fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

79% 1286 hlasů
7.9 10 1286
drama / romantický, Itálie/Francie/Brazílie/USA, , 132 min., od 15 let
Call Me by Your Name
Kinopremiéra v ČR 22.3.2018 v SK 1.2.2018 s titulky, DVD a Blu-Ray od 25.7.2018 Bontonfilm

Film v kinech
kina  
BrnoScala 18:00
PrahaAtlas 17:30


Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2017, Oskar, Adaptovaný scénář (J. Ivory), Film
starNastavit upozornění

V TV televize ne. 29.7. Sky Movies Drama & Romance HD 14.30, dnes Sky Movies Select HD 21.00
Sky Movies Drama & Romance HD 14.30
Sky Movies Select HD 21.00




Ukázka


1983, Italská riviéra. K rodičům sedmnáctiletého Elieho, do velké vily ze 17. století, přichází prázdninový host, 24letý, pohledný a bohémský Oliver, student z Ameriky, který spolupracuje s Elieho otcem na projektu o řecko-římském umění. Oliver je fascinovaný krásou umění a dosyta si užívá svobody a italského naturelu. A Elie je fascinovaný Oliverem...
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Dej mi své jméno

obrazek
Snímek Dej mi své jméno je filmem, jehož záměrem je zaplavit diváky jako sluneční svit. Velice intenzivně navozuje atmosféru italského léta, plného projížděk na kole, půlnočního koupání, hudby a umění, lahodných pokrmů ve slunečním svitu a opojné probuzení první lásky sedmnáctiletého mladíka. Když se Elio zamiluje do Olivera, charismatického čtyřiadvacetiletého stážisty, pobývajícího v jejich domě v severní Itálii, spustí tím zážitek, který s oběma z nich zůstane navěky. „Nechci, aby byl film Dej mi své jméno vnímán jako hyper-intelektuální opus,“ říká režisér Luca Guadagnino, „ale jako křehký milostný příběh, jenž diváka ovlivňuje pozitivně. Chci, aby byl jako bonboniéra.“

Film je natočen podle úspěšného prvního románu Andrého Acimana, který ho napsal během pouhých tří měsíců. „Psal jsem ho rychleji než cokoliv jiného v mém životě,“ říká Aciman. „Bylo to, jako bych byl zamilovaný. Jeho psaní mě zavedlo do míst, na která bych se normálně neodvážil vydat. V knize narazíte na věci, u kterých já sám nejsem schopen uvěřit, že jsem je opravdu napsal. Ale napsal. V podstatě se mi ta kniha sama diktovala.“

Když román počátkem roku 2007 poprvé vyšel, byl velice záhy označen za moderní klasiku literatury o první lásce a vyzdvihován za svou strohou erotičnost a silný emocionální dopad, který na své čtenáře měl. Dva producenti, Peter Spears a Howard Rosenman, si román nezávisle na sobě přečetli a v roce 2008 spojili své síly, aby vyprodukovali jeho celovečerní adaptaci. „Myslím, že tenhle román navozuje smyslnost a sexualitu a erotičnost a nervozitu toho, jaká první láska je způsobem, jakým se to podařilo velice malému množství jiných knih,“ míní Rosenman. Ačkoliv byla kniha pozitivně přijata LGBT komunitou a stala se jedním z milníků gay literatury, vždy přesahovala hranice. „Dokáže oslovit prakticky každého, kdo si ji přečetl, tím, jaká první láska je, jak děsivá a bolestivá dokáže být, bez ohledu na pohlaví či sexuální orientaci,“ soudí Spears.

Jakožto dlouholetý přítel a obdivovatel scenáristy, režiséra a producenta Lucy Guadagnina ho Spears s touto nabídkou oslovil, ale jelikož byl tento zaneprázdněn dalšími projekty, mohl přislíbit účast pouze jako producent prostřednictvím své společnosti Frenesy Films. Spears a Rosenman se následně několik let pokoušeli celý projekt realizovat s řadou různých režisérů a hereckých týmů.

