Hlavní hrdinka Ofka pracuje jako noční prodavačka v nonstop otevřené prodejně. O svém životě příliš nepřemýšlí a její stylizace zakrývá vnitřní nejistotu a zoufalství z nešťastných vztahů. Jako východisko jí zbyla jen letargie, a zvláštní spiklenectví s lidmi, kteří stejně jako ona jsou v noci vzhůru, když všichni ostatní spí. Jenže Míra, jediný člověk, kterého opravdu milovala, začal chodit s její nejlepší kamarádkou, a navíc se má Ofka s rodiči konečně odstěhovat ze zdevastovaného domu někam daleko na sídliště. Stále zamilovaná Ofka o to nemilosrdněji jedná se svým věrným kamarádem Ubrem, který je zase zamilovaný do ní. Od chvíle, kdy se Ofka stane obětí podivného loupežného přepadení, se jí svět rozkládá před očima, je náhle plný zmatku a bolesti. Až probuzení z letargie a pochopení vlastního provizoria, tak blízkého atmosféře celé městské čtvrti, pomůže Ofce poznat pravdu o sobě a vrátí jí i odvahu vykročit konečně za svým snem a zbavit se pout starého místa.

Scénář k filmu Děti noci napsala jeho autorka Irena Hejdová jako svůj diplomový scénář na FAMU, nedlouho na to byl v roce 2006 oceněn v rámci Českého lva Cenou Sazky. Scenáristka se nechala při psaní scénáře inspirovat výjevy z nočních ulic Prahy, také si sama vyzkoušela práci v nočním baru - odtud se vzalo také hlavní téma filmu „děti noci“. Děj příběhu pak umístila do snad nejrychleji se rozvíjející pražské čtvrti současnosti - Karlína. „Když jsem psala scénář, byly v Karlíně zrovna povodně. Šla jsem se po nich tou čtvrtí projít - horečně se tam opravovalo i bouralo, na nábřeží vyrůstaly ty hypermoderní stavby, stále se tam něco měnilo a při každé mé návštěvě to tam vypadalo úplně jinak,“ říká Irena Hejdová a dodává: „Proměnlivost a živelnost Karlína mě fascinovala.“

Poté co producenti z Negativu našli pro realizaci scénáře režisérku Michaelu Pavlátovou, začala s ní Irena Hejdová intenzivně spolupracovat na úpravách scénáře pro film. „Musela jsem si scénář „prožít“, musela jsem si ho celý rozebrat a pak jsem ho zase navracela k původní podobě. Vytvořily jsme další verze, Irena přípomínkovala, dramaturg Kristián Suda připomínkoval, producenti nám naše nové verze zase vraceli atd., až jsme se dobraly k výsledné podobě scénáře,“ říká režisérka Michaela Pavlátová.

Film Děti noci se natáčel od 30. října do 12. prosince 2007, a to zejména v pražských čtvrtích Karlín, Holešovice a Florenc. „Byla nám zima, byli jsme unavení neustálými nočkami (nočními směnami) a náročným natáčecím plánem, plakali jsme hlady - ne, neplakali, naopak, tloustli jsme, vařili nám skvěle,“ vzpomíná režisérka Michaela Pavlátová na natáčení a dodává: „Pro mě bylo celé natáčení ohromně zajímavé, vzrušující, smutně jsem odpočítávala dny do konce, nechtělo se mi vracet se do normálního života.“ Jediné minus bylo, že štáb neměl příliš času nakoupit dárky na Vánoce, protože poslední klapka padla nedlouho před nimi. Ale možná to bylo také plus… Zajímavé určitě je, že filmový byt rodiny Ofky, je ve skutečnosti bytem, ve kterém donedávna žila rodina režisérky Michaely Pavlátové.

O skládání básní

Hlavní hrdinka filmu Ofka si podle scénáře ráda kreslí, čmáře, píše… je takovou tvůrčí bytostí. Režisérka a animátorka Michaela Pavlátová tedy musela pro film vymyslet styl malování Ofky, nejrůznějšími kresbami nechala vyzdobit také Ofky pokoj nebo její blok, do kterého si Ofka v průběhu filmu kreslí. Na tyhle chvíle režisérka ráda vzpomíná: „Přípravou kreseb jsem se moc bavila, stejně jako Ofčinými srdceryvnými básněmi, které jsem psala rovnou načisto, ve stylu: Utápím se v tvých černých očích, proč ryba lká tak chmurně, když mé ruce jsou prázdné? Chlad hrobu mě ovanul a já křičím, NEODCHÁZEJ!

