Mozaika příběhů jedné rodiny začíná kuriózní smrtí postaršího muže, který posilněn viagrou zkolabuje při milování s mladou milenkou. A zatímco jeho mladá dcera Anna později pláče nad jeho parte, její matka se vedle v pokoji miluje se svým mladším milence, taxikářem Petrem. Situace možná neobvyklá, ovšem ne ve světle skutečnosti, že na pohřbu jsou vedle matky, Anny, její vdané sestry Jany, především otcovy nesčetné milenky. A také nesmělý mladík, který se po obřadu představí ženám jako otcův syn Vladimír, o kterém žádná z nich neměla tušení. Postupně se odhalují nepříliš idylické vztahy. Jana se zoufale a marně snaží udržet rozpadající manželství se záletným Janem, který ji podvádí s její nejlepší kamarádkou, emancipovanou kráskou Karin, Anna se trápí svými nadbytečnými kily, čeká na svou první velkou lásku a ze srdce nesnáší přítele své matky. Všechny bydlí v jednom domku, a tak není o konflikty nouze. Vladimír, který jako nepříliš úspěšný malíř žije chudě ve sklepním ateliéru, před časem odešel od své manželky Marcely a hluchoněmé dcerky Natálky, rád by se ovšem vrátil zpátky, což jeho žena přes poměrně přátelský vztah odmítá. Ani jedno z řešení, pro které se sourozenci rozhodnou, aby se dostali z potíží však nevypadá nadějně. Jana si nechá zvětšit prsa, Anna začne shazovat kila, aby se zalíbila novému spolužákovi Davidovi a Vladimír doufá, že si svými obrazy vydělá na cestu Novou Guineu, kam odjede a už se nevrátí. Janina nová prsa však manžela příliš nezajímají, Anna zjistí, že ji zase až tak nezajímá David a Vladimír prodá jediný obrázek. Utržené peníze mu však ukradne osamělá Ruska Jelena, které se jednoho večera ujal a nechal ji i jejího malého syna u sebe přespat. A jakoby to bylo málo sedne si v autobuse na použitou injekční stříkačku. Bojí se, že by mohl být nakažen virem HIV a tak si nechá udělat test. Na výsledky však bude muset čekat tři měsíce. Postupně se napjaté vztahy dají do pohybu. Jan opustí manželku a nastěhuje se ke Karin, která kvůli němu vyhodí svého dobráckého manžela Františka. Ten se nastěhuje do podnájmu, kde se seznámí se sousedy, přátelskými Rusy, mezi nimiž je i Jelena. Nešťastná Anna je rozhodnuta skočit ze železničního mostu, před smrtí jí však zachrání neznámý mladík. Vladimír prodá ateliér, aby mohl odjet na Novou Gunieu. Jana se pokouší získat svého dávného ctitele Ríšu. Bude ji však ještě chtít?

Scenárista, producent, režisér a střihač Milan Cieslar připravoval svůj filmový projekt celých šest let. Pečlivá příprava i důmyslně zvolená kompozice se vyplatily, Duše jako kaviár za tu dobu uzrál jako víno ... "Jde vlastně o příběh jednoho člověka v různých životních etapách, rozložený do tří příběhů sourozenců Anny, Jany a Vladimíra", říká Milan Cieslar. Při psaní scénáře se Milan Cieslar inspiroval osudy skutečných lidí, včetně sebe sama a svých blízkých. "Není to tak složité - scénář jsem stavěl tak aby to všechno mělo nějaký hlubší smysl, zábavnou formu, ale také jasný začátek a konec. Proto mají příběhy ústřední trojice - přes všechny osobité zvláštnosti a peripetie - nakonec tolik společného." Neméně svědomitě probíhal i casting. Výběr herců trval skoro pět měsíců, mnohem déle, než pak samotné natáčení. "Herce pro určité role jsem hledal opravdu dlouho," přiznává Milan Cieslar, jemuž se podařilo film obsadit předními hereckými osobnostmi. "Postavu Vladimíra, muže v porozvodovém vakuu, jsem původně psal pro někoho úplně jiného. Honzu Budaře jsem pro tenhle film objevil ještě dříve, než jsem viděl Nudu v Brně, a jsem rád, že jsme se takhle šťastně protnuli - jsem s jeho výkonem moc spokojený."

Úplně naopak to bylo s Tatianou Vilhelmovou. Ta se ve filmu představí v neobvyklé roli ušlápnuté manželky, trpící milostnou avantýrou svého muže i jeho divokými násilnickými výpady. "Na Táňu Vilhelmovou jsem trochu myslel už ve chvíli, když jsem psal scénář. Vklouzla do role naprosto přirozeně. Vilmu Cibulkovou jako její matku, vrhající se už pokolikáté do nového vztahu, jsem se naopak obsadit styděl: nechtěl jsem být obviňován z toho, že sahám jenom po lidech, se kterými pracuji stabilně - v jejím případě už přes deset let. Ale málo platné, Vilma to udělala znovu úžasně." Jako poměrně obtížné se ukázalo vybrat herečku pro roli "pěkné mrchy" Karin. "Zjistil jsem, že česká femme fatale tu zkrátka chybí," říká režisér. Postavu záletné manželky nakonec svěřil Alici Veselé - ženě s nepopiratelným sex appealem, která končí s modelingem a koketuje s hraním. "Sázka na poměrně neznámou tvář se vyplatila," říká Milan Cieslar. Pomohlo i to, že Alice má s projevem před kamerou přece jenom určité zkušenosti - kdo by si nevzpomněl na postavu jugoslávské krasavice ve filmu Báječná léta pod psa? Dodejme, že okouzleného muže se závazky hrál i v tomto případě Ondřej Vetchý. "Obecně je vždycky úžasné, když se lidé promítnou do postav, které hrají," říká o výkonu Alice Veselé v roli Karin režisér. "A Alici se tahle proměna dokonale vydařila."

