / hudební / komedie / mysteriozní / rodinný, USA, , 105 min.
Kinopremiéra v ČR 18.1.2018 v SK 4.1.2018 dabováno s titulky, Blu-Ray od 23.5.2018 Magic Box

Film v kinech
kina  
PrahaCinema City Chodov 15:30
OstravaMinikino 15:00
NáchodVesmír 14:45
JihlavaDukla 15:30
BruntálCentrum 17:30
KarvináLetní 21:30
KolínKino 99 17:00
České BudějoviceCineStar IGY 14:00


Režie: ,
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2017, Oskar, Celovečerní animovaný film


Ukázka


Oslava, kterou jen tak nezažijete.
Navzdory prazvláštnímu rodinnému zákazu muziky se Miguel touží stát uznávaným muzikantem, jako je jeho idol, Ernesto de la Cruz. V touze dokázat svůj talent se Miguel souhrou neuvěřitelných okolností ocitne v překrásné a barevné Říši zesnulých. Tam potká okouzlujícího šejdíře Hectora a společně se vypraví na strhující cestu odhalit skutečný příběh Miguelovy rodiny.
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Coco

obrazek
„Snímek Coco pojednává o dvanáctiletém chlapci s odvážnými sny,“ říká režisér Lee Unkrich. „Je o těžce pracující rodině s úžasnými tradicemi a spoustou lásky. Ale nejlepší na tom filmu je, že ten chlapec by klidně mohl být mým synem. Ta rodina by mohla žít ve vedlejším domě. Ta roztomilá, i když poručnická babička, která trvá na tom, že si musíte k obědu ještě přidat, by mohla klidně být vaší babičkou. Všichni v tomto příběhu najdeme něco povědomého. Právě proto je tak výjimečný.“

Obecné téma filmu jeho tvůrce oslovilo. „Všichni jsme členy nějaké rodiny,“ vysvětluje režisér a scenárista Adrian Molina. „Jsou to krásné a komplikované vztahy. Ale naše rodiny z nás dělají toho, kým jsme, takže nás napadlo - pokud byste měli možnost setkat se se svými předky, co z toho, co je ve vás samotných, byste v nich dokázali rozpoznat?“

„Povšimli jsme si obecné potřeby toho, aby na nás někdo vzpomínal - abychom měli pocit, že jsme pro někoho relevantní i dlouho poté, co jsme tento svět již opustili,“ dodává Unkrich. „Stejně tak existuje silná touha udržovat při životě vzpomínky na naše drahé. Tím, že se dělíme o jejich příběhy a vytváříme své vlastní, budujeme pouto napříč generacemi, které přesahuje naše každodenní životy.“

V devatenáctém celovečerním filmu společnosti Pixar Animation Studios se seznamujeme s Miguelem, kytaristou-samoukem a zpěvákem, který touží kráčet ve stopách svého idola Ernesto de la Cruze, nejslavnějšího hudebníka v mexických dějinách. Ale v Miguelově rodině je hudba zakázána.

Před mnoha a mnoha lety jeho praprababička s prapradědečkem řešili zapeklitý problém: ona chtěla vychovávat svou rodinu v Santa Cecilii, ale on se nebyl schopen zříci svého snu, opustil svou rodinu a snažil se stát hudebníkem. Mamá Imelda, Miguelova praprababička, tak v celé rodině zakázala hudbu a toto její nařízení se předává dalším generacím a je přísně vynucováno - z čehož Miguel nemá ani trochu radost. „Když Miguel objeví tajemství ze své rodinné historie - vazbu na Ernesta de la Cruze, pospíchá, aby se o tuto novinku podělil se svou rodinou v domnění, že mu to umožní stát se hudebníkem,“ popisuje scenárista Matthew Aldrich. „K jeho překvapení to ale celou situaci ještě zhorší.“

„Miguel má pocit, že se musí rozhodnout mezi svou láskou k hudbě a láskou k rodině,“ dodává Molina. „Opravdu velice touží po tom, aby se o svůj talent mohl podělit s rodinou - a dokázal jim, že hudba je krásná a upřímná. Ale nepřistoupí k tomu tím správným způsobem.“

Miguelovy impulzivní činy mají za následek, že ho jsou schopni vidět pouze ti, kteří během Dne mrtvých, Día de Muertos nebo též Día de los Muertos, přicestovali ze země mrtvých, aby navštívili své příbuzné. Tento pestrý paralelní svět obývají generace těch, kteří opustili zemi živých, mimo jiné také Miguelovi předci, kteří ho okamžitě poznají a nabídnou mu pomoc - ale pouze pokud se rozhodne vzdát hudby navždy. „To je něco, co Miguel není schopen připustit,“ říká producentka Darla K. Anderson, „takže spojí své síly s ošuntělým a protřelým kostlivcem Héctorem a společně se vydávají najít Ernesta de la Cruze - který je podle nich klíčem k rozřešení záhady, proč je Miguelova rodina tak překvapivě a rezolutně nemuzikální.