O hudbě

„Se střihačkou Toničkou Jankovou jsme se snažily najít nějakou archívní hudbu, odpovídající našemu dost přesnému pocitu. Ale film se naprosto bránil jakékoliv hudbě, nic tam nesedělo,“ popisuje Michaela Pavlátová. „Pak jsem jednou zase prohrabovala cédéčka v jednom obchodě (v Radosti na Bělehradské v Praze) a majitel, poté co jsem mu popsala, co hledám, řekl: Jasně - Karlín, tak nějaký cikány. Mám pocit, že za celou dobu natáčení jsem tam nepotkala jediného,“ dodává Pavlátová. Skupina z Vídně režisérku zaujala natolik, že se rozjela za Stani Vanou producentem a zakladatelem !Deladab, jejichž hudba nakonec ve filmu zní. Ve filmu jsou také použity skladby Jana Čechtického a Ohm Square, se kterými počítala režisérka od samého počátku. „Zpěvačka Charlie One z Ohm Square nám ve filmu hraje v malé roli, ne ošem zpěvačku, ale malířku. Jejího kluka, malíře, hraje další hudebník, beatbox artist Jaro Cossiga,“ dodává Pavlátová.

Irena Hejdová (rozhovor)
Co vás inspirovalo k napsání scénáře Děti noci a jak scénář vznikal?

Scénář jsem napsala jako svůj diplomový na FAMU a úspěšně s ním absolvovala na katedře scenáristiky. Inspirovalo mě několik výjevů z nočních ulic i práce v nočním baru, kde jsem potkávala podobně zvláštní „děti noci“ jako hrdinka filmu.

Scénář Děti noci byl v roce 2006 oceněn v rámci Českého lva Cenou Sazky, co to vlastně znamená v praxi?

Kromě příjemné finanční odměny to významně posunulo film k realizaci. Myslím, že právě díky tomuto ocenění jsem našla producenta i skvělou režisérku Michaelu Pavlátovou. Mám s tím zkušenost i z jiných soutěží - stačí něco vyhrát a realizace je zase o něco blíž. Takže soutěžit jen doporučuji, navíc je to docela adrenalin, ne?

Michaela Pavlátová ještě rok scénář ve spolupráci s vámi upravovala? Jsou tyto chvíle pro scenáristu bolestné? Jak jste byla spokojená s výslednou verzí scénáře před natáčením?

Scénář bylo rozhodně nutné upravit pro realizaci. Všichni, kdo ho v psané formě chválili, zároveň dodávali, že si nedovedou představit, jak by se dal natočit. Já si to uvědomovala taky, takže ty úpravy pro mě nebyly bolestné, ale naopak mi dávaly naději, že se blížíme k první klapce. Michaela se občas bála, jestli už některé zásahy ve scénáři nejsou příliš, ale já jsem na úpravy většinou nadšeně přistupovala. Michaele v tomhle věřím, její intuitivní, empatický přístup mi byl blízký a při pohledu na výsledek se mi to jen potvrzuje.

Prý jste se účastnila téměř všech castingů, chodila jste na plac… Chtěla jste mít vše pod kontrolou, cítila jste potřebu účastnit se filmování svého prvního scénáře…?

Na castingy jsem chodila, protože mě zajímalo, jací herci ztvární „mé“ postavy. Ale vlastně jsem do toho Michaele příliš nemluvila, spíš mě bavilo tam sedět a nasávat atmosféru - říkala jsem si, že to je zajímavé prostředí pro nějaký film, hodně mě to inspirovalo. Na place jsem byla jen párkrát, protože jsem se styděla, že tam nemám nic na práci a že jsem naopak strůjce toho, že tam filmový štáb musí mrznout, protože jsem do scénáře drze napsala tolik scén z noční Prahy.

O čem je podle vás příběh mladé dívky Ofky, co jste jím chtěla sdělit? Ztvárnila hlavní hrdinku herečka Martha Issová podle vašich představ?

