Zdeněk Tyc (rozhovor)
Lidé na okraji společnosti, ukřivdění, outsideři - to je pro kumšt velká výzva i velké téma. A je to také vaše téma. Přemýšlel jste o tom, proč vás tak zajímá?

Lidé na okraji mě zajímají asi proto, že já sám se mezi nimi cítím nejlépe. Jsem zkrátka sebevědomý outsider.

Jak jste objevil příběh El pasa?

Vlastně náhodou - zároveň rád říkám, že náhoda neexistuje - byl jsem nemocný, ležel v posteli, příliš unavený na knihy, listoval jsem novinami a padla mně do oka zmínka o romské ženě, která se nechce vzdát výchovy svých devíti dětí. No a to je vlastně celý děj filmu! Jedinec proti společnosti, od dětství mé milované téma. Přesila. Výzva. David proti Goliášovi. Československo proti Sovětskému svazu…

Nakolik se film liší od skutečnosti?

Film se od skutečnosti liší velmi, přesto si přeju, aby se esence shodovaly, aby zůstal smysl. Skutečná vdova má dětí dokonce devět, což se mi zdálo příliš mnoho, dvě jsem ubral. Sedm je i tak dost, ne?

A jak dopadl příběh skutečné romské maminky?

V životě se maminka znovu vdala, ve filmu by to všem přišlo jako kýč…

Co je El paso? Je to tajemství? Je to město? Je to španělsky krok? Nebude to zavádějící název?

„El paso“ je název znělý a vyzývavý. Případný. El paso je slangový výraz pro přepadení, no a my chceme diváky - v dobrém - tak trochu přepadnout.

Komu je film určen?

Odvážným divákům, kteří uvěří naší nápadité kampani - že El paso za návštěvu kina stojí.

Už ve vašem snímku Smradi měly romské děti nejdůležitější úlohu. Očividně to s nimi umíte, vždyť pro El paso jste si vybral celou romskou rodinu o sedmi dětech! V čem spočívá romské specifikum?

Film Smradi mě velmi ovlivnil, zanechal ve mně vryp, něco jako bodnutí o trn. Avšak na Romy nejsem žádný odborník, zajímají mě, respektuji je.

Čím jste docílil takového vcítění do tolik rozdílné romské mentality, že její specifika dokážete zprostředkovat i „gádžům“?

Několik roků jsem jezdil nepatrně podporovat tu „pravou“ maminku. Šel jsem s ní třeba na veliký nákup. Tlačil jsem vozík, zvedal a ukládal těžké věci, prostě jsem jí pomáhal. Užíval jsem si vyděšené reakce prodavaček i nakupujících… Na ubytovně jsem pak neodmítl příšerné lógrové kafe (takové, jaké čeká ve filmu i přátele hlavní hrdinky) a naslouchal jsem jí.

Jak jste objevil působivou hlavní představitelku - Irenu Horváthovou?

Castingová agentura mi pracně sezvala snad všechny české herečky, které připomínají Romky. Byly vesměs dobré, vybavené, spolupracující, ovšem kočka je kočka a tygr je tygr. Hledal jsem dál, vyhlásili jsme konkurzy a na jeden přišla Irena Horváthová. Instinktem jsem hned cítil, že je ta pravá.

Vybral jste jí jako protipól kultivovanou a uhlazenou Lindu Rybovou...

Linda Rybová a David Prachař jsou léta moji přátelé, pomyslně jsem je „obsadil“ už v námětu, a tak to i zůstalo ve všech verzích scénáře. Linda Rybová ve skutečnosti zdaleka není načinčaná, toto klišé je jí protivné. Přesto ho bez odmluv sehrála, její postava si to žádala. Linda je dobrá holka, točila po šestinedělí, kojila.

Irena Horváthová prý improvizovala. Jak se jí přizpůsobovali herci a tým?

