Citát z posvátného indického textu, který si osm autorů povídkového snímku Dalších deset minut II zvolilo jako motto, dobře vystihuje podstatu tohoto výjimečného filmového díla, jež vzniklo v britsko-německé koprodukci. Každý z osmi světově proslulých režisérů pocházejících z nejrůznějších částí světa - Bernardo Bertolucci z Itálie, Mike Figgis z USA, Jiří Menzel z Čech, István Szabó z Maďarska, Claire Denisová a Jean-Luc Godard z Francie, Volker Schlöndorff z Německa a Michael Radford z Velké Británie - přijali s radostí výzvu producentů Nicolase McClintocka, Nigele Thomase a Ulricha Felsberga natočit jeden příběh na téma času.

Stejně jako sedm jejich kolegů - Aki Kaurismäki, Jim Jarmusch, Wim Wenders, Čchen Kchaj-ke, Spike Lee, Víctor Erice a Werner Herzog, jejichž autorské eseje jsme mohli vidět ve filmu Dalších deset minut I, i těchto osm filmařů přijalo na jedné straně možnost absolutní autorskou svobodu zpracovat velmi široké téma "čas" v libovolném žánru, stylu, formátu, barevnosti a technice, a na druhé straně přísné omezení metráže, která ve výsledku nesměla překročit deset minut. Někteří z autorů (Wim Wenders, Jim Jarmusch) zároveň do projektu v okamžiku, kdy došlo k finančním problémům, nakonec neinvestovali jen energii a talent, ale i peníze.

Zadání splnil každý z osmi tvůrců zcela odlišným, osobitým způsobem. Projekt Dalších deseti minut II tak zároveň umožňuje ocenit bohatost a šíři, v nichž se dokáže současný umělecký film vyjadřovat k problémům lidské existence - ke zrození, smrti, lásce, kráse, pomíjivosti náhodného okamžiku a osamělého lidského individua, ale i k věčnosti mýtu a historie. Osm povídek ovšem tentokrát vypráví nejen o odvaze postavit se zdánlivě nezměnitelnému osudu a vybojovat si na něm místo pro svůj sen, ale i o tom, že některé věci v životě změnit prostě nelze.

V mezihrách oddělujících jednotlivé povídky se prosazuje vedla kaligrafických podpisů jednotlivých autorů i metafora plynoucí vody a "hudební" prvek obsažený už v názvu (variace na hudební motiv Paula Englishbyho uslyšíme v podání cellisty Claudia Bohóriqueze.

Příspěvky tvůrců, které tentokrát dohromady nesvazuje generační spřízněnost, se liší snad ve všech myslitelných kritériích. Žánrově zde najdeme navenek obyčejný příběh, který se ukazuje být podobenstvím (povídka Bernarda Bertolucciho), střihovou koláž dokumentující filozofický prostor archivního materiálu (Jean-Luc Godard, Jiří Menzel), experimentální techniku (Mike Figgis) i různorodě pojatou příběhovou miniaturu s nečekanou pointou (István Szabó, Claire Denisová, Volker Schlöndorff, Michael Radford).

Jednotlivé povídky se liší i po formální stránce: Bernardo Bertolucci využil metaforičnosti černobílého filmového materiálu, kdežto jeho francouzská kolegyně Claire Denisová se naopak spolehla na jeho dokumentární rozměr. Práce s archivním materiálem v podobě starých filmů využil Jiří Menzel k tomu, aby zobrazil proměnu herce Rudolfa Hrušínského, stejně jako Jean-Luc Godard, který využil vlastní i cizí filmy a archivní válečné dokumenty k eseji na téma "posledních minut". Experimentální, analytický přístup k realitě zvolil Mike Figgis, když rozdělil plátno na čtyři části a vyprávěl na něm zároveň čtyři různé digitálně natočené a upravené příběhy, které spolu korespondují, spojují se a zase se vzdalují. Téma intolerance, které proniká na povrch konání navenek "normálních" lidí nejčastěji v kratičkých nestřežených okamžicích, se dostalo do popředí v povídkách Claire Denisové i Volkera Schlöndorffa, který jako komentáře k dění na plátně využil slova antického klasika Augustina. Bernardo Bertolucci, István Szabó a Michael Radford se - každý zcela jiným způsobem - uchýlili ke klasicky vyprávěné příběhové miniatuře s pointou, která ji obrací v podobenství o vztahu člověka a času.

