fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

66% 22 hlasů
6.6 10 22
Česká republika, , 95 min., od 12 let
DVD v trafice 22.11.2012 u tiskoviny Bontonfilm za 199 Kč.
Kinopremiéra v ČR 14.6.2012 v SK 21.6.2012, DVD od 24.10.2012 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ukázka
01:51



Tahle hudba ti zničí budoucnost!
Je ti taky osmnáct? Něco tě nesnesitelně štve a chceš to dostat ze sebe ven? Možná je nejvyšší čas s tím začít něco dělat... Rok 1983. Do komunistického Československa konečně dorazil Punk naplno. Osmnáctiletý Miki se svým provokativním kamarádem Dejvidem nechtějí zůstat pozadu. Deska London Calling od Clash jim ukáže ten správný směr. Vezmou elektrické kytary, naježí vlasy a přestanou brát ohled na svoje okolí. No Future se stane jejich heslem. Kapela se rychle zformuje a garáž v sousedství se stane jejich zkušebnou a pro Mikiho i dočasným domovem. Po úspěšném startu skupiny, umocněném zdařilým koncertem, přichází procitnutí do reality. Jak se jejich životní postoje vyhraňují, dostávají se do konfrontace se zaběhnutými pravidly a nakonec i sami se sebou. Sen se postupně rozplyne. Kličkování mezi školou, vojenskou službou a každodenní existencí je vysilující. Dont Stop je příběh o tom, co se stane během jednoho roku vašeho života, kdy nepřemýšlíte o zítřku ani o důsledcích svých rozhodnutí. Jediné co chcete, je prosadit svoje generačního právo na svůj vlastní životní styl.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Kvalitní film, který bohužel (snad kvůli tématu, pankáči netáhnou?) v kinech naprosto propadl. Přesto rozhodně stojí za zhlédnutí! Autentická a uvěřitelná sonda do života normalizačních punkových muzikantů je působivých zachycením doby a sociální skupiny, která byla jejím produktem. Punks not death!:-)
Všechny komentáře k filmu 8+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Dont Stop

1983. Do komunistického Československa konečně dorazil PUNK naplno. Osmnáctiletý Miki (Patrik Děrgel) se svým provokativním kamarádem Dejvidem (Lukáš Reichl) nechtějí zůstat pozadu. Deska London Calling od Clash jim ukáže ten správný směr. Vezmou elektrické kytary, naježí vlasy a přestanou brát ohled na svoje okolí. NO FUTURE se stane jejich heslem. Kapela se rychle zformuje a garáž v sousedství se stane jejich zkušebnou a pro Mikiho i dočasným domovem. Po úspěšném startu skupiny, umocněném zdařilým koncertem, přichází procitnutí do reality. Jak se jejich životní postoje vyhraňují, dostávají se do konfrontace se zaběhnutými pravidly a nakonec i sami se sebou. Sen se postupně rozplyne. Kličkování mezi školou, vojenskou službou a každodenní existencí je vysilující. DONT STOP je příběh o tom, co se stane během jednoho roku vašeho života, kdy nepřemýšlíte o zítřku ani o důsledcích svých rozhodnutí. Jediné co chcete, je prosadit svoje generačního právo na svůj vlastní životní styl.


Richard Řeřicha (rozhovor)
obrazek
Vaše filmografie, to je docela úctyhodný seznam - snímal jste úspěšné filmy, reklamní spoty, sám režíroval oceněné krátké filmy, videoklipy… považujete režii celovečerního filmu za přirozený vrchol vaší dosavadní profesní cesty nebo jen za další zastavení, zkušenost?

Sám to ještě nevím, rozhodně určitý milník to je. Zkušenost taky, obrovská. Důvěra všech těch lidí, kteří se na projektu podíleli a umožnili ho realizovat, je strašně posilující, ale také zároveň zavazující. Člověk si teprve dodatečně uvědomí, jaký je rozdíl se na projektu jenom podílet, anebo nést za něj odpovědnost. Myslím, že čas sám ukáže, jestli je tenhle milník jen zastávkou nebo křižovatkou.

Jste také autorem scénáře k filmu. Proč jste se rozhodl právě pro tohle téma, je Dont Stop vaším osobním příběhem, vzpomínkou na vlastní dospívání?

Mrzelo mě, že se tématem nástupu punku začátkem 80. let na československou hudební scénu nikdo v českém filmu ještě nezabýval. Nemám na mysli jen seřazená fakta, ale především to, jak tenhle razantní hudební styl a projev oslovil tehdejší teenagery, a jak na ně reagovala tehdejší společnost. Tato jistá absence mě dovedla k potřebě se k tomu nějakým způsobem vyjádřit. Odraz určitých skutečných událostí se tam určitě promítá, ale doslovná autobiografie hlavní postavy to rozhodně není. Osobní vzpomínky beru jako dobrý odrazový můstek pro fabulaci jednotlivých scén a reakce figur. Samotné citace některých skutečných událostí jsou přizpůsobené tak, aby zapadly do kostry příběhu, který se musí srozumitelně odvíjet.

Proč jste se rozhodl svěřit kameru Martinovi Žiaranovi? Kombinace scénář, režie, kamera je přeci jen už příliš náročná?

Práce na scénáři se odvíjí v jiném časovém úseku než režie, takže se nekříží. S kamerou a režií dohromady je to samozřejmě jinak. Při natáčení tohoto druhu filmu nelze stát nohama na dvou březích zároveň. Deformace kameramanské profese vězí především v momentě, kdy se skloníte k hledáčku filmové kamery. Všechno začnete vnímat zarámovaně a svět se vám zúží do kompozice filmového okénka. Přestáváte situaci vnímat komplexně a toho jsem se chtěl vyvarovat. Nenechat se pohltit exhibicí obrazu, která je mi přirozenějším prostředím, kde se cítím víc doma. Civilní obrazové pojetí navíc vyžadovalo celkem úsporný vyjadřovací jazyk a Martin Žiaran naštěstí netrpí tak silnou kamerovou předvádivostí jako já.

Mají všechny postavy filmu svůj reálný „předobraz“?

Alespoň částečně většina ano, ale přesnost, s jakou jsou popisovány, i situace, v jakých se ocitají, je libovolně měněna podle nutnosti vyprávění. Jejich filmové charaktery jsou jednoznačnější stejně jako jejich postoje zjednodušené tak, aby se vešly na plochu celovečerního filmu. Vtažení hlavního hrdiny jako vypravěče je součástí filmové licence, která má za úkol umožnit divákovi vnímat příběh skrze něj. Samotná věrnost postav nemá nést žádnou důležitou informaci, je to pouze vzorek různých postav, které se ocitly v určité době na určitém místě, jako kdekoliv a kdykoliv jinde. Je mnohem snazší sáhnout po skutečných předlohách uvízlých ve vaší paměti, než vymýšlet zcela fiktivní postavy. Ať už se jedná o typologii nebo modely chování.

obrazek
Filmová kapela Emile Buisson nemá dlouhého trvání, jak to bylo s vaší kapelou?

Podobně jako se stovkami dalších v té době a stejně jako dnes. Každý, kdo to někdy zkusil, ví přesně, o co jde. Proces vzniku kapely je v tomhle věku vždycky spontánní a euforický. Kompletace členů, aparatury a především získání zkušebny. Jeden, dva koncerty, opojný pocit, že to tak bude dál. Nakonec přichází martyrium rozpadu. Je to bohužel ten nejpravděpodobnější vývoj událostí. Nejde ale o to, jestli se to stane, ale jak.

Kdy jste začal scénář psát a kolik verzí předcházelo finální realizaci?