K neokoukaným, ale i netuctovým tvářím s výrazným charismatem patří i Karolína Kaiserová, ve filmu dojemně zamindrákovaná puberťačka Anna. "Představitelku Anny jsem hledal docela složitě," říká Milan Cieslar. "Karolina se mi jevila zpočátku starší než její postava, ale bylo okamžitě jasné, že je to zajímavá osobnost. Svůj filmový mindrák zahrála poctivě a věrohodně." Zato o Sašovi Rašilovovi, ve filmu v úloze ušlápnutého stewarda Františka, nebyl režisér zpočátku vůbec přesvědčený: "Bál jsem se srovnávání se Samotáři, ale Saša je moc dobrý herec. Do role se plně položil a já jeho výkon vnímám jako velmi přesvědčivý." Ani Ondřej Vetchý neměl svou roli vůbec jistou. O úlohu nevěrného manžela Jana s násilnickými sklony zabojoval v okamžiku, kdy už byl režisér téměř rozhodnutý pro jiného adepta. "Sešli jsme se s Táňou u mě doma a zkoušeli jsme tam scény s docela divokými momenty domácího násilí," líčí patrně nejdramatičtější okamžiky celého obsazování Milan Cieslar. "Moji sousedé se asi nestačili divit... Najednou jsem si uvědomil, že Ondra je vnitřně tragikomický a dojemný a že se pro postavu Jana skvěle hodí. Nechtěl jsem, aby jeho postava působila ve filmu zle nebo povrchně a on to přesně vycítil i naplnil."

Film se točil od 21. srpna do 1. října 2003. Natáčelo se v reálných prostorách, které podtrhují opravdový, nekašírovaný dojem z filmu, jehož příběhy znají v různých podobách mnozí z nás. Vhodné lokace se našly v Praze na Černém mostě, na Žižkově, v Dejvicích, v klubech Roxy, Mecca a na dalších, zhruba třiceti jiných místech. Nechyběla ani režisérova chalupa u Sedlčan, kde se točilo úplné finále - to se ale Milan Cieslar rozhodl nemilosrdně vystřihnout. Konec je tak otevřený, ale i nadějný ... Tvůrci se rozhodli pro velkorysý formát - cinemascope. Kamera Jiřího Macháněho tak nabízí divákům mnohem působivější zážitek z pravé filmové "podívané", práce na place je však o to komplikovanější. "Cinemascope je náročný zejména v kompozici obrazu, neboť vyžaduje stylizaci," vysvětluje Milan Cieslar. "Podoba scény i pohyby herců byly velmi promyšleně aranžovány - dojem autenticity a civilnosti tam však musel zůstat. Přesto jsme vše stihli natočit za dvaatřicet dní, navíc ve skvělé atmosféře, což považuji za opravdu husarský kousek," říká o průběhu natáčení Milan Cieslar. "Bylo to možné hlavně díky hercům, kteří natáčení brali srdcem, i celému štábu, který pracoval s absolutním nasazením."

Situace kolem vzniku filmu však nebyla vždy růžová: "Film na začátku vznikl díky nadšení producenta, jemuž se scénář tak líbil, že ho rozjel, aniž si byl jistý, že je v jeho finančních silách projekt kompletně dokončit," říká Milan Cieslar. Před koncem natáčení musel všechny závazky převzít sám režisér a projekt dokončit na vlastní pěst. "Od prvotního nápadu, který jsem dostal někdy na začátku 90. let, přes všechna úskalí kolem vzniku filmu až po dny a noci strávené ve střižně šlo pořád o moje dítě," vzpomíná dnes už s úsměvem režisér, scenárista, spoluproducent a střihač Milan Cieslar, který teď považuje film za autorský projekt se vším všudy. Film začal vznikat z čistě soukromých prostředků. Producentem je firma Happy Celluloid: zavedená filmová a televizní produkce Milana Cieslara je podepsaná mj. pod filmem Pramen života (2000), s úspěchem uvedeným na např. festivalech v Berlíně a Los Angeles. Distribuce se ujala firma Bioscop - i ta považuje tento nový český film za prestižní projekt.