V roce 2014 oslovili legendárního scenáristu a režiséra Jamese Ivoryho, aby napsal novou verzi scénáře a ujal se také role dalšího producenta. Jednou změnou, kterou Ivory oproti románové předloze učinil, bylo rozvedení povolání Eliova otce. „Byl to klasický akademik, ale ve filmu nemůžete prostě mít někoho, kdo zahloubaně sedí nebo si něco zapisuje,“ říká Ivory. „Takže jsem z něj udělal kunsthistorika a archeologa.“ Román je napsán z Eliova pohledu na základě jeho vzpomínek, ale ve filmu se děj aktivně odehrává přímo před našima očima. „Chtěli jsme respektovat podstatu knihy, ale to neznamená, že bychom to museli dělat doslova naprosto stejně,“ soudí Guadagnino. „Museli jsme se občas vydat odlišnými cestami.“ Ačkoliv původní Ivoryho scénář obsahoval voiceovery vypravěče, ve výsledném filmu se žádný z nich neobjevuje.

S každým nadcházejícím létem vznikaly nové verze potenciálního filmu, které měly velice blízko k realizaci, ale pokud se změnil rozvrh herce nebo režiséra, neměli producenti filmu možnost posunout natáčení na podzim nebo zimu. „Tenhle film bylo možné natočit jen v jediném období, a pokud jste ho zmeškali, museli jste čekat další rok, než jste měli další šanci,“ říká Spears. Konečně po devíti letech si Guadagnino našel několik měsíců před zahájením natáčení snímku Suspiria a mohl se tak v létě 2016 režie filmu ujmout sám.

obrazek
Zatímco román se odehrává v Ligurii na italské riviéře, Guadagnino posunul jeho lokaci z přímořského města do města Crema v Lombardii, kde žije. Vzhledem k tomu, že znal okolí a místní způsob života velice podrobně, domníval se, že výrazným způsobem podporují esenci rodiny Perlmanových, intelektuálů, kteří svého syna vystavují světu literatury a hudby a umění prostřednictvím letních pobytů v pokojném a idylickém prostředí. „Perlmanovi jsou součástí života na venkově, smyslného pocitu, že je člověk součástí přírody,“ říká. „Jsou jako ta země, jako stromy, jako skot, jako tráva, jako proudící voda. Jsou součástí všeho. A zbožňují a respektují tradici koloběhu ročních období.“ Amira Casar, která si zahrála Annellu Perlmanovou, říká: „Na multilinguálních Perlmanových mě zaujalo to, že ačkoliv milují tradice a minulost, jsou také zcela jednoznačně moderní. I když Eliovi v této rajské zahradě předávají velice intenzivně atmosféru klasiky, současně ho povzbuzují k tomu, aby experimentoval a žil si vlastním životem. Většina rodičů se svoje děti snaží držet zpátky, a oni mu namísto toho říkají, ať jde a užívá si života, protože život je dar a je třeba ho užívat naplno. Myslím, že jak Annella, tak i její manžel předbíhají svou dobu, jsou extrémně tolerantní a pokrokoví a hodně toho svým dětem dovolí.“

Natáčení v blízkosti domova proces natáčení filmu zjednodušilo, nejen pro režiséra - „chtěl jsem si užít luxusu spaní ve vlastní posteli“ - ale pro celý produkční tým. Většina z lokací filmu se nachází v bezprostřední blízkosti Cremy, a pokud se nacházely dál, jako například jezero Garda či Bergamo, byly stále vzdálené jen zhruba hodinu a půl cesty. Hlavní lokací domu Perlmanových byl neobydlený dům v Moscazzanu, několik minut cesty od Cremy. Šest týdnů před zahájením natáčení ho tvůrci filmu včetně dekoratérky Violante Visconti vyplnili nábytkem, předměty a dekoracemi, které by rodina Perlmanových v průběhu let mohla nasbírat. Jak je pro Guadagninovy filmy charakteristické, stal se dům postavou stejně důležitou jako ostatní herci a překypoval věrohodnou atmosférou skutečného života. „Čas od času se objevilo něco přímo z Lucova vlastního domova,“ popisuje Spears. „Talíř či miska, nebo něco, o čem věděl, že to scéně dodá na věrohodnosti, a co podle něj dodávalo domovu rodiny Perlmanových jeho specifické kouzlo.“ Jednou ze změn pro potřeby filmu byl malý „bazének“ Elia s Oliverem, rekonstruované napajedlo pro skot, které je v oné oblasti typické.

