V roce 2009, kdy režisér Emmanuel Laurent a scenárista Antoine de Baecque dokončili svůj dokumentární film Dva ve vlně, uběhlo od pomyslného začátku francouzské nové vlny padesát let. Tímto „začátkem“ byl triumf debutu Nikdo mne nemá rád mladého režiséra Françoise Truffauta na festivale v Cannes v roce 1959, odkud byl ještě rok předtím vykázán. Ještě týž rok se François Truffaut a Jean-Luc Godard nadchli pro skutečnou kriminální kauzu, k jejímuž rozuzlení dopomohla média svou senzacechtivostí. Truffaut napsal scénář a Godard jej natočil jako zcela novátorský film, v němž už byla zřejmá jeho tendence k transformování filmového jazyka. Navzdory stylovým odlišnostem, byli Godard a Truffaut pro lásku ke stejným režisérům a sdílenému zápalu pro film, velkými přáteli, jejichž cesty se neustále protínaly. Jean-Pierre Léaud, kterého „objevil“ François Truffaut ve filmu Nikdo mne nemá rád a Jean-Paul Belmondo, jenž se poprvé s oběma režiséry spřátelil při natáčení filmu U konce s dechem, se stali originálními představiteli nervně naladěné mladé generace oscilující mezi naivitou a vzdorem. Mezi poetičností a angažovaností, která nakonec v roce 1968 oba režiséry rozdělila.

Film Emmanuela Laurenta rámuje historii francouzské nové vlny příběhem přátelství a nenávisti Godarda s Truffautem. Nezapomíná ale na mnoho dalších režisérů a režisérek, filmových kritiků a kritiček a dalších, kteří přispěli ke zvučnosti této éry. Existence filmového měsíčníku Cahiers du Cinéma nebo Cinémathèque Française jsou ve filmu pojednané jako dva hlavní „milníky“, které umožnily Truffautovi, Godardovi, Claudu Chabrolovi, Ericu Rohmerovi, Jacquesi Rivettovi, Alainu Resnaisi, Agnès Varda, Jacquesi Demymu a dalším intenzivně se setkávat, diskutovat a tvořit. Když byl v roce 1968 tehdejším ministrem kultury odvolán z vedení Cinémathèque Française Henry Langlois, jehož dramaturgie se otiskla na vkusu mladých režisérů a režisérek, následovalo nejprve silné semknutí, a pak rozchod. Únorové demonstrace proti tomuto zákroku byly prvními projevy odporu proti stávající vládě, které na jaře 1968 přerostly ve studentské bouře. Pro Godarda toto období znamenalo jasnou radikalizaci angažovaného postoje v jeho tvorbě, pro Truffauta naopak potřebu „nezaprodat“ umění politickým hrám.

Nenávistnou korespondencí, která se mezi oběma bývalými přáteli rozpoutala, ale i množstvím dalších archivních materiálů, provází dokumentem smutná tvář vycházející hvězdy současného francouzského filmu Isild Le Besco. Osmadvacetiletí herečka na sebe upozornila např. rolí Emílie, milenky markýze de Sade ve filmu režiséra Benoîta Jacquota Sade.