Zákaz hudby, který na sebe rodina Riverů uvalila, naštěstí neplatí pro film samotný. „Ta ironie se mi moc líbí,“ přiznává Anderson. „Máme tu rodinu s nevysvětlitelným odporem k hudbě, která žije v zemi, kde je hudba pevnou součástí celé kultury. Ve filmu Coco skládáme poctu všem rozmanitým druhům mexické hudby.“

Podle Anderson byla velice důležitá autenticita. Tvůrci filmu chtěli zajistit, aby hudba ve filmu věrohodně nejen zněla, ale také vypadala. „Podívali jsme se na nahrávky skutečných hudebníků, aby Miguelova hra na kytaru vypadala skutečně realisticky. Oslovili jsme řadu mexických hudebních talentů, kteří svou schopností vložit do hudby své emoce dokáží změnit svět.“

Snímek Coco, který se odehrává v Mexiku, představuje divákům dva velice odlišné světy: zemi živých a zemi mrtvých. Miguel se svou rodinou pocházejí ze Santa Cecilie, okouzlujícího městečka s rušným náměstím, na kterém se jeho obyvatelé scházejí. Vzhled a atmosféra Santa Cecilie se inspirují vesničkami, které tvůrci filmu navštívili, když studovali podklady pro tvorbu filmu - ale tyto návštěvy pro ně znamenaly mnohem více. „Příběh snímku Coco se inspiruje mexickým lidem, jeho kulturou a tradicemi,“ míní Unkrich. „Lidé z Mexika nás přiměli zamyslet se nad našimi vlastními rodinami, naší vlastní minulostí a nad tím, jakým způsobem ovlivnily to, kým nyní jsme. Jsme vděční za možnosti, kterých se nám dostalo, a můžeme zcela upřímně konstatovat, že se z nás vlivem těchto zkušeností stali zcela noví lidé.“

Jak bylo zmíněno, děj snímku Coco se odehrává ve dvou specifických, ale paralelních světech: v zemi živých a v zemi mrtvých. Umělci ze společnosti Pixar Animation Studios se velice výrazně inspirovali několika cestami, které do Mexika podnikli. „Mexiko je výtvarníkův sen,“ míní výtvarník filmu Harley Jessup. „Měl jsem naprosto jasno v tom, že do filmu musíme zapracovat ty pestré barvy a vzory, které jsme viděli všude kolem sebe.“

Ale úkolem výtvarníků bylo vytvořit dva oddělené, komplexní světy. Po většinu roku tyto světy existují zcela odděleně, ale harmonicky bok po boku. A každý rok se na jeden den kouzelným způsobem prolnou. „Día de Muertos je něčím jako velkou rodinnou oslavou, na které neexistuje hranice mezi živými a mrtvými,“ říká režisér Lee Unkrich. „Ale klíčový tu není smutek - jedná se o oslavu. Jde o to, aby si živí připomněli ty členy rodiny, kteří už s nimi nejsou, a měli tak k nim stále velmi blízko.“

Ačkoliv byly oba světy navrženy tak, aby spolu ostře kontrastovaly, říká pomocný režisér a scenárista Adrian Molina, že spolu sdílejí klíčové charakteristiky. „Oba jsou plné barev, hudby a veselí,“ říká. „Postavy - ať už jsou živé či mrtvé - jsou optimistické a zcela oddané svým rodinám.“

Producentka Darla K. Anderson velice dlouhou dobu obdivovala úsilí tvůrčího týmu tyto světy přivést k životu. „Postupem času jsem postavy filmu začala vnímat jako skutečné,“ říká. „Jsou unikátní a mají velice specifické povahy. Není možné si je nezamilovat. Snažíme se vytvářet postavy, které jsou uvěřitelné a empatické, nadčasové a zajímavé. Jsou nadsazené, ale přesto realistické, a současně zcela fantastické.“

