Život hrdiny filmu Drewa Baylora se ale aktuálně ocitl v "hororové" fázi. Kvůli fatální chybě přišel o prestižní práci, dokonalou přítelkyni, a když má pocit, že už ho nic horšího potkat nemůže, sestřin telefonát mu oznámí úmrtí otce. Během smutné cesty do jeho rodného městečka Elizabethtown na pohřeb narazí Drew na sympatickou letušku Claire, která je doslova ztělesněný optimismus, a Drewovi dokáže, že štěstí lze nalézt i tehdy, kdy to vůbec nečekáte.
Svou roli v tom jistě hraje romantická stylizace, ale ačkoliv jsem romantik jako kráva (moc romanticky to nezní, ale velikost vnitřního pocitu to vystihuje) a dobře odleželý happy-end chápu jako ideální završení času stráveného s filmem, Elizabethtown mi přišel stejně jako jeho postavy nepřirozeně přeslazený, těžko uvěřitelný a při všech svých peripetiích, proti nimž je společný polibek u zapadajícího slunce jen sterilním kafíčkem z už jednou promáchaného lógru, extrémně přeromantizovaný doják, který se při svém kázání o kráse světa a síle lásky až příliš vzdálil od (jakkoliv stylizované) reality.
Mladý návrhář Drew je propuštěn, poté co jeho neúspěšný návrh nové boty připraví obuvnickou firmu o milióny. Rozhodne se spáchat sebevraždu, jeho otec je však rychlejší a zemře na infarkt během návštěvy vzdálených příbuzných. A tak Drew musí svůj záměr odložit, aby mohl na přání matky a sestry odjet do Elizabethtownu a postarat se o pohřeb. Cestou upoutá pozornost upovídané letušky Claire, která se ho marně snaží rozveselit, a překvapením je pro něj také setkání s početnou rodinou, která ho přijme nadmíru srdečně, ačkoli se téměř neznají. To všechno pomalu mění jeho názory a otvírá mu cestu k novému životu.
„Jak řeknete nashledanou někomu, komu jste ani pořádně neřekli ahoj?“ ptá se ve svém novém filmu Elizabethtown scénárista a režisér Cameron Crowe, který v roce 2000 získal Oscara za původní scénář k filmu Na pokraji slávy. Stejně jako tehdy Crowe i tentokrát těžil ze svých vlastních zkušeností - u filmu Elizabethtown se nechal inspirovat pocity, které u něj provázely nečekanou smrt jeho otce. Elizabethtown pojednává o tichém návrháři bot z Oregonu, který začne poznávat svého otce a kořeny své rodiny až po jeho smrti. V jeho cestě k poznání mu napomáhá nezadržitelně optimistická žena a spousta rodinných příslušníků, kteří jej učí, co to znamená doopravdy žít.
Crowe říká, že jedním z jeho hlavních záměrů bylo natočit film, jaký by se jeho otci líbil: takový, který dokáže vzbudit skutečné emoce, ale zároveň má stále blízko k humoru. „Film, v němž se mísí slzy se smíchem … to byla jeho oblíbená kombinace,“ říká Crowe. „Spolu s mou mámou měli pro tenhle mix speciální pojmenování ‚chleba a čokoláda' podle italského filmu Pane e cioccolata, který si kdysi zamilovali. Později, když jsem se stal režisérem, oblíbil jsem si tuhle kombinaci také - filmy, které vás seznámí s postavami, jenž působí reálně a pozvou vás do svých životů a když pak skončí, tak se vám po těch lidech, které jste poznali teprve před dvěma hodinami, doopravdy stýská.

V roce 1989 se v kinech objevil Croweův režijní debut Řekni cokoli … Film byl uveden tiše a bez velké kampaně, avšak jeho osud zásadně změnila důležitá nadšená recenze od Siskela a Eberta. Croweův otec byl zrovna na návštěvě rodiny v Kentucky, dozvěděl se o pozitivní recenzi a dělil se o skvělé zprávy s ostatními lidmi z rodiny, když neočekávaně zemřel na srdeční infarkt. Pro mladého filmaře to byla velká rána, s níž se nikdy pořádně nevyrovnal.