Ten příběh je pro mě především o zmatcích dospívání a o přechodu mezi dětstvím a dospělostí. O tom momentu, ve kterém se pravděpodobně ocitl někdy v životě každý z nás - skončili jste třeba školu a nevěděli, co dál, uvědomovali jste si, že vaše bezstarostné roky nenávratně končí a že musíte svůj život odteď definitivně uchopit do svých rukou. Martha mě v roli Ofky nadchla, líbí se mi její minimalistický herecký projev. Někdy stačí, aby se jen trochu jinak podívala a hned v je v jejím pohledu zachycena hodně silná emoce. Myslím, že Martha je největší talent mezi mladými herečkami a neříkám to proto, že zrovna hraje hlavní roli ve filmu podle mého scénáře.

A co říkáte na Ubra v podání Jiřího Mádla?

Jirka se mi hodně líbil už na castingu. Člověk ho má nějak zaškatulkovaného jako snowboarďáka a rafťáka, když pak vystřihl přesně mou představu o postavě, docela mě to překvapilo. Platí pro něj to samé co pro Marthu, patří k největším talentům mezi herci. A navíc mě potěšilo, že to je obyčejný milý kluk, ne nějaká zpovykaná mladá hvězdička.

Proč jste příběh Dětí noci umístila zrovna do Karlína, který je v současné době snad nejrychleji se rozvíjející čtvrtí Prahy?

Když jsem psala scénář, byly v Karlíně zrovna povodně. Šla jsem se po nich tou čtvrtí projít - horečně se tam opravovalo i bouralo, na nábřeží vyrůstaly ty hypermoderní stavby, stále se tam něco měnilo a při každé mé návštěvě to tam vypadalo úplně jinak. Proměnlivost a živelnost Karlína mě fascinovala.

Máte hotový další filmový scénář Nohama nahoru, dočká se i ten filmového zpracování? A máte ve fázi vývoje nějaké další scénáře?

Nohama nahoru jsem napsala jako svůj bakalářský scénář na FAMU, takže ještě před Dětmi noci. Loni vyhrál cenu RWE a Barrandov Studia, což ho - podobně jako předtím Děti noci Cena Sazky - významně posunulo k realizaci. Barrandov se rozhodl, že film bude realizovat. Spolu s producentkou Helenou Uldrichovou jsem si vybrala režiséra Martina Dolenského. Točit by se mělo snad příští rok. Žánrově je to něco jiného, říkáme tomu „konzumní komedie.“ Další scénáře jsou ve vývoji…

Je vůbec dnes možné uživit se jako scenárista?

Já se scenáristikou neživím a ani nechci. Znamenalo by to psát víc věcí, než píšu, a přistupovat i na kompromisy. Psaní pro obživu podle mě scenáristy kazí. Radši budu psát jen jeden scénář za čas, za kterým si budu stát, než abych švihala scénáře jako Baťa cvičky.

Je v Čechách podle vás dostatek dobrých scénářů a zároveň dostatek dobrých filmových tvůrců? A je jednoduché dát takové lidi dohromady tak, aby vznikl kvalitní celovečerní film?

Myslím, že dobrých scénářů vzniká spousta - k realizaci ale často dospějí spíše ty špatné. Dobrých scénáristů je dost, méně už je dobrých dramaturgů a dobrých producentů. Na dramaturga opravdu nedám dopustit, pracovat na celovečerním filmu bez něj mi přijde nešťastné - a stav české kinematografie mne v tom jen utvrzuje.

Určitě každého napadne zeptat se vás - jak jste vlastně spokojená s výslednou podobou filmu?

Film se mi moc líbí - podle mě přesně vystihuje atmosféru scénáře i atmosféru nočního Karlína, naděje i zoufalství dospívání. Ve střižně některé věci spadly pod stůl, ale když jsem viděla výsledný film, tak mi ani nepřišlo, že bych je postrádala. Teď bych si ještě přála, aby se film stejně líbil i divákům.

Michaela Pavlátová (rozhovor)
Film vznikl podle stejnojmenného scénáře Děti noci, oceněného v roce 2005 v rámci Českého lva Cenou Sazky, do jaké míry zůstává výsledná podoba filmu věrná tomuto scénáři?