„Věděli jsme, že chceme, aby spolu země mrtvých a země živých kontrastovaly tak moc, jak to jen bude možné,“ prozrazuje Unkrich. „Snažili jsme se o to, abychom od sebe oba světy co nejvíce odlišili. Jedním ze způsobů, jak toho docílit, byla denní doba - většina děje v Santa Cecilii se odehrává ve dne, zatímco v zemi mrtvých je noc.“

„Další ze způsobů, jakými jsme od sebe oba světy odlišili, byla práce s barvami,“ pokračuje Unkrich. „S ohledem na daný svátek a na jeho symboliku jsme věděli, že země mrtvých musí být vizuálně velice pestré místo, takže jsme se záměrně snažili o to, aby Santa Cecilia působila tlumeněji. Rozhodně není depresivní ani nepostrádá barvy, zejména s ohledem na to, že probíhají oslavy, a od samého počátku jsme věděli, že se budeme snažit co nejlépe vystihnout Día de Muertos a všechno to, co se s ním pojí.“

Postavy, které žijí v obou světech filmu Coco, mají jediný společný cíl: aby na ně druzí nezapomněli.

„Santa Cecilia se inspiruje skutečnými mexickými vesničkami,“ prohlašuje výtvarník filmu Jessup. „V zemi živých jsme se snažili držet reality. Vše je tu poněkud vybledlé sluncem a zaprášené, ale barevná paleta země živých je zvýrazněna pestrými ozdobami v rámci Día de Muertos. Máme tu náměstí, na kterém se obyvatelé scházejí, sídlo Riverových, ve kterém Miguelova praprababička vybudovala rodinný ševcovský podnik, a významnou roli zde hraje také místní hřbitov.“

Město Santa Cecilia, pojmenované po patronce hudby, je domovem jak pro Miguela, tak i pro celou rodinu Riverů. A ačkoliv se jedná o malé město, má na svém kontě jednu velice slavnou zásluhu, jak poznamenává režisér Adrian Molina. „Nejslavnější mexický hudebník pochází z tohoto městečka,“ prozrazuje Molina. „Začínal na místním malém náměstí. Před mnoha lety se Ernesto de la Cruz proslavil a celý svět si ho oblíbil. Následkem toho přicházejí do Santa Cecilie hudebníci z celého Mexika, aby této legendě, která se těší velké úcty i dávno po své smrti, složili poctu.“

Jessup se se svým týmem proměnili v městské architekty. Vytvořili plán vesnice Santa Cecilia, který odrážel charakteristiky typického venkovského mexického městečka. Podle vedoucího týmu návrhu kulis Chrise Bernardiho je Santa Cecilia dobrým příkladem toho, jak příběh ovlivňuje výslednou podobu filmu. „Muselo se jednat o malé městečko, protože z příběhu vyplývá, že se zde Miguel cítí poněkud omezený,“ vysvětluje Bernardi. „A touží se vydat po stopách svého velkého vzoru, kterému se podařilo prorazit i ve světě.“

Výtvarníci věděli, že Santa Cecilia existuje již dlouhou dobu - Miguelova rodina tam žije celé generace. „Nejedná se o zcela novou zástavbu,“ popisuje Bernardi. „Najdeme tu cihlové domy se starou, opravovanou omítkou - byly v minulosti stokrát poškozené a opravené. Pod aktuální omítkou prosvítají původní vzory. Ulice jsou dlážděné. Nic tu není dokonalé nebo přesné, ale je zcela evidentní, že je o vše dobře pečováno a lidé to mají rádi.“

„Chtěli jsme uplatnit překrásnou patinu staré architektury,“ dodává umělecký vedoucí pro shading Bert Berry. „Doufali jsme, že se nám podaří Santa Cecilii vykreslit jako starší, okouzlující městečko, a abychom zdůraznili historii a kouzlo tohoto města, pracovali jsme s opotřebovanými stavebními materiály, jako drolící se omítka, ručně malované kachlíčky a vývěsní štíty či použití dlažebních kostek v ulicích.“

Podle kameramanky-osvětlovačky Danielle Feinberg toužili tvůrci filmu po tom, aby Santa Cecilia kontrastovala s pestrobarevnou zemí mrtvých, aniž by se z Miguelova rodného města vytratily barvy. „Rozhodli jsme se pro stylizaci, která evokuje spíše horko a prach,“ říká. „Namísto abychom utlumili barvy, použili jsme pestré barvy, které jsou vybledlé sluncem. Nechtěli jsme, aby město neúmyslně nepůsobilo příliš ponurým dojmem, stále muselo působit jako úžasné a přitažlivé místo.“

