Mezi chátrajícími baráky, vysloužilými bytovkami, rozbořeným kostelem a spoustou svérázných bytostí žije i čerstvě plnoletý Kája. Ve společnosti více než bujarých žen, s nimiž chodí pracovat do lesa, extravagantního hajného, ale i svého mudrlantského otce a rázné a energické babičky působí poněkud nepatřičně. Čte si knihy o vesmíru a stále se plaše a nepřítomně usmívá... Nikdo netuší, jak rád by získal srdce Božky, prodavačky z kiosku uprostřed vsi, ale je strašlivě nesmělý a navíc to vypadá, že ve srovnání s Božčiným přítelem, obdivovatelem Michaela Jacksona Laďou, nemá přes veškerou snahu vůbec žádnou šanci. Dokonce i jeho hrdinský čin, ničení obecního majetku, kterého se kvůli Božce dopustí, je příchodem Ladi rázem zapomenut. Ale ani Božka, která žije jenom s matkou - o níž se všeobecně ví, že "dá každýmu" - a s malým bráchou, který by za Laďou šel na kraj světa, není spokojená.

S matkou, která by svou dceru viděla už nejraději vdanou a zabezpečenou, si vůbec nerozumí, osamělá se začíná cítit i s Laďou, který jí věčným poskakováním v Džeksnovském oblečku už leze pěkně na nervy, a hlavně ví, že nechce dopadnout jako její kamarádka Jana, která s miminem v náručí vydělává v kiosku peníze, které její manžel Staňa okamžitě utratí v hospodě na automatech... Do vesnice přijíždí z Prahy na nečekanou návštěvu Kájův starší bratr Petr - o němž se ví, že se doma moc neukazuje, ale už se neví, že utekl ze studií a živí se prodáváním ponožek - a nestačí se divit, co se všechno za půdruhého roku mohlo změnit... Začíná hasičská zábava, jedna z mála možností, jak se vymanit ze všednosti. Laďa se chystá na své dlouho nacvičované vystoupení, ale jeho Božka zatím tančí s rozesmátým Kájou a všude slídí neodbytná videokamera Petrova podivného pražského kolegy... Předivo vztahů, skrytých lásek a skrytých averzí odkrývá obraz, jehož smysl si samy postavy doposud nepřipouštěly... Ráno už bude všechno jinak, než včera. Nebo ne?

Divoké včely jsou obyčejným příběhem obyčejných lidí. Nenaží se hodotit, neservírují divákovi, co je správné, a co ne. Stejně jako u pětice hlavních hrdinů nenajdeme jasnou odpověď na to, kdo si zaslouží největší sympatie, kdo je dobrý, a kdo špatný, se stejnou otevřeností, shovívavostí a pochopením jsou představeny i postavy o generaci - či více - starší. Kájova razantní babička musí mít sice vždycky poslední slovo a v jejím světě mezi mikrovlnkou, drůbeží a hracím automatem není ani trochu prostoru pro diskusi, ale současně víme, že je schopna držet rodinu - tedy spolek nepraktických mužů - neúnavně nad vodou. Kájův ovdovělý otec, zneuznaný intelektuál, neustále vypouští hlubokomyslné pravdy bez života a není schopen navázat se svými syny žádný bližší kontakt, ale ve své nemožnosti působí spíše dojemně. "Zlobit" se nemůžeme ani na Božčinu matku - je pravda poněkud hysterická a je schopna se za peníze vyspat s kdekým - ale současně láskyplně šije mládeži věrné kopie Džeksnovských oblečků a tvrdě vydělané peníze šetří na dceřino věno.

Ani Laďa najednou nevypadá jako hloupý frajírek - to když sleze z motorky a jde stavět barák, do něhož si jednou přivede svou vyvolenou a stejně jako jeho rodiče bude za pár let soucítit se svými - zase jinak ulítlými - potomky...A partička žen z lesa? Začínají sice - a končí den několika panáky zelené, nakupují zásadně na dluh a výchovou drobotiny se rozhodně příliš nezatěžují, ale při vší té nicotě a marnosti dokážou žít v pospolitosti a hlavně s humorem...Divoké včely nejsou filmem, který se snaží zodpovídat otázky, ale naopak je klade. A tak se ani nedozvíme, jestli naši hrdinové na konci zvolili dobrá řešení, jestli se jeden vedle druhého neřítí do ještě většího marasmu, než v jakém jsme je zastihli před čtyřmi dny. Divák se, stejně jako ve svém vlastním příběhu, může jen domýšlet, co bude dál. S největší pravděpodobností hodně hořkosti - ale i naděje.Divoké včely jsou příběhem o různých podobách lásky, příběhem, který může zažít kdokoliv z nás.