Původní scénář a výsledná podoba filmu se asi pokaždé liší. Změny nastávají už od počátku, prvotní představa je nahrazována skutečností. Něco ovlivnit můžete, něco ne, je to docela napínavé, jak si film žije vlastním životem. Irena Hejdová ve scénáři krásně popsala atmosféru noci, místa, vnitřní pocity Ofky. Já jsem měla potřebu scénář rozšířit v čase, více zkonkretizovat, trochu rozvlnit dramatickou linii. Moje původní představa o filmu byla syrovější a soustředěná hlavně na Ofku. Během natáčení a ve střižně pak začala vyvstávat rovina vztahu Ofky a Ubra, která mi připadala silná a zajímavá, takže jsme se jí nebránili.

Bylo těžké najít pro roli hlavní hrdinky herečku, nebo jste měla o obsazení Marthy Issové jasno od začátku? Vnesla podle vás do filmu něco „svého“?

Pro Marthu Issovou jsem se rozhodla velmi brzy po přečtení scénáře. Zdálo se mi, že je to role pro ni a zároveň i ona je pro Ofku to nejlepší obsazení. Navíc jsem si už dlouho říkala, že Martha by se měla objevit ve filmu v jiné než vedlejší roli. Je mi vlastně divné, že ji někdo neobsadil už dříve. Mám ráda její herectví, působí velice přirozeně, civilně, dobře se s ní pracuje. A je hezké být v její blízkosti. Každý natáčecí den nás občerstvovala dobrou náladou, nechápu, kde ji brala, protože ona na rozdíl od ostatních měla ještě navíc divadelní představení i zájezdy a musela být z nás všech nejvíce unavená. Do filmu Martha vnesla něco ze své laskavosti až láskyplnosti, která ovlivnila třeba Ofčin vztah k rodičům, původně více odtažitý, celkově Ofku zjemnila.

Navenek se zdá, že Děti noci jsou především výsledkem práce ženského kolektivu - vy, scenáristka, producentka Kateřina Černá, střihačka Tonička Janková a hlavní hrdinka Martha Issová. Ovlivnil tento fakt nějak samotný film?

Tato otázka se nabízí, stejně jako otázka, jestli se jedná o ženský film - nevím, na to si musí odpovědět každý sám. Nevšimla jsem si, že bychom byly v ženské převaze. Mohu říci jen to, že ženské postavy jsou mi přirozeně bližší, více jim rozumím, chápu jejich pohnutky, jednání. Na rozdíl od mužů. Jak uvažují, na co myslí, nevím, znám jen „výstupy“.

Velkým hereckým překvapením je určitě Jiří Mádl v roli Ubra…

Jirku jsme pozvali na casting asi až ve čtvrtém kole, prostě nás dříve jeho jméno nenapadlo. Chvíli jsem váhala, i když byl nejlepší, měla jsem pocit, že herec pro roli Ubra musí být sám trochu outsider, mimoň, což Jirka není. Nějak mi nedošlo, že tu roli je možné zahrát. Jirka už se mnou lehce ztrácel trpělivost, ale dobrá věc se nakonec podařila. On působí, že nehraje, že to má všechno od přírody. Tak jednoduché to jistě není, měl svou roli promyšlenou do posledního detailu. Jirku určitě také lákalo, že se bude moci proměnit, těšil se, jak bude k nepoznání, vymýšlel si způsoby, jak Ubra fyzicky i psychicky pojmout. V roli Ubra má třeba úplně jinou chůzi, takovou jakoby vykloubenou z kyčlí. Prostě Jirka byl Ubr.

Jak vás napadlo obsadit do role matky hlavní hrdinky Ofky, její skutečnou maminku Lenku Termerovou?

Když jsem přemýšlela o obsazení matky, chtěla jsem, aby si byly s Ofkou aspoň trochu fyzicky podobné. Pak mi došlo, že nejlepším a jediným řešením bude obsadit skutečnou maminku Marthy, herečku Lenku Termerovou. Podobné si sice příliš nejsou, ale její matka to je a basta. Lenka je dobrá herečka a navíc na plátně neokoukaná. Myslím, že společná scéna Marthy a Lenky z koupelny patří k nejsilnějším momentům filmu. Ráda bych ještě vyzdvihla další herce - aspoň Davida Novotného v roli Edy - Ofčina švagra a zároveň majitele nonstopu, nedalo se odolat jeho improvizacím, Eda je nakonec ve filmu nečekaně vtipný a zábavný.