Milan Cieslar (rozhovor)
Kde jste hledal pro tenhle film inspiraci?
Příběh jsem několik let v duchu připravoval a pořád jsem ho odkládal. Už začátkem devadesátých let jsem cítil, že bych rád něco takového natočil. Nenašel jsem nikoho, kdo by mi s tím pomohl, pominu-li Vladimíra Körnera, se kterým píšeme úplně jiný druh příběhů. Zpracoval jsem to sám, scénář jsem stavěl šest let tak, aby to všechno mělo nějaký hlubší smysl, zábavnou formu, ale také začátek a konec. Ve skutečnosti jde o příběh jednoho člověka v různých životních etapách. Měl jsem to štěstí, že jsem v životě potkal spoustu zajímavých lidí, a mohl se tak jejich osudy inspirovat a scenáristicky je využít. V některých momentech jsem určitě čerpal i ze svých pocitů a zkušeností. Je to o tom, že cesta za něčím, co si přejeme a bytostně chceme, nikdy nekončí. V životě zakopáváme, klopýtáme a netušíme, jestli to vše kolem nás má nějaký smysl. Příběh "kaviáru" je pro mě přes všechnu tragikomiku, nadsázku a cynismus velmi osobním filmem a jsem rád, že jsem se po letech posunul k výsledku, se kterým jsem spokojen.

Myslel jste při psaní scénáře na konkrétní herce?
Párkrát jsem si už tak strašně nabil hubu, že poučen z nezdarů dávám absolutní důraz na casting. Důležitý je výběr všech, i těch nejmenších rolí a troufám si říct, že v posledních filmech jsem se od ideálního, snad jediného možného obsazení filmu neodchýlil ani o milimetr. Uvedu třeba herecké výkony ve filmu Černý slzy - u nichž dodnes lituji, že nebyly převedeny na filmové plátno - nebo všechny svoje pohádky. Neobsazuji herce tendenčně - podle zavedených klišé - a snad dovedu rozpoznat jejich rozsah a možnosti. Herce pro určité role jsem hledal opravdu dlouho - mnohem déle, než se pak film točil.

Ovlivnil Vás při psaní scénáře nějaký autor nebo přímo filmové dílo?
Obdivuji třeba Magnolii a proplétání příběhů je zde podobné. Film je také o hledání štěstí. Jakým způsobem se k němu přiblížit a co to vlastně štěstí je. Duše jako kaviár je intimní příběh o tápání, které tu cestu za štěstím provází. Část toho všeho se odehrává vědomě, vnějškově a zbytek je podvědomá touha. S takovými motivy pracoval i Alberto Moravia. Jde o jistou nepřekročitelnost sama sebe, svého naturelu, ale i své sexuality. To vše vnímám jako silné téma.
Filmová dcera Jana Budaře a Petry Jungmanové je neslyšící. Co jste tím chtěl vyjádřit?
Film je taky o vztahu dětí a rodičů. Dlouho jsem přemýšlel, jak vyjádřit ten věčný konflikt, že děti po rodičích chtějí dokonalost, sebeobětování a v duších jsme pak jako dospělí zklamaní, frustrovaní, když rodiče tak úplně nefungovali. A tak svým dětem projevujeme stejnou míru ignorance a sobectví. Kolo se uzavírá ...
To byl krůček k tomu, abych to vyjádřil přes někoho, kdo opravdu nemůže komunikovat s vlastním tátou. Znaková řeč je tady metaforou. Je to komické i smutné, když hluchoněmá holčička natahuje ruce k otci a on úplně nezná její řeč. Teprve když má táta "na kahánku", začne si něco uvědomovat a učit se. Tak se chováme většinou všichni, smysl života si připustíme, až bývá pozdě, pokud jsme si schopni něco uvědomit vůbec. Děti jsou často něčím, co je dobré mít, jako je auto, dovolená, zábava. Stávají se obvyklým doplňkem šíleného konzumního života. Nemít dítě je dneska taky už v určitém věku divné. Filmem se prolíná motiv, že se rodiče s dětmi poprvé chytí za ruku, až když se něco stane.

Jak byste vysvětlil název filmu?
Jako střihač jsem z hotového filmu vystřihl velkou scénu Aničky, která podle skutečného příběhu dívky, jíž jsem se inspiroval, utekla kvůli nešťastné lásce z domova a živila se internetovou prostitucí. Pak ji zavolá jeden zákazník a chce, aby mu před webovou kamerou předvedla kaviár, což je jistá sexuální praktika. Po hrubém sestřihu filmu jsem zjistil, že tahle epizoda nefunguje, že by se musela více exponovat, dohrát atd. Takže jsem scénu, ve které byla uložena tajenka s názvem, obětoval. Ale titul zůstal. Váhal jsem, zda ho měnit. Ale černou duši máme nakonec všichni, ne?

Jakým způsobem vznikala filmová hudba?
Složil ji Jan Černý. Pracovali jsme spolu už na hudbě k filmům Pramen života a Černý slzy. V jednu chvíli jsem měl pocit, že bychom to mohli nechat bez hudby, ale nechtěl jsem být tak brutální. Hudba je v určitých chvílích pocitovou nadstavbou, taky proto jsme dlouho váhali, jakou hudbu zvolit. Nakonec jsou to zhudebněné pocity, zvláštní plochy plné kytarových grifů, není to klasická filmová hudba s nějakým leitmotivem, je to spíš o hromadění energie, pak se to rozpadá, je to hudba plná melancholie ...
Duše jako kaviár je film o vztazích, mohl byste v tomto ohledu navázat ještě dalšími filmy?
Když jsem v sedmnácti přišel do kina Aero, promítali tam Scény z manželského života. Koukal jsem na to s ohromením, jací ti lidé jsou a moc jsem tomu nerozuměl. Je to otázka věku. Nedávno jsem si otevřel Bergmannovy povídky, přečetl si je znovu a zjistil, že Scény z manželského života nejsou dokonalou fabulací, ale že k podobným problémům a frustracím člověk dospěje, ať chce nebo nechce. Jenom proto, že zestárne a cosi prožije. Ať je ženatý, svobodný nebo rozvedený. Chci jenom říct, že si nemyslím, že bych konkrétním filmem vyřešil všechny mezilidské vztahy i pochybnosti, které mám o smyslu života i smyslu partnerského soužití a o štěstí. Jestli je ho vůbec možno tady na světě dostat v té míře, jak si to každý představujeme. Životní materiál pro své hrdiny mám ale možná na další dva, tři filmy.

