Jasný odraz ubíjejícího frankistického režimu můžeme spatřit především v postavě otce, kterého hraje Fernando Fernán Gómez, známý také jako jeden z bratrské trojice ve filmech Carlose Saury Anna a vlci a Maminka slaví sté narozeniny. Zatímco však otec na svůj život rezignuje a věnuje se tiché zálibě včelařství, jeho dvě malé dcery žijí dál ve vlastním magickém světě a potají se straší smyšlenými historkami, zatímco se snaží usnout v tmavém pokoji - symbolickém úlu, do nějž jediné světlo proniká skrze jantarové vitráže ve tvaru plástů. Erice po vzoru oblíbených němých filmů pracuje minimálně s dialogy, o to více si však dává záležet na kompozici obrazu. Jeho dlouhé tiché záběry si svou pečlivou vyvážeností a prací se šerosvitem v ničem nezadají s mistrovskými malířskými díly. Tlumené podzimní barvy v kombinaci s nekonečnou otevřenou krajinou vyvolávají magickou intimní atmosféru. Je až neuvěřitelné, že legendární španělský kameraman Luis Cuadrado (častý spolupracovník Carlose Saury) byl v době natáčení už téměř slepý a musel se tedy spoléhat na přesné provedení svých příkazů skrze oči asistenta. K lásce k němému filmu se pak Erice v Duchu úlu vrací i obsahově, když nechá dvě hlavní dětské hrdinky shlédnout v pojízdném kině klasický horor Jamese Whalea z roku 1931 Frankenstein, aby pak tento dech beroucí zážitek mohl ovlivnit i jejich životy reálné. Je paradoxní, že černobílá originální scéna, která obě dívky nejvíce dojme, je ve skutečnosti pasáž, kterou američtí cenzoři pro údajnou přílišnou krutost z původní verze Frankensteina vystřihli. Dostala se tedy na plátna kin až teprve jako součást Ericeho filmu v roce 1973.