Od roku 2006 jsem se začal k tématu pravidelně vracet. Během dvou let jsem došel k momentu, kdy jsem potřeboval rozpracovaný materiál ukázat někomu nezávislému a vyslechnout jeho názor. Pak jsem začal systematicky pracovat a upravovat text pod vedením dramaturgyně Petry Soukupové. To trvalo dalších několik měsíců, než dostalo paradigma konkrétní zfilmovatelnou podobu. Finální verze byla číslo devět, ale jednotlivých úprav bylo opravdu hodně.

Nakolik se výsledek liší od vaší původní představy?

Jistě hodně. Není snad ani důležité o kolik, ale jestli se podařilo přenést na filmové plátno ten základní pocit, který jsem původně přenést chtěl. Doufám, že ano. Pro posouzení, do jaké míry, bude třeba většího časového odstupu.

Klíčovými postavami filmu je parta teenagerů, jak jste je vybírali? Bylo jedním z kritérií i to, zda umějí zpívat a hrát na hudební nástroj?

Moje prvotní představa zkombinovat herce s muzikanty z kapel byla mylná. Herecké schopnosti školených herců se pohybují na zcela jiné úrovni než neherců. Pochopitelně i jejich míra disciplíny, takže po prvních kolech castingu bylo jasné, z jakého okruhu budu herce vybírat. Největší potíž byla se vzhledem hlavních protagonistů. Přece jen v tomto ohledu zajímavých typů herců ve věku mezi 17-19 lety tady zas tak mnoho není, skutečně jen pár. Výhodou ale je, že většina studentů hereckých škol má za sebou hudební průpravu. Jiná věc je, aby herec s nástrojem působil přirozeně. V tom jsem měl velké štěstí, protože základní trojka své nástroje ovládat uměla a šlo jen o to, zdokonalit se ve zpěvu - řevu - a naučit se skladby, které kapela bude hrát. Během příběhu se logicky odehrává i vývoj ve způsobu hraní, to, jak se postupně hráčsky zdokonalují.

Takže hlavní kritéria, kromě hereckých schopností, byla vizáž, hudební cit a jistý osobní styl nebo lépe šarm. Záměrně jsem hledal méně známé tváře, které by nevedly diváka ke škatulkování.

Zásadní roli ve filmu sehrává také hudba, jaké skladby jste použili a proč?

Film obsahuje dvě skladby přímo od skupiny Clash, což je pro český film určitě neobvyklé. Skladba London Calling od Clash vystihuje plně atmosféru doby a stává se hlavním impulsem pro vznik kapely kluků. Je to skladba, která ovlivnila celou jednu generaci a stala se přelomovou v celosvětové hudební historii. Když ji slyšíme teď, 33 let po jejím vzniku, stále cítíme její sílu. Další punkové skladby jsou od českých kapel, jako jsou Dead Popes Company, Barockers nebo The The Prostitutes, některé z nich složené přímo pro film. Představují svět muziky, kterou kluci poslouchají a která je inspiruje. Další část tvoří písničky, které hraje kapela kluků, ať už na koncertě nebo při zkouškách ve zkušebně. Oproti předchozím zní technicky nedokonale, jak to vyžaduje jejich garážový sound začínajících muzikantů, ale osobitě s výraznými melodiemi a refrény, které se snadno zapamatují. Protiklad punkových skladeb tvoří vrstva dobového popu, ať už československého nebo zahraničního. Zastupují to, co poslouchala většina průměrných obyvatel ČSSR, pokud vůbec něco poslouchali. Poslední neméně důležitou součástí je scénická hudba, o kterou se podělili Roman Helcl (November 2nd) a Mishan Pajdiak (Alvik).

obrazek
Když píšete a následně natáčíte konkrétní scény, myslíte na diváka? Třeba jak ho dojmout, vzbudit v něm emoce...

S jednotlivostmi určitě ne, ale s celkem ano. Vím, co chci, aby daná postava cítila, a chtěl bych ten pocit přenést také na diváka, což na papíře vypadá hodně jinak než při natáčení. Při realizaci se už hlavně soustředím na to, co postava prožívá právě teď, jak by to asi prožívala v reálu a jak by se zachovala. A také jak na její chování má reagovat jiná postava. Přemýšlet o tom, jak to vezme divák, na to prostor při natáčení není. Věřím, že vzbuzení emocí nastane v kontextu dané situace.

Coby scenárista a režisér jste u zrodu filmu od začátku do konce. Která fáze vás nejvíc a naopak nejméně baví?

Nejhorší ze všeho je „screening“. Nepostradatelný článek řetězu, který je založen na pohledu nezúčastněné osoby-pozorovatele, který má film hodnotit, poukázat na jeho nedostatky a srozumitelnost. Vkus filmového diváka je od podstaty velmi různorodý. Rozmanité názory různých lidí, které jsem musel vstřebat, často vyvolají pochybnost na místech, kde je zbytečná, a naopak jindy zůstanou zásadní problémy bez povšimnutí. Je obtížné si všechny komentáře účastníků správně převést a vysvětlit. Snadno se můžou stát matoucími. Všechno ostatní je skvělé.

DONT STOP je o revoltě dospívajících mladíků proti stávajícím autoritám v kulisách drsných normalizačních 90. let. Do jaké míry, podle vás, ovlivňuje tradiční generační střet doba, v jaké se odehrává?

Záměrně jsem se vyhnul přímé konfrontaci s politickou mocí. Pevně stažená dobová svěrací kazajka normalizace působí na hlavní protagonisty nepřímo, jak ve vnímání dobové kultury, tak i v celkové náladě společnosti. Otevřeně se projevuje pouze úzkost z nástupu na dvouletou vojenskou službu. Řešení problémů se odsouvalo a zametalo pod koberec, aby na povrchu vše vypadalo v pořádku. Bordel pod kobercem se ale hromadil. Přetlakovaný Papinův hrnec začal před explozí hlasitě pískat na poplach. Společnost byla najednou strašně zaražená z nástupu punku, z jeho vizuálního stylu a agresivního projevu, který představoval protiklad tehdejší konvence. Nevěděla jak na to reagovat. Těžko tenkrát mohl někdo říct: „Kluci blbnou, ale zároveň na něco ukazují.“ Je skvělé pozorovat, jak se změnil stav společnosti, jak by to společnost vnímala teď. Dnešní míra tolerance se nachází opravdu na úplně jiné úrovni než tehdy.

Má tedy sdělení vašeho filmu univerzální platnost?

Princip problémů se opakuje. Děti budou jednou rodiče. Revolta mládí proti autoritám, proti společenským normám, proti odpovědnosti a povinnostem dospělosti, hledání vlastních vzorů a hodnot se bude opakovat věčně. Tvoří tu nezbytnou přímočarou hybnou sílu, která udává další směr vývoje každého člověka.

Jaké jsou vaše další pracovní plány?

Zarchivování všech materiálů projektu Dont Stop, mám toho plnou střižnu, všude po zemi a stolech, na harddiscích. Jen pod kobercem ne.

Martin Žiaran (rozhovor)
obrazek
Jaká byla spolupráce s režisérem Richardem Řeřichou, který je také výborným kameramanem? Měl z tohoto titulu tendenci vám do práce „více mluvit“?

Měl, ale to je v pořádku. „Mluvil” mi do práce tak jako každý silně vizuálně cítící režisér. Dont Stop je autorský film a Richard měl velmi jasnou představu o tom, jak by měl vypadat. Ale nechtěl na tom pracovat sám, chtěl spolupracovat s jiným kameramanem. Richard je výborný kameraman a zkušený profesionál, který velmi dobře zná proces natáčení hraného filmu. Proto si byl vědom také toho, že když si ke spolupráci přizve jiného kameramana, tak mu bude muset dát prostor při tvorbě. A tak to i udělal. Pro mě byla tato spolupráce velmi příjemná a poučná.

Dont Stop se odehrává začátkem 80. let minulého století, přestože tu dobu většina z nás pamatuje, jde vlastně o film historický. Přináší to pro kameramana jistá specifika?