Město je převážně rovinaté a skládá se z jednopatrových a dvoupatrových budov, což mělo podle kameramana Matta Aspburyho vliv na to, jakým způsobem se scény z města natáčely. „Obecně jsme při práci s kamerou v rámci Santa Cecilie postupovali jednodušším a umírněnějším způsobem v porovnání s tím, jak jsme s ní pracovali v rámci země mrtvých,“ říká. „S výjimkou některých záběrů z jeřábu, které jsme použili pro představení některých klíčových lokací - například náměstí či hřbitova - jsme se většinou v rámci záběrů Miguela a jeho rodiny v Santa Cecilie drželi při zemi.“

Každou z lokací, které se ve filmu objevují, bylo třeba navrhnout zcela od základů, včetně architektonických detailů, dekorací a rekvizit. Ale teprve zásluhou osvětlení a efektů, které dokreslují požadovanou atmosféru a styl, jsou scény kompletní.

- Miguelův domov obsahuje výzdobu na oslavu Día de Muertos, včetně množství ofrendy, která zahrnuje několik zarámovaných obrázků, květiny, oblíbené pokrmy a boty.

- Ševcovská dílna Riverů byla navržena tak, aby působila nepříjemně a stísněně a odrážela tak Miguelovy pocity stran práce v rámci rodinného podniku. Je plná nejrůznějších nástrojů a pochopitelně také bot, ale je zde dost místa, aby se tu mohla celá rodina sejít.

- „Miguel si na půdě jedné z budov v odlehlém rohu rodinného pozemku vybudoval úkryt, kde se schovává svou sbírku desek, plakátů a suvenýrů svého idola Ernesta de la Cruze,“ zmiňuje Lee Unkrich. Miguelův úkryt je plný předmětů, které podle tvůrců filmu Miguel nasbíral v průběhu mnoha měsíců, a v případě řady z nich se jedná o něco, co druzí vyhodili. Vyrobil si improvizovanou kytaru a černou fixou ji pomaloval tak, aby vypadala jako Ernestova legendární kytara s motivem lebky. Po ruce tu má vždy také potlučenou starou černobílou televizi a videopřehrávač, díky kterým může sledovat záznamy vystoupení svého idola. „Vlastně se na kytaru naučil hrát díky tomu, že neustále dokola sledoval ony nahrávky,“ říká Unkrich, který dodává, že Miguel na kytaru hraje skutečně realisticky. „Každé hudební vystoupení, které na plátně vidíte, je věrohodné,“ říká Unkrich. „Natočili jsme si hudebníky, kteří hráli jednotlivé skladby z filmu, a přidělali jim na kytary kamery GoPro, abychom mohli animátorům poskytnout množství podkladů pro animaci pohybu prstů a rukou při hře.“

Aspbury prohlašuje, že k této scéně přistupovali velice pečlivě. „Během této intimní chvilky, kterou Miguel ve svém úkrytu prožívá, jsme toužili po elegantních a výpravných záběrech kamery,“ říká. „Rozhodli jsme se proto pro decentní nájezdy a pomalé taneční pohyby kamery kolem Miguela, hrajícího na kytaru, s velmi malou hloubkou ostrosti, abychom zdůraznili krásu rozostřených svíček v pozadí.“

- Během příprav na oslavy Día de Muertos je hřbitov v Santa Cecilii plný pestrobarevných aksamitníků a květů nevadleců, ale také ručně vyráběných ozdob a stovek svíček. „V Mexiku jsme si během onoho svátku všimli, že se hřbitovy zcela liší od toho, jak si obvykle hřbitov představíme,“ vysvětluje Feinberg. „Nejsou potemnělé a smutné, jsou veselé. Tisíce svíček vydávají krásnou oranžovou záři, která vytváří nádhernou atmosféru - romantickou, vřelou a zajímavou. Nikdy jsem nic takového neviděla.“

- Mauzoleum Ernesta de la Cruze se vyrovná královské hrobce. „Je jasné, že se jedná o nejbohatšího člověka, jaký kdy v tom městečku žil,“ říká Bernardi. „Zatímco ostatní hroby jsou do různé míry skromné, Ernestovo mauzoleum je vytvořeno z kamene a bílého mramoru. Je pětkrát větší než cokoliv v okolí. A visí na něm jeho slavná kytara.“