Komu je podle Vás film určený?
Zrovna jsem stříhal scénu, jak otec zemře, což je scéna plná nadsázky v té celkové kumulaci okolností. Otec během jedné letní noci vstane z horké vany, posílí se Viagrou a Poprem a při milostném aktu dostane infarkt. A do toho slyším z rádia tehdejší ministryni zdravotnictví, jak řeší, že se musí stáhnout ze sex shopů Poper, protože po jeho použití v Brně někdo umřel. Život píše příběhy sám a pokud se nepřekroutí, tak je to ten nejlepší spoluscenárista. Doufám, že Duše jako kaviár je natolik současný a aktuální film, že se v něm najde každý, od teenagerů až po důchodce.

Ocitl jste se v roli producenta, scenáristy, režiséra a střihače. Která z těchto profesí vám seděla nejvíc?
Docela rád jsem stříhal. Střihač má podobnou práci jako režisér. Dobrý střihač je trochu dramaturg a trochu i režisér. Zjistil jsem, že jsem byl ve všech fázích výroby filmu trochu schizofrenní. V podstatě kvůli protichůdnosti všech těch profesí, které jsem si vzal dobrovolně na krk. Jako producent jsem sám sobě škrtil peníze na realizaci, jako režisér jsem je nezodpovědně utrácel, jako střihač jsem byl schopen s úplnou, až nejšílenější brutalitou vyhodit ty věci, které nefungují, ale stály mě jako režiséra hodně sil a jako producenta dost peněz. Jsem však nejšťastnější, že jsem se ocitl v pozici absolutně svobodného člověka a tvůrce. V současné době produkuji a režíruji film Krev zmizelého podle scénáře Vladimíra Körnera a vím, že si budu muset po těchto dvou filmech odpočinout, protože je to dost vysilující.
Je mezi Vámi a panem Körnerem mnoho nedopracovaných témat nebo se potkáváte znovu a znovu na nových projektech?
Snažil jsem se navázat podobný dialog s někým jiným a problém byl v tom, že on je scenárista par excellence. Mohu mu například říct: Tady to cítím jinak a on je ihned schopen udělat filmový obraz a zareagovat. On totiž naslouchá a je to pan filmař. Předtím jsem se třeba seznámil s autory, kteří neviděli filmově, dramaticky a spolupráce skončila vždy kompromisem, myslím uměleckým. Samozřejmě si uvědomuji, že jeho témata jsou dost specifická a jsou si dost podobná. Vybízím teď Vladimíra ke spolupráci na nějaké současné věci. Je tu jeden námět, jmenuje se to Lovec vodního ticha. Příběh člověka, který se stane náhodným svědkem politických domluv.

S Vladimírem Körnerem právě dokončujete další film, o čem je a kdy ho budeme moci vidět v kinech?
Jde o poměrně náročný projekt, historickou ságu, odehrávající se od roku 1939 v Karélii za časů rusko-finské války až do roku 1962 v Kongu. Hraje tam řada herců, mezi nimi například Vilma Cibulková a Ester Geislerová. Ve zkratce jde o osudový příběh matky a dcery, který prochází dějinami téhle země. Premiéra je naplánována na 10. března příštího roku.

Co chystáte do budoucna?
Plánů mám moc. Chystám thriller v angličtině podle scénáře napsaného mnou a Ivou Hercíkovou s názvem Oko. Před mnoha lety tento projekt chtěl natočit sám Alfréd Hitchcock. Jde tedy o klasický thriller. V nejbližší době chci také natočit pohádku Dešťová víla podle scénáře Jana Míky a spolupracoval jsem i na scénáři filmu Czech made, anglického autora Petera Howey. Bude to thriller o nalezených stužkách z pohřebních věnců Hitlera a Mussoliniho z hrobu Reinharda Heydricha.

Tatiana Vilhelmová (rozhovor)
Znala jste Milana Cieslara před natáčením? Jak se Vám s ním spolupracovalo?
Neznala jsem ho, ale mám s ním takovou vtipnou historku. Asi ve třinácti letech jsem šla do kina a dávali úplně jiný film než jsem chtěla vidět. Šlo o film Dynamit. Ten film mě dost vzal, navíc to byl film, na který jsem šla do kina poprvé úplně sama. Když jsme potom zkoušeli s Ondřejem Vetchým nějaké scény u Milana doma, tak jsem se ptala: Proč tu máte plakát Dynamitu? Milan mi odpověděl, že to je - k mému velkému překvapení - jeho první film. Tak to jsme se vlastně na dálku propojili s našimi různými prvními zážitky.
S Milanem jako režisérem je moc dobrá domluva, je otevřený spolupráci s herci a se štábem, nepatří k těm, kteří si myslí, že herci jsou na place od toho, aby odehráli jenom to, co je ve scénáři.
Navíc když propuklo natáčení, zjistila jsem, že Milan je jeden z těch mála režisérů, kteří dělají příjemnou atmosféru při natáčení. Ohlížel se na to, jestli nás to baví a za to ho mám ráda.