Vytvořit ve filmu iluzi nějaké minulosti, byť relativně nedávné, je velkou výzvou pro všechny tvůrce, nejen pro kameramana. Obrovskou zásluhu na tom, jak to vypadá a jestli ta doba na diváky z plátna opravdu „dýchne“, má určitě architekt, vedoucí výpravy a kostýmní výtvarník. Pro kameramana je velmi důležité, nejen při samotném natáčení, ale hlavně v přípravné fázi, velmi úzce a precizně spolupracovat s těmito tvůrci, kteří, ať už stavbou interiérů, úpravou exteriérů anebo výběrem kostýmů a rekvizit, velmi výrazně ovlivňují výtvarnost každého obrázku. Na kameramanovi je potom hlavně, aby to celé správně zakomponoval a zachytil v dobře zvolené světelné atmosféře.

Byla práce na filmu Dont Stop pro vás z nějakého důvodu výjimečná?

Když jsem svého času od slovenské koproducentky Zuzky Richterové slyšel, že se připravuje tento film, tak mě to velmi oslovilo a měl jsem upřímnou radost, když mě Richard s Ondřejem Zimou přizvali do týmu. Jednak jsem znal Richardovu předcházející kameramanskou práci, za kterou jsem si ho velmi vážil, takže jsem se těšil, že ho uvidím při práci a hlavně mě silně oslovilo a bavilo téma filmu. Bavilo mě číst scénář, kde mi mnohé situace připomínaly i moje zážitky z dospívání, které sice probíhalo tak o deset let později, než je doba ve filmu, ale také jsem vyrůstal v partě kamarádů, jejichž názory se neformovaly na diskotékách v kulturácích, ale v hospodách, malých klubech a na punkových koncertech.

Filmová parta teenagerů revoltuje proti generaci svých rodičů založením punkové kapely. Vzpomněl jste si, jak probíhalo pubertální období vzdoru proti autoritám ve vašem případě?

Založením punkové kapely… I to byl důvod, proč byla pro mě spolupráce na tomto filmu výjimečná.

Takže k punku máte opravdu blízko...

Na punkové hudbě jsem vyrostl. Na začátku 90. let, když jsme ho poslouchali my, to sice byla už taková trošku módnější záležitost, punková alba vydávali už v oficiálních vydavatelstvích, takže nebyl problém se k té hudbě dostat, ale stále to byl dostatečný „underground” na to, abychom prožívali iluzi rebélie. Poslouchali jsme The Exploited anebo z našich Davová psychóza, Šanov1, Svobodná Evropa a podobně. Kapely jako The Clash, které obdivují kluci ve filmu, byly v té době pro nás už trochu „měkké” a pomalé. Pod vlivem scénáře a v rámci přípravy na natáčení jsem se ale opět zaposlouchal do tohoto „staršího” punku a musím uznat, že London Calling od The Clash patří k nejlepším albům.

Zůstal vám v hlavě z realizace Dont Stopu nějaký dominantní dojem - pocit - zážitek...?

Pod vlivem filmového příběhu jsem si od mé přítelkyně vyžádal jako vánoční dárek starý gramofon a začal jsem po letech opět poslouchat hudbu z gramofonových desek. Zážitek z hudby je takto mnohem intenzivnější a gramofonová deska je podle mě i vizuálně krásnější než cédečko.

Jaké jsou vaše další pracovní plány?

S produkční společností DNA připravujeme natáčení druhé série úspěšného slovenského televizního seriálu Dr. Ludský a na jaře chystáme s producentem Čestmírem Kopeckým a režisérem Vilom Dočolomanským natáčení tanečního filmu Čekárna. Je to filmový přepis úspěšného představení divadelního sdružení Farma v Jeskyni.

Jan Vlček (rozhovor)
obrazek
Dont Stop se odehrává v Československu na začátku 80. let, tedy v době, kterou většina z nás pamatuje - je to z pohledu architekta filmu výhoda nebo naopak komplikace?

Výhoda i komplikace. Každý má tendenci do toho kecat, protože má pocit, že právě on ví nejlíp, jak tehdy co vypadalo, to je trochu problém. Naopak výhoda je, že si to dost přesně pamatuju i já a hlavně, je stále dost věcí z té doby, které se dají relativně snadno sehnat - konzervy, prací prášky, nádobí...

Ve filmu se střídá několik specifických prostředí, třeba stará garáž se zkušebnou kapely Emile Buisson, ateliér Dejvidovy mámy nebo byt Mikiho rodičů, a všechny bylo třeba zaplnit autentickými předměty, výzdobou... Jak se vám je podařilo shromáždit a pomáhali třeba i další členové štábu?

Hodně pomáhal režisér Richard Řeřicha, přinesl spoustu věcí, ostatně Dont Stop je vlastně jeho příběh. Nejdůležitější byly hudební nástroje, na které kluci ve filmu hrajou. Dali jsme si hodně záležet, aby všechno bylo do posledního detailu přesné, včetně aparatury, kabelů... Dlouze jsme diskutovali třeba o tom, jakou značku kazet mohli kluci používat, co se v tehdejším Československu dalo koupit. Výběr byl samozřejmě velmi omezený. Třeba elektrické kytary, ty tady v 80. letech vyráběl jediný závod - Jolana Hořovice. Proto každá kapela měla svého „Inžu“, jako Emile Buisson, který spoustu věcí udělal na koleně.

Domácnosti tehdy plnil stejný, unifikovaný nábytek, bez nápadu a dlouhé životnosti... nic, co by stálo za uchování. Nebo by se přeci jen našly i nějaké zajímavé, inspirativní prvky, viděno vašima očima?

Já osobně 80. léta nemám moc rád, i když jsou teď v módě, nenapadá mě nic, co bych si z té doby chtěl vzít domů. Interiéry ve filmu jsou zařízeny spíše ve stylu 70. let - vycházeli jsme z úvahy, že jsou to byty rodičů, kteří je zařizovali několik let zpátky. Mnohem větší inspirací jsou pro mě 20. léta. Je to krása, ale vlastně i smutek, když vidíte nábytek, který v té době vyráběly Spojené UP závody, a pak jejich produkci v 70. letech - ten úpadek řemesla! Namísto nádherných, přitom nijak drahých solitérů, tady najednou byly odfláknuté, nudné kusy nábytku.

Jak velký problém byl najít vhodné lokace, bez posprejovaných fasád a dalších stop moderní doby? Kde se nakonec natáčelo?

To bylo opravdu složité, sám jsem byl překvapený, jak těžko jsme v Praze hledali použitelné ulice. Nakonec jsme měli velkou kliku - našli jsme prázdný barokní činžák v Míšeňské ulici nedaleko Karlova mostu, v původním stavu, před rekonstrukcí. Tam jsme postavili 9 dekorací, tři hospody a zkušebnu kapely v garáži jsme stavěli komplet celé, a téměř celý film jsme pak natočili na jednom místě.

A jak náročná byla proměna vybraných míst do dobového vzhledu?

Jednoznačně nejnáročnější akce byla proměna křižovatky ulic Dělnická a Komunardů, jednoho ze dvou míst v Praze, kde se může otáčet tramvaj. Celou jsme ji předělali, patinovali spodní části domů, jednu fasádu, všechny nápisy, názvy obchodů, ulic. A pak zase všechno do původního stavu. Navíc to byl první natáčecí den, štáb ještě nebyl moc sehraný a na place to podle toho vypadalo. Ve filmu z celé té anabáze zůstalo pár záběrů. Ale díky za to, taky je mohl režisér vystřihnout úplně, a to by mě teda dost mrzelo.

Přestože se Dont Stop odehrává v dusné atmosféře probíhající normalizace ovládané státní bezpečností, ve filmu nejsou vidět žádné výrazné odkazy, politické symboly, je to záměr?