- Náměstí tvoří klíčový bod města, kde se nachází socha místního legendárního hudebníka s pamětní deskou s heslem „nepromarněte svou chvíli“. „V Santa Cecilii se Ernesto proslavil,“ říká režisér a scenárista Adrian Molina. „Díky tomu se toto městečko stalo středem pozornosti hudebníků z celého světa.“

Podle Paula Mendozy, který dohlížel na tvorbu davů, dokonce i lidé, kteří se na náměstí setkávají, odrážejí skutečnost, že se film odehrává v Mexiku. „Ve Spojených státech si raději od ostatních udržujeme jistý odstup,“ říká. „Ale v Mexiku se lidé hodně objímají. Takže jsme se snažili tuto atmosféru pospolitosti navodit i v našem filmu.

Feinberg, která se do Mexika vypravila proto, aby načerpala inspiraci pro celkové nasvícení filmu, prohlašuje, že ačkoliv světlo svíček bylo kouzelné, její pozornost zaujalo především světlo zcela neočekávané. „Na každém kroku jsme se setkávali se zářivkovým osvětlením,“ popisuje. „Možná to na první pohled nezní tak lákavě - zářivkové světlo může občas dokonce působit zlověstně - ale na mě působí kouzelně a romanticky, což jsem obdivovala a připadalo mi to velice mexické.“

„Ve filmu máme scénu, která se odehrává ihned po západu slunce,“ pokračuje Feinberg. „Je to velice krásný západ slunce s odstíny oranžové, růžové a fialové. A v kuchyni pak do toho svítí zářivkové světlo. Chtěla jsem ho do té scény zakomponovat, ale nebyli jsem si jistá, zda o tom dokáži přesvědčit ostatní, ale vypadalo to tak výtečně, že jsme to Leeovi - Unkrichovi - prostě museli ukázat, a ten z toho byl nadšený.“

Jak tvůrci filmu pracovali na obou světech filmu Coco, uvědomovali si, že bude třeba oba světy nějakým velice magickým způsobem propojit. Na základě přípravných cest do Mexika přišli s pozoruhodným nápadem. „Když jsme byli přizváni k tomu, abychom se v Mexiku zúčastnili oslav Día de Muertos,“ vzpomíná režisér Lee Unkrich, „viděli jsme na ulicích cestičky z aksamitníkových okvětních lístků, které začínaly na ulici a končili tam, kde se nacházely ofrendas - oltáře s rodinnými snímky, oblíbenými pokrmy a předměty, které byly pro zemřelé důležité. Zjistili jsme, že jejich účelem je pomoci duchům blízkých najít cestu domů.“

Aksamitníkové lístky na tvůrce filmu zapůsobily do takové míry, že se rozhodli z těchto zářivě oranžových lístků vybudovat most mezi oběma světy. „Je elegantní a kouzelný,“ míní výtvarník Harley Jessup. „Jeho podoba odkazuje na prastaré akvadukty, které jsme v Mexiku viděli, a jejich zářivě oranžová barva symbolizuje pouto k rodině.“

Danielle Feinberg, osvětlovačka filmu, si nebyla jista tím, jak dobrý nápad je vytvořit most z kouzelných aksamitníkových lístků. „Šlo o jednu z těch věcí, u kterých víte naprosto jistě, že to bude příšerně náročné, ale současně naprosto úžasné,“ říká a dodává, že okvětní lístky byly současně světelnými zdroji. „Máme k dispozici nový typ osvětlení, kterému se říká částicové osvětlení a které se může skládat z velkého množství bodů. Náš tým speciálních efektů nám poskytl způsob, jakým můžeme automaticky zjistit, na který z lístků někdo právě šlápl, když po mostě kráčí, a ovládat tak záři, která z lístků vychází, když po nich někdo prochází.“

„Byla to pro nás po technické stránce obrovská výzva,“ říká vedoucí efektového týmu Michael K. O'Brien, jehož tým strávil velké množství času studiem videozáznamů velkého množství růžových lístků, které nalezli na internetu. „Náš most je vizuálně ohromně vzrušující a překypuje okvětními lístky. Jednalo se o neuvěřitelně rozsáhlý umělecký počin. Chtěli jsme, aby ten most zářil - aby působil dojmem, že je živý.“