Jak se rodil dům samotný, začínali se do Cremy sjíždět také herci, kteří zde měli byty, začínali se připravovat na své role a obecně se spolu seznamovali. Timothée Chalamet, na kterého čekalo nejvíce práce, přijel pět týdnů před natáčením. „Hodinu a půl denně jsem studoval italštinu, hodinu a půl denně hru na klavír, hodinu a půl denně hru na kytaru a třikrát týdně trénink v tělocvičně,“ říká Chalamet. Ačkoliv měl herec na svém kontě šest let hry na klavír a rok hry na kytaru, spolupracoval se skladatelem Robertem Solcim, jenž v Cremě bydlí, aby svůj výkon posunul na Eliovu mistrovskou úroveň. Ačkoliv tento newyorský herec trávil v mládí prázdniny u své babičky ve francouzském Le Chambonsur-Lignon a věděl, jak se žije v evropských menších městech, uvědomoval si, že život v Itálii v osmdesátých letech byl jiný. Navázal přátelství s řadou mladých lidí z Cremy, kteří netušili, že se jedná o herce, a požádal Guadagnina o pomoc, co se oné doby týče. Přestože umí Chalamet plynně francouzsky a do jisté míry rozuměl také italštině, před příjezdem do Cremy se italštinu nikdy neučil. „Společně s hrou na klavír byla pro mě italština klíčová, protože se jednalo o Eliovu rodnou řeč a já se chtěl přiblížit jeho pocitům co nejvíce,“ říká.

Hammer dorazil záhy po něm a Chalamet byl jedním z prvních lidí, se kterými se zde setkal. „Slyšel jsem někoho cvičit na klavír a oni mi řekli, že to musí být Timmy, no a já prohlásil, že se s ním chci setkat.“ Oba herci se od sebe v nadcházejících týdnech před natáčením téměř neodloučili. „Jezdili jsme na kolech, poslouchali jsme hudbu, povídali si, chodili do restaurací, pohybovali jsme se na řadě míst, na kterých nás vidíte i ve filmu,“ popisuje Hammer. Jakmile natáčení začalo, nacvičovali společně každý večer scény na další den. Blízkost a intenzita jejich vztahu na filmovém plátně vyplynula přirozeně z náklonnosti, kterou si k sobě oba herci vybudovali i ve skutečnosti.

obrazek
Velké procento příběhu se soustředí na bezpočet malých krůčku kupředu i zpět, které oba učiní, než se jejich vztah dočká skutečného naplnění. Zdůraznění očekávání prostřednictvím pozvolné gradace je pro Guadagninovy filmy charakteristickým prvkem. „Mám rád, když se vše pomalu stupňuje,“ říká. „Jde o obecně srozumitelnou hru kočky s myší a přetahovanou, jež probíhá mezi dvěma lidmi, kteří se do sebe zamilovali, ale mají své pochybnosti o tom, zda i druhá strana vnímá celou situaci podobně intenzivně,“ míní Chalamet. „Další pochyby vyplývají také z toho, že se nenacházejí v době či místě, která by jejich intimní vztah akceptovaly či podporovaly.“ Podle producenta Spearse je Guadagninovo umírněné tempo vyprávění klíčem k tomu, jak na diváka jeho film působí. „Američané mají ve filmové i televizní tvorbě často sklony sprintovat do cíle. Ale Luca tempo zvolňuje a pomáhá vám všechno si intenzivně prožít - vůně, zvuky, dotyky, chuť. Když se všem těmto vjemům otevřete, budete to vnímat velice reálně a hned tak na to nezapomenete.“