Irena Horváthová je živel, jen velmi těžko se naučí věty scénáře a pak je neustále mění. Furt. Skoro to až nechápete a chcete se vztekat. Musíte si vzápětí uvědomit, že je na hranici jejích možností, že prostě mluví cizí řečí = česky… …každý čtenář si teď uvědomí, že on sám může po uvážení odpovědět na téměř jakoukoliv otázku. Když si ale představí, že najednou nesedí v křesle, ale visí hlavou dolů = míří na něj kamera a navíc pod ním zapalují oheň… odpovídá se hůře, že? Všichni herci byli nejprve ze „spolupráce“ v šoku. Pamatuji si naprosté zděšení skvělého Vladimíra Javorského po prvním zkoušení na place a při točení prvního společného záběru, kdy mu Irena odpovídala pokaždé něco jiného. A jindy než on dělal pauzy… byla to jízda na divokém koni. Ovšem smysl tam byl a herci se museli vyvázat ze škatulek a reagovat přímo.

Jak hodnotíte výkony herců a celého štábu?

S obdivem a vděčností smekám před všemi herci a před celým štábem, díky jim film funguje.

Rozumíte si s romskými dětmi - ale co všichni ostatní?

Kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Paroduji to pitomoučké heslo - ale je to tak.

Co bylo obtížné?

Natáčení s dětmi je svízelné a s romskými si to násobte desetkrát. Nejmíň. Tyhle děti nemají ctižádost, rychle se unaví, otupí, přestane je bavit práce a soustředí se na destrukci, nejlépe totální. Té se věnují naplno! Svatou trpělivost a toleranci prokázali především kameramani, byli u dětí nejblíž - a pořád. Patrik a Jirka, hrdinové. Kostymérky a maskérky zrovna tak, naši malí čerti neustále někam lezli, padali, špinili se a to celé zas a znova. Všichni však El pasu věřili, tak zaťali zuby a vydrželi.

Bylo natáčení i zábavné?

Klasické „veselé příhody z natáčení“ nějak nemáme, ale Míše Kuchynkové z produkce se podařilo sestavit tým profesionálních nadšenců, kteří dokázali žertovat i nad propastí. Vtipy drsnými a černými - není to podstata humoru?

No právě - improvizacemi muselo docházet k nepředvídaným událostem a nedorozuměním!

Lidi jsou lidmi nejvíc tehdy, když dělají věci nepředvídané, nečekané, když nepotřebují svolení a cítí sounáležitost, „rodinu“. Štábová „mafie“ je zkrátka magie a kdo to zažil, ví o čem mluvím.

Myslíte, že je u nás opravdu xenofobie vůči Romům?

Myslím, že je, a vadí mi… ne každý je přece zloděj, stačí rozlišovat. Přemýšlení je cesta.

Nemáte obavy, že si bude někdo myslet, že točíte o Romech, protože je to „in“, protože je to móda?

Takové obavy nemám.

Jakou roli v realizaci snímku mělo brněnské studio České televize?

Pomohlo nám, každá pomoc je dobrá.

Dokázal jste získat jako producenta Ondřeje Trojana (přestože finanční návratnost by mohla být sporná). Co ho přesvědčilo?

Ondřej Trojan mě zná ještě z FAMU, ze studentské revoluce. Má velký podíl na vzniku filmu a ovlivnil i jeho podobu - jak úspěšně - poznáme po uvedení do kin.

Jaký ohlas by vás nejvíc potěšil?

Smečka Českých lvů.

Ondřej Trojan (rozhovor)
Jako producent jste podepsán pod mnohými významnými či zajímavými filmovými projekty. Jako režisér už tak pilný nejste - od vašeho debutu Pějme píseň dohola uběhlo přes deset let, než jste úžasně zabodoval Želary a teprve nyní, po dalších sedmi letech režírujete svůj další film - Občanský průkaz podle Šabachovy novely. Proč jste se zároveň stal producentem filmu El Paso? Vždyť vás musí vlastní režírování zcela pohltit!

Inu, ono nebylo úplně snadné sehnat na El Paso peníze, takže realizace se protáhla o dva roky oproti původnímu plánu. Ale tak to u filmu chodí. Připravujete do realizace několik látek, některé nakonec zůstanou v šuplíku, jiné se realizují hned, na některé je potřeba trpělivost a zarputilost. To, že se projekty všelijak kříží, je dáno právě tou nevyzpytatelnou dobou pro jejich přípravu a financování. Zdeněk Tyc je z těch mých kolegů z FAMU, se kterým jsem toužil se potkat pracovně - a El Paso byla jedna z látek, kterou mi Zdeněk dal přečíst.