Diptych Dalších deset minut je věnován trojici filmařů, kterým jeho autoři chtějí svým dílem vzdát hold: americkému režisérovi Chrisi Markerovi a lotyšským dokumentaristům Jurisi Podnikesovi a Hercsi Franksovi.

1. povídka
Histoire d'eaux

Mladý indický imigrant (Amid Arroz) doufá, že ilegálně přejde hranice do Německa, když se však oddělí od skupiny svých druhů a zatoulá se, aby přinesl vodu starci, seznamuje se s půvabnou mladou ženou (Valeria Bruni Tedeschiová). Místo v Německu se ocitá v Itálii a stává se manželem ženy, která je majitelkou benzínky a malého obchodu. Léta plynou, manželům se narodí syn, avšak muž, přestože se nevzdal svých kořenů, si uvědomuje, že z cesty svého osudu zabloudil dál, než si myslel.

2. povídka
About Time 2

Čtyři pohyblivé obrazy odehrávající se zároveň na rozděleném plátně nabízejí esej o okamžiku lásky a věčnosti umělecké tvorby, ale i o pomíjivosti obojího ve vztahu k protagonistům. Muž píšící na počítači, mladá žena běžící chodbou a milenec, který ji netrpělivě očekává u klavíru, děti hrající si na válku, starci na televizní obrazovce - to jsou v podání Marka Longa, Alexandry Stadenové či Dominica Westa aktéři, kteří spojují a zase rozdělují své příběhy, vstupujíce navzájem do svých prostorů a navazujících nejrůznější vztahy. Výsledek se však složí jen a jen ve svobodné mysli každého diváka.

3. povídka
One Moment

Rudolf Hrušínský (1921-1994), jeden z největších českých filmových a divadelních herců 20. století, se stává objektem zkoumání plynoucího času v tváři umělce i člověka prostřednictvím jemně tematizovaných ukázek ze svých filmů.

4. povídka
Ten Minutes After

Manželka (Ildikó Bánságiová) pečlivě připravuje domácí oslavu pro svého muže (Gábor Máté), ten se však vrací domů opilý. Agresivní, intolerantní muž končí během potyčky na podlaze: nabodl se omylem na nůž v manželčině ruce. Těžce zraněného výtržníka odváží sanitka, ženu, která se stala podezřelou z vraždy, nutí policie k rekonstrukci činu.

5. povídka
Vers Nancy

V kupé vlaku směřujícího do Nancy autoritativní postarší muž (Jean-Luc Nancy) vykládá mladé spolucestující (Ana Samardzijaová) své názory na cizince a na to, jak by se k nim Francouzi měli chovat. Jeho arogantní vývody mimoděk vyslechne černý spolucestující (Alex Descas) kouřící na chodbičce. Sedne si do kupé a slušně se dá s mužem do řeči. Může navzdory všem předsudkům či dobré vůli dojít k normálnímu lidskému kontaktu?

6. povídka
The Enlightenment

Mladá těhotná žena přivádí na rodinný piknik u obytných přívěsů svého černého přítele. Bezstarostná atmosféra houstne a dívka, která se nakonec neshodne ani se svým přítelem, se odejde opít s partou neznámých mladíků. Pocity plynou stěží viditelně jako nedaleká řeka a na konci nečíhá smrt jen na krvelačného komára ... Kdy a pro koho nastane okamžik osvícení, které ve svých myšlenkách zmiňuje svatý Augustin, jehož myšlenky posloužily jako komentář k filmu?