Léta plynula a Croweova kariéra byla na vzestupu - natočil filmy jako Singles, Jerry Maguire, Na pokraji slávy nebo Vanilkové nebe. Každý z jeho scénářů má velmi osobní povahu a film Na pokraji slávy nebyl výjimkou - jeho příběh je dramatizací začátků Croweovy kariéry redaktora časopisu Rolling Stone. Film se dočkal velkého uznání ze strany kritiků a přinesl Croweovi prvního Oscara za scénář. Mezi všemi kvalitními hereckými výkony jasně vyčnívala Frances McDormand v roli, kterou Crowe vzdal hold své matce Alici. Nyní přišel čas, aby vzdal hold také svému otci.

„Je to zvláštní, ale od začátku jsem se velmi bránil tomu, abych psal o svém vlastním životě nebo rodině,“ říká Crowe. „I knížky, na kterých jsem vyrůstal, byly jen zřídka psány v první osobě. Pak jsem v 18 letech napsal pro Rolling Stone článek ‚Jak jsem se učil sex'. Byl mi přidělen a došly mi všechny nápady, jak jej pojmout. Nakonec jsem zvolil první osobu. Byl to pro mě veliký průlom. Lidé okamžitě zareagovali, psali mi dopisy…Přátelé i editor mi říkali: ‚Cítil jsem se, jako kdyby to bylo o mně.' A pak už to tak bylo vždycky. Čím osobnější povahu ten příběh měl, tím byl pro lidi zajímavější. Po filmu Na pokraji slávy se mě spousta lidí ptalo - a co tvůj otec? Jaký byl? Napsal jsem o něm krátký příběh My Father's Highway. Byl to jeden z mých oblíbených, přestože nikdy neopustil šuplík. A pak jednoho dne …“
Bylo to v létě roku 2002, krátce po uvedení filmu Vanilkové nebe. Crowe byl na turné se svou ženou Nancy Wilson z rockové skupiny Heart a ve chvíli, kdy projížděli krásnou krajinou v Kentucky, se mu najednou vrátily vzpomínky na pohřeb otce v roce 1989, což byla poslední příležitost, kdy v podobném prostředí byl. A to byla ta inspirace, kterou potřeboval. „Odpojil jsem se od ostatních, pronajal jsem si auto, ztratil jsem se v Kentucky a bleskově jsem napsal celý námět.“ Pro Crowea bylo psaní tohoto filmu extrémně osobní a často velmi citově náročnou záležitostí. „Vždycky se mi líbila představa, že bych napsal příběh plný neúspěchů a fiasek, v jehož středu je však osoba, která žije jen kvůli lásce,“ pokračuje Crowe. „O podobných lidech píšu často, protože jsou to pro mě hrdinové - brodí se neustálým neúspěchem, ale plivou to ven a jdou dál. Věří, že to má cenu a ctí pozitivitu. Kromě toho je ta druhá možnost mnohem temnější a většinou to není moc fajn.“

Hlavní postavou filmu je Drew, který se zrovna v okamžiku, kdy jeho obuvní společnost potká fiasko, dozví o náhlém úmrtí svého otce. Jeho matka jej pověří úkolem, aby za ním odcestoval přes půl kontinentu do Kentucky, zajistil jeho tělo a přivezl jej do jeho domova v oregonském Portlandu. A při této příležitosti se Drew střetne s člověkem, kterého Crowe nazývá „poslem lásky“ tohoto filmu - letuškou Claire, jejíž poslání je jasné: pomoci někomu z nesnází. „Přestože má Drew hodně špatný den, na takovou zprávu v žádném případě připraven není,“ říká Crowe. „Pracovní problémy, s nimiž se potýká na začátku filmu, nejsou skutečnými problémy, nebo alespoň nemají tak kritickou povahu, jakou jsme zvyklí většině všedních neúspěchů přisuzovat. Nejde o žádné otázky života a smrti. Pak ale přijde skutečný problém - a ten otázkou života a smrti je. Drewův otec je po smrti, aniž by ho měl dosud možnost poznat. Většina z nás věří, že se budeme někdy v budoucnu moci bavit s rodiči jako dospělí s dospělými, sobě rovnými ... a že spolu jednou konečně podnikneme ty věci, které rok co rok odkládáme. Díky inspiraci, kterou mu dodává Claire, konečně dojde k tak dlouho odkládanému shledání, při němž Drew konečně pozná svého otce a také sám sebe - a ani moc nevadí, že jeden z nich je v urně. Nikdy není příliš pozdě ...“

„Film končí skoro přesně tak, jak jsem si to představoval, když mě poprvé napadnul,“ pokračuje Crowe. „Začíná koncem a končí začátkem... a při troše štěstí se při cestě z kina na chvíli zastavíte a řeknete si: 'trochu mi ti lidi chybí ...'„
„Vzpomínám si, že jsem si říkal: 'Wow, natáčíme skutečně výjimečný, upřímný příběh, se kterým se spousta lidí bude moci ztotožnit',“ říká představitel Drewa Orlando Bloom. „Když sedíte v kině a vidíte, jak se na plátně někdo potýká se životem a smrtí, úspěchy a neúspěchy - což jsou věci, které Drew ve filmu řeší - je to pro vás osvobozující, protože si uvědomujete, že před těmito emocemi se nedaří utéci nikomu.“
Bloom strávil na Croweovo doporučení několik dní studiem klasických filmů o silných citových vztazích, jakými jsou například Byt Billyho Wildera nebo Příběh z Filadelfie Georgea Cukora. „Filmy jako tyhle nejsou o vizuálních efektech a explozích - jsou to lidské příběhy o rodině, životě a smrti. A takové filmy natáčí i Cameron.“
Pro roli Claire potřeboval Crowe oslnivou hereckou osobnost, která by se mohla stát „duší filmu, postavou, která je naprosto ryzí a je zkrátka poslem lásky.“ Už když natáčení začalo, mohl s potěšením konstatovat, že jeho instinkty, na základě nichž vybral pro tuto úlohu herečku Kirsten Dunst, ani tentokrát nezklamaly.
Vzájemnou spoluprací byla nadšena i herečka, kterou velice zaujal životní náhled její postavy: „Ani trochu se nepodceňuje. Neustále uvažuje a jedná pozitivně. Je zde v podstatě jen proto, aby pomohla jinému člověku - a s tím se můžu ztotožnit.“
Pro roli Drewovy matky Hollie Baylor si režisér vybral oscarovou herečku Susan Sarandon. V okamžiku, kdy se dozví zdrcující zprávu o smrti svého manžela, je zároveň silná i velice křehká. Na začátku podléhá obrovskému tlaku a žádá nejstaršího syna, aby se postaral o záležitosti, které s úmrtím souvisejí. Teprve na pohřbu se jí daří posbírat dostatek síly, aby mohla jít dál a naučit se žít bez svého milovaného muže.
Další role ztvárnili herci z řad zkušených veteránů i talentovaných nováčků. Role Drewova nadřízeného v Mercury Shoes Phila se zhostil Alec Baldwin. Phil svou firmu řídí s jistotou a střízlivostí, která má nádech Buddhismu - bohužel se v tomto duchu nenese tak úplně. „Myslím, že Phil má načteno spoustu východní literatury. Jeho marketingem i celým životem prochází určitý pocit sebeuvědomění,“ říká Baldwin. „V jedné chvíli je to Zen-Buddhismus, v druhé Sun-Tzu a umění války. Philovi se hodí cokoliv, co by mohlo v té konkrétní chvíli pomoci k tomu, aby vyšrouboval cenu zboží nahoru.“
Mezi veleúspěšným podnikatelem Philem a jeho zaměstnancem Drewem panuje téměř rodinný vztah - dokud Drewův nový návrh boty nezpůsobí totální zkázu firmy. Phil mu pak velmi metodickým a přímočarým způsobem vysvětlí, že musí Drew přijmout odpovědnost a firmu opustit.
Tento neúspěch má vliv také Drewův partnerský život - jeho přítelkyně Ellen v podání Jessicy Biel jej po katastrofálním debutu boty, na níž pracoval posledních osm let, opustí.
V dalších rolích se objevují Bruce McGill jako bývalý přítel Drewova otce s temnou minulostí Bill Banyon, Judy Greer jako Drewova vystresovaná sestra Heather nebo Paul Schneider jako jeho bratranec Jessie.