Dobrým příkladem Guadagninova přístupu je scéna, v níž se Elio s Oliverm zastavují, aby se při výletě na kolech napili vody. Protože se nejedná o scénu, která by jakkoliv posouvala příběh, leckterý jiný režisér by ji z filmu vystřihl. „Šlo o jednu z našich nejoblíbenějších scén,“ říká střihač a Guadagninův dlouholetý spolupracovník Walter Fasano. „V první řadě proto, že evokuje klasickou lehkovážnou a ospalou atmosféru prázdnin v osmdesátých letech. A za druhé proto, že nám ta konkrétní chvíle připomínala okamžiky z Bertolucciho snímku 1900, který se natáčel ve stejné oblasti. Pochopitelně, když pracujete s něčím takovým, musíte si dávat velice dobrý pozor na to, abyste to s takovými scénami nepřehnali, protože to se snadno může stát. Současně ale platí, že pokud spěcháte, pak se o něco ochuzujete.“

Všichni herci se ubytovali v Creme a mohli se tak opájet ojedinělým kouzlem a rytmem života v malém městě v Lombardii. „Vládne tam poklid, který někdo jako já, kdo žije v metropoli, zažívá velice zřídka,“ popisuje Michael Stuhlbarg, představitel pana Perlmana. „Hodně se tam chodí, protože po městě jezdí jen velmi málo aut, pokud vůbec nějaká. Má to své velice zvláštní kouzlo.“ Guadagnino zval často herce a štáb k sobě domů, kde jim vařil komplikované pokrmy a promítal filmy. „Luca je skvělý kuchař a sdíleli jsme spolu úžasné hostiny,“ vzpomíná Casar. „Všechny nás to sblížilo. My herci v sobě občas můžeme nosit vnitřní strach a obavy z vlastních rolí, a Luca vytvořil úžasnou atmosféru důvěry a radosti, takže jsme se mohli ve svých rolích vyjadřovat skutečně intimně a nechat city plynout.“ „Luca dokázal oživit element la dolce vita, který už v Itálii vlastně neexistuje,“ soudí Hammer. „Práce na tomhle filmu v přítomnosti všech těch lidí, které jsem si upřímně naprosto zamiloval, pro mě bylo analogické příběhu filmu samotného. Když si na to znovu vzpomenu, byl to vlastně takový můj milostný poměr s natáčením filmu.“

Fasano je přesvědčen, že rozhodnutí natáčet v blízkosti Guadagninova domova bylo klíčové pro to, jaký film nakonec vznikl. „Nachystal situaci, v níž se cítil velice přirozeně, takže mohl trávit veškerý čas tím, že se věnoval hercům a pracoval s jen velice prostým pohybem kamery,“ soudí Fasano. „Právě proto se myslím do velice dospělého filmového projevu dostalo neuvěřitelně široké rozpětí pocitů a vyjádření.“

Guadagnino považuje film Dej mi své jméno za poslední díl trilogie, kterou započaly snímky Mé jméno je láska a Oslněni sluncem. „Tyhle tři filmy spojuje objev touhy,“ míní. „Buď náhlý zápal touhy po někom jiném, nebo zjištění, že jste se vy sami stali předmětem touhy někoho dalšího. V tomto filmu si Elio uvědomuje, že má v sobě něco, s čím si neumí příliš poradit, ale přesto to chce následovat.“ Zatímco touha v předchozích filmech je předzvěstí nečekaně temných událostí, její dopad na tento film je nadějnější a hlubší. „Film Dej mi své jméno je krásným přiznáním pozitivní lásky k někomu jinému,“ soudí Guadagnino. „Nejde o to, že by Elio byl na jeho konci nutně šťastnější, protože tu figuruje spousta bolesti,“ dodává Chalamet. „Ale je rozhodně moudřejší a je z něj díky tomu také lepší člověk.“ „Myslím, že mezi těmi dvěma lidmi existuje zásadní pouto, které bude jejich životy ovlivňovat až do smrti,“ míní Spears. „Možná právě proto diváky tenhle příběh oslovuje silněji. Lidé vnímají, že je zde pouto, které přesahuje letní lásku - oba jsou pronásledování vzpomínkami na toho druhého.“