Jak jste prožívala roli Jany?
Když jsem si přečetla scénář, tak jsem ji zas až tak zábavně neviděla. Připadala mi jako chudák, který touží po lásce, manžel ji bije a ona si myslí, že je to ta správná láska. Myslím si, že to je problém hodně žen, to téma je vlastně dost aktuální. Jana mi nebyla moc blízká právě tím, co všechno si nechala od svého manžela líbit. Já bych takhle rozhodně nejednala, to násilí se mi příčilo a následné sbližování mě moc nerajcovalo.

Co bylo pro Vás během natáčení nejtěžší?
Zdánlivě to vypadá, že když se točí scény násilí, tak to má těžké ten, kdo je bitý. To vůbec není pravda, těžší to má ten, co bije. Ve filmu je jedna velmi drsná a výborně natočená scéna tohoto druhu. Když jsme ji s Ondřejem dotočili, dali jsme si pivo a říkali si - že spolu jdeme do postele a předstíráme, že se milujeme, je možná taky divný, ale co je ultradivný, že se tady navzájem takhle bijeme. Působilo to dost i na lidi ve štábu, pamatuju si, že o těchto pauzách bylo na place spíš ticho. Nikomu to nebylo příjemné. Nejhorší bylo, když jsme zvládli celé aranžmá a text a třeba já jsem v poslední větě spletla text. Právě kvůli tomu Ondrovi jsem měla pocit jako kdybych nechytla gól. Natáčení bylo pro mě taky fyzicky dost náročné.
Co Vám připadlo naopak nejúsměvnější?
V průběhu natáčení se někteří lidé ze štábu vyměnili, jiní pořádně neznali scénář a nevěděli, že postava Jany podstoupila plastickou operaci prsou. Ráno mě pořádně nikdo neviděl, protože jezdíme první a oni mají svou práci a večer jsem zase často pospíchala na představení. Po několika dnech si jeden člověk ze štábu začal u cateringu dost zkoumavě prohlížet moje prsa, asi mu nebylo úplně jasné, kam zmizely ty moje filmové trojky. Když jsme točili v tom poměrně teplém září, vždycky jsem si oddychla, když mi kostymérka na chvíli ty molitany vytáhla a já jsem mohla trochu větrat. Příhod s umělýma prsama jsem zažila během natáčení víc než dost.

Jaký máte Vy sama názor na plastickou operaci prsou?
Pokud to má té ženské zvednout sebevědomí, pokud to má být ke spokojenosti obou partnerů, tak proč ne. Mně osobně představa, že bych si měla něco přidat, docela děsí. I když by bylo co přidávat. Spíš mi přijde logičtější si něco nechat odstranit. V tomhle příběhu je to ale trochu jinak, protože můj filmový manžel si to ani nikdy nepřál. Ten vztah je v takové krizi, že Jana dělá, co může, ale pak stejně přijde na to, že problém je úplně někde jinde.

Co si myslíte o nevěře?
Děje se to a není to správné. Pokud by se mi to někdy stalo, nepatřím k těm, kteří by mohli dlouho hrát divadýlko, přestože se tím živím. Jako štvaná srnka ve dvou lesích, jak se děje v případě mého filmového manžela, žít nedokážu.

Proč by měli podle Vás diváci tenhle film vidět?
Protože se týká všech, každý se v tom musí najít - moje máma, já, teenageři, prostě všichni. Pro mě je to hořká komedie o vztazích určena všem.

Co je Vám bližší - divadlo nebo film?
Mám ráda obojí, spíš si vybírám podle rolí, hledám jen trochu složitější postavy. Když je najdu, je mi jedno, jestli si na to hraju před kamerou nebo před diváky.

Jan Budař (rozhovor)
Měl jste v roli Vladimíra prostor pro vlastní improvizaci?
Drželi jsme se scénáře, ale Milan Cieslar se mě hodně ptal, co si o tom myslím a jak bych to případně řekl jinak. A co se mu líbilo, to použil. Konkrétně jsem si vymyslel příjmení postavy, kterou hraju. Jmenuje se Vladimír Žůrek. Pojmenoval jsem ho po spolužákovi ze základní školy v Brně Bystrci. Ten spolužák se jmenuje Petr Žůrek. Mně se to jméno vždycky líbilo, tak proto.

