Rok se s rokem sešel a je to zase tady. Prosinec, v jehož průběhu vůbec nesněží a do kin přichází další fantasy sága. Žádný Pán Prstenů, Narnie, ani Harry Potter. Letošní rok je zasvěcen novému hrdinovi, Eragonovi. Projekt, jež se pokusil z adaptovat rozsáhlý první díl z plánované knižní trilogie o dračích jezdcích.  
 
Hned od počátku film provázely rozporuplné názory. Na režisérskou židli se posadil začátečník, jenž pracoval maximálně na tricích pro hvězdnou ságu strýčka Lucase a jako hlavního hrdinu vybral mladíka hrajícího maximálně ve školních představeních. Řekněme si na rovinu, že Stefenu Fangmeierovi věřil málokdo. Proto není žádné překvapení, že se noční můry vyplnily a Eragon je přesně tak průměrný, jak se očekávalo.  
 
Tentokrát za to nemůže ani tak rozsáhlost předlohy, jež se nepodařilo vkusně a kvalitně přepsat do scénáře, ale je to vina režiséra, výpravy, kamery, no seznam by byl dlouhý. Vlastně začal bych někde u hlavounů studia 20th Century Fox a končil bych u hereckého ansámblu. Dračí