7. povídka
Addicted to the Stars

Dva astronauti se po téměř půlročním pobytu v kosmu vracejí na Zemi. Po nezbytných formalitách se jeden z nich - Cecil Thomas - vypraví do města. Vyhledá starce, který se ukazuje být jeho synem, který otce drasticky předběhl na cestě ke smrti vinou relativity času.

8. povídka
Dans le noir / In the darkness

Audiovizuální koláž vedle sebe a přes sebe klade poslední minuty mládí, odvahy, myšlení, paměti, lásky, ticha, historie, strachu, věčnosti a filmu demonstrované na citátech (Virginie Woolfová, Ludwig Wittgenstein...) archivních materiálech (likvidace varšavského ghetta, záběry z fronty) a úryvcích z filmů (především samotného autora - Vojáček, Made in USA, King Lear, ale i z Ivana Hrozného Sergeje Ejzenštejna).

Bernardo Bertolucci (režisér 1. povídky)
Rodák z italské Parmy (1941) začínal jako asistent Piera Paola Pasoliniho, podle jehož námětu debutoval v roce 1962 krimi La comare secca. I v českých kinech jsme mohli vidět jeho vysoce ceněné drama Konformista (1970), ale teprve po letech se tam v rámci Projektu 100 dostalo kdysi tak skandální milostné drama Poslední tango v Paříži (1972), za něž získal oscarovou nominaci za režii. I režisérovy další snímky - např. rozmáchlá historická freska Novecento (1975) či incestní melodrama La Luna (1979) se vyznačovaly laděním, které jim zatarasilo cestu do české distribuce. Jeho historická freska Poslední císař (1987) byla vyznamenána devíti Oscary.

Mike Figgis (režisér 2. povídky)
Narodil se v roce 1949 v Keni a studoval a žil ve Velké Británii, ale jako režisér působí převážně v USA. Začínal jako rockový kytarista a trumpetista a aktér avantgardního divadelního sdružení The People Show. Debutoval televizním filmem The House (1984). Od konce 80. let však natáčí v Hollywoodu. Na videu jsme viděli jeho film Bouřlivé pondělí (1988) i drama Vnitřní záležitosti (1990) a do našich kin byl uveden jeho psychologický příběh Mr. Jones (1993). Také jeho další snímky (především na Oscara nominované drama s Nicolasem Cagem Leaving Las Vegas z roku 1995 či adaptace Strindbergovy Slečny Julie) navzdory některým provokativním prvkům nevybočují z tradičního rámce. V roce 1997 natočil milostný příběh Láska na jedno noc a o rok později psychologický snímek Ztrátu sexuální nevinnosti. Na MFF v Karlových Varech 2000 byla uvedena jeho černá komedie Time Code (2001). V té Figgis podlehl magii ruční digitální kamery a vyprávěl (podobně jako ve své povídce z filmu Dalších deset minut II) zároveň čtyři různé příběhy na rozděleném plátně. Ve svém "skandálním" filmu Hotel, uvedeném roku 2002 na MFF v Karlových Varech, zůstal věrný svému zvyku obsazovat do hlavních rolí populární herecké hvězdy.

Jiří Menzel (režisér 3. povídky)
Jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších autorů české nové vlny (Oscar 1966 za nejlepší zahraniční film za Ostře sledované vlaky) se jako herec a režisér věnuje divadelní a filmové práci. Na většině svých filmů se podílí i jako scenárista. Debutoval povídkou Smrt pana Baltazara z povídkového filmu Perličky na dně (1965). Po povídce Zločin v dívčí škole (1965) natočil svou první hrabalovskou adaptaci Ostře sledované vlaky. Následovalo lyrické Rozmarné léto (1967) podle Vladislava Vančury, Zločin v šantánu (1969) a další hrabalovská adaptace Skřivánci na niti (1969), která získala Zlatého medvěda ex aequo na 40. MFF v Berlíně, ale která se střetla s komunistickou cenzurou a na dlouhá léta skončila v trezoru. Po příběhu o stavbě přehrady Kdo hledá zlaté dno (1974) následovala tragikomedie Na samotě u lesa (1976), veselohra Báječní muži s klikou (1978), další hrabalovské filmy Postřižiny (1980) a Slavnosti sněženek (1983) a tragikomedie Vesničko má středisková (1985). Po parodických Čokoládových čmuchalech se Menzel vrátil k Vančurovi Koncem starých časů (1989), za nějž získal Cenu za režii na MFF v Montrealu 1990. Po záznamu Havlovy hry Audience, která byla uvedena na videu, a Žebrácké opeře (1991) inspirované stejnojmennou Havlovou hrou natočil hořkou komedii Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993).

