Stejně jako u předchozích filmů Kima Ki-duka sice lze mluvit o zápletce a lineárním příběhu, ale vyústění rozehrané situace je de facto podružné. Klíčovou roli hrají symboly a významy, které na sebe vyprávění nabaluje. Ačkoli Kim vychází z reálných situací, nelze k jeho filmům přistupovat jako k realistickým záznamům osudu individuálních postav. Identity hrdinů jsou podružné, neboť mnohem zásadnější jsou významy jejich činů.

Proto mají vztahy postav záměrně vyhrocenou podobu a stejně tak i jednání hrdinů se úmyslně vzpírá logice a racionálnímu úsudku. V Dechu se Kim Ki-duk věnuje krizím partnerských vztahů a svazkům, které partnerům neumožňují volně dýchat. Za tímto účelem rozehrává milostný čtyrúhelník, jehož vrcholy představují hrdinka, její manžel, na smrt odsouzený trestanec a jeho spoluvězeň. Jejich interakce divákovi ukazuje různé varianty vztahu a obsahuje doslovné či symbolické prvky odkazující k titulu filmu.

Film nese výrazné znaky tvůrčího rukopisu Kima Ki-duka a obsahuje množství jeho typických motivů. Po nezvykle upovídaném filmu Čas se režisér vrátil k málomluvným a mlčenlivým postavám, které charakterizují většinu jeho filmů. O to větší výmluvnost získávají činy hrdinů a druhotné faktory jako prostředí a výprava. Vhled do nitra postav získává divák nejvíce skrze umělecké předměty; zde konkrétně sochy, které vytváří hlavní hrdinka.

Dech je druhým filmem, do něhož Kim Ki-duk začleňuje odkazy na svou předchozí tvorbu. V souladu s trendem současné západní kinematografie vložil již do snímku Čas narážky na své filmy Divá zvěř a 3-iron. Tentokrát lze méně doslovné spojení spatřovat ve vězeňských setkáních hrdinky a trestance, která jsou stylizována do po sobě jdoucích ročních období a v závěru se zacyklí (poslední setkání se odehraje ve stejné stylizaci jako první). Stejná struktura představovala základ Kimova meditativního snímku Jaro, léto, podzim, zima… a jaro. Další prvek sebereflexe v Dechu představuje hlavní dozorce, jenž pozoruje ostatní postavy přes kamerový systém vězení a zásadně ovlivňuje jejich vztahy. Tuto nejednoznačnou a výsostně symbolickou postavu, ze které divák vidí vždy pouze siluetu na obrazovce monitoru, ztvárnil sám režisér.

Kim Ki-duk v České republice a Jižní Koreji

Český divák snadno nabude dojmu, že Kim Ki-duk je nejvýznačnější jihokorejský režisér. Jeho hvězdu zde ustanovil Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, který v roce 2002 do svého programu zařadil kompletní retrospektivu Kimovy dosavadní tvorby. Od té doby si nelze karlovarský festival představit bez nového Kimova titulu v programové nabídce. Počínaje rokem 2003 se jeho filmy zabydlely i v české kino distribuci, přičemž počet Kimových titulů uvedených distributory trojnásobně převyšuje ostatní jihokorejské filmy přítomné v programech kin v České republice. Mimo to Kimovy snímky provází věhlas desítek prestižních ocenění získaných na mezinárodních filmových festivalech.

V Jižní Koreji však Kim paradoxně patří mezi málo známé tvůrce a jeho filmy ve výročních statistikách návštěvnosti zpravidla obsazují nejnižší příčky. I další jihokorejský umělecký filmař a hvězda mezinárodních festivalů Hong Sang-soo se doma teší nesrovnatelně vyšší popularitě, která se projevuje v až čtyřicetinásobně vyšší divácké návštěvnosti jeho filmů oproti Kimovým. Ve světle sílící popularity v zahraničí, hromadících se festivalových ocenění a nepřímo úměrných domácích tržeb vydal Kim před uvedením svého třináctého filmu Čas prohlášení, že pokud film v korejských kinech neuspěje, bude následující filmy uvádět už pouze v zahraničí.

Reklama výhružkou ke Kimovi zaměřila zraky médií a zajisté částečně pomohla vysoké (v kontextu předchozích Kimových filmů) domácí návštěvnosti Času. Avšak ve výsledku jeho statutu v Jižní Koreji nikterak neprospěla. Propagační taktika se změnila ve velkou kulturní kauzu, když se Kim v televizní debatě na stanici MBC jízlivě vyjádřil na adresu jihokorejských diváků ve spojitosti s kasovně nejúspěšnějším domácím filmem všech dob Mutant. Domácí internetové stránky věnované kinematografii, které v Jižní Koreji nejsilněji formují názory na film, v reakci na Kimovo prohlášení začaly režiséra doslova lynčovat coby arogantního filmaře. Situace vyústila až v Kimovu veřejnou omluvu. Její sarkastický tón sice Kimovi ponechal statut morálního vítěze, ale jeho nejnovější film Dech proběhl domácími kiny bez výrazné divácké odezvy. Zato se o něj předhánějí světové filmové festivaly. Mezinárodní premiéru měl v Cannes, kde byl zařazen do hlavní soutěže, a následně byl uveden mimo jiné na festivalech v Karlových Varech, Riu de Janeiru, Tokiu a na jihokorejském MFF v Pusanu.