Co se vám líbilo na scénáři?

Především jeho autenticita. Předlohou je skutečný příběh matky devíti dětí, kterou Zdeněk osobně zná a mnohokrát se s ní setkal. Příběh filmu není černobílý, ukazuje slabiny neosobního úředního přístupu k sociálně postiženým spoluobčanům, ale také situace, kdy naše bílá většina, s poněkud odlišným žebříčkem hodnot, hodnotí počínání Romů jako nezpůsobilé pro vzájemné soužití - a mnohdy právem. Vzájemné neporozumění si, zbabělost nahlížet problémy úhlem pohledu těch druhých, přináší spoustu osobních tragédií a nevraživostí.

A co hodnotíte na hotovém díle?

Věřím, že se nám podařilo udělat pravdivý a citlivý film, který není beznadějný, který otevírá celou řadu otázek pro soužití kulturně i společensky tak rozdílných etnik - Romů a „gádžů“ - a taky otázek úředního fungování státu. Líbí se mi, že Zdeněk divákovi nevnucuje svůj názor, nementoruje.

Setkal jste se v naší zemi s xenofobním jednáním vůči Romům?

Jistě, ale to není hlavní téma filmu, v El Pasu se nehraje ani tak o toleranci rasovou, jako spíše společenskou.

Koho by mohl příběh romské maminky v nesnázích zaujmout?

Kouzlo filmu spočívá v síle jednání jednotlivých postav, v jejich síle vzepřít se nepřízni osudu a taky v síle dokázat změnit své postoje, změnit své žebříčky hodnot. To může být pro diváka velmi cenné, povzbuzující, inspirativní, emotivní. Koneckonců stejné téma bylo i hlavním motivem Želar. Nedělám si iluze, že v naší konzumní společnosti je snadné se o takovouto látku aktivně zajímat. Mnohem snadnější je nad ní zavřít oči nebo se popást nad osobní tragédií zkratkovitě v televizním zpravodajství a říct si, tak tohle se mě chválabohu netýká. Ale nepodceňujme filmového diváka. Věřím, že jsme udělali kvalitní film a to je pro mne nejdůležitější kritérium. Věřím, že diváci El Paso ocení.

Pro producenta je to asi přece jen riskantní věc. Věříte v návratnost finančních prostředků, které do El pasa vkládáte?

Bez komentáře - tento film jsme dělali z jiných pohnutek…

Irena Horváthová (rozhovor)
Co nám o své roli ve filmu El paso prozradíte?

Hraji vdovu Věru, osamělou romskou maminku sedmi dětí. Manžel jí zanechal jen spoustu dluhů, takže se musí vystěhovat do nouzového malinkého bytu, vrhají se na ni necitlivé ženské ze sociálky, čekají ji soudy, nejstarší dcerka jí utíká za mužským... Velmi jsem se do jejího trápení vcítila, jako bych to byla já sama, kdo bojuje se sociálkou, aby mi neodebrali děcka a nedali je do děcáku... Takže se mi zdá, že to bude smutný film.

Ale konec vůbec není smutný! A taky jsou tam dojemné i legrační situace, ne?

Máte pravdu. Film nakonec vyznívá přece jen nadějně.

A co dal film vám?

Byla to pro mě velká zkušenost. Mohla jsem si poprvé zahrát...

Jste ale zpěvačkou známé romské kapely Gulo čar, takže kamera nebo obecenstvo vás nevyvedou z míry.

Ano, ale mě moc lákal film, zajímalo mě, jak se to dělá, jak se to točí, protože v muzice je to trošku jiné. Je pravda, že si mě režisér Zdeněk Tyc vybral proto, že se nestydím před kamerou. Ale přitom jsem vůbec nevěděla, jak taková práce pro film vypadá. A to mě moc zajímalo. Mám z toho dobrý pocit.

Vypadáte ve skutečnosti velmi mladě, maskéři měli asi dost práce, aby z vás udělali ustaranou matku sedmi dětí!

Však mi každou chvíli přimalovávali kruhy pod očima. Ale někdy to ani nebylo potřeba, byla jsem hodně unavená a vyhublá, jak jsem jezdila na natáčení z Brna do Prahy, často i s vlastními dětmi. Tehdy mě zrovna bolel zub, osmička, trhali mi ji a zůstaly tam kořeny. Byla jsem celá oteklá a zničená. Ale Zdeněk Tyc i maskéři si libovali.

Jak se vám pracovalo s režisérem Tycem?

Velice dobře, poznala jsem, že je to moc hodný člověk. A to je pro mě moc důležité. Myslím, že i romskou problematiku poznal hodně do hloubky, přistupuje ke každému velmi citlivě. Klobouk dolů před ním. Pro mě taky hodně znamenalo, že jsem se mohla setkat s našimi českými herci a mohla jsem si s nimi zahrát, s Lindou Rybovou, s jejím manželem Davidem Prachařem, velká čest pro mě byla zahrát si s Vladimírem Javorským a s ostatními herci.

Také jste mohla improvizovat?

Když mě něco napadlo, řekla jsem to podle sebe, tak jak jsem to cítila. Zdeňkovi Tycovi se to líbilo.

Jak staré jsou vaše vlastní děti? Ve filmu jich máte sedm!

Denisovi je dvanáct a Pavlíčkovi sedm, ten začal chodit do první třídy. Ale sedm filmových dětí pro mě neznamenalo žádný problém, bylo s nimi veselo. Ta děcka si mě strašně oblíbila. A na natáčení se mnou jezdil i Pavlíček, to mu bylo šest. Moje maminka chodila do práce, sloužila dvanáctky, takže mi nemohla pomáhat a já jsem Pavlíčka neměla kam dát. A protože můj muž Pavel taky pracuje, stará se o muziku skupiny Gulo čar, brala jsem mladšího synka a někdy i staršího s sebou i na natáčení. Nakonec si ve filmu zahrály obě moje děti, ale také z naší skupiny Kaloman Baláž, který představuje milého mé filmové nejstarší dcery. Je tam vidět i zkouška Gulo čaru.

Linda Rybová ve filmu na vás jako na maminku nakonec zařve, aby vás přesvědčila, že máte svěřit hluchoněmého synka do odborné péče. Bylo by to v romské komunitě nutné i ve skutečnosti?

Někdy to tak skutečně funguje, maminky jsou silně vázané na každé své dítě ještě tím spíš, když je postižené. Velmi se o ně bojí. A má-li se takové dítě dostat do nějaké odborné péče, musí být maminka opravdu přesvědčena, že je to pro její děcko dobré.

Myslíte, že film El paso nějak pomůže romské komunitě? Třeba, že si „gádžové“ i Romové uvědomí svá specifika a budou si líp rozumět?

Určitě. Doufám, že diváky trochu i srdíčko zabolí až zjistí, že ti Romáci tak někdy doopravdy žijí. My Romové jsme hodně zbožní a otevření, se srdcem na dlani. Romové jsou jistě i hrdí, když vidí film ze života Romů. Doufám, že budou hrdí i na mě!

Víte, jak dopadl příběh oné maminky Věry ve skutečnosti?

Řekli mi, že je to podle skutečné události, ale přesně nevím, jak to dopadlo. A taky tu paní zatím neznám, jen doufám, že se s ní jednou v životě potkám, když jsem ji vlastně hrála.

David Prachař (rozhovor)
Ve filmu El paso jste ztvárnil sociálního pracovníka. Jak jste se na roli připravoval?

Ve filmu El paso hraji společně s mou manželkou Lindou Rybovou, a tak bylo jasné, že by mohly nastat komplikace v domácím provozu a o ten bylo nutné se postarat. Máme tři malé děti, takže jsme museli udělat na dlouhou dobu dopředu takový technický scénář, aby to všechno klaplo a o děti bylo postaráno.

Uměl byste si představit, že byste měl stejné povolání jako vaše filmová postava?

Uvědomil jsem si, že je to náročné a komplikované povolání. Sociální pracovníci by měli být chápaví. Musejí být tolerantní i k lidem, kteří se dostali na okraj společnosti, musejí k nim chovat sympatie, a na druhou stranu jim musejí říkat třeba i nepříjemné věci. Moc ty lidi obdivuji!

Zdeněk Tyc Vás do role tolerantního Kochty obsadil také proto, že máte moc rád děti stejně jako Vaše filmová postava.

Také jsem několikanásobným otcem! A děti v El pasu byly naprosto úžasné!

Takže jste si hned padli do oka?

Určitě! Jedna věc mě ale nesmírně příjemně překvapila. Hluchého chlapečka ve filmu hrál skutečně hluchý kluk, který neuměl mluvit a vyrůstal po různých ústavech, kde se mu nikdo moc nevěnoval. Ale při natáčení měl pořád u sebe takovou speciální paní pečovatelku, která se o něj starala a pomáhala mu. A pak jsme si všichni po nějaké době všimli, že klučina během natáčení udělal obrovský skok, že je na tom najednou mnohem lépe! To nás všechny moc potěšilo.

Asi jste občas museli s dětmi trochu improvizovat.

Museli jsme udržovat tu správnou atmosféru, někdy jsme je rozveselovali a jindy je zase tlumili. Děti prostě nevydrží soustředit se naplno osm hodin.

Co pro vás bylo při natáčení obtížné?

Snažili jsme se, abychom moc nehráli, abychom tomu dali tu správnou autentičnost, aby se to trochu podobalo dokumentu.

Zažil jste během filmování něco neobvyklého?

Moc mě nadchly lokace, kde jsme natáčeli. Hlavně u Berouna jsem objevil krásná místa. To mě na natáčení bavilo, chodit a poznávat novou krajinu. A také mě nadchl štáb! Bylo na nich vidět, že je to baví a že to dělají s láskou.

Co vás jako první napadne, když se řekne El paso?

Přepadení. Vím, že to znamená romsky „přepadení“. Na to jsem se zeptal snad jako na první věc.

Linda Rybová (rozhovor)
S jakými pocity jste roli Slečinky přijala?

Se Zdeňkem jsme přátelé. Jakmile scénář dopsal, oslovil mě. Až si scénář přečtu, ať mu dám vědět, zda roli přijímám. A mně se to moc líbilo. Hlavně mě překvapilo, že to není žádný kýčovitý příběh, kterých se ve světě točí miliony.

Hrajete ambiciózní právničku. Jak jste se na roli připravovala?

Moc mi ke ztvárnění postavy pomohla charakteristika ve scénáři, podle níž je to „slečna - slečinka“. Také jsem se radila s jednou opravdovou právničkou, trochu mě zasvětila do právnické mluvy. S kostýmní výtvarnicí jsme vymýšlely správné oblečení, nechtěla jsem chodit v takovém tom klasickém kostýmu, co nosí sekretářky. Představovala jsem si Slečinku jako hodně moderní a trendy právničku.

Obohatila jste roli o něco svého, co není ve scénáři?

Tak například když jsem jako Slečinka - právnička při natáčení vešla do bytu romské klientky Věry, vždycky jsem si přivoněla k zápěstí, kam jsem si stříkla svůj oblíbený parfém. A přesně tohle dělávám občas i ve skutečném životě, když jedu tramvají nebo metrem.

Jak se Vám spolupracovalo s nehereckou Irenou Horváthovou, představitelkou Věry?

Na začátku natáčení to bylo občas dost těžké, Irena do toho byla ještě nemocná. Pak nás ale všechny mile překvapila. Třeba když jsem zapomněla svůj text, Irena mi napovídala. Obdivuju Zdeňka, jak to všechno zvládl. Například práci s tolika dětmi považuji za dost náročnou a namáhavou. Když si všechny děti hromadně postaví hlavu, že nebudou hrát, pak je opravdu velice náročné je přemlouvat. Ale jinak byly úžasné, vůbec nebyly rozmazlené jako bývají profesionální dětští herci.

Co pro vás na natáčení bylo nejtěžší?

Ve filmu jezdíme v takovém šíleném, téměř nefunkčním autě, kterému ani nefungovaly brzdy. A teď víte, že za vámi sedí sedm dětí, no, prostě bylo to dost nebezpečné. Ale přesto to ve mně zanechalo krásnou vzpomínku. Děti v autě zpívaly a tančily, prostě prima pocit.

Proč si myslíte, že je dobré točit takovéto filmy?

Je důležité lidem ukázat romskou mentalitu a chování. Romové jsou jiná kultura, a bylo by prima, kdybychom je mohli tolerovat a být k nim ohleduplní.