Bohdan Sláma (rozhovor)
Proč jste si pro svůj film vybral právě tenhle námět?
Oblbly mě ty postavy. Podařilo se jim oblbnout mě natolik, že z toho vznikl film - z toho oblbnutí, z toho údivu. Hlavně tam byl ten Kája, postava přebývající v jakési neprolomitelné vytrženosti ze světa, čistá, neuchopitelně čistá postava, a proto totálně bezbranná, postava vydaná na pospas těm nejkrutějším trapasům. Jaké má zázemí? Otec, vesnický polointelektuál se svými duchovními pohyby, babi mezi mikrovlnkou a hracím automatem, babi, bez které by se celá domácnost zhroutila, babi, která přesto drží rodinu pohromadě a brání svět proti náporům šílenství. Kájův starší brácha Petr se objevuje doma jen velice zřídka. A kdesi na druhém konci vesmíru ta Božka, Božka pro kterou Kája neexistuje, Božka která vůbec neregistruje ty strašlivě zamilovaný pohledy, Božka, která má svého Majkladžeksna, místní superjedničku, vnitřně však stejně nesmělou a nesebevědomou povahu, Božka která je zase jenom nekonečně sama. A potom Jana, ta moje madonka smíření, vesnická holka, která si raději vzala toho Staňu, než aby zůstala sama s děckem a přitom tolik milovala toho Peťu. A Lišajová, praštěná máma Božky, dáma z polorozbořenýho nádražního baráku, která to ke vzteku celé vesnice roztáčí s chlapama, a hajnej, divej muž, vopravdovej kanec se svou ztrápenou ženuškou a jezinky z lesa... Bavily mě ty postavy a zajímaly. Bylo toho moc a já byl oblblej... A přál jsem tý lásce...

Proč název Divoké včely?
To souvisí právě s tou láskou, s tajemstvím neklidu, s touhou....

Hrdinové vašeho filmu žijí v prostředí, kde jako by se zastavil čas. Pronikly tam sice ojedinělé atributy "globalizované" civilizace, ale jinak se tahle vaše vesnice v ničem neliší od té před deseti, dvaceti lety. Na jedné straně je v tom sentiment i nostalgie, na druhé z toho cítíme hlubokou beznaděj zvláště pro životy mladých lidí.
S tím bojujem všichni - s pocitem, že to důležité se odehrává kdesi mimo nás. Lidi ve městech toužej po přírodě, lidi na vesnici se cítí být odstrčeni a všichni se stejně toužebně lepěj k televizním obrazovkám, vzduch je přecpanej letadlama, knihovny intelektuálů zas literaturou zlatém věku, můžem si namlouvat cokoliv, ale ty hodnoty, na kterejch to všechno naše usilování stojí, se čím dál tím víc posouvají mimo člověka, mimo ty opravdu důležitý věci. Já jsem to vesnické prostředí použil jen pro to, že mi je blízké a že mi umožnilo s těmi věcmi plastičtěji pracovat. Ten Laďa, kterej chce být jak sám Majkldžeksn, by zrovna tak mohl bydlet na Jižáku a všechno by to bylo úplně stejný. Kája by moh prodávat v Macdonaldu a nezměnilo by to vůbec nic stavu té jeho kosmické odkopnutosti.

Já jsem tu vesnici viděl skrze své postavy. V tom nebyl žádný jiný soud, žádný jiný úhel pohledu. Snažil jsem se jen o to, aby jejich svět ožil, začal sám dejchat a dovolil těm postavám autenticky existovat. Oproti realitě je to ještě strašlivě něžný.

Kdy vás napadlo obsadit ústřední roli Káji místním mladíkem, nehercem?
Ta postava prostě nejde hrát. Není tam co hrát. Tam lze jenom bejt v prostotě a svatosti té postavy. Hledal jsem někoho, kdo nebude muset nic hrát.

Jak vypadala spolupráce neherce s profesionálními herci? Je v tom nějaký režijní trik, aby výsledný dojem byl autentický?
Pro školeného herce je to filmové hraní daleko těžší, než pro neherce, je pro něj těžký pustit se břehů, nechat jen sám sebe existovat. Setkání s přirozeností neherce je pak životodárně inspirativní. Na druhou stranu mi pak herci ohromně pomáhali zbavit neherce ostychu před kamerou. Autenticita výsledného dojmu odpovídá vždy jen tomu, do jaké míry se nám na téhle cestě dařilo či nedařilo.

Čím je v civilním povolání představitel Káji ....?
Přes zimu topí v kotelně, v létě se fláká... Zdá se, že seriózní zaměstnání nijak zvlášť intenzivně nevyhledává. Chtěl by řídit kamióny, ale zatím má sebranej řidičák kvůli chlastu. Umí dobře řídit traktor.

Nezkušený, naivní, tápající...To všechno by se dalo o postavě Káji říct...
To máme v sobě každej. Hlavně tu strašlivou potřebu lásky.

Hrdina sice z jednoho zmaru uniká, ale nevíme, zda ho nečeká ještě větší...
Já taky nevím. Nechme to už na něm.

Jak se vám podařilo získat před kameru představitelky lesních dělnic, které působí opravdu velmi přesvědčivě? To jsou přece jen paní v letech...
Prochlastali jsme se k sobě. S babi Červáškovou jsme protančili noc na zábavě a padli si do oka. Skamarádili jsme se. Pro ně to bylo povyražení a my zas mohli pracovat. Jiříkov je úžasné zřídlo hereckých talentů. Kompletní soubor Národního divadla včetně opery a baletu.

Co jste od nich pochopil?
Vzdorujou marnosti skrze humor.

A jak vás napadlo spojení tak svérázného herce, jakým je Jaroslav Dušek, s těmito neherečkami?
Jaroslav je tvořivý vír, který neúprosně nasává všechno, co má zrovna kolem sebe. Šlo to s babama hezky dohromady.

Jaký jste s kameramanem Divišem Markem zvolili kameramanský přístup?
Vzali jsme kameru do ruky a snažili se být co nejblíž našim postavám. Diviš je výjimečný v tom, že jeho přemýšlení o filmu, o látce, není zatuhlé v estetice obrazu. Bavili jsme se více o postavách a motivech jejich jednání, než o kompozici obrazu nebo zasvícení jednotlivých scén. Snažili jsme se přistupovat k natáčení co nejvíc spontánně, chytat ty okamžiky, kdy to před kamerou ožije....

Jak jste přišel na obsazení Zuzany Krönerové do role matky Tatiany Vilhelmové?
Když jsme hledali mladé herce v Bratislavě na škole, přišli jsme do hodiny, kde Zuza učila. Ona je naprosto fantastická osobnost, nadchla mě. Postavě dala úžasnou poezii. Na slovensku je plno fantastickejch herců, plno fantastickejch komiků.

Ale zajímavý film by se dal natočit i o dalších postavách z vašeho příběhu. Třeba Kájova svérázná babička - to je přece úžasná figurka. Babi drží svět pohromadě. Má to mezi těma pitomcema těžký, Peťa jezdí málo.

Ve vašem filmu jsou vlastně všechny ženské hrdinky jaksi životaschopnější, než mužští hrdinové. Rvou se se životem navzdory všemu, starají se o děti, živí rodinu...
Jsou už takové.

Natočil jste ještě na škole film Akáty bílé, přesto právě Divoké včely považujete za svůj opravdový filmový debut. Proč?
To byl můj absolventský a ještě hodně školní film.

Jaroslav Dušek (rozhovor)
Jaroslav Dušek začínal jako herec v Nedivadle Ivana Vyskočila. V roce 1981 založil divadlo Vizita, kde hraje improvizovaná představení většinou s houslistou Martinem Zbrožkem. Účinkoval ve filmech Vrať se do hrobu, Kouř, Don Gio, Kamenný most, popularitu mi přinesly hlavně dva snímky režiséra Jana Hřebejka - Pelíšky a Musíme si pomáhat. Byl moderátorem rádia Limonádový Joe a úspěšně moderoval i posledního Českého lva. V ČT uváděl vlastní pořad Dokoláč.

S jakými pocity jste přistupoval do projektu Bohdana Slámy?
Byl jsem hlavně zvědavý, jaké bude natáčení. Věděl jsem, že tam bude Táňa Vilhelmová, Pavel Liška a ta partička z HaDivadla, tak jsem se těšil. A velmi jsem se těšil na Zuzku Krönerovou (také se mi s ní točilo dobře!), se kterou jsem se znal díky takové zvláštní shodě okolností. Když jsme dodělali film Musíme si pomáhat, odjeli jsme na dovolenou do Chorvatska, kde byla Anička Šišková s rodinou a taky Zuzka Krönerová. Tam jsme se skamarádili. Když mi pak Bohdan říkal, že bych měl se Zuzkou sehrát mileneckou scénku, byl jsem nadšenej. S Táňou a Pavlem jsme se zase potkali při natáčení nějakého famáckého filmečku. Taky s Bohdanem jsme se trochu znali z FAMU, kde jsem dělal pro režiséry jakési "kurzy" improvizace. Znal jsem ho i jako diváka našich představení, která jsem připravoval se studenty z konzervatoře.

A co samotné natáčení?
To probíhalo v takových vlnách. Chvílemi bylo velmi zábavné, jindy zase šílené. To když jsme točili čtyři noci po sobě, a byli z toho už hodně unavení. Natáčení bylo dost náročné i díky prostředí, kde se točilo. Občas jsem pochyboval, jestli filmu věřím, protože jsem neměl tak dokonalý kontakt s celkem, ale když jsem viděl první pracovní hrubý sestřih, strašně mile mě to překvapilo. Myslím, že tam krásně hraje Pavel Liška a Táňa snad nejlíp, jak kdy hrála. Moje dvanáctiletá dcera Agáta Liškovu figuru Ladi přímo miluje. To je prej takovej ten blbec s pepsi colou. Při jeho dialozích se válí smíchy, umí je zpaměti.

