Je to sice už pár let, ale vzpomínám si na to nadšení, že se zrovinka talentovaný Robert (v té době kulminovalo mé zaujetí pro Desperado) rozhodl povznést skomírající rodinný žánr do jiné kvalitativní dimenze. Vystřízlivění na sebe nenechalo dlouho čekat, s druhým dílem Spy Kids přešlo v abstinenční třesavku a s trojkou rovnou v depresi alkoholika, který se čtyřicet let topil v lihu až se znenadání dočkal prohibice. Nic z toho však nemůže novým hrdinům z planety Drool konkurovat, protože ačkoliv se drží víceméně stejné příběhové šablony jako Spy Kids 3D, jejich provedení a absence všeho, co se některým – dle mého nepříliš náročným divákům - na trojce malých špiónů líbilo (tj. hravého přisypávání hlášek, nakopírovaný Sylvester Stallone a známí herci laškovně přehrávající v Rodriguezově), zavání už i srovnáváním s těmi nejnechutnějšími patvary z hlubin domácí televizní obrazovky. Dobrý komentář 