Hlavní hrdinka Ofka si ve filmu kreslí, vy sama jste vlastně výtvarnice, animátorka. Existuje mezi Ofčinými kresbami a vámi nějaké propojení?

Ofka si ráda kreslí, ale asi tak jako si kreslí mnoho jiných lidí, nedříme v ní žádný převratný talent, kreslí si jen tak, pro sebe. Bylo pro mě těžké najít styl kreseb, aby působil dostatečně zajímavě a přitom stále zůstal „amatérský“. Inspirací pro mě byly nakonec kresby naší scenáristky Irenky, která, jak musím podtrhnout, kreslí velmi dobře, přesto je v jejím stylu něco nepoučeného, svěžího. Protože bylo potřeba zaplnit všechny stěny Ofčina pokoje, velkou část kreseb nakonec dodala Markéta Poislová. Její obrázky a koláže jsou krásné, trochu nám vrhají na Ofku více talentu, než měla původně mít, ale i to patří k těm mnoha přirozeným změnám, na cestě od scénáře k filmu.

Film se odehrává v současné době v nejrychleji se rozvíjející pražské čtvrti Karlín. Snažila jste se nějak zaznamenat tento vývoj, jakou roli hraje ve filmu prostředí této čtvrti?

Karlín v době natáčení už nebyl Karlínem z doby, kdy Irena psala scénář. Tato čtvrť se mění velice rychle, dnes je opět jiná, stále více „in“. Je upravenější, ztrácí ovšem trochu autenticitu. Stále je to ovšem zajímavá část Prahy, zajímavě symbolizující dnešní dobu: na jedné straně nádherný starý viadukt, pro filmaře tak úchvatné staré fabriky, pavlačové domy, to vše prorostlé moderními skleněnými budovami kanceláří, novými developerskými komplexy. Stejně jako v životě Ofky, všechno se mění a nic už nebude tak jako dříve, ať se nám to líbí, nebo ne.

Rodina Ofky žije v bytě, ve kterém jste žila donedávna vy osobně. Byla pro vás skutečnost, že jste natáčela v tomto bytě v něčem podstatná, jak se vůbec tenhle byt do vašeho filmu dostal?

Ve filmu prochází byt Ofky a její rodiny stádiem stěhování, očekáváním brzkého přesunu do nového bytu. Nic už se neopravuje, vše funguje na čestné slovo. Na konci jsou místnosti prázdné. Vzpomněla jsem si, že náš byt, který jsme opustili půl roku před natáčením, je stále prázdný, dům čekal na rekonstrukci. Navíc jsme mohli použít i další byty v témže domě jako zázemí i pro byt Míry. Bylo pro mě zvláštní, opět se tam vrátit a naše staré pokoje znovu zabydlovat pro účely natáčení. Občas mě dojaly některé detaily spojené s životem naší rodiny, babičky, která tam žila 100 let. V cizím, neutrálním bytě bych to měla asi jednodušší, takto jsem měla pořád pocit, že štáb hostím ve svém bytě. Ale myslím, že tímto natáčením jsem kapitolu starého bytu, tedy i dřívějšího života, už konečně uzavřela.

Kdo si myslíte, že by měl film Děti noci vidět, a co cítíte vy, když se na film díváte?

Přiznávám, že film Děti noci mám ráda. Nemám teď na mysli jakékoliv hodnocení filmu, ale ráda se dívám na Ofku, na Ubra. Jsem do obou platonicky zamilovaná. Ne do Marthy a do Jirky, ale do jejich filmových postav. Oba jsou takoví mimozemšťané, ztracení v době, v čase, cítím k nim ochranitelské sklony. Doufám, že vzbudí i sympatie diváků. Diváků zklidněných, citlivých, vnímajících, ty ostatní možná film mine.

Martha Issová (rozhovor)
Co jste si pomyslela o postavě hlavní hrdinky Ofky, když jste si přečetla scénář filmu Děti noci?

Když jsem si scénář přečetla poprvé, tak mi Ofka byla hodně nesympatická. Říkala jsem si, co se té holce proboha děje? Proč je na všechny pořád tak protivná? Postupem času jsem si na ni zvykala, scénář také prošel různými změnami, takže mi nakonec přirostla k srdci a začala jsem mít Ofku ráda.