Až na jeden detail, kdy ve škole visí na zdi autentická nástěnka, jsme se snažili nekreslit tu dobu prvoplánově - hesly a rudými prapory, ale spíš špínou, ošuntělostí, nepořádkem v ulicích, lhostejností ke všemu. Nechtěli jsme jít cestou politiky, ta už lidem, myslím, leze dost na nervy.

Jste znám tím, že před realizací každého filmu kreslíte skicy ilustrující konkrétní prostředí. Kolik jich vzniklo pro Dont Stop? A co ještě obnášela vaše příprava na natáčení?

Skic jsem nakreslil určitě desítky. Natáčení se o rok posouvalo, takže jsem měl čas připravit se a svou představu pak realizovat. Prošel jsem spoustu časopisů o bydlení, interiéry tehdy byly opravdu hrozné, zoufale nefotogenické, dokázat, aby ve filmu „hrály“ bylo docela složité.

Co vy a punk? Jak blízko máte k hudbě, která v Dont Stopu sehrává podstatnou roli?

V roce 1988 jsem sice hrál na basu v punkové kapele Jakešovo svědomí, ale spíš je mi bližší punk jako životní názor, než hudební styl. Každopádně je to část mého mládí, ale už mám jiný vkus, teď spíš dávám přednost klasice.

Jaké jsou vaše další pracovní plány?

Pokračování seriálu Terapie pro HBO, to se právě realizuje, a na podzim plánuju výstavu svých obrazů a kreseb. Nejvyšší čas začít malovat!

Patrik Děrgel (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostal k roli Mikiho?

Přes snad rok trvající casting, na kterém si mě vybral pan režisér.

Jde o vaši první velkou filmovou roli, co bylo na natáčení nejobtížnější?

Tím, že jsem byl na place skoro každý den natáčení, bylo pro mě nejtěžší přepínat z jedné scény na druhou, orientovat se v příběhu a snažit se uhlídat vývoj postavy.

A naopak nejzábavnější?

Asi právě tohle všechno. Miluji tu práci.

Jak byste vy sám charakterizoval postavu, kterou hrajete? Jste si s Mikim v něčem podobní?

Miki věří tomu, co dělá. Jde do toho, a jde do toho naplno. Je plný ideálů a chtíče něco změnit. A v té lavině života se tak nějak nestíhá koukat okolo sebe. Což je pochopitelné. Myslím, že to každý zná. Myslím, že v tom jsme si v určité fázi života hodně podobni všichni.

Miki hraje na elektrickou kytaru a zpívá, zvládal jste obojí bez problémů? Nebo byla před natáčením nutná příprava?

Se zpěvem jsem neměl žádné větší problémy. On taky punkový zpěv není nijak zvlášť náročný na nějakou techniku nebo tak něco. Člověk musí umět řvát a vydržet řvát, i když si myslí, že už to nejde. Pak to je teprve ten správný punkový hlasový začátek pro zpěv. S kytarou to bylo horší, tu jsem do té doby nedržel v ruce a tak musel nastoupit náš nejlepší punkový trenér. Ve skoro půlročním rychlokurzu mě musel naučit, co jsou to struny, kombo, kabel a na závěr, co je to mít kytaru zavěšenou nízko u kolen. Myslím, že se mu to povedlo. Udělal z nás dost dobrou punkovou partu.

Co vy a punk? Jak moc je vám tahle muzika, životní styl, způsob oblékání, účes... blízký?

Muzika se mi vryla pod kůži díky natáčení a myslím, že se mi odtud už nedostane. Jinak nic okolo punku neřeším. Snažím se si ho nosit v sobě. To je podle mě v dnešní době důležité. Rubat svoje.

Náctiletí hrdinové příběhu měli největší strach z toho, aby nežili stejně nudně jako jejich rodiče. Proti komu nebo čemu a jak se, podle tebe, vymezují současní teenageři?

Myslím, že proti stejným věcem jako jejich předkové. Myslím, že se tenhle model pořád opakuje. Vždycky je to spojené s rodinou, společností a nějakým hledáním sebe samotného.

V jejich případě se projevem revolty a zároveň splněním snu stalo založení punkové kapely, máte také nějakou vizi, sen, o jehož realizaci usilujete?

Nějaké sny mám, ale snažím se plnit si své malé sny každý den v úplně obyčejných věcech a neupínat se k nějakým cílům. Nějak mě to takhle pak všechno víc baví.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, v době, kdy jste ještě nebyl na světě. Myslíte si, že mladí lidé mají dostatečné povědomí o tom, jak se tehdy žilo a dozvěděl jste se třeba něco, co vás překvapilo?

Myslím, že se mladí lidé daleko víc orientují v tom, jak to bylo třeba během 2. světové války, než co se tady dělo během 80. let. Já měl to štěstí, že jsme dostali od pana režiséra několik přednášek o tom, jak to tady chodilo. Dal si hodně záležet, abychom poznali souvislosti a tak nějak nasáli chuť té doby. Musím uznat, že mě vlastně překvapovala strašná spousta věcí. Hlavně ve spojitosti právě s punkem a tou dobou. Vybočovat z řady tehdy dost bolelo a to, čeho by si dneska na ulici nikdo ani nevšiml, byl tehdy důvod, aby vás policajti naložili do auta, odvezli na odlehlé místo a tam vám za pomoci obušku vysvětlili, že s tímhle postojem se systému moc nehodíte.

Máte nějakou historku, zážitek z natáčení, který vám utkvěl v paměti?

Je jich strašlivá spousta. Vždycky si ale vzpomenu na první a poslední klapku. To pro mě byly velké okamžiky.

Studujete herectví na pražské DAMU, prozradíte nejbližší pracovní plány?

Teď hraji ve Švandově divadle Cresh u potoka. V březnu jsme měli premiéru. Hned potom jsem natáčel s paní režisérkou Agnieszkou Holland film o Janu Palachovi. To jsou teď takové moje největší radosti.

Lukáš Reichl (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostal k roli Dejvida?

Tak jak to bývá. Režisér filmu Richard Řeřicha si mě vybral na castingu. Je ale pravda, že mě před tím párkrát viděl hrát v divadle.

Je to vaše první velká filmová role, co bylo na natáčení nejobtížnější?

Byla to pro mě především zábava a velká zkušenost, ale nejobtížnější bylo nejspíš ranní vstávání.

A naopak nejzábavnější?

Rozhodně to byly zkoušky s kapelou a s naším externím frontmanem Radimem Kosmákem. Ale musím říct, že jsem se bavil každý natáčecí den.

Jak byste vy sám charakterizoval postavu, kterou hrajete?

Dejvid se chová jako frajírek, ale v jádru to je citlivý kluk. Nepřemýšlí o budoucnosti, chce žít teď a naplno.

Dejvid je přeci jenom o něco větší rebel než jeho nejlepší kamarád Miki, v určitém okamžiku řeší únik z reality drogami. Jste si s Dejvidem v něčem podobní?

S Dejvidem si rozhodně v něčem podobni jsme... třeba v tom, že máme oba číro a baví nás The Clash.

Co vy a punk? Jak moc je vám tahle muzika, životní styl, způsob oblékání, účes... blízký?

Punk mi určitě blízký je, ale snažím se na něj dívat z filozofického hlediska a s nadhledem. Neinklinuji k jeho české pivní modifikaci.

Co jste, jako aktivní hudebník, říkal na výkony kapely Emile Buisson?

Jsem spíš pasivní hudebník, ale o to víc jsem byl nadšen!

Náctiletí hrdinové příběhu měli největší strach z toho, aby nežili stejně nudně jako jejich rodiče. Proti komu nebo čemu a jak se, podle vás, vymezují současní teenageři?

Myslím si, že je to ve všech dobách stejné. Vždy se to týká rodičů, systému a autorit jako takových.