„Když jsem byl mnohem mladší a psal jsem pro Rolling Stone, setkával jsem se na místech jako Arkansas, Oklahoma nebo Texas s fanoušky, kteří mi říkali: 'Proč váš časopis nenapíše o zdejších lidech? Zmíníte v dalším filmu naše město?“ vzpomíná Crowe. Myšlenka zaměřit se na životy lidí, žijících mimo New York či Los Angeles, byla taktéž velmi inspirující. „Nechtěl jsem napsat příběh, který by se mohl odehrát pouze ve velkém městě, které každý zná. Říkal jsem si: 'A co ti ostatní lidé? Co třeba takový Elizabethtown v Kentucky?“
Natočit tento snímek v Kentucky během léta bylo pro Crowea nesmírně důležité. Atmosféra tohoto prostředí je tak důležitou součástí příběhu, že režisér ani na chvíli nepřemýšlel o natáčení na nějakém jiném místě.
Elizabethtown je skutečné místo, které leží 45 mil jižně od Louisville. Štáb strávil při natáčení klíčových scén v Kentucky šest týdnů, během nichž si všichni toto prostředí zamilovali.
Crowe měl už od začátku jasnou představu o vizuálním pojetí filmu. Spolu s hlavním výtvarníkem Clayem Griffithem našel několik uměleckých základů, na nichž celkovou atmosféru filmu vystavěli. Měli dlouhé debaty o díle Normana Rockwella a způsobu, jakým zobrazuje Ameriku a rodinu.
Kromě toho se filmaři nechali inspirovat černobílými fotografiemi Roberta Franka, Elliotta Erwitta a Garyho Winogranda, kterým se podařilo zachytit život v 50., 60. a 70. letech.
Cameron CroweNarodil se 13. července 1957 v Kalifornském Palm Springs a vyrostl v San Diegu. Už v dětství se projevoval jako velmi talentované dítě, čehož si všimla jeho matka Alice a pomohla mu jeho schopnosti rozvinout. Crowe tak přeskočil mateřskou školu i dva ročníky základní školy a v době studia na střední byl mnohem mladší než jeho spolužáci.
Crowe začal psát do školních novin a již ve 13 letech přispíval hudebními recenzemi do undergroundového občasníku San Diego Door. Později se vypracoval na přispěvatele periodik jako Creem, Penthouse, Playboy, Crawdaddy, Music World, Circus nebo Los Angeles Times. V 15 letech se stal přispívajícím editorem časopisu Rolling Stone. Když se Rolling Stone přestěhoval do New Yorku, rozhodl se Crowe dát prostor i svým dalším uměleckým ambicím. Zatímco pokračoval jako příležitostný přispěvatel, zaměřil se zároveň na knihu o teenagerech a jejich životě ke konci 70. let.
V roce 1979 se tedy tehdy 22 letý Crowe stal falešným středoškolákem, aby mohl na základě vlastní zkušenosti sepsat zmíněné knižní svědectví. Jeho kniha Fast Times at Ridgemont High se stala bestsellerem a společnost Universal Pictures Crowea oslovila, zda by ji neadaptoval do podoby filmového scénáře. Film Zlaté časy na Ridgemont High, jehož režie se ujala Amy Heckerling, byl uveden na jaře roku 1982, stal se jedním z největších trháků roku a odstartoval kariéry takových hvězd, jakými jsou Sean Penn, Jennifer Jason Leigh, Judge Reinhold, Forest Whitaker, Nicolas Cage nebo Eric Stoltz. Crowe bylo asociací Writers Guild of America nominován na cenu pro autora nejlepší filmové adaptace a film se okamžitě stal kultovním.
V roce 1989 Crowe debutoval jako režisér celovečerního filmu Řekni cokoliv … s Johnem Cusackem a Ione Skye, který natočil podle vlastního scénáře. O tři roky později natočil romantickou komedii Singles.
Jeho další projekt, film Jerry Maguire s Tomem Cruisem, Reneé Zellweger a Cubou Goodingem Jr., se dostal na plátna kin v roce 1996 a setkal se s obrovským komerčním úspěchem. Snímek byl nominován celkem na pět Oscarů včetně kategorií nejlepší původní scénář a nejlepší film, z nichž nakonec získal jednoho - v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli. Cameron byl také nominován asociací Directors Guild of America na cenu za významný režijní počin v oblasti celovečerních filmů.
V listopadu 1999 vyšla jeho další kniha Conversations with Wilder, která je kolekcí Croweových rozhovorů s legendárním režisérem Billym Wilderem.