Děti noci jsou prvním celovečerním filmem, kde jste ztvárnila hlavní roli. Jaká to byla pro vás zkušenost, když to srovnáte například s hraním v divadle nebo v seriálu?

Film s divadlem se porovnat vůbec nedá. Divadlo vzniká postupně, zkoušením a během repríz se může leccos změnit, můžete na roli dál pracovat, kdežto u filmu se scéna natočí a už nemáte šanci s tím nic udělat. Mám ráda obojí a nechtěla bych nikdy stát před rozhodnutím zvolit jedno, nebo druhé. A co se seriálu týče, točila jsem dva, oba pro Českou televizi, jeden měl čtyři díly, druhý jedenáct, na všechno byl čas, scénář jsem znala od začátku do konce, takže mezi natáčením tohoto druhu seriálu a filmu zase takový rozdíl není.

Znala jste režisérku Michaelu Pavlátovou ještě před natáčením filmu, nebo to bylo úplně první setkání? A jak probíhala vaše herecko-režijní spolupráce?

S Michalkou se známe dlouho a jsme kamarádky, takže naše herecko-režijní spolupráce probíhala velmi příjemně. Důkazem toho je, že jsme kamarádky i nadále. Alespoň já to tak vnímám…

Film se točil často v noci, mnohokrát byla na place zima nebo pršelo, vy jste téměř v každém obrazu. Jak náročné bylo takové natáčení?

Bylo náročné, ale nejlepší, jaké jsem zažila. Na place byla úžasná atmosféra. Když je člověk obklopen příjemnými lidmi, nějaká nudle u nosu ho nerozhází. Navíc kostymérka Jituna se starala, abych měla vždycky něco teplého vespod, takže jsem opravdu nijak zvlášť netrpěla. Až když jsme dotočili, to se mi pak dost stýskalo.

Ofka vejde ve filmu do Karlínského tunelu a propadne záchvatu smutku a pláče, což je takový dlouhý záběr, ve kterém vypadáte opravdu velmi nešťastně. Michaela Pavlátová dokonce říkala, že vás opravdu litovala…

Já si v tu chvíli prostě hraju na to, že jsem Ofka a jsem hrozně nešťastná a ono to nějak přijde samo. Proto mě herectví tak baví. Člověk si může hrát, že je někdo jiný, pro tu malou chvilku se tak opravdu cítí a pak se skončí a já jdu zase jako Martha domů.

Vaší filmovou maminku hraje vaše skutečná máma. Jaký to byl pocit?

S mámou už jsme spolu jednou točily, před víc než deseti lety. Byla to pohádka, já hrála princeznu a ona moji matku královnu. V té době jsem byla v prvním ročníku konzervatoře a máma ještě nebyla úplně smířená s tím, že se chci věnovat herectví, takže jsme byly obě dvě v takovém zvláštním napětí. Snažila jsem se jí všemožně dokázat, že to zvládnu, a ona se asi tak bála, aby si někdo nemyslel, že mě tam jako matka prosadila, že dělala, že mě vůbec nezná. U Dětí noci už to bylo jinak. Máma se s mojí volbou smířila a já jsem se taky uklidnila, takže jsme si to obě, myslím, užívaly. Jsem hrozně ráda, že to Michalku napadlo a že jsem s mámou mohla hrát.

Jiří Mádl hraje po vašem boku postavu milujícího a odmítaného kamaráda Ubra, jak jste spolu vycházeli?

Jirka je úžasný kluk. Je s ním sranda a je to citlivý herec, takže hrát s ním bylo krásný, jenom jsme někdy měli záchvaty smíchu ve chvílích, kdy se to úplně nehodilo.

Hlavní hrdinka Ofka si pořád něco kreslí, zapisuje, lepí a vytváří. Dělávala jste tohle taky nebo jste si někdy vedla třeba deník?

Celé dětství jsem si něco kreslila a do dneška mě to baví. A deníky si píšu nárazově, když mám potřebu něco napsat, tak to udělám. Zrovna nedávno jsem se stěhovala a našla staré deníky a musím říct, že je docela sranda číst, co jsem prožívala třeba pře sedmi lety.

Vzpomenete si někdy na natáčení Dětí noci?