obrazek
Všechny tři filmy z Guadagninovy trilogie se odehrávají několik let předtím, než byly natočeny: Film Mé jméno je láska vznikl v roce 2008 a odehrává se v roce 2001, film Oslněni sluncem byl natočen v roce 2014 a odehrává se v roce 2011, a snímek Dej mi své jméno byl natočen v roce 2016, ale odehrává se v roce 1983. „Nikdy jsem netočil historický film, ale líbí se mi možnost mít jistý odstup a poskytnout tak divákovi perspektivu,“ říká Guadagnino. „A v tomto případě se jedná o období italského života, na které mám velice silné vzpomínky.“ Aciman k tomu říká: „Skutečnost, že víte, že se film odehrává v roce 1983, z něj do jisté míry činí elegii. Stačí to na uplatnění faktor času, který je pro tuhle postavu tak důležitý pro posílení dojmu, že se odehrává něco, co se už nikdy nebude opakovat, ale může to mít doživotní následky.“

Guadagnino se svým kameramanem Sayombhu Mukdeepromem natočili snímek Dej mi své jméno na klasický filmový materiál jediným 35 mm objektivem. „Mám rád omezení,“ říká Guadagnino. „Myslím, že je důležité znát omezení, v rámci kterých pracujete, a snažit se najít v rámci těchto omezení potřebný jazyk. Záměrně jsem se omezil pouze jediným objektivem, protože jsem nechtěl, aby do citového náboje filmu zasahovaly technologie. Chtěl jsem se soustředit na příběh, na postavy a na chod života.“ Guadagnino v minulosti spolupracoval s Mukdeepromem na filmu Ferdinanda Cita Filomarina Antonia, který produkoval. „Sayombhu má specifický cit pro přírodu a současně je to sochař světla,“ míní Guadagnino. „Obdivuji také, s jak obdivuhodným klidem a duchovní vyrovnaností k natáčení přistupuje.“

Ačkoliv měly být záběry s herci komponovány velmi prostě, vždy byla kompozice pečlivě promyšlena. „Chtěli jsme pohyby srdcí těch postav vnímat nikoliv pouze prostřednictvím jejich tváří, ale také způsobem, jakým se jejich těla pohybují prostorem,“ míní Guadagnino. „Luca má velice jasné představy o choreografii, ale v rámci této struktury dává svým hercům obrovskou svobodu,“ říká Casar. Jakmile byla kamera umístěna, vybízel Guadagnino herce k improvizaci. „Tim byl obdivuhodný, co se jeho nepředvídatelnosti týče,“ říká Stuhlbarg. „Pokaždé, když něco dělal, to dělal úžasně.“ Dobrým příkladem něčeho takového je překvapivý závěrečný záběr filmu. „Natočili jsme tři verze a každá byla velice odlišná,“ říká Chalamet. „Jsem velice spokojený s tou, kterou si Luca zvolil, protože mi připadá nejvěrnější tomu, čím vším si Elio v té chvíli procházel.“