V jejich případě se projevem revolty a zároveň splněním snu stalo založení punkové kapely, máte také nějakou vizi, sen, o jehož realizaci usilujete?

Mé sny a vize se rozhodně týkají hudby, filmu a umění všeobecně.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, v době, kdy jste ještě nebyl na světě. Myslíte si, že mladí lidé mají dostatečné povědomí o tom, jak se tehdy žilo a dozvěděl jste se třeba něco, co vás překvapilo?

Myslím si, že mladší generace už pomalu zapomíná, představují si tu dobu jako vzdálený středověk, aniž by si uvědomovali, že se nás to stále týká.

Máte nějakou historku, zážitek z natáčení, který vám utkvěl v paměti?

Musím se opakovat, ale každý natáčecí den mi byl zážitkem.

Prozradíte své nejbližší pracovní plány?

Chtěl bych točit. Je mi jedno, zda za kamerou nebo před ní.

Jiří Kocman (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostal k roli Mártyho?

Konkurz probíhal u Mirky Hyžíkové a v posledních kolech jsem byl s Lukášem Reichlem, který získal roli Dejvida. Asi jsem padl režisérovi do oka, navíc jsme byli celkově výborný kolektiv, více méně jsme se znali z dřívějška, což, věřím, dopomohlo k mému obsazení.

Po Pažoutovi v pohádce Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko je Márty vaše první „dospělá“ velká filmová role, co bylo na natáčení nejobtížnější?

Nezaostávat pozadu. Richard Řeřicha je výborný člověk i režisér. Měl všechno perfektně promyšlené a připravené. Celý štáb, ač to může vyznít jako klišé, byl výborný. Mnozí se znali z dřívější spolupráce a mohu říct, že od režiséra, přes produkci, kolem gripu, až k řidičům, byli všichni výborní. Díky tomu jsme asi neprošli klasickou „ponorkou“. Takže nejobtížnější bylo začlenit se a odvést svou práci, jak nejlépe to šlo. Myslím, že se to povedlo.

A naopak nejzábavnější?

Zábavných momentů jsem si užil spousty, ale nejvíc mi utkvěla v hlavě bitka na koncertě, kvůli které jsme podstoupili i krátký kaskadérský výcvik.

Jak byste vy sám charakterizoval postavu, kterou hrajete? Jste si s Mártym v něčem podobní?

V něčem určitě ano. Ono se to hůř posuzuje, když potkáte osobu, kterou ztvárňujete, naživo, což se mi poštěstilo.

Co vy a punk? Jak moc je vám tahle muzika, životní styl, způsob oblékání, účes... blízký?

Punk jako hudba mi toho zas tolik neříká, ale životní styl? Absolutně! Jde o to udržet si sám sebe, být svůj a jít si za svým. Nenechat se ovlivňovat něčím, čemu nevěřím. Punk není jen o tom vypít nejvíc piva, má vlastní myšlenku a víru v to, že bude líp. Myslím, že takového malého pankáčka, co si rád zazlobí v dobrém jméně, v nás ukrývá každý. A oblečení? To je jen taková značka. Na natáčení jsme s klukama potkali jednoho chlapíka, se kterým jsme punk řešili. Byl to otec od rodiny a oblíkal se úplně normálně. Jakmile se s námi ale pustil do debaty na toto téma, úplně se mu rozsvítili očíčka a měl velmi zajímavé teze. Každopádně jsem po hovoru s ním došel k závěru, že punk není o tom, co máte na sobě, ale v sobě.

Náctiletí hrdinové příběhu měli největší strach z toho, aby nežili stejně nudně jako jejich rodiče. Proti komu nebo čemu a jak se, podle vás, vymezují současní teenageři?

Tak jako všichni teenageři všech dob se ani ti naši neliší, brojí proti ustáleným konvencím, proti stereotypu, proti politickému bezpráví. Hlavně bojují sami se sebou, hledají se, hledají celoživotní spojení mezi přáteli, bojují za změnu k něčemu lepšímu. Pomocí blogů, demonstrací, občas i jen extravagancí.

V jejich případě se projevem revolty a zároveň splněním snu stalo založení punkové kapely, máte také nějakou vizi, sen, o jehož realizaci usilujete?

Ano, stát se samočinnou jednotkou žijící ve světě umění, divadla a filmu. Vzniká tam zajímavá verze alternativní „rodiny“, která mě fascinuje. Je to malinkatý rybníček, do kterého si přeji vplout. A věřím, že tím lze i pomoci ke kultivovanosti našeho historicky tak zajímavého národa a že se tím i sám lecčemu přiučím.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, v době, kdy jste ještě nebyl na světě. Myslíte si, že mladí lidé mají dostatečné povědomí o tom, jak se tehdy žilo a dozvěděl jste se třeba něco, co vás překvapilo?

Myslím, že mají dostatečné povědomí, možná zkreslené, ale aspoň nějaké. Je to doba našich rodičů. Fotky, videa a příběhy nás, myslím, velmi dobře obeznámily s tím, jak se v té době žilo. I ve školách se toto téma řeší. Myslím, že mě nic vysloveně nepřekvapilo, ale pár drobností se mi spíš objasnilo. Je to jako když o něčem často slyšíte a najednou můžete být toho součástí. I když jen na krátko a jen letmo, dost věcí se vám ujasní.

Máte nějakou historku, zážitek z natáčení, který vám utkvěl v hlavě?

Spoustu příjemných drobností. Jízda autem, řev na střeše, Lukášovo skákání do Vltavy, málem rozřízlá záda o sklo z láhve, pár cenzurovaných zážitků, jízda na motorce Jakuba Zedníčka apod. Nic dramatického, ani překotně humorného, ale spousta věcí se sílou okamžiku, které si doufám budu ještě dlouho pamatovat.

Prozradíte nejbližší pracovní plány?

Dokončil jsem šestý ročník Pražské konzervatoře, pak jsem půl roku studoval Mediální komunikaci, ale zjistil jsem, že mě to prostě táhne k divadlu. Tak jsem si podal přihlášku na DAMU, no uvidíme.

Jakub Zedníček (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostal k roli Viktora?

Bylo to přes konkurs, kam mě pozvali přímo na tuto roli. A naštěstí to vyšlo. Naštěstí, protože to byla skvělá práce.

Jde o vaši první velkou filmovou roli, co bylo na natáčení nejobtížnější?

Všechno a nic. Všechno to co bylo nové, což pro mě bylo téměř vše. Například dlouhé čekání, než na vás s natáčením přijde řada a nedat to pak na sobě vůbec znát. Spolupráce s kamerou, světly, zvukem atd. Nekazit záběry, protože čas jsou peníze...

Jak byste vy sám charakterizoval postavu, kterou hrajete? Jste si s Viktorem v něčem podobní?

Viktor je svým způsobem bohém. Dělá si, co chce a nikdo by mu do toho neměl mluvit. Chce být svobodný a nezávislý. Vychutnávat okamžiky života plnými doušky a tvořit hudbu. Řídit se heslem nejdřív čiň a až potom mysli, nebo ještě líp, na myšlení se úplně vybodni a prostě žij! Řeš problém, až nastane. Viktor je ve své podstatě má skrytá temná stránka. Takže sžít se s ním nebyl až takový problém. Bylo uvolňující povolit řemínek svému já, ovšem zpětný návrat do klidnějších kolejí byla pak také vítaná změna.

Co vy a punk? Jak moc je vám tahle muzika, životní styl, způsob oblékání, účes... blízký?

Muziku si rád poslechnu, ale vizuální stránkou punku jsem spíš neposkvrněn. Baví mě se na to koukat u jiných.

Náctiletí hrdinové příběhu měli největší strach z toho, aby nežili stejně nudně jako jejich rodiče. Proti komu nebo čemu a jak se, podle vás, vymezují současní teenageři?