Hrajete pětatřicetiletého muže, který pomalu začíná bilancovat svůj život. Jak se Vám hrála tahle vážnější poloha?
Já jsem nepřemýšlel nad tím, kolik je tomu člověku let a ani Milan Cieslar mi to nepřipomínal. Asi se mu zdálo, že se pro tu roli hodím a pak už jsme to neřešili. Bavilo mě to. Navíc myslím, že mám s Vladimírem některé společné rysy - například jsem takový mírný hypochondr, v tomhle jsem pro inspiraci nemusel chodit daleko. Vladimír je trochu ustrašený, zmatený a zároveň tvořivý člověk, i když ještě pořád neví, kudy se propracovat k tomu, aby byl úspěšný v tom, co dělá. Je to takový zábavný a zároveň dojemný chlapík. Jde sice o člověka, který opustil rodinu, takže se nezachoval moc kabrňácky, ale ono je vždycky těžké někoho jednoduše odsoudit, pokud ho dobře neznáme. A i pak je to těžké. Na Vladimírovi se mi líbí, že to není kladný hrdina, ale takový "lidský" hrdina. Vladimír Žůrek.

Vladimír ve filmu podlehne začínajícím příznakům choroby, na kterou má podezření. Neměřil jste si ve skutečnosti během natáčení pravidelně teplotu?
Když jsme točili scénu, ve které si Vladimír v autobuse sedne na injekční jehlu kvůli které má pak také obavy, že může být HIV pozitivní, tak mě Milan Cieslar tou jehlou omylem doopravdy píchnul. Lekl jsem se, až jsem vyjekl. Později jsem se přistihl, jak si na to místo po vpichu nenápadně sahám a přemýšlím nad tím, kde všude se ta jehla válela. Trochu jsem to řešil, ale tak daleko jako Vladimír jsem se nedostal.
Jak jste zvládal znakovou řeč, kterou jste používal v komunikaci s Vaší filmovou dcerou Natálkou?
Měli jsme s Petrou Jungmanovou učitele znakové řeči. Dokonce mi znakování nepřipadalo ani tak těžké. Něco málo jsme se naučili, ale bohužel ne tolik, abychom mohli komunikovat plynně. Ve skutečnosti jsme s Lenkou Sagulovou komunikovali přes tlumočníka. Mám už s hraním s neslyšícími zkušenost. Na JAMU je ateliér výchovné dramatiky pro neslyšící, s neslyšícími studenty jsem si kdysi v Martě zahrál v představení Leonce a Lena. Mají svůj svět a je na nich výborné, že se vůbec nelitují a nepovažují za někoho, kdo by na tom byl nějak hůř než ostatní.

Ve filmu mluvíte poměrně špatně rusky, musel jste neznalost ruského jazyka předstírat?
Je to samozřejmě záměr a zároveň si toho už moc nepamatuju, takže se to hezky sešlo. V jedné scéně jsem ale zkusil vtip s použitím slov krasivyj a krasnyj a hned se ujal. To se nám na základní škole pletlo všem.

Jsou podle Vás osudy tří sourozenců Jany, Anny a Vladimíra reálné?
Příběhy postav na sebe navazují. Paralelně vidíme v jedné rodině různé dimenze vztahů, což je pěkné. Ve skutečnosti je vztahů nekonečné množství a záleží hlavně na nás, jaké jsou ty naše. Nebral bych to tak, že je to model společnosti, je to určitá sonda, svědectví o tom, jak taky můžou vypadat vztahy mezi mužem a ženou, ženou a ženou nebo mužem a mužem ...

Máte nějakou vtipnou příhodu z natáčení?
No, ona není asi moc vtipná, ale když jsme měli točit scénu, kdy mi berou krev, tak jsem se trochu bál a když to viděla Jana Bernášková, která ve filmu hraje Milušku, řekla, že to můžou natočit s její rukou. Takže ta krev je její krev. Byla moc hodná, že to pro mě udělala.
Cítíte se více jako divadelní nebo filmový herec?
Já se cítím jako bytost ve vesmíru a kromě toho se živím tím, co mě baví. Hraju si sám se sebou, hraju na divadle, ve filmu a taky s hudbou si hraju. Momentálně to chci směrovat k filmovým rolím, cítím se v nich lépe. Na filmu se mi líbí, že je takový intimní, člověk v něm může velmi minimalisticky něco vytvářet.

Jak byste vysvětlil název filmu Duše jako kaviár?
Původní význam slangového výrazu pro slovo kaviár z filmu vypadl, takže bych řekl, že je to překlad jedné francouzské povídky z roku 1935.

To vypadá na jednu z dalších mystifikací Jana Budaře ... Co těmi opakovanými mystifikacemi především o své osobě ve skutečnosti sledujete?
Je to taková obrana před tím, abych sděloval informace o sobě lidem, které moc neznám. Myslím, že to tak dělám proto, aby ani o těch pravdivých informacích, které o mně kolují, nebylo jisté, jestli jsou pravdivé a naopak. Taková malá tíseň, možná.

Ondřej Vetchý

Absolvoval pražskou konzervatoř, ze které nastoupil do ústeckého Činoherního studia. Potom působil v divadle E. F. Buriana, v současnosti je členem pražského Činoherního klubu. Na plátně se poprvé objevil už v roce 1981 v dětském dobrodružném filmu Neříkej mi majore (režie J. Hanibal), v roce 1988 byl nominován na Evropskou filmovou cenu Felix za roli ve filmu Dům pro dva (režie M. Zábranský, 1988). Za tuto roli dostal doma i v zahraničí řadu ocenění. Čtyřikrát získal nominaci na Českého lva.

Řekl o sobě
"Bylo mi ctí pracovat s tak skvělými kolegy a statečným štábem. Milana Cieslara mám moc rád, jsme přátelé a společná práce je jen další formou dobrodružné komunikace v nových a uměle vytvořených souvislostech."