Ačkoliv jsou jeho filmy proslavené svou erotičností, nezobrazuje Guadagnino sexualitu bezdůvodně. „Sex může být na plátně tím nejnudnějším, co si dokážete představit,“ míní. „Obecně platí, že pokud je sexuální akt způsobem, jak analyzovat něčí chování a to, jak se toto chování promítá na postavy filmu, pak mě zajímá. Ale pokud jde pouze o zobrazení samotného aktu, pak mě nezajímá.“ Chalamet k tomu říká: „Když poprvé vidíte Elia a Olivera, jak se líbají, a jak se poprvé doopravdy milují, jedná se o poměrně dlouhé záběry. Vnímáte jejich rozpačitost a napětí způsobem, který by se vytratil, kdyby vše mělo tisíc střihů.“ „Myslím, že v řadě filmů jde ve scénách se sexem o to, jaký záběr vypadá dobře,“ dodává k tomu Hammer. „Ale v tomhle filmu vidíme dva lidi, kteří lačně prozkoumávají vlastní těla. A myslím, že to působí přirozeně jako jakýkoliv první sexuální zážitek s někým novým: kde je nejistota, je i neznámo, jsou tam všechny ty věci, které zjišťujete přímo během onoho zážitku.“

Knihou proslavená scéna s broskví ukazuje, jak je erotično ve filmu použito k tomu, aby osvětlilo vnitřní životy postav. „V té scéně jde o to, že se v Eliovi kombinuje touha po Oliverovi a také ten velice známý fenomén, kdy netušíte, co si v 16, 17, 18 letech počít s tím přebytkem sexuální energie,“ říká Chalamet. „Ale když dorazí Oliver, dopadne na Elia poprvé tíha uvědomění si, že by ho mohl navždycky opustit, kromě studu a rozpaků z toho téměř zvířecího činu. Myslím, že kombinace těchto dvou pocitů je neuvěřitelně všeobjímající.“ Eliovy rozporuplné city mezi nimi dvěma vyvolají konflikt ve chvíli, kdy se Oliver laškovně pokouší sníst broskev. „Když Eliovu postavu zaplaví emoce, uvědomuje si Oliver, že zašli za hranici, o které netušil, že existuje,“ popisuje Hammer. „Namísto zaujmutí dominantní role je teď na něm, aby zvolnil. Nejde už jen o mě, musí to být dobré pro oba z nás, a když oba pochopí, o co tu běží, je to opravdu jemný a citlivý okamžik.“

Hudba je pro Guadagninovy filmy klíčová, ale obvykle si nenajímá hudební skladatele a namísto toho vybírá z již existující hudby, jako například v případě soundtracku k filmu Mé jméno je láska, pro který si zvolil tvorbu současného klasického amerického skladatele Johna Adamse. Ačkoliv je soundtrack pro film Dej mi své jméno opět kompilací nahrávek řady hudebníků, rozhodl se Guadagnino k tomu, že osloví amerického zpěváka a skladatele Sufjana Stevense, aby složil skladbu speciálně pro tento film. „Sufjan je umělcem, kterého ohromně obdivuji. Má andělský, úžasný hlas, a jeho texty jsou velice trefné a hluboké a plné smutku a krásy. Hudba je ohromující. Všechny tyto prvky jsem chtěl ve filmu mít.“

Ačkoliv Guadagnino věděl, že se Stevens zatím na žádném filmu nepodílel, zkusil ho oslovit. Stevens si přečetl knižní předlohu, měli spolu dlouhý rozhovor a výsledkem nebyla původní skladba jedna, ale hned dvě, Mystery of Love a Visions of Gideon. Když Stevensovy skladby na místo natáčení několik dní před jeho zahájením dorazily, pozval Guadagnino Chalameta, Hammera a střihače Fasana, aby si je u něj doma poslechli. „Bylo to kouzelné,“ soudí Fasano. „Opravdu nádherná chvíle.“ Stevens také nově zaranžoval jednu ze svých předchozích skladeb, Futile Devices. „Myslím, že Sufjanovy skladby dodávají filmu další hlas,“ říká Guadagnino. „Jsou jako vyprávění bez vyprávění.“


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Sobota 21. 7. 2018 Svátek má Vítězslav
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz