Kandaský režisér David Cronenberg, tvůrce tohoto krvavého komorního drama se šifrou v názvu, má na čele vypálený cejch tvůrce "úchylných" filmů. Jeho zatím poslední počin, Dějiny násilí, vyšperkovaný dvěma nominacemi na Oscara, proto řadu diváků zaskočil poměrně konvenčním pojetím. Ovšem prvotní zdání klame, nebo alespoň částečně.Co je zřejmé - starý "dobrý Cronneber, přezdívaný také Král pohlavních hororů a krve, to není. Otevřené "uchylárny" s "hmyzím slizem" jsou pryč, nahradil je ne první pohled poměrně usedlý, mainsteramový příběh o muži, který utíká před svou minulostí. Scénář se orientuje na témata často zobrazovaná v konvenčních amerických filmech. Ať už je to středostavovská americká rodina a její hodnoty - důraz na její zajištění a bezpečnost - nebo tak populární nahlédnutí na problémy šikany na střední škole. Tyto zdánlivě tuctové kulisy ovšem Cronenberg záměrně rozestavil tak, aby v nich mohl rozehrát příběh v němž ze svých tvůrcovských preferencí zase až tolik neslevil.V první řadě je to násilí, obsažené už v názvu filmu. Násilí se na ploše 90 minut dočkáte dost a Cronneberg se v něm v duchu svých dřívějších filmů opravdu vyžívá. Třeba hned úvodní scéna u motelu, úžasně nesnesitelně rozvláčná asi jako příjezdu vlaku Tenkrát na Západě, naznačuje, jak se to asi bude s násilím v tomhle filmu mít. Cronneber jde až na dřeň, krví a bolestí se kochá, není to ale nikdy zbytečné. Násilné scény sedí v jeho příběhu naprosto logicky a nejsou samoúčelnou show. Násilí je reálné, režisér si tentokrát odpustil výlet do fantasmagorie a jedinou snovou scénu vystřihl. Volba herců je vždycky důležitým klíčem k úspěchu a tady měl Cronneberg přesnou mušku. Cronneberg si s vámi hraje. Nic u něj není jednoznačné, každé ano má své ne, po každém zklidnění je to let vzhůru. I ten konec. Je happy, nebo ne? To už záleží na každém z vás. Minulost je tady coby výzva, s níž je třeba se vypořádat.