Drama Dogville (uvádějící na scénu nový typ hrdinky radikálně odlišný od předchozích trierovských mučednic) je prvním z plánované série titulů, které mají tvořit novou trilogii nazvanou "USA - země možností". Druhým má být příběh o otroctví z amerického Jihu Manderlay, který je momentálně ve stádiu příprav na natáčení a do kterého Trier obsadil své oblíbené herce Jeana-Marca Barra, Jeremyho Daviese, Uda Kiera a Stellana Skarsgarda. Poslední část trilogie má nést jméno hlavní metropole - Washington. Formálně je příběh doprovázený hlasem vypravěče dělený na prolog a devět kapitol. Je výlučně studiovým projektem pohrávajícím si s vypravěčskou iluzí ve stylu klasického antiiluzivního brechtovského divadla a extrémně stylizovaných televizních inscenací klasických divadelních her tak, jak je uváděla dánská televize v 70. letech (např. představení Nicholase Nicklebyho v provedení Royal Shakespeare Company). K natočení Dogville Triera vyprovokovala kritika jednoho amerického novináře, který po uvedení Tance v temnotách v Cannes režiséra nařkl, že natočil příběh odehrávající se v USA, aniž tam kdy byl. Mezi konkrétní inspirace patří i píseň Pirátské Jenny, kterou složili Bertolt Brecht (slova) a Kurt Weill (hudba) pro Brechtovu Žebráckou operu. Vizuální styl filmu ovlivnily i dobové černobílé fotografie mapující atmosféru hospodářské krize - přesto však není historickým filmem, ale vyjadřuje pocity a představy svého autora, které by se mohly konkretizovat v kterémkoli městečku na světě v jakékoli době.

Film, který je do kin uveden v delší (178 minut) i v kratší (135 minut) verzi, jež je autorizovaným dílem režisérova asistenta Anderse Refna, byl nadšeně přijat v soutěži na MFF v Cannes. Lars von Trier za něj získal Evropskou filmovou cenu Felix za režii a Anthony Dod Mantle totéž ocenění za kameru. Trier byl na tuto cenu nominován i za scénář. Dogville se propracoval mezi nominované nejlepší evropské filmy roku.

Producentkou filmu, který vznikl v dánsko-švédské koprodukci společností Zentropa Productions a Filmmek, ale na které se podílela i Francie, Norsko, Nizozemsko, Finsko, Německo, Itálie, Japonsko, USA a Velká Británie, se stala Vibeke Windelovová. Ta s Trierem spolupracovala už na jeho předchozích snímcích Prolomit vlny a Idioti a na televizním seriálu Království a sbírala zkušenosti i po boku dalších významných filmařů (Bille August, Jorgen Leth...).

Dogville působí jako reprezentativní přehlídka nejvýznamnějších hereckých osobností Evropy i USA: roli Grace režisér nabídl Nicole Kidmanové, která ve svých šestatřiceti letech ztělesňuje hvězdný hollywoodský ideál. Laureátka Zlatého glóbu za černou komedii Guse Van Santa Zemřít pro (1995) tak potvrdila, že v poslední době ráda experimentuje: svědčí o tom i její spolupráce na manželském dramatu Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut (1990), muzikálu Baze Luhrmanna Moulin Rouge (nominace na Oscara 2001) či dramatu Stephena Daldryho Hodiny (2002), za nějž získala vedle řady dalších ocenění i Oscara.

Anthony Dod Mantle
Kameramanem filmu Dogville je Anthony Dod Mantle, který sice vyrůstal ve Velké Británii, ale od roku 1983, kdy dokončil studia na Dánské filmové škole, žije hlavně v Kodani. Na svém kontě má vedle filmů natočených podle pravidel Manifestu Dogma 95 (Rodinná oslava/Festen, Mifune) i spolupráci s angloamerickými režiséry (Harmony Korine - Julien Donkey Boy, Danny Boyle - 28 dní poté). Vizuální podoba filmu Dogville je - podobně jako řada předchozích Trierových filmů - výsledkem práce s profesionální digitální kamerou (tentokrát šlo o Sony HDW-F900). Natáčení trvalo hektických šest týdnů a jeho nejpodstatnější část proběhla ve švédském městečku Trollhattan v zimě 2002. Dalšího půl roku ovšem zabrala náročná postprodukce.

Lars von Trier
Jeden z nejzajímavějších evropských režisérů současnosti se narodil 30. 4. 1956 v dánské Kodani. Už ve třinácti začal na kameru Super8 natáčet amatérské filmy. V letech 1976-1979 studoval film na Kodaňské univerzitě a v roce 1983 ukončil studia režie na Dánské filmové škole filmem Befrielsesbilleder (1982, Podoby osvobození) - středometrážním dramatem o německém vojákovi traumatizovaném během nacistické okupace Dánska, který byl uveden v několika evropských televizích. Rázem se proslavil psychologickou krimi Forbrydelsens element (1984, Prvek zločinu), za nějž získal Cenu za techniku na MFF v Cannes). Spolu s příběhem filmařů připravujících k natáčení horor Epidemic (1987, Epidemie) a stylovým dramatem Evropa (1991, Cena poroty na MFF v Cannes) tvoří Prvek zločinu trilogii. Trier potvrdil svou pověst formálně pozoruhodného, ale morálně kontroverzního filmaře i televizní adaptací Eurípidovy tragédie Medea (1988) natočeným podle nerealizovaného scénáře Carla Theodora Dreyera.