Vzpomínám na něj docela často, taky proto, že se blíží uvedení na festivalu v Karlových Varech a distribuční premiéra. Vždycky, když se sejdeme s Michalkou, tak o filmu mluvíme. A jak už jsem říkala, bylo to krásný natáčení, takže vzpomínám ráda.

A jak na vás působí vaše filmová Ofka a vlastně celý film Děti noci?

Musím říct, že mám z Dětí noci velkou radost - to je můj hlavní pocit. Nemyslím tím jenom Ofku, myslím tím celý film. Je to film, který na diváka nevytváří žádný nátlak. Děti noci nechají diváka, pokud se tomu otevře, prožít příběh po svém. A to mě na tom baví.

Jiří Mádl (rozhovor)
Film Děti noci bude asi překvapením pro mnoho vašich fanoušků, kteří vás doposud znají hlavně z teenagerovských komedií, kde jste byl vždy trendy oblečený, usměvavý, takový „ideální“ kluk. Jak jste se vlastně dostal k roli Ubra a váhal jste ji vzít?

Lidi, co se o filmy nezajímají a znají se mnou jen Rafťáky a Snowboarďáky , poté co uvidí Děti noci budou asi překvapeni. Kdo ale zná i jiné filmy, kde jsem hrál, snad překvapený nebude. Cesta k Ubrovi byla dlouhá, ani trošku jsem v tom nechtěl hrát a už mi docházely výmluvy, proč do toho nepůjdu. No a teď jsem tak moc rád, že jsem to vzal.

Jak byste vy osobně charakterizoval postavu Ubra? Má tenhle Ubr něco společného s Jirkou Mádlem?

Ubr je takový ten nedovychovaný, nedosocializovaný a nekultivovaný kluk, který „to“ má ale v hlavě a hlavně srdci víceméně srovnané. Má svůj svět a hodlá do něj pustit jen Ofku. A co máme společného? Asi nic. Já do svého světa rád pustím těch Ofek víc, ale v srdci to tedy srovnané moc nemám. Jó beďary jako Ubr: to jo, to já mám…

Ubr nosí mastné vlasy, kostkovanou košili, má uhrovitou pleť a občas vytáhne něco z popelnice. Režisérka Michaela Pavlátová říká, že jste si pro Ubra vymyslel dokonce takovou zvláštní houpavou chůzi. Jak moc vám všechny tyhle skutečnosti komplikovaly život při natáčení?

Vůbec nekomplikovaly, ale usnadňovaly. Já měl Ubra stvořeného v hlavě už tak měsíc před natáčením. Jen jsem se bál, aby mi ho dovolili v „plné kráse“. Řekl jsem, že znám člověka přesně jako je Ubr, před všema jsem mu říkal „pracovně“ Venda. A jakmile všichni měli pocit, že budu někoho kopírovat, a ne jen zhmotněnou vytvořenou postavu, začali mi důvěřovat a já „zUbroval“ až na kost.

Ve filmu poměrně profesionálně vystřihnete „taneček“ se svou filmovou mámou, prošel jste v tomto nějakou průpravou nebo prostě vládnete tancem?

Měli jsme takový minikurz před natáčením a snad to mám i lehce v sobě. Možná po mamce...

Znal jste před natáčením herečku Marthu Issovou, jak se vám s ní hrálo?

Marthu jsem znal lehce z vyprávění od herečky Petry Nesvačilové a i jiných kamarádů jsem se trošku pozeptal, jaká je. A měli pravdu, je malinká, milounká a je s ní fakt prča.

Nebylo na vás během natáčení trochu moc ženských - herečka Martha Issová, režisérka Michaela Pavlátová, producentka Kateřina Černá…?

No jasně! Vždycky jsem se běžel schovat pod perutě k Honzovi Dolanskému, ale stejně mě to femininum poznamenalo. Ještě měsíc po natáčení jsem si lakoval nehty, chodil na manikúru a do solárka. Teď už mě to pouští. Navíc jsem v Elle četl, že solárko je špatné na pleť.

Co je pro vás nejdůležitější na spolupráci s režisérem, jak jste kooperovali s Michaelou Pavlátovou?