István Szabó (režisér 4. povídky)
Jeden z nejvýznamnějších maďarských poválečných režisérů (ročník 1938) začínal v rozhlase, ale svůj zájem začal plně věnovat filmu. Za svůj diplomový snímek z budapešťské Akademie dramatických umění Klavír (1963) na nábřeží získal ocenění na MFF v Cannes. Debutoval v roce 1965 dramatem Čas snění, který mu vynesl cenu za nejlepší režisérský debut v Cannes. V roce 1970 následoval snímek Sázka na iluze, který se hrál i u nás, stejně jako vypůjčený domov (1979). V českých kinech jsme mohli vidět i jeho vysoce ceněné snímky Budapešťské povídky (1976), drama Mefisto (1981), za které získal Oscara, Donatellova davida a cenu BAFTA, Plukovník Redl (1984) nebo Hanussen (1988). Z videa známe jeho snímek Setkání s Venuší - "evropsky" koncipovaný příběh z operního světa. Na MFF v Karlových Varech jsme loni mohli vidět jeho válečný příběh Taking Sides - Der Fall Furtwängler (2001).

Claire Denisová (režisér 5. povídky)
Narodila se v roce 1948 v Paříži, kde absolvovala IDHEC a začala se věnovat krátkému filmu. Jako asistentka režie spolupracovala např. s Jacquesem Rivettem či Costou-Gavrasem, ale i se svými příštími kolegy z diptychu Dalších deset minut - Wimem Wendersem a Jimem Jarmuschem. V povídce Vers Nancy se prosadilo její životní téma - konfrontace života různých etnik v cizím prostředí, které ji zaujalo už v dětství, které s rodiči strávila v mnoha afrických zemích. Debutovala v roce 1978 filmem autobiografickým dramatem Chocolat (1988). V českých kinech jsme z její rozsáhlé tvorby mohli vidět jen její provokativní erotický horor Miluji tě k sežrání (2001).

Volker Schlöndorff (režisér 6. povídky)
Gymnázium a filmová studia (IDHEC) absolvoval rodák z německého Wiesbadenu (1939) v Paříži, kde také začínal jako asistent u Alaina Resnaise či Louise Mallea. V roce 1966 debutoval adaptací románu Roberta Musila Mladý Törless, za kterou získal Cenu kritiky na MFF v Cannes. V českých kinech jsme nemohli vidět řadu jeho významných filmů, kterými se profiloval jako čelní představitel mladého německého filmu (např. Mord und Totschlag, 1967). Viděli jsme však drama Michael Kolhaas (1969), psychologický snímek Náhlé vzplanutí (1973), drama Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975), jeho patrně nejznámější film - tragikomedii inspirovanou románem Güntera Grasse Plechový bubínek (1979), za niž získal Oscara a Zlatou palmu na MFF v Cannes), adaptaci části prvního dílu Proustova Hledání ztraceného času nazvamnou Swannova láska (1983).

Michael Radford (režisér 7. povídky)
Rodák i indického Dillí (1950) vystudoval politiku, ekonomii a filosofii na Oxford University a film na londýnské National Film School. Svůj zájem obrátil k dokumentu. Z jeho rané tvorby jmenujme filmy The Madonna and the Volcano (1979) a Van Morrison in Ireland (1981). V hraném filmu debutoval snímkem Another Tome, Another Place (1983), ke kterému zároveň napsal scénář podle stejnojmenného klasického snímku Lewise Allena z roku 1958. O rok později adaptoval sci-fi podobenství o totalitě George Orwella 1984 s Richardem Burtonem v jeho poslední filmové roli. Z jeho tvorby známe lyrické drama Pošťák (1994) o přátelství chilského básníka Pabla Nerudy v italském exilu s prostým rybářem, které jsme mohli vidět i v českých kinech.

Jean-Luc Godard (režisér 8. povídky)
Jedna z vůdčích osobností francouzské nové vlny (nar. 1930) a jeden z nejprovokativnějších filmařů současnosti začínal se svými budoucími režisérskými kolegy v redakci časopisu Cahiers du cinéma. Po několika krátkých filmech debutoval v roce 1959 originální krimi U konce s dechem s Jeanem-Paulem Belmondem v hlavní roli. V 60. letech natočil své nejznámější snímky, ve kterých zformoval svůj autorský styl (Žena je žena, Žít svůj život, Pohrdání, Alphaville, Bláznivý Petříček...). Na přelomu 60. a 70. let se vyhranil politicky angažovanými snímky (mj. "maoistickým" dokumentem o Československu Pravda z roku 1969), které ho svou radikalitou vysloužily z normální distribuce. Až na konci 70. let se znovu přibližuje klasické kinematografii a strhává na sebe znovu zájem (např. Prénom Carmen - Zlatý lev na MFF v Benátkách). 90. léta jsou pro něj obdobím zralosti, ve kterých si udržuje své stálé publikum formálně provokativními snímky (Nouvelle vague, Hélas pour moi...). Od autora, který už desetiletí neexistuje nejen pro normální, ale ani pro českou klubovou distribuci, mohli diváci MFF v Karlových Varech v roce 2001 vidět sérii jeho audiovizuálních esejů Příběh(y) filmu, ke kterým stylově odkazuje i jeho povídka z filmu Dalších deset minut II.

Rozhovor s producenty
Jak se film zrodil?

Nicolas McClintock
Při četbě souboru přednášek Itala Calvina Americké přednášky - Šest vzpomínek pro příští tisíciletí (česky Prostor, 1999 - pozn. překladatele) jsem narazil na citát jistého sicilského lidového vypravěče, který mě doslova udeřil do očí: "V příbězích plyne čas svým vlastním tempem." Jinými slovy, v příběhu lze čas přizpůsobit, stává se tvárným. Ve filmu pracujete především s časem (slovy Andreje Tarkovského "modelujete čas"), a protože dělám dokumentární filmy, uvažoval jsem, jak by téma času ztvárnili různí režiséři, kdyby měli k dispozici krátký časový úsek. To mě napadlo před šesti lety. Název filmu pochází od dvou litevských dokumentaristů, Jurise Podniekse a Hercse Frankse..

Nigel Thomas:
Když jsem před třemi lety začal s Nicolasem spolupracovat, pojali jsme projekt jako dvě celovečerní kompilace, určené k promítání v kinech. Kompilace málokdy působí tvůrčím dojmem, ale v tomto případě tvoří filmový celek, protože se snažíme vyvolat určitou náladu. Dlouho jsme přemýšleli o plynutí a pořadí jednotlivých příspěvků. Záhy nám došly naše původní finance, ale zachránil nás Uli (Ulrich Felsberg). To už se k nám připojil Wim a zapracoval jako schopný prostředník. Nejsem si však jistý, jestli Uli tušil, že to nakonec bude poměrně nákladné.

Ulrich Felsberg:
Když se projekt dostal do finančních nesnází, obrátili se na mě Wim Wenders a Jim Jarmusch, kterým na filmu velmi záleželo. Ten nápad se mi zalíbil hned od začátku a prohlásil jsem: "Jdeme do toho!" — a začal film financovat.

Jak se vám podařilo získat tolik vynikajících režisérů?

Nicolas McClintock
Byli jsme vytrvalí a umínění! Wim Wenders, Bernardo Bertolucci, Werner Herzog a Jim Jarmusch reagovali velmi rychle.

Nigel Thomas
Díky tomu, že nám fandilo pár významných osobností jako Wim a Bernardo.

Ulrich Felsberg
V podstatě jsme oslovili tolik režisérů, kolik jsme chtěli. Většina odpověděla kladně, jiní už pracovali na něčem jiném. Jakmile jsme přesvědčili Wima, Bernarda, Wernera a Jima, byla hračka dokončit obě kompilace.

Co režiséry lákalo? Návrat ke krátkým filmům, možnost použití černobílého materiálu nebo společné téma Času?

Nicolas McClintock
Pochopitelně všechny tři jmenované možnosti a navíc naprostá tvůrčí volnost — příležitost experimentovat v mezích námětu a rozpočtu.

Nigel Thomas
Naprostá volnost — té ve filmu neustále ubývá. Režiséry většinou neustále ostře sleduje studio. My jsme jim nabídli deset minut, kdy si mohou dělat, co se jim zlíbí. A jim to připadalo osvobozující.

Ulrich Felsberg
Ano, absolutní svoboda, téma — a žádný nátlak! Každému se ten nápad líbil — vytvořit něco jiného kromě celovečerního filmu a možnost točit v malém týmu. "Mít naprostou volnost při práci a ukázat, co ve mně je!" Istvanu, Bernardovi a vlastně každému, s kým jsem hovořil, se zamlouvala vidina týdenní intenzivní práce, po níž hned následuje stříhání. Bez dlouhých, několikaměsíčních příprav pod tlakem rozpočtu a mamutího filmařského týmu.

Každý z režisérů měl svůj nápad — a jen čekal, až mu zavoláte?

Ulrich Felsberg
Někteří měli nápad schovaný v šuplíku a chodili kolem něho několik let. Jenže o krátké filmy na trhu nikdo nestojí.

Nicolas McClintock
Mnozí režiséři mají svůj tajný sen a myslí na něj třeba i roky. Pár z nich ho chtělo dovést do konce. Leckterý nápad se časem změnil...

Nigel Thomas
Když si o tom s námi chtěli promluvit a spolupracovat, těšilo nás to. Ale nakonec se rozhodli sami, aby udělali to, co považují za nejlepší.

Proč nejsou v prvním filmu mezi režiséry také ženy? A proč tam chybí Britové?

Nicolas McClintock
Claire Denisová a Britové se podílejí na druhé kompilaci. Od samého začátku jsme chtěli mít víc žen-režisérek, ale je jich málo! A to nás nesmírně mrzí.

Nigel Thomas
Vypadá to, jako bychom se ženám záměrně vyhýbali. Několik jsem jich oslovili, ale právě začínaly točit nebo dokončovaly jiný film. Měli jsme štěstí, že Claire Denisová byla volná.

Ulrich Felsberg
Žen-režisérek je nedostatek. Jak málo filmů režírovaných ženami se každoročně objevuje v Cannes a na ostatních festivalech! Nabídli jsem spolupráci deseti režisérkám a potěšilo nás, že všechny pilně pracují. Samozřejmě jsme oslovili spoustu režisérů, ale jen 14 z nich naši nabídku přijalo.

Jaký byl rozpočet pro jednotlivé filmy? Jarmuschův určitě nestál stejně jako Herzogův nebo Wendersův.

Nicolas McClintock
Všichni měli stejný limit.

Nigel Thomas
Konkrétní čísla uvádím zásadně velmi opatrně. Každý dostal danou maximální částku, dostatečnou na to, co chtěl vytvořit. Dohoda zněla: "Dáme vám tolik a tolik dolarů a vy natočíte desetiminutový film." Bylo to riskantní, ale vyšlo to!