Vilma Cibulková
Narozena v roce 1963 v Ostrově nad Ohří jako nejmladší ze tří sester.
Vystudovala DAMU, 1985-90 ND, od 1992 pět let v Divadle Pod Palmovkou, hrála též V Divadle na zábradlí (Leonce a Lena) . V současné době je na volné noze, hostuje v Divadle Pod Palmovkou, kde ji v současné době můžeme vidět v hrách O myších a lidech, Nebezpečné vztahy, Výstřely na Broadwayi, Kočka na rozpálené střeše. Ve Viole účinkuje společně s M. Etzlerem v koláži znveršů F. Villona Všechno jen do putyk a ženským.
Řekla o sobě
"S Milanem Cieslarem se pracovně potkáváme už na pátém projektu. Co mi přináší? No práci, která je k mé spokojenosti čím dál zajímavější. Duší jako kaviár jsme si zpestřili konec jedněch prázdnin a já se na ten film těším, což nebývá mým zvykem. Nevím, jak se Milanovi pracuje se mnou, jen tuším, že využívá čas než zestárnu a přesunu se do skupiny "opomíjených" padesátnic. Milan mi ostatně nabízí scénáře, které by málokdo odmítl. Nebýt jeho, tak se zřejmě nikdy tak úzce nepotkám s autorem našich posledních opravdových filmů - s Vladimírem Körnerem. Takže velké díky Milanovi, že se mohu takhle protnout s tímhle fenoménem české literatury. Navíc už bezmála rok pracujeme na dalším Körnerově projektu - Krev zmizelého, který je situovaný do tragické české doby válečné a poválečné. Za další vzácné setkání, opět díky Milanovi, považuji spolupráci s kameramanem Jiřím Macháněm. Tak si přece musíme vzájemně věřit, když máme za sebou i před sebou stopy, které mají smysl, ne?"

Saša Rašilov
Narodil se 26. 7. 1972, studoval na hudebně-dramatickém oddělení pražské konzervatoře a na DAMU herectví. V letech 1991 - 1993 jsme ho mohli vidět ve Studiu GAG Borise Hybnera, v období 1994 - 2002 byl členem pražského Divadla Komedie, hostoval v Divadle E. F. Buriana a ve Spolku Kašpar. V současnosti hraje v Divadle Na zábradlí. Ve spolupráci s Divadlem v Řeznické připravil se svou ženou Vandou Hybnerovou tři autorské a režijní projekty - Kolotoč, Pokus Pes a Židle, spolu s ní také vytvořil pro divadlo Ponec představení Poslední dvě cigarety na motivy novely Horace McCoye - Koně se přece střílejí. Po hostování na prknech Národního divadla se stal stálým členem jeho souboru - Cyrano z Bergeracu, Dobrý člověk ze Sečuanu, Lakomec, Naši furianti, Stísněná 22. V televizi si zahrál například ve filmech Nenávist, Lékárníkovic holka, Jak chutná láska a v seriálech Život na zámku nebo Nemocnice na kraji města po dvaceti letech.
Řekl o sobě
"Co mi postava Františka přinesla do mého skutečného života? Poprvé v životě - a pevně doufám, že taky naposledy - jsem si musel nechat na hlavě udělat melír, se kterým jsem pak byl nucený vycházet ven. Tato zajímavá skutečnost mi však umožnila analyzovat lidi ve svém okolí... Pokud jde o režiséra, Milan Cieslar je neobvykle citlivý a vnímavý. Má smysl pro detail. Pro práci na filmu o současných lidech je taková preciznost velmi důležitá a na celkovém výsledku je to myslím znát."

Petra Jungmanová
Narodila se v červenci roku 1971 v Kladně. Od čtyř let se věnuje tanci a od útlého věku také zpěvu. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Berouně, kde byla členkou folkové skupiny Dekorace, se kterou vydala desku Noc svatojánská. Po roce učitelování na základní škole v Kladně byla přijata na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor muzikálové herectví. Od roku 1993 byla členkou Městského divadla v Brně, kde ztvárnila spoustu rolí. V roce 1996 si na půl roku odskočila do Kanady, kde hlídala malé děti. Hned po návratu se opět vrátila na jeviště. V roce 1998 měl premiéru muzikál Babylon, kde ztvárnila zatím svou nejslavnější roli Harry, za kterou dostala cenu Thálie. Od roku 2000 hostovala v Karlínském divadle v Praze v roli Lízy v muzikálu My Fair Lady. S tímto muzikálem se zúčastnila měsíčního turné po Japonsku. Třikrát (v roce 1999, 2000, 2002) vyhrála v anketě Křídla Městského divadla Brno cenu pro nejoblíbenější herečku. Zahrála si v seriálu České televize Místo nahoře. Petra se také věnuje dabingu a moderování. Moderovala například vyhlášení Pohádky století. Čím dál častěji ji můžete vídat i na televizních obrazovkách. V současné době je na volné noze a žije v Praze.
Řekla o sobě
"S Marcelou se mi otevřely dveře do nového světa - světa handicapovaných lidí, neslyšících. To, že jsem měla možnost sblížit se s některými z nich a že jsem mohla spolupracovat s panem Alanem Ptáčkem, který mě učil znakovou řeč, mě utvrdilo v názoru, že velký handicap máme především my, lidi slyšící. My se můžeme naučit znakovat, a tak se neslyšícím přiblížit - oni svoje maximum pro dorozumění se s ostatními dělají, ale my ne. Roli Marceli jsem brala jako výzvu pro život: vždyť učit se znakovou řeč je vlastně jako studovat nový jazyk. A je to o to těžší, že se znakuje v každé zemi jinak. A to nemluvím o rozdílech "nářečí" mezi regiony ... Neslyšící velmi oceňují každou snahu o dorozumění a jsou velmi vstřícní. Ve filmu hraje mou dceru Lenka Sagulová, která pro mě byla obrovskou inspirací. Především její vnímání, koncentrace a pozorovací schopnosti. Její maminka mi také velmi pomohla, když mi o pauzách vypomáhala s upřesňováním znaků: jakákoli změna gesta totiž může znamenat něco úplně jiného.
A pokud jde o mého filmového manžela Jana Budaře, známe se už z Brna, kde jsme spolu hráli v Městském divadle v Brně v představení Naši Furianti. Je to pohotový a citlivý partner - kéž by tahle naše spolupráce nebyla poslední!"