Vzhledem k nepřebernému množství možných témat, proti kterým se v dnešní době můžou postavit, to asi nebudu schopen specifikovat.

V jejich případě se projevem revolty a zároveň splněním snu stalo založení punkové kapely, máte také nějakou vizi, sen, o jehož realizaci usilujete?

Že by světový mír? Někdo mi kdysi říkal, že bych o snech neměl mluvit, jinak se nevyplní.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, v době, kdy jste ještě nebyl na světě. Myslíte si, že mladí lidé mají dostatečné povědomí o tom, jak se tehdy žilo a dozvěděl jste se třeba něco, co vás překvapilo?

Myslím, že povědomí o té době z vyprávění a dostupných materiálů mají mladí lidé docela dobré. Je to přece jenom ne zase až tak vzdálená minulost a její dozvuky jsou pořád ještě hojně vidět i slyšet. Možná o tři generace dál už to nebude tak aktuální a tedy i omílané téma, které vejde v relativní zapomnění.

Máte nějakou historku, zážitek z natáčení, který vám utkvěl v hlavě?

Docela náročné bylo, když jsme natáčeli na rozpálené plechové střeše starého domu. Bylo zhruba kolem třiceti stupňů ve stínu a my tam natáčeli přes ty největší polední horka v kožených bundách a kouřili jednu cigaretu za druhou, protože bylo potřeba udělat hodně detailů a to se trochu protáhlo, takže jsme tam vypili takovou malou vodní přehradu. Nebo když se mi můj první natáčecí den malinkým nedopatřením podařilo na štěrku položit mou kamarádku motorku. Nic se nám nestalo, ale bohužel k tomu došlo až za kamerou, takže to nikdo nenatočil. Vznikla ale hezká fotka, která zachytila situaci asi deset vteřin před pádem. Když jsem se oklepal, tak jsem zaslechl, jak někdo z produkce volal: „Spadl nám herec z motorky!“ A v odpověď mu přišlo: „Aha, a může hrát na basu?“ V tu chvíli jsem pochopil, že strach o hercův život je v porovnání se strachem o splnění natáčecího plánu velmi nepodstatný…

Hrajete v Městském divadle Brno, prozradíte nejbližší pracovní plány?

V současné době zkouším muzikál Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Divá Bára a další knihu do projektu Listování.

Oliver Cox (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostal k roli Inži?

Z castingové agentury přišla pozvánka. Dostavil jsem se na casting. Dostal jsem roli.

Jde o vaši první velkou filmovou roli. Co bylo na natáčení nejobtížnější a naopak nejzábavnější?

Trošku problém jsem měl na začátku. Jsem totiž nehudebník a musel jsem se naučit alespoň trošku hrát na kytaru. Zrovna jsem maturoval, a tak jsem se lehce cukal při představě dalšího časového závazku. Nakonec ale vše dobře dopadlo, zkoušky kapely byly super. Na natáčení mě nejvíce bavil skvělý kolektiv. Pohodová atmosféra panovala jak mezi ostatníma klukama, tak mezi štábem.

Jak byste vy sám charakterizoval postavu, kterou hrajete? Jste si s Inžou v něčem podobní?

Hm. Inža je archetypální asociál a dost silný mimoň, který má řadu komplexů. Ale není zakřiknutý, snaží se s tím něco dělat. Nejvíc mu chybí holka a opravdoví přátelé. Podobní jsme si v tom, že mám také trochu lehký náběh na mimoňství a ani patálie s holkama mi nejsou cizí (komu ano?).

Co vy a punk? Jak moc je vám tahle muzika, životní styl, způsob oblékání, účes... blízký?

Tak tady prozradím své malé temné tajemství, které jsem při natáčení zuřivě zatloukal - punk mi moc nejede. Naopak jsem spíše konzervativní člověk. Ale o to více mě baví, když mě jednou za čas nějaký kamarád ponoukne vyvést něco „punkového“.

Náctiletí hrdinové příběhu měli největší strach z toho, aby nežili stejně nudně jako jejich rodiče. Proti komu nebo čemu a jak se, podle vás, vymezují současní teenageři?

Samozřejmě pořád proti rodičům. To je osvědčená praxe, na které není potřeba nic měnit.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, v době, kdy jste ještě nebyl na světě. Myslíte si, že mladí lidé mají dostatečné povědomí o tom, jak se tehdy žilo a dozvěděl jste se třeba něco, co vás překvapilo?

Řekl bych, že mají jen částečné povědomí. Pro mě je třeba představa stání fronty na maso již dosti neuchopitelná. Ale různé filmy z tehdejší doby (třeba právě DONT STOP) to povědomí úspěšně rozšiřují.

Máte nějakou historku, zážitek z natáčení, který vám utkvěl v paměti?

Bohužel. Natáčení bylo sice srandy krmelec, ale já mám na takovéto zážitky strašidelně děravou paměť. Snad jeden spíše trapas z dotočné. Měli jsme s klukama přichystané překvapení - malý „koncert“ písniček z filmu, které jsme uměli naživo. Ale až když jsem stál na podiu, tak jsem zjistil, že se na mou kytaru zapomnělo. Musel jsem tam pak křepčit jen jako.

Jako jediný z party představitelů hlavních rolí nestudujete herectví, prozradíte své další profesní plány?

Vzhledem k mému studijnímu oboru nemám nejmenší představu.

Viola Černodrinská (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostala k roli Pavly?

Měla jsem angínu, horečky a do toho mi zavolala Mirka Hyžíková, jestli můžu přijít na casting. Přišla jsem s červeným nosem a opuchlýma očima a tu roli dostala.

Je to vaše první velká filmová role, co bylo na natáčení nejobtížnější?

Nejobtížnější byl pro mě fakt, že nechci zklamat.

A naopak nejzábavnější?

Nejzábavnější bylo, když jsem točila sama s pěti kluky. Mezi nimi jsem se cítila skutečně jako omyl přírody.

Jak byste vy sama charakterizovala postavu, kterou hrajete? Jste si s Pavlou v něčem podobné?

Když jsem si scénář přečetla poprvé, myslela jsem si, že je Pavla moc upjatá a že si nejsme ani trochu podobné. Během natáčení jsem zjistila, že Pavla má prostě o svého kluka starost. Je to ona, kdo mu pomáhá stát nohama na zemi. A myslím, že to by udělala každá holka, která miluje svého kluka, v tom jsme stejné. Pavla je ale daleko tišší než já, ani není tak temperamentní - po bulharském otci jsem zřejmě zdědila většinu balkánských neduhů.

Co vy a punk? Líbili se vám při natáčení kluci s číry, muzika, kterou hráli, styl oblékání...?

Když jsem chodila na gympl, polovina mé třídy byly punkeři, takže číra, sichrhajsky ani otrhaný kalhoty mě nepřekvapily. Punk není můj styl hudby, ale musím uznat, že to klukům moc seklo!

Náctiletí hrdinové příběhu měli největší strach z toho, aby nežili stejně nudně jako jejich rodiče. Proti komu nebo čemu a jak se, podle vás, vymezují současní teenageři?

Tehdy měli lidé nedostatek svobody a my jí dnes máme neomezeně, zdálo by se. Ale když je vám patnáct a z tisíce cest si máte vybrat tu správnou, je to obtížná situace. Rozlišit dobro a zlo, stanovit si priority, nastavit si hodnotový žebříček. Vymezit se a prosadit, ale v čem a jak? Jít proti proudu? Ale kterému? Dnes to spousta mladých lidí řeší antidepresivy nebo únikem do jiných realit a to není dobrá vizitka dnešní doby.

V jejich případě se projevem revolty a zároveň splněním snu stalo založení punkové kapely, máte také nějakou vizi, sen, o jehož realizaci usilujete?