Jak jste vnímal prostředí Jiříkova, kde se natáčelo?
Víte, to chce diplomatickou odpověď. Strašně nerad bych se někoho dotknul. Řada obyvatel vesnice ve filmu vystupuje. Ono je to tak - a bude to i reakce na film - pro některé lidi je možná šokující to, co uvidí. Přitom jde o holou realitu. Já pracovní verzi filmu pustil svým žákům a jedna studentka dokonce plakala, že si nedovedla představit, jak u nás ještě někdo žije. Lidi prostě nevědí, jak těžká může být existence v některých chudších oblastech naší republiky. Možná i v tom je film cenný - že se to dozvědí.

Vy máte většinu scén s neherci. Jak se vám s nimi pracovalo?
Kombinace herců a neherců - to bylo na natáčení velmi příjemné. Já jsem jako by velel skupině místních lesních dělnic. To byly skvělé osoby, které s takovou svou zemitou přirozeností zvládly herecké party. Slyšel jsem, že vcelku bez problémů udělaly i postsynchrony, čehož se režisér dost obával. Taky setkání s místními lidmi bylo pro mě ve většině případů velmi příjemné a obohacující.

Vaši manželku si ve filmu zahrála vaše skutečná manželka Iveta. Jak se vám s ní hraje?
Já jsem se svou ženou hrál několikrát. Poprvé, myslím, v televizní inscenaci Dobré bydlo, kterou jsem napsal a spolurežíroval s Jardou Hyklem. To je tak deset let staré a Iveta tam hrála taky moji ženu. A pak jsme spolu hráli třeba v inscenaci režiséra Pavla Göbla Javorový guláš podle povídek Jiřího Suchého.

Když Divoké včely vidíte poprvé, trochu si připomenete Černého Petra nebo Hoří, má panenko! Nebudou pamětníci srovnávat?
Mně to tak nepřipadá, abych řekl pravdu. Ale kdyby to snad náhodou nějakým divákům připomínalo Formana, to by bylo možná dobře, protože to byly skvělé filmy, ne? Aby to bylo správně pochopeno. Tím si nemyslím, že by snad Bohdan chtěl někoho kopírovat.

Jak se díváte na svou postavu hajného?
Lidsky blízká mi moc nebyla. Nikdy jsem nic takového nedělal. Nebyl jsem ani lesník, ani šéf party lesních dělnic, snad ani nejsem ve skutečnosti tak zlej na svoji ženu. Můj hajnej je takovej místní křupan, který si hraje na něco víc, než je. Má to "lepší" místo. Je to takovej pitomec. Bohdan chtěl, aby moje postava byla jakousi energizující dělovou koulí, která jakoby vždycky prolítne tím filmem. Takovej zběsilej chlapík.

Pavel Liška (rozhovor)
Pavel Liška (nar. 1972) před kamerou debutoval v titulní roli filmu režiséra Saši Gedeona Návrat idiota (1999). Naposledy se před kamerou objevil v menší roli v komedii režisérky Věry Chytilové Vyhnání z ráje (2001). Je kmenovým hercem brněnského HaDivadla.

Jak jste přišel k roli Ladi v komedii Divoké včely?
Původně to bylo tak, že Bohdan Sláma přijel do HaDivadla s tím, že na mě dostal tip, abych hrál tu hlavní postavu Káji. Předtím jsme se osobně vůbec neznali. Bohdan zjistil, že se mu na tu roli nehodím, že to musí hrát někdo jinej. Takže to dopadlo tak, že obsadil půlku HaDivadla, a mě ne. Pak došel k tomu, že bych mohl hrát postavu Ladi.

Jak se vám ta postava jevila?
Mně se moc líbila, ještě jsme o ní ale potom s Bohdanem hodně mluvili. Chtěli jsme ji tak trochu polidštit. Laďa je kluk, který má trochu zastydlou pubertu, je "ulítlej" na Michaelovi Jacksonovi, ale zároveň je to docela hodnej člověk, takovej nešťastník, kterej v tom ještě neumí moc chodit. Má smůlu, že ta jeho Božka, s kterou už asi chodí delší dobu, je z puberty už dávno venku, a tím pádem si přestali rozumět. On to těžko nese, protože ji má hrozně moc rád. Já jsem hrozně chtěl, aby i ten Laďa došel k nějakému poznání, přišel na spoustu věcí a trochu dospěl.

Měl jste Laďu rád?
Jak jsem měl rád Františka z Návratu idiota a bojoval jsem za něj, tak jsem měl rád i Laďu. V mnoha věcech jsem ho chápal. Tím, jak jsem o něm mluvil s Bohdanem - tohle by Laďa nikdy neřekl, tohle by neudělal... jsem vlastně přemýšlel za něj. Ty pocity, které tam jsou, jsem taky třeba někdy v životě poznal. Musel jsem ho mít rád, když jsem za něj kopal.

Jak jste se stal tak skvělým dvojníkem Michaela Jacksona. Předpokládám, že on a jeho muzika - to není váš šálek čaje?
Vůbec ne. Já jsem Jacksona nikdy nijak zvlášť neprožíval. Ale byla to pro mě hezká výzva, bavilo mě na tom dělat. Dostal jsem kazetu s videoklipy, knížku a měl jsem učitele, takového mladého kluka z Brna, který je fanatickým Jacksonovým fanouškem a skvěle ho imituje. On se mnou cvičil a neměl to vůbec lehké, protože já jsem taneční antitalent.

Vaše kolegyně Táňa Vilhelmová v jednom rozhovoru hovořila o problematických podmínkách, v jakých žijí lidé ve vesnici, kde jste točili, a o jejich přístupu k životu. A oni se prý naštvali. Jak jste vnímal to prostředí Jiříkova vy?
Táňa se možná jen trochu špatně vyjádřila. Myslím, že hlavně děti tam ale opravdu nemají moc dobré podmínky k životu ani zábavě. Není tam vlastně žádná kultura, není kam chodit, všude kolem je vysoká nezaměstnanost a dost velká chudoba. Je to takový trochu zapomenutý kraj, ale na druhé straně jsou tam i pěkný věci. Třeba jak lidi dokáží žít pospolu, scházet se, povídat si. Oni mají svůj způsob života docela rádi, nijak se jím netrápí, jsou docela spokojení. Jen žijí jinak, než jsme zvyklí. My jsme pro ně byli taková zájezdová estráda, když jsme tam natáčeli. A taky šance si vydělat pár korun.

Film Divoké včely má trochu podobné ladění jako Návrat idiota, i některé styčné motivy. Když jste tam opět obsazeni s Táňou Vilhelmovou jako dvojice, nemyslíte, že se dostanou tvůrci do podezření, že tak trochu "opisovali"?
Když jsem o tom přemýšlel, opravdu jsem došel k tomu, že ty filmy mají něco společného. Ale mají společné jenom to, že jsou o strašně jednoduchých, banálních věcech, o kterých se moc často filmy netočí. Vyprávějí o pár dnech v životě několika obyčejných lidí, mezi kterými jsou určité vztahy a oni je nějak řeší a zároveň musí řešit každodenní problémy. Oba filmy mají svoji čistotu, ale úplně jinou poetiku.

Saša Gedeon a Bohdan Sláma jsou vrstevníci. Mohl byste srovnat jejich přístup k práci a hercům?
Oba jsou úplně jiní. Saša přesně ví, jak co bude, má předem všechno dokonale vymyšlený. Zároveň ale je opatrný, takový psycholog, který pracuje s každým hercem jinak, podle toho, co na koho platí. Bohdan hodně spoléhá na samotné herce. Je trochu poděs v tom, že často mění smysl scén, dělá posuny ve scénáři, a dokonce zasahuje i do života postav.

Myslíte, že Divoké včely by mohly oslovit stejné diváky jako Návrat idiota?
Mě nejvíc zasahují filmy, o kterých, když odcházím z kina, ani příliš nepřemýšlím, ale pořád mi nejdou z hlavy. Ani druhý den, mám je zapsané někde v mozku a nemůžu na ně zapomenout. A to bych přál tomuhle filmu, protože si myslím, že na to má.

Je těžší nebo lehčí hrát s partnerkou, se kterou jste už jednou vytvořili před kamerou dvojici, a byli jste párem i mimo film?
Ani jedno, ani druhé. Pro mě je příjemné, když se s filmovým partnerem znám, ať je to kamarádka, nebo kamarád. Můžu s ním aspoň prohodit mezi natáčením pár vět. Ale jestli je to nebo byl váš osobní partner - v tom důležitost nevidím.

V divadle vám dávají režiséři rozmanitější úlohy, ve filmu zatím dostáváte jen úlohy "nekňubů". Nemáte chuť si zahrál ve filmu nějakého elegantního playboye?
Každá role v těch třech filmech, které jsem natočil, byla jiná. To byli tři různí hrdinové, za každého jsem přemýšlel úplně jinak. Jestli bych si teď rád něco zahrál, tak je to nějakej opravdu velkej záporák a grázlík.

Vanda Hybnerová (rozhovor)
Postava Jany je její druhá větší filmová zkušenost. První byla role policistky Vandy ve filmu režiséra Viktora Tauše Kanárek.

Hrajete Janu, kamarádku hlavní hrdinky Božky, mladou matku, která rezignovala na své dívčí sny a zůstala ve vesnici s partnerem, který je závislý na hazardu a není pro ni není žádnou velkou oporou. Jak byste takovou situaci řešila vy?
Mě si na tuhle roli Bohdan vybral, když viděl film Kanárek. Tam jsem taky hrála takovou bytost, která je smířená s tím, co dělá. Ty postavy si byly v tomhle hodně podobné, i když Vanda v Kanárkovi byla policistka, ale taky rozvedená žena s dítětem, která je nějakým způsoben rezignovaná, smířená s tím, jak žije. S tím rozdílem, že Jana žije na té nejmenší vesnici, která je vůbec představitelná, v naprosto nebohejch sociálních podmínkách. Její osud je hodně spletitý, má nemanželské dítě a žije s někým jiným, koho nemá moc ráda. Ale i když se jí naskytne možnost, že by mohla odejít, ona téhle možnosti nevyužije.

Myslíte, že je to strach z neznáma, pohodlnost, zbabělost...?
Myslím, že ona je navzdory svému mládí dost zkušená na to, aby odhadla, co je chiméra, a co realita. Dokáže odhadnout takovou tu rozvernost mužů, kteří jsou schopni v určitých okamžicích naslibovat cokoli. A podvědomě se rozhoduje: Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Smíří se s tím, že radši zůstane s hodným gamblerem, od kterého ví, co může očekávat, než aby šla do neznáma s někým, kdo jí nemůže nic slíbit.

Jak jste se vyrovnávala s tím, že se při natáčení měnily některé dialogy? Prý se i hodně improvizovalo...
Já improvizaci miluju, bylo mi jen líto, ale do toho jsem s tím šla, že radši hraju postavy, které jsou něčím vyhraněné. Ať už pozitivně, nebo negativně, a úplně nejradši mám komediální role. Je těžký hrát někoho, kdo je takzvaně obyčejnej a jeho výrazové prostředky jsou na hranici průměrnosti. Nemá ani výbušnou náturu, ani nedokáže věci zlehčovat, vidět v nadsázce. Jana se prostě chová tak, jaká je. A co se týká té improvizace - to je pravda. Bohdan potom, co film definitivně obsadil - jen tuhle mou roli měly dělat, pokud vím, tři nebo čtyři herečky, jako by to dopisoval lidem na tělo a některé dialogy, které se definitivně objeví na plátně, byly dodělávány až těsně před záběrem. Měnilo se to podle situací i podle toho, aby se nám to říkalo co nejpřirozeněji. Tomuhle já jsem vděčná. Dokonce se natočilo i víc variant jedné situace, jak by mohla dopadnout.

Jak se spolupracuje s režisérem - debutantem? Kromě absolventského středometrážního filmu Akáty bílé je toto vlastně první režisérův film.
Bohdan je strašně milej a v podstatě velmi klidnej člověk, i když na place někdy nervy hrajou svou roli. Mně se s ním dobře dělalo, protože má rád herce. Daleko víc se zabývá stavbou scén po herecké stránce, než po technické. Velice jsem si cenila toho, že než jsme začali natáčet, sešli jsme se asi na týden v Jiříkově, četli jsme si scénář a zkoušeli dialogy a vlastně dal možnost všem k tomu něco říct. A nejen to, bral ty připomínky v potaz. Není to režisér, který by chtěl nacpat lidi jen do toho, co on vymyslel, ale opravdu vyšel hercům vstříc.

Kdybyste měla za kamarádku nějakou podobnou Janu, co byste jí poradila v její situaci?
Jezdím šest let na Vysočinu do podobně malé vesnice a pohybuji se mezi podobnými lidmi, jací jsou v našem filmu. Ti lidé jsou strašně spjatí s přírodou, která je obklopuje, jsou třeba závislí na počasí, mají náladu podle toho, jestli je hezky, nebo prší. Mám tam dvě kamarádky v mém věku, obě mají děti, ať už mají šťastné nebo nešťastné manželství, ale rozhodně to nejsou bytosti, které by byly schopné cokoli na svém osudu změnit. Ony jsou nějakým způsobem smířené s tím, co je dané, a s tím se snaží nějak vypořádat. Když muž chlastá, tak budu řešit, že chlastá, a nebudu řešit sebe, že odejdu, nebudu hledat někoho jiného. Já bych se ale do kůže Jany asi nedostala, protože bych nedokázala takhle bez jakýchkoli přátel - ona kromě Božky nemá spřízněnou duši, které by se mohla svěřit - existovat. Myslím, že za tím vším je strach z rozhodování, z neznáma. Mám třeba na Vysočině kamarádku, která v životě nebyla v Praze - i když je to jen sto kilometrů. A vůbec po tom netouží, protože neví, co by tady měla dělat a jak by se tu měla chovat. V životě nejela tramvají ani metrem. Pro takové lidi je nejvyšším výdobytkem civilizace telefon a televize. Maximální vzdálenost, na kterou se vydá, je dvanáct kilometrů do Havlíčkova Brodu. Myslím, že s těmi hrdiny v našem filmu je to podobné. V podstatě jsou spokojení, netouží mít víc. Stačí jim, že mají na to, co potřebují, na jídlo, případně něco na chlast a cigarety. Výstřelek výživy je, když zajedou do Rýmařova a koupí dětem jednou za měsíc banány. Když dostanou příležitostnou práci a vydělají něco navíc, ani pořádně nevědí, za co by peníze utratili. Netouží nikam jezdit. Jsou to spíš výjimky, když někdo z tohoto prostředí se "utrhne" a jde třeba do Prahy studovat a bydlet na kolej. To jsou takové bílé vrány.

Myslíte, že mají těžší nebo jednodušší život než obyvatelé velkých měst?
Určitě řeší spousty problémů. Kromě ženských, aut a fotbalu určitě řešej v hospodě i politiku, řešej, že by na tom mohli být i líp, ale obávám se, kdyby jim nikdo i tu možnost dal, většina by jiný způsob života nevolila. Nevím, nechci to soudit, protože toho času, co jsme s těmi lidmi společně strávili, nebylo tolik. Mám ale třeba stejně staré děti, sedm a čtyři roky, jako byly ty, které jsem viděla pobíhat po Jiříkově. Ty děti jsou úplně stejné. Nevím, kdy se to stane, kdy se stane ten zlom, že se rozhodou zůstat a nic neměnit. Je to asi věc těch rodičů, aby ve správný okamžik v dítěti podpořili nějakou touhu. A myslím, že ta vesnice je ještě dost výjimečná v tom, jaké úzké a složité rodinné vazby tam mezi jejími obyvateli existují. Jiříkov je od Rýmařova asi jen dvanáct kilometrů, ale když napadne hodně sněhu, jsou často jeho obyvatelé i několik týdnů odříznuti od světa, odkázáni sami na sebe. Je zvláštní, že se tam nepěstuje ani ta "kultura televize". Radši sedí na zápraží bytovek a povídají si.

Tatiana Vilhelmová (rozhovor)
Narozena 1978, v šestnácti letech debutovala ve filmu režiséra Saši Gedeona Indiánské léto. Účinkovala pohostinsky na různých divadelních scénách (Národní divadlo, Rokoko, Kašpar) , kde ztvárnila řadu dramatických rolí. V televizi se objevila například v seriálu Karla Kachyni Prima sezóna nebo ve filmu Společnice, v listopadu (18.) bude k vidění v jednom z dílů série Černí andělé - v povídce Pokoj bez oken v režii Filipa Renče. Filmografie: Indiánské léto (1995), Šeptej (1996), Čas dluhů (1998), Návrat idiota (1999) a Eliška má ráda divočinu (1999).

Jak blízká vám byla vaše filmová hrdinka Božka?
To spíš záleželo na představě Bohdana, kterej - jak se mi zdálo - nějakou takovou holku zná. Nechtěla jsem moc vycházet ze sebe, protože žiju ve městě a neznám takovej život, jakým žijí hrdinové filmu. Bohdan měl ale velmi jasnou představu. Ještě před natáčením jsme měli takové soustředění, kdy jsme se sešli přímo v Jiříkově. Trochu jsme okoukali tamní život, a hodně jsme se všichni bavili o svých postavách, o vztazích mezi nimi, co je potřeba jak nahrávat, aby ten druhej vynikl. Takže to byla hodně společná práce. Chtěla jsem, aby mi Bohdan co nejpřesněji načrtnul mou postavu. To mě zajímalo, protože čerpat jen ze sebe by pořád to samý.

Rozuměla jste, proč je Božka taková, jaká je?
Rozuměla, protože ten život, kterej vede, je opravdu hodně těžkej a v jistém smyslu i bezvýchodnej. Jako malá jsem jezdila na vesnici a pamatuju si, jak to chodilo. Vezmeš si Jardu nebo Pepu, protože ten má barák, a vlastně se sobě líbíte, hráli jste si spolu jako děti, a všichni vás už tak berou, že jste Božka od tamtoho, že k sobě patříte a že se někdy vezmete. Kolem vás se udělá takovej plot, a ten se naruší jen tehdy, když přijede někdo zvenčí, kdo nepatří do té vesnice, nějakej rušivej element. A málokdy je člověk schopnej se jen tak vzepřít proti tomu, co mu odmalička vtloukaj do hlavy, proti mínění tolika lidí. Možná to už dnes není tak, jako dřív, že je doba jiná, ale myslím, že to hodně ještě takhle na vesnici funguje.

Co říkáte tomu, že prý se na vás obyvatelé Jiříkova naštvali kvůli tomu, jak jste v jednom novinovém rozhovoru mluvila dost kriticky o tom, jak žijí?
Je mi to líto. Pochopila jsem, že oni si vlastně neuvědomují realitu, ve které existují. To si uvědomujeme jenom my, všichni ti, kteří přijdeme zvenku. Nemáme ale asi právo to hodnotit z našeho pohledu. Jako když oni přijedou do Prahy - byli tady třeba na postsynchronech, a vidí náš život zase svýma očima. Třeba Majka, jedna z těch paní, které ve filmu hrají, mi řekla, že by tady žít nemohla. Že je to dobrý tak akorát na výlet, ale ne na život. A člověk si myslí, že po tom všichni musí toužit - být v Praze. Měli by práci, víc příležitostí k zábavě, pestřejší život. A pak člověku dojde, že ne. Že všechno je v pořádku tak, jak to je, když si lidi žijou svý jiný životy podle svých představ.

Kdybyste měla srovnat spolupráci s Bohdanem Slámou s předchozími režiséry, s nimiž jste spolupracovala.
Oproti třeba Sašovi Gedeonovi je práce s Bohdanem technicky úplně jiná. Tu duši, tu syrovost, kterou chtějí dostat do toho filmu, v tom se shodujou. Ale technicky jsou každej jinej. Saša má všechno přesně do každého detailu připravený, Bohdan hodně improvizuje na place, dává hercům velkou svobodu. Třeba nechá ještě dlouho běžet kameru potom, co odříkáme svoje dialogy, kdy už improvizujeme, a ty záběry pak použije. Ale myslím si, že si to pojistil prostředím, kde se točilo. Samotné prostředí mělo totiž tak silnou atmosféru, že se nikam moc uhýbat a couvat nedalo. Všichni jako by to cítili stejně.

Na co byste nalákala diváky, aby se přišli podívat do kina na Divoké včely?
Že je hrdinové filmu a jejich příběhy třeba uklidní a potěší v tom, že prožívají stejné problémy, úzkosti a boje, jako oni. Že problémy s láskou, vztahy i každodenní starosti jsou stejné pro toho, kdo bydlí na venkově nebo v městském paneláku.

Jste zkušená profesionální herečka, zatímco váš filmový partner, představitel Káji Zdeněk Raušer je neherec a nikdy nestál před kamerou. Jak jste takovou spolupráci vnímala? Ptal se vás třeba na nějaké herecké finty, postupy?
On to neřešil. Stoprocentně věřil Bohdanovi, kterého několik let zná, protože Bohdan má blízko Jiříkova chalupu. Samozřejmě jsme od začátku byli všichni s režisérem domluvení, že mu budeme nenápadně pomáhat. Ale ani to nebylo zapotřebí - ta postava je napsaná pro něj, Bohdan se jím nechal inspirovat, takže Zdeněk si vlastně jen tak existoval před kamerou.

Tatiana Vilhelmová o filmu Divoké včely:
"Nechci to zakřiknout, ale myslím, že to bude zajímavej a dobrej film. Trochu je změněnej konec, než byl ve scénáři, ale doufám, že tenhle je lepší.""První pocity z natáčení byly dost hrozný-chtěla jsem pryč. Místo na Bruntálsku, kde jsme natáčeli tři měsíce, bylo depresivní...Je to příběh o mladých lidech, co mají své touhy a sny, ale nemají sílu ani podmínky je uskutečnit. Natáčení bylo pro mě těžký, podepsal se na tom i fakt, že jsem cestovala mezi divadelními představeními, jezdila po nocích sem a tam a byla dost unavená. Deprimovalo mě i zjištění, jak hrozně těžký život tam místní lidé mají...Obrovská nezaměstnanost, přitom průměrný věk třicet pětačtyřicet let, rodiny s dětmi..."

Co vás na scénáři Divoké včely přitahovalo?
Viktor Schwarcz, producent Cineart:
Zaujalo mě, že film je o obyčejných lidech, odehrává se v současnosti, na nic si nehraje. Snad se podařilo autenticitu scénáře přenést i do filmu. Snahou autorů je ukázat život, který my "pražáci" tolik neznáme, a ukázat ho minimalistickými prostředky a to nejen v hereckých postavách, ale i v aranžmá scén, obrazu a zvuku. Bohdan Sláma má s rodiči nedaleko Jiříkova, kde jsme film točili, chalupu.....narodil se v Opavě..... a to je z filmu cítit. Také Zdeněk Raušer - náš "Kaja" je obyčejný kluk z Rýmařova, žije tady, v zimě topí, v létě nepracuje, asi v Rýmařově zůstane...i když...kdo ví...

Kristián Suda, dramaturg:
Na neustále se proměňujících verzích scénáře Divokých včel mě provokovala prohlubující se neuchopitelnost. Na počátku to byl zajímavý, v podstatě lyrický, příběh chlapce, který překračuje hranici dospělosti. Postupem času se však jeho individuálnost rozpouštěla do obecného obrazu lidských vztahů, lásek, nevyslovených bolestí, a do jakési veduty lidského hemžení kdesi na severu Moravy; náhle hrálo hlavní roli prostředí, které tyto vztahy a jejich hodnotu nepřímo a skrytě utváří. A zvolna jsem si připouštěl: tak v tomto "Rusku" v té naší slavné Bohemii stále žijeme, takto myslíme a jednáme. A ačkoli je to vlastně logická proměna od literární podoby příběhu k jeho filmové podobě, vždy znovu mě ten Slámův významový posun fascinuje.

Helena Slavíková a Alice Nemanská, producentky ČT:
Byl dobře napsaný. Přesně odposlouchané dialogy, věrohodné, živé figury. Už se dalo odvodit, že film bude soucitný k lidem, i když jim nic nedaruje. Když to ovšem pan Sláma-režisér scénáristovi-Slámovi nezkazí...myslíme si, že nezkazil. Divoké včely je film "malý", komorní, nehýří okázalými gesty, spíš nenápadně evokuje prostředí, kde divoké včely hnízdí. Panbůh je potěš, říká se... A přesto je v postavách, v příběhu naděje... J příjemné, že jsme scénáři uvěřily. Myslíme si, že z toho filmu bude mít Česká televize prospěch.