Alice Veselá - Bendová
Narodila se 11. ledna 1973. Pochází z Prahy, vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu. Posledních deset let natáčí televizní reklamy a věnuje se modelingu. Zahrála si ve filmech Báječná léta pod psa, The Immortal, ... Hraje v televizním seriálu Rodinná pouta, v lednu roku 2005 ji budeme moci vidět v celovečerním filmu Sametoví vrazi (režie J. Svoboda).
Řekla o sobě
"Karin se vdala za stewarda Františka, se kterým vychovává syna ze svého předešlého vztahu. Přestože František udělá vše, co jí na očích vidí - od snídaní do postele až po placení plastických operací - Karin si toho neváží a svého dobráckého manžela podvádí s manželem svojí nejlepší kamarádky ... Tahle holka potřebuje bič víc než med. Myslím, že žen jako ona je v každé době spousta - ať mají cokoliv, nikdy nejsou spokojené. S Ondřejem Vetchým, který hraje mého milence, jsem točila už Báječná léta pod psa v roce 1996. Je to kamarád a kolega, který mi na place mockrát pomohl. Se Sašou Rašilovem, mým filmovým manželem, to byla první herecká zkušenost. Je fajn, pracovala jsem s ním ráda a taky doufám, že se při práci ještě potkáme. A Milan Cieslar? S ním to bylo milé a náročné: vydoloval i to, o čem jsem si myslela, že ve mně není. Jsem mu zato moc vděčná, pomohlo mi to i v další práci. I když je mi charakter Karin vzdálený, hrála se mi tato postava nakonec moc dobře ..."

Táňa Vilhelmová
Narodila se 13. 7. 1978 v Praze, studovala na pražské konzervatoři, na divadelních prknech se poprvé objevila ve Stavovském divadle ve hře Višňový sad, debutovala ve filmu Indiánské léto. V současnosti je v angažmá v Dejvickém divadle, za roli ve hře Tři sestry byla nominována na Cenu Alfréda Radoka, stejně tak za roli Babety v představení Sic. Hostuje v Kašparu, Rokoku a v Národním divadle. Spolupracuje také s televizí - Můj otec a ostatní muži, seriály Černí andělé, Četnické humoresky II, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Za roli ve filmu Společnice dostala cenu na televizním festivalu v Monte Carlu a na svém kontě má už pět nominací na Českého lva.

Jan Budař

Narodil se 31. 7. 1977 ve Frýdlantu v Čechách. Později se s rodiči a sestrou stěhoval nejdříve do Jirkova, pak do Zásady, Liberce a nakonec do Brna. Navštěvoval Gymnázium Petra Holečka v Králově Poli, pak studoval brněnskou JAMU. Byl v angažmá v Divadle Na zábradlí, hrál v Klicperově divadle v Hradci Králové a nyní hraje v Národním divadle v Praze. Působil také v Národním divadle v Brně, v Městském divadle v Brně a v Karlových Varech. Od dvanácti let se touží setkat s pravým indiánem. Od pětadvaceti s Audrey Tatou. V televizi ztvárnil role v Rasistických historkách a v Otec neznámý. K filmu Nuda v Brně složil hudbu a společně s Vladimírem Morávkem napsal také scénář. Nuda v Brně získala pět Českých lvů, Jan Budař si odnesl Lva také za hlavní mužský herecký výkon. Je členem kapely Eliščina malá tíseň, kde zpívá a hraje na piano. V současné době se s Vladimírem Morávkem připravuje na natáčení filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, jehož scénář je opět jejich společným dílem. Letos na podzim ho také uvidíme v novém filmu Jana Hřebejka Horem Pádem.

Karolína Kaiserová
Narodila se 25. března 1983, pochází z herecké rodiny. Působila v Dismanově dětském rozhlasovém souboru (DRSD), studovala na pražské konzervatoři. Zahrála si s Divadlem Extrem (Naše pobřežní hlídka, Prázdninové iluze, Jak Trautenberk dělal Krakonošovi ducha) a v Branickém divadle (S tvojí dcerou ne).