Já potřebuju vědět, že je rejža přesvědčený, že jsem nejlepší, koho mohl sehnat. Zní to hrozně, ale je to tak. U Michaely jsem si ze začátku jistý nebyl, ale pak jsem jistotu našel. A navíc si myslím, že by málokterý režisér nebo režisérka mohl takovýhle scénář zrežírovat. Je zkrátka velmi specifický stejně jako Michaela Pavlátová. Myslím tedy, že důvěra, respekt a platonická láska byly nakonec na obou stranách.

Jak vzpomínáte na natáčení Dětí noci?

Nádhera, byla to jedna z mých nejpříjemnějších rolí, kterou jsem si fakt užil, skvělé natáčení, málem jsem legálně utopil Marthu Issovou, párkrát hezky popil s lidmi z filmu a navíc mě teď mají všichni za umělce. Kaskáda radosti!!!

Co říkáte na výslednou podobu filmu?

Jsem spokojený. Mám pokaždé radost, když realizovaný film ještě povýší svůj kvalitní scénář.

Lenka Termerová (rozhovor)
Byla vám něčím blízká postava maminky hlavní hrdinky Ofky, když jste si přečetla scénář?

Když jsem si přečetla scénář, říkala jsem si, proč většina maminek v českých filmech a televizích bývá hlavně unavená. Ale je možné, že mladí scénáristi nás tak prostě vidí anebo to tak možná opravdu je. I já před pár lety taky řešila odchod svých dětí z rodiny a stěhování z dlouhodobého domova. Takže vím, o co jde. I když nežiju v Karlíně a můj muž ještě všechno nevzdal.

Co jste říkala na to, že Ofku bude hrát vaše vlastní dcera Martha? Bylo to v nějakém ohledu výhodné nebo naopak?

To, že moji dceru hrála moje dcera, bylo výhodné, protože se velmi dobře známe. Zároveň to bylo i velkou nevýhodou, protože se známe a nejsme to my dvě, ale Ofka a její matka. A my víme, kdy je to pravda, a kdy ne. Ale zároveň to bylo tím dobrodružnější a myslím, že jsme si to užívaly a já jsem za tohle setkání vděčná.

Jako filmová máma jste působila velmi chápavě a tolerantně. Máte i s vlastními dětmi takovou trpělivost?

Tak to mi předepisoval scénář! Myslím, že jsem se naučila mít s dětmi trpělivost, ale zeptat se musíte jich!

Co je pro vás důležité při spolupráci s režisérem? Jaký přístup máte ráda a jak se vám spolupracovalo s Michaelou Pavlátovou?

Pro mě je důležitá ta spolupráce. Nezvládám režiséry-teroristy. Jsou herci, kterým takový způsob vyhovuje a tvrdí, že tak ze sebe dostanou maximum, ale já se uzavřu a je konec. Michalka opravdu terorista není, i když její vize je pevná a její pracovní nasazení je neuvěřitelné. Je laskavá a přístupná rozmluvě a přitom pevná bez ohledu na marketing (což není věc tak častá) a já ji za to obdivuju a mám ráda.

Sleduje s vaší dcerou navzájem vaši hereckou práci a jste k sobě kritické?

Naše práce sledujeme, teď už já víc ty Marthiny. A přes různá období myslím, že dnes jsme k sobě kritické i uznalé.

Uchovala jste si v paměti nějaké vzpomínky na natáčení Dětí noci?

Obdivovala jsem Michalu, že dokázala natáčet v bytě, kde sama žila a kde jí těsně před natáčením odešli její blízcí. Bylo to zvláštní točit v tomhle bytě a doufám, že se ta atmosféra přenese i do filmu. Maminka Ofky v mládí závodně tančila. A ve filmu zažijeme i večírek starých tanečníků. Byla jsem tím nadšená. Chodila jsem na tréninky k profesionálům, čaču a jive jsme trénovali v sále zrovna s tanečníky ze Star Dance a svět profesionálních tanečníků (i těch „pokročilých“) - to pro mě byl úžasný zážitek. Já tancuju ráda. A další zážitek jsem měla z práce celého štábu. Produkce, kameramani, rekvizity, oblékačky, prostě všichni. Jejich nasazení, to se tak často nezažije. A moc bych si přála, aby „to“ z Dětí noci poznali taky diváci. Panebože, já nějak pořád chválím. Tak celý film nám byla hrozná zima!