V rámci filmového festivalu čtvrtého druhu jsme měli na začátku února možnost shlédnout v kině Atlas tématické filmy věnující se otázkám paranormálních jevů a existence mimozemského života.  
Diváci tak mohli nalézt společnou řeč, řadu odpovědí a rozvířit tak nejednu jistě zajímavou debatu s odborníky na slovo vzatými. Tak například s českou záhadoložkou Jitkou Lenkovou jste mohli hovořit na téma „pravda či fikce“ v souvislosti s uvedením nového filmu „Čtvrtý druh.“  
Ten vypráví o tom, kterak psycholožka a čerstvá vdova Abigail Tyler (Milla Jovovich) vyslechla několik shodných výpovědí od svých klientů, kteří svorně vypráví o neobyčejném, ránočním zážitku, kdy se kolem třetí probouzeli (byli probuzeni) a pozorovali za oknem bílou sovu. Terapeutka zpozorní a rozhodne se přijít záhadě na kloub s tím, že pro začátek všechny dotyčné podrobí hypnóze. A začnou se dít věci… To když si například (teď už) pacienti uvědomí, že sovy nejsou tím, čím se zdají být, ale jen archetypem, kterým jim byla přemazána paměťová karta. Ukazuje se, že manipulátoři jsou ufouni, kteří se ovšem vůbec netváří, že by přicházeli v míru. Naopak! Bezohledně obsazují mysl svých obětí, unášejí, chtějí znásilňovat… A je tady bohužel ještě ta nešťastná věc kolem implantace čipů. Z úhlu oficiálně nainstalované kamery to nevypadá vůbec dobře a místy to silně připomíná děsivou podívanou jako vystřiženou ze sedmdesátých let, kdy se satan zmocňoval těla i duše nebohé Regan (Exorcista, William Friedkin, 1973). Třeba zrovna když hypnotizovaní začnou levitovat a mluvit přitom strašidelně sumersky, tedy dávno mrtvým jazykem. A to ani neříkám, o čem povídají…  
Doposud dobré, jenže abychom se dobrali k těmto úrovním, musíme se dostat přes místa, která nám film trochu shodí. Pojďme si tu legendu rychle projít.  
Od šedesátých let dochází na Aljašce k velkému počtu nevysvětlitelných zmizení. Kdybychom měli jít chronologicky popořadě, pak bychom narazili na rok 1972, kdy byla stanovena stupnice vyšetřování případů s podezřením účasti mimozemské inteligence. 1 – 4, pozorování, shromáždění důkazů, kontakt (viz Blízká setkání třetího druhu), únos. Rok 2000, Nome, Aljaška, to je čas a místo, kam se přesouváme v souvislosti s rekonstrukcí několika dramatických, kriminálních událostí. Vůbec bych filmařům nezazlíval, že se rozhodli k takovému kroku a zvolili jakousi cestu nejmenšího odporu přes divácky přitažlivý model reality show (Blair witch project, REC. jsou nejčastěji zmiňované tituly, které to v prvním případě spustily a v druhém zužitkovaly k umocnění celkového dojmu z příběhu). U Čtvrtého druhu je to něco jiného, protože tvůrci zřejmě správně nedokázali uchopit takovýto formát. Hned na začátku nám hlavní hrdinka společně s režisérem Olatundem Osunsanmi doslova vnucují, že bychom měli být přinejmenším znepokojeni, protože tohle se fakt stalo! Říkají sice věci jako: „Necháme to na vás, zvažte sami, nakolik se toto ohrožující představení může týkat každého z vás“, ale je to jen nešikovný filmařský trik. Navíc celá scéna je natočená hodně špatně a silně to připomíná moderátorské vstupy z „interaktivního studia“ Objektivu před zeleným nebo modrým plátnem.  
Celý film je složen ze dvou základních pilířů, jakože dokumentárního materiálu v uvěřitelně špatném rozlišení a toho přiznaně hraného. Představitelka „skutečné“ doktorky působí velice deprimujícím dojmem, z očí ji plane čiré šílenství a tak když v závěru dojde k rozuzlení pravého úmrtí jejího chotě, připadá vám, že s výběrem herečky se režisér či producent trefil do černého. V ději je to zároveň zajímavý posun jak tuto postavu chápat a trumf pro šerifa (dosavadního hlavního záporáka). Najednou vychází najevo, že ta ženská by vážně mohla být švihlá, díky prožitému traumatu ze smrti milovaného bychom ten uzel v hlavě chápali. Jenže ona argumentuje výpověďmi, nahrávkami a my zase o něco ustoupíme. To, že je to všechno pseudo je pochopitelné. Všichni zainteresovaní v případu odmítali mít s projektem cokoliv společného a tak jsou chránění náhradními identitami se vším všudy. Dostáváme se tak k jakémusi zakonzervovanému tvaru fikce uvnitř fikce, k samotnému jádru vpuštěni nejsme a bylo by to tak správně (pokud tedy přistoupíme na to, že je to zaručeně „pravdivý příběh“).  
Škoda jen, že i přes ten pokus navodit bezprostřední, autentickou atmosféru film ani zdaleka nedosahuje intenzity výše jmenovaných daného žánru. Těch důvodů je hned několik, od toho zásadního, nedostatečná invence režiséra obklopeného levnou pracovní silou (např. střih působí jako u hudebního MTV kanálu) až po málo promyšlený scénář či herce (výjimkou je jen Elias Koteas v roli kolegy, známý třeba z Cronenbergova jak jinak, než skandálního Crash). Tím se trochu dostáváme k financím. Natáčelo se v, pro filmaře velice výhodných, lokacích jako je Kanada nebo Bulharsko, zdůrazňuje se často v souvislosti s tím, že zde natáčí zkrachovalé existence akčního filmu osmdesátých let. Jenže, to, že se jim nedostávalo peněz nebo chtěli udělat vyloženě lacinou věc, ještě neznamená, že museli nutně natočit špatný film. Budiž nám svědkem dějiny i současnost, kde se to nízkorozpočtovými poklady jen hemží. Tenhle fakt je mrzutý hlavně proto, že snímku ubírá víc, než by si třeba (…) zasloužil. Je to voda na mlýn všem těm, kteří by to už po tolikáté udělali mnohem lépe (vůbec za tím nedokážou vidět minimálně tu energii, práci) a snadno pak obviní tvůrce z chladného kalkulu a snahy svést se na módní vlně.  
Když tedy pomineme všechny ty výše jmenované nedostatky, tak k dobrému filmu jen stačilo, aby se Čtvrtý druh nevydával za něco, čím není (a pokud ano, tak aby to uměl). Takto se zaměstnáváme úplně zbytečně nepřesvědčivostí scénáře, nejde přistoupit na abnormální brutalitu ufonů, na podivně jednající figury (policista hlídkující před domem podezřelé), na sitkomovou povrchnost dětí Tylerové a podobně. Přesto ČD odsoudit nedokážu (České Dráhy naopak), jde jen o prachy nebo se chtělo něco víc, částečně pravda nebo úplná fikce, opravdu toho víme tolik?