„Jeho povrch jsme vytvořili z listí,“ pokračuje O'Brien. „Pokud byste se mezi lístky procházeli, vířily by vám u nohou.“

O'Brien se svým týmem vytvořil na mostě prohlubně plné lístků, kterými postavy procházejí, a tím posilují iluzi, že se hrdinové filmu okvětními lístky brodí. „A následně jsem pod nohy postav umístili pohyblivé světelné zdroje, které se ukrývají pod lístky a pomáhají vytvořit záři, jež se objevuje, když postavy došlápnou na zem.“

Podle O'Briena se na vnější straně mostu objevují také lístky, které se snášejí k zemi. Mostem také pulzuje světlo - to vše proto, aby most působil dojmem, že je živý.

„Objevuje se tu také pár drobných scén, které vše umocňují,“ říká O'Brien. „Miguel na mostě nabere do ruky hrst okvětních lístků, a Héctor - ve snaze přejít do země živých, přestože nemá nikde žádnou ofrendu se svou fotografií - na most vyběhne, jen aby ho okvětní lístky následně pohltily.“

Tyto scény vyžadovaly velice pečlivé umělecké vedení, stejně jako i dodatečné efekty, aby je bylo možno natočit. To vše si vyžádalo mnohem více času a přesnosti při práci.

Snímek Coco je o rodině, poutu k našim blízkým a o následování svých snů. A podle režiséra Lee Unkriche to vše stojí na hudbě. „Snímek Coco má hudbu ve své DNA,“ míní Unkrich. „Hudba dává filmu jeho podobu. Některé postavy jsou hudebníky, zatímco jiné s hudbou nechtějí mít nic společného.“

Pomocný režisér Adrian Molina prohlašuje, že zákaz hudby, který rodina Riverů vyhlásila, tvůrce filmu Coco v žádném případě neodradil. „Náš hlavní hrdina Miguel je hudbě velice oddaný a má opravdu velký talent,“ říká Molina. „Takže jeho pouť za splněním svých snů je pochopitelně plná hudby. Máme tu tradiční mexickou hudbu, původní písně, složené přímo pro film, a také nádherný soundtrack od Michaela Giacchina.“

Podle Unkriche chtěli tvůrci filmu složit poctu prostředí, ve kterém se odehrává, ale současně se vydat nečekaným směrem. „Snažili jsme se tvůrčí tým povzbudit k tomu, aby zůstal věrný klasické mexické hudbě, ale dali jsme mu současně volnost pojmout vše zcela nově,“ říká.

„Našim hlavním cílem je, aby diváci z filmu odcházeli s pocitem, že právě navštívili Santa Cecilii a strávili nějaký čas v zemi mrtvých,“ dodává Tom MacDougall, hudební viceprezident společnosti Disney. „Pokud jim můžeme poskytnout věrohodný hudební zážitek, pomůže jim to vytvořit si k filmu pouto, které přetrvá po dlouhou dobu.“

Ve snímku Coco zaznívá původní soundtrack od skladatele Michaela Giacchina, který je autorem oscarového soundtracku k filmu společností Disney-Pixar Vzhůru do oblak z roku 2009. Skladatel říká, že si filmy, na kterých se podílí, vybírá na základě své prvotní reakce na jejich příběh. „Chci vnímat něco, co budu schopen do své hudby vložit,“ prohlašuje Giacchino. „Když jsem viděl snímek Coco, zaplavila mě směsice pocitů. Přemýšlel jsem o své rodině a o vazbách, které mám na své předky v Itálii. Tento film oslovuje každého.“

Giacchinův vztah se světem hudby se započal už v dětství, kdy ve sklepě domu, ve kterém jeho rodina žila, poslouchal desky. „Když mi bylo devět let, objevil jsem album mexické hudby,“ říká. „Poslouchal jsem ho pořád dokola. Zbožňoval jsem ho, protože hudba na něm byla tak úžasně melodická a lyrická. Byla velice emotivní - skoro jako kdybych poslouchal poezii.“

Ačkoliv Giacchino později mexickou hudbu studoval v rámci svého hudebního vzdělání, říká, že šance podílet se na filmu Coco mu otevřela zcela nový svět, který mohl objevovat. „Chtěli jsme, aby soundtrack filmu působil dojmem, že se zrodil ve světě, v němž se film odehrává,“ popisuje. „To znamenalo se ujistit, že používáme ty správné hudební nástroje, a v maximální možné míře usilovat o autenticitu.“

Giacchino spolupracoval s Germaine Franco, která napsala soundtrack k filmu Matroš z roku 2015, aby společně dosáhli velice specifického zvuku. „Skvěle mi pomohla osvětlit komplexnosti všech stylů mexické hudby,“ míní Giacchino. „Spolupráce mezi všemi hudebníky, kteří se na tomto filmu podíleli, byla opravdu pozoruhodným zážitkem.“

Franco je mexická američanka, která vyrůstala na hranicích mezi Texasem a Mexikem a poslouchala zde rozmanité druhy mexické hudby. V soundtracku použila nejrůznější druhy mexických hudebních nástrojů, mezi něž patří například guitarrón, lidová harfa, quijada, suzafon, charchetas, jaranas, requintos, marimba, trumpety a housle.

Podle Giacchina byly klíčové postavy filmu inspirací pro specifické motivy. Pro Miguela chtěl skladatel najít motiv, který by odpovídal věku této postavy. „Chtěl jsem, aby navozoval dojem mladého chlapce, který má velké cíle,“ říká Giacchino. „Ví, kam se chce vydat, ale netuší, jak se tam dostane.“

V případě Héctora chtěl Giacchino zachytit jeho šibalské sklony. „Jeho motivem je poněkud netradiční waltz,“ říká skladatel. „Vnímal jsem Héctora jako podomního prodavače vysavačů. Chová se přátelsky a je velice ochotný, ale tak nějak tušíte, že se vám ve skutečnosti jenom pokouší něco prodat.“

Giacchino složil také dva motivy, které zastupují koncept rodiny a zajímavě tak odrážejí podstatu příběhu samotného. „Jeden z těchto motivů představuje minulost celé rodiny, zatímco ten druhý představuje domov - bezpečí, teplo, jistotu.“

Nahrávání soundtracku proběhlo v srpnu za účasti 83-členného orchestru.

Ve filmu Coco zaznívá také tradiční mexická hudba, aby dodala Miguelovu rodnému městu, Santa Cecilii, na životě. „Ačkoliv je u něj doma hudba zakázaná, Miguel se inspiruje hudebníky, kteří vystupují na náměstí,“ říká scenárista a režisér Adrian Molina. „Santa Cecilia - rodné město superhvězdy Ernesto de la Cruze - překypuje hudbou do takové míry, že Miguel touží stát se také hudebníkem.“

Na náměstí je možné slyšet nejrůznější autentickou mexickou hudbu - v podání nejrůznějších mariachi, skupiny jarocho a také kytaristů, které Miguel oslovuje v rámci své snahy prokázat, že má hudební nadání. Řadu scén podkresluje kombinace tradiční i současné mexické hudby.

Franco a hudební konzultant Camilo Lara z Mexického zvukového institutu pomáhali vytvořit hudební podobu Miguelova světa, za spolupráce kulturních konzultantů Benjamína Juáreze Echenqua a Marcely Davison Avilés. Lara se k hudebnímu týmu filmu připojil velice záhy a pomáhal tvůrcům filmu orientovat se v mexické hudbě, navazující na specifické okamžiky, které se ve filmu objevují - ať už šlo o cumbii či o hudbu mariachi.

„Od prvopočátků šlo o to, aby vše bylo tak věrohodné, jak je to jen možné,“ svěřuje se Lara. „Poslechli jsme si velké množství nahrávek - od sofistikovaných až po ty pouliční. Myslím, že se nám tu podařilo vytvořit pozoruhodně rozmanitou hudební mozaiku.“

„Byl jsem také zodpovědný za pozoruhodný studiový počin v Mexico City,“ dodává Lara. „Nahrávali jsme tu široké spektrum špičkových mexických hudebníků nejrůznějších žánrů - ať už to byla banda, marimba, mariachi nebo son jarocho. Měli jsme k dispozici špičkové mexické mistry. Byl to ohromující zážitek.“

Mezi hudebníky, kteří se na filmu podíleli, patří například Banda Tierra Mojada, Marimba Nandayapa a Mono Blanco, ale také řada dalších. Tvůrci filmu pořídili nahrávky celé řady hudebních stylů a nástrojů, včetně guitarrónu jarocho.

Aby se tvůrci filmu mohli s diváky o Miguelovu vášeň lépe podělit, oslovili také řadu dalších skladatelů, mimo jiné oscarový tým Kristen Anderson-Lopez a Roberta Lopeze, zodpovědný za hudbu k filmu společnosti Walt Disney Animation Studios Ledové království. Ti pro film Coco složili tematickou píseň Remember Me, která se ve filmu pojí s postavou Ernesta de la Cruze a zaznívá hned na několika místech. „Píseň je napsána z pohledu osoby, která doufá, že si ji budou její blízcí pamatovat,“ popisuje Anderson-Lopez. „Ale její text si lze vyložit více způsoby, v závislosti na tempu a vyznění doprovodné hudby.“

obrazek
O tvůrcích
Lee Unkrich - režie, námět - je oscarový režisér společnosti Pixar Animation Studios a viceprezident pro editorial a layout. Byl vedoucím výroby snímku Univerzita pro příšerky a také celovečerního filmu společností Disney-Pixar z roku 2015 Hodný dinosaurus.

Unkrich se jako jeden z režisérů podílel na vůbec prvním oscarovém celovečerním snímku společnosti Pixar Hledá se Nemo z roku 2003. Jakožto režisér kritikou velice ceněného hitu Toy Story: Příběh hraček 3 získal Unkrich Oscara za nejlepší animovaný celovečerní film. Na Oscara byl také nominován v kategorii Nejlepší adaptace za svůj námět, který pro tento film napsal. Kromě svého oscarového vítězství získal za tento film Unkrich také Zlatý globus za nejlepší animovaný celovečerní film a cenu BAFTA za nejlepší animovaný film.

Do společnosti Pixar Unkrich nastoupil v dubnu 1994, a od té doby zastával širokou škálu klíčových tvůrčích pozic. Předtím, než se jako pomocný režisér podílel na snímku Hledá se Nemo, se na této pozici podílel také na vzniku snímku Příšerky s.r.o. a na snímku Toy Story: Příběh hraček 2, který získal Zlatý globus.

Svou kariéru v rámci společnosti Pixar započal coby střihač snímku Toy Story: Příběh hraček, a následně byl hlavním střihačem filmu Život brouka. Unkrich přispěl svými střihačskými dovednostmi i ke vzniku celé řady dalších filmů společnosti Pixar, mimo jiné coby hlavní střihač také ke vzniku filmu Hledá se Nemo.

V roce 2009 byl Unkrich společně se svými režijními kolegy z Pixaru poctěn v rámci 69. mezinárodního filmového festivalu v Benátkách cenu Zlatý lev, kterou obdrželi za celoživotní zásluhy.

Před nástupem do Pixaru pracoval Unkrich v televizi jako střihač a režisér. V roce 1991 dokončil studium na Škole filmových umění v rámci Univerzity Jižní Kalifornie, kde režíroval několik krátkých filmů, jež byly oceněny nejrůznějšími cenami.

Unkrich se narodil v Chagrin Falls v Ohiu a v dětství herecky působil v rámci Cleveland Playhouse. Nyní žije v Marin County v Kalifornii se svou ženou a třemi dětmi.

Adrian Molina - režie, námět, scénář, hudba - začínal ve společnosti Pixar Animation Studios v roce 2006 jako stážista v oddělení přípravy námětů. Na podzim téhož roku nastoupil do této společnosti na plný úvazek, aby se posléze podílel na oscarových snímcích Ratatouille a Toy Story: Příběh hraček 3, a jako výtvarník námětu také na filmu společností Disney-Pixar Univerzita pro příšerky.

Jakožto výtvarník námětu Molina spolupracoval s týmem pro tvorbu námětu a vytvářel pro něj náčrtky jednotlivých sekvencí filmu. Tento dílčí tvůrčí proces často vyžaduje tvorbu alternativních verzí jednotlivých scén, dokud nedojde k finálnímu výběru toho nejlepšího postupu v rámci příběhu filmu.

Molina, který vyrůstal v Grass Valley v Kalifornii, se v průběhu dospívání inspiroval tvorbou domácích filmů se svými třemi sourozenci. Uvádí, že ho rodiče podporovali v tom, aby se řídil svým uměleckým a tvůrčím cítěním, a za svou schopnost kritického přístupu k příběhu a jeho struktuře dle vlastních slov vděčí studiu literatury na střední škole.

Než nastoupil do společnosti Pixar, navštěvoval Molina Kalifornský umělecký institut CalArts, kde také získal bakalářský titul v oboru animace postav. Molina žije v East Bay.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Středa 23. 5. 2018 Svátek má Vladimír
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz