Režiséři definitivně končící černobílé éry (počátek 70. let) jakoby chtěli dát divákům naplno pocítit, jak velké bohatství se tu nenávratně (a zbytečně) ztrácí. Nejen černobílý obraz, ale celkové úsilí o důsledně filmové vyjadřování dosahují v nejlepších filmech této doby všude na světě čistoty, kterou jakoby dnes, po třiceti letech, už nebylo možné znovu najít. Dny čekání začínají "nekonečným" dialogem dvou žen, odehrávajícím se navíc na témže místě, neboť matka hrdiny, uvězněného při represích roku 1956, je připoutána na lůžko. Začínáme si více všímat kamery Jánose Tótha, která si v matčině pokoji dokáže pohrávat s časem, prolínat současnost se vzpomínkami staré ženy i mladší Luky, jejichž vnitřní obrazy zrcadlí touhu po milované bytosti. Sílu trpělivého čekání bez jediného zaváhání odpozorovala jinak křehká Mari Töröcsiková u své vlastní matky, čekající na otcův návrat z války. Na její Luce je zřejmé, jak hluboce se vryl tento dětský zážitek do její paměti. Tiché prostupování reality a snu, představ, které utkává atmosféra čekání, nepřeruší ani mužovo náhlé propuštění. Tentokrát čeká János v poloprázdném bytě na Luku a díky různým detailům si začíná uvědomovat, že jeho matka zatím zemřela. Stopy deště na okně, jablko na talířku, hrnek, představa prvního objetí s dlouho neviděnou ženou. Bez jakéhokoliv patosu a vypjatých gest se pak manželé choulí k sobě v bezeslovné bolesti a štěstí. Vznešenost prostého.