Mám sen dělat v životě to, co chci a co mě baví. Mimo jiné i herectví.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, v době, kdy jste ještě nebyla na světě. Myslíte si, že mladí lidé mají dostatečné povědomí o tom, jak se tehdy žilo a dozvěděla jste se třeba něco, co vás překvapilo?

Myslím, že spousta mladých lidí se o to ani nezajímá. Vím, že v té době to lidé neměli lehké a ti, co chtěli vyčnívat, často dopadli špatně. Film může fungovat i jako vzkaz dnešní generaci mladých lidí. Že bychom měli dělat to, co nás baví a čemu věříme. Dělat to naplno. Tak jako Miky.

Máte nějakou historku, zážitek z natáčení, který vám utkvěl v paměti?

Bavilo mě natáčení scény, jak mi Oliver má pozvracet nohy. Musel rozkousat směs naložené zeleniny smíchané s mlíkem. Několikrát se to muselo opakovat kvůli záběrům z různých úhlů a Oliver byl moc statečný a nohy mi skutečně pozvracel.

Prozradíte své další profesní plány?

V létě začínám zkoušet v divadle v Celetné s divadelním spolkem Kašpar. Čekají mě státnice a samozřejmě ze všeho nejradši bych zase něco natočila. No uvidíme.

Kristína Svarinská (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostala k roli Valérie?

Postavu Valérie mi nabídl pan režisér, kterému jsem se asi zalíbila v nějakých materiálech, a oslovil mě, což mě nesmírně potěšilo, když výběru nepředcházel casting.

Nešlo o vaši první filmovou roli, ale co bylo tentokrát na natáčení nejobtížnější?

Asi nejtěžší pro mě bylo cestování tam a zpátky z Bratislavy do Prahy, protože to bylo zrovna ve zkouškovém období, takže jsem musela být jeden den v Praze a ten samý den v Bratislavě. Ale mí herečtí kolegové, kteří cestují mezi Bratislavou a Prahou, tohle asi zažívají běžně. Jinak si opravdu nevzpomínám na nic, co by bylo nepříjemné, těžké, náročné...

A naopak nejzábavnější?

Nejzábavnější byly kostýmové a maskérské zkoušky. Vzhledem k tomu, že jde o film z osmdesátých let, kostýmy i look musely být dobové. Zkoušet si oblečení z té doby bylo pro mě docela šokující. A samozřejmě, samotné natáčení bylo perfektní. Skvělá parta kluků, štáb, celé to bylo velmi, velmi příjemné.

Jak byste vy sama charakterizovala postavu, kterou hrajete? Jste si s Valérií v něčem podobné?

Valérie je přítelkyně jednoho z hlavních hrdinů, která se, podle mého názoru, s klukama stýká více než z přesvědčení, že punk je ten správný životní směr, spíše natruc svým rodičům, členům privilegované vrstvy. Je to rozmazlená mladá holka, která je zvyklá, že dostane, co chce a když ne, tak začne trucovat jako malé dítě. Valérie moc nemluví, jen tak existuje v prostoru. Jestli jsme si podobné? Spíš mám pocit, že ne.

Co vy a punk? Líbili se vám při natáčení kluci s číry, muzika, kterou hráli, styl oblékání...?

Já rozhodně nejsem „dítě“ punku. Když jsem byla malá, všechno spojené s punkem ve mně vzbuzovalo strach, asi to bylo na mě příliš výstřední. Časem jsem pochopila, že je to životní styl jako každý jiný. A později mi to přišlo celkem sympatické, když jsem viděla číra, řetězy, těžké boty... a ta věčná rebelie proti všemu. Myslím si, že každý z nás chtěl proti něčemu ve svém životě bojovat a způsob se vždycky našel.

Náctiletí hrdinové příběhu měli největší strach z toho, aby nežili stejně nudně jako jejich rodiče. Proti komu nebo čemu a jak se, podle vás, vymezují současní teenageři?

Jak už jsem říkala, každý z nás má potřebu proti někomu bojovat. Ať už jsou to rodiče, škola, systém... Myslím si, že současní teenageři se snaží najít způsob, jak si všechno zjednodušit. Všichni jsme strašně pohodlní a hledáme cesty, jak do cíle dojít co nejdříve. I když to někdy nestojí za to.

V jejich případě se projevem revolty a zároveň splněním snu stalo založení punkové kapely, máte také nějakou vizi, sen, o jehož realizaci usilujete?

Mám svoje soukromé sny, cíle, budu šťastná, když se splní. Nemám zatím vize, jak zachránit svět. Nejdříve si chci udělat pořádek ve svém životě.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, v době, kdy jste ještě nebyla na světě. Myslíte si, že mladí lidé mají dostatečné povědomí o tom, jak se tehdy žilo a dozvěděla jste se třeba něco, co vás překvapilo?

Myslím si, že doba je nakloněná lidem, kteří hledají informace. To znamená, že ten, kdo chce vědět, jak to v osmdesátých letech a vůbec v době socialismu fungovalo, si to může snadno zjistit z internetu nebo různých dokumentů. Byl to pro mě zážitek, vrátit se aspoň na chvíli do minulosti, kdy se jedna křižovatka v Praze proměnila v čase a všecky názvy ulic, auta, lidé kolem připomínali rok 1983. Osobně jsem ráda, že tu osmičku v roce narození mám (1989).

Máte nějakou historku, zážitek z natáčení, který vám utkvěl v hlavě?

Pro mě jsou tohle nejhorší otázky, protože nikdy nevím, co odpovědět. Mám neskutečně mnoho zážitků, ale nikdy si na žádný nevzpomenu. Takže už jen samotné natáčení považuju za historku, kterou mám navždy v hlavě a v srdci.

Prozradíte své další profesní plány?

Zatím studují VŠMU v Bratislavě a všecko je otevřené. Radši nic neplánuju a čekám, jak se to vyvine. Miluju spontánnost, přináší mnoho krásných zážitků.

Klára Trojanová (rozhovor)
obrazek
Jak vidíte vaši postavu mámy jednoho z hlavních hrdinů filmového příběhu? Jak byste ji vy sama charakterizovala?

Tak je to taková ta klasická máma. Navenek nechává tatínka, aby řešil problémy, ale pak jde a synovi „strčí stovku“ a tatínka nenásilně a nenápadně navede tam, kam potřebuje.

Zatímco s tátou má osmnáctiletý Miki poněkud komplikovaný vztah, maminka ve vašem podání je starostlivá, laskavá... Jste podobně „opečovávací“ typ také ve své vlastní rodině?

Já myslím, že každý syn v určitém věku bojuje se svým tátou. I u nás to pomalu nastupuje… A já jsem velmi opečovávací typ. Snažím se s klukama vycházet kamarádsky, ale taky jim umím velmi důrazně připomenout, že přeci jenom jsem jejich máma.

Parta teenagerů ve filmu Dont Stop revoltuje proti generaci svých rodičů založením punkové kapely. Také jste si prošla pubertálním obdobím vzdoru proti autoritám?

Proti autoritám ani ne. Já jsem ráda, když je klid. Ale s mámou jsem vnitřně dost bojovala. Měla jsem kluka a chtěla jsem s ním občas někam odjet, tak jsem si vždycky vymyslela babičku nějaké kamarádky a tam jsem jela. Nechápu, že mi to vždycky prošlo.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, takže jste se spolu s rolí přesunula do doby, kterou jste zažila jako dítě. Máte ji spojenou s nějakými výraznými osobními vzpomínkami?

Tak já jsem už v první třídě chtěla spolužačce roztrhat učebnici ruštiny, protože jsem z domova věděla, že to není v pořádku. U nás se každý večer poslouchal Hlas Ameriky. V osmnácti jsem podepsala Několik vět a pak naštěstí přišla revoluce. Byla to hnusná doba.

A co kostýmy, jak jste se cítila v šatech nepříliš pohodlných střihů z neprodyšných umělých materiálů?

Normálně bych je určitě nosit nechtěla, ale jako kostým úplně super. Mám ráda dobové kostýmy, protože za mě udělají část práce na postavě.

Zaujalo vás něco hned při prvním čtení scénáře?

Asi to, jak je to pořád stejný. Nejdřív nám připadá, že je všechno špatně, chceme to změnit, bouříme se a pak zjistíme, že to zase tak špatný není.

Líbí se vám punková muzika, životní styl, který je s ní spojený?

Tak to mě nikdy moc nebavilo. Pro mě je to moc velkej bordel. Ale doma jsme to měli, protože brácha byl chvíli pankáč. Sám si vyráběl oblečení, do kterého se někde tajně převlíkal, aby to rodiče neviděli.

Zůstal vám v hlavě z natáčení Dont Stopu nějaký dominantní dojem - pocit - zážitek... ať už úsměvný, nebo smutný?

Mně se hodně líbilo natáčení v „našem“ bytě. Tam bylo takových relikvií!!!! Pěna do vany v podobě kačera, smradlavé mýdlo, skládaný nefunkční toaletní papír, sektorový nábytek, odporné dečky... prostě paráda!

Jiří Štrébl (rozhovor)
obrazek
Jak vidíte vaši postavu otce jednoho z hlavních hrdinů filmového příběhu? Jak byste jej vy sám charakterizoval?

Důležitý pro mě byl fakt, že otec má svého syna rád a v zásadě jde jen o klasický generační konflikt, který je v každé době stejný. Otec vnímá, že nějakým způsobem selhává ve výchově syna a řeší to afektem. Také si dovedu představit, že otce hodně štve synova hudba. Vím, že můj táta hrozně neměl rád mojí muziku a já také vlastně nemám rád hudbu svého syna.

Líbí se vám punková muzika, životní styl, který je s ní spojený?

Svět punku moc neznám, ale když jsem začal punk vnímat, poslouchal jsem v tu dobu Led Zeppelin a Pink Floyd, takže pro mě byl ze začátku punk jaksi primitivní. Pak jsem ale přišel například na Billy Idola - dnes je mu pětašedesát let a pořád zpívá do půl těla nahý. Je to hrozně nabitý člověk. Takový punk mám rád - pravdivý, energický a přesvědčivý.

Osmnáctiletý Miki má se svým tátou poněkud komplikovaný, v jednom okamžiku přímo vyhrocený vztah. Zažil jste něco podobného třeba během vlastní puberty?

Znám to spíše z domova se svým synem. Mám syna, kterému je dvanáct let, ale už je v podstatě velký jako já. Je dost „oražený“, bydlí ve Vídni a tím, že ho vidím málo, mu dovoluji víc, než bych měl. Když chci pak hledat autoritu, často je pozdě.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace. Myslíte si, že příběh z té doby může přitáhnout dnešní mladé diváky do kina? A jak na ni vzpomínáte vy?

Ve dvaaosmdesátém roce mi bylo pětadvacet let, začal jsem hrát divadlo, měl jsem pocit, že dělám něco smysluplného. Tu dobu jsem ale velmi vnímal, protože doma jsme žili hodně politicky. Je to trochu jako ty kluci s kapelou - dělal jsem něco, co tě vytahuje z té okolní šedi.

Jaká byla spolupráce se scenáristou a režisérem Richardem Řeřichou, Dont Stop je v podstatě jeho osobní vzpomínkou na dospívání a založení punkové kapely...

Atmosféra při natáčení byla skvělá. Točil jsem s Richardem Řeřichou asi pět natáčecích dnů a opravdu velmi jsme si sedli. I se svým filmovým synem jsme na sebe skvěle slyšeli. Bylo to fajn.

Jak byste charakterizoval příběh filmu?

Pro mě osobně je to příběh nadčasový. Nejde jen o tu dobu a tu konkrétní kapelu. Ten stejný příběh se může odehrávat i dnes.

Stanislava Jachnická (rozhovor)
obrazek
Vidíte vaši postavu mámy jednoho z hlavních hrdinů filmového příběhu? Jak byste ji vy sama charakterizovala?

Výtvarnice pohlcená světem fantazie, látek a kostýmů. A bohémka. V tomhle duchu taky vede domácnost. Myslím, že nestíhá být vzorná hospodyňka ani matka. Nakoupí, zkontroluje syna a v domnění, že už je dost velký a schopný se o sebe postarat se ponoří do své práce. Na výchovu je sama. Sice řeší svůj vztah s mladším přítelem, ale ten je pro syna spíš kamarád a „ten s věcma ze západu“, než autorita. Prostě ambiciózní umělkyně na volné noze, která občas ztrácí nad věcmi kontrolu.

Dejvidova máma synovu výchovu příliš neřeší. Jaké výchovné postupy preferujete v případě vlastních potomků?

Snažím se být kamarádka a hrozně nerada trestám, protože jsem sama jako dítě zákazy typu: Za trest se nebudeš dívat na Čtyři z tanku a pes (tehdy nejoblíbenější seriál) obrečela a těžce nesla. Řeším to tak, že dětem napíšu úkoly na celý den a ať si samy rozvrhnou, kdy je splní. V případě, že něco z toho neudělají, tak to většinou nezvládnu a křičím nebo hrozím autoritativním tatínkem.

Parta teenagerů ve filmu Dont Stop revoltuje proti generaci svých rodičů založením punkové kapely. Také jste si prošla pubertálním obdobím vzdoru proti autoritám?

Já jsem byla docela mírná a revoltovala jsem jen proti našim, ale tak aby to nevěděli. Například, když mi zakázali jít na diskotéku, protože tam nebyla vhodná mládež a bylo to tam moc divoké, řekla jsem, že jdu do kina a to mi prošlo. A když už mě něco doma hodně vytočilo, chodila jsem se odreagovávat do koupelny, kde jsem bouchala rukama do věšáku s župany. Občas se věšák rozbil a byl průšvih.

Dont Stop se odehrává na začátku 80. let, uprostřed dusné atmosféry probíhající normalizace, takže jste se spolu s rolí přesunula do doby, ve které jste dospívala. Máte ji spojenou s nějakými výraznými osobními vzpomínkami?

Pamatuji se jak jsme s maminkou stály frontu na zápis do tanečních do Lucerny. Stály jsme od půlnoci do 8 ráno a byly jsme čtvrté na řadě. Takže spokojenost. Nebo si vzpomínám na traumatizující zážitek, kdy jsem ušetřené peníze měnila před Tuzexem za bony, abych si mohla koupit vysněné západní džíny. Jelikož to bylo nelegální, tak jsem se hrozně bála, že mě zavřou a seberou mi ty peníze. Džíny jsem si po vystáté dvouhodinové frontě koupila. Wildcat - bez zkoušení o 2 čísla větší, ale voněly tou západní džínovinou.

Líbí se vám punková muzika, životní styl, který je s ní spojený?

Líbí se mi pár skladeb od SKA, ale jinak mě punk minul.

Zůstal vám v hlavě z natáčení Dont Stopu nějaký dominantní dojem - pocit - zážitek... ať už úsměvný, nebo smutný?

Kromě toho, že na place panovala naprostá pohoda a profesionalita, mě zaujal exteriér, kde jsem točila. Starý pavlačový dům na Malé Straně. Nájemníci byli vystěhovaní a čeká se na nového majitele. Většina malostranských domů je předělaná na luxusní restaurace nebo nadstandardní byty. Ale tenhle dům si zachoval veškerou patinu předrevoluční doby. Procházela jsem si ty byty se starými tapetami, nevkusně natřenými policemi, linoleem a padla na mě zvláštně krásná melancholická nálada uplynulého času.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Sobota 1. 11. 2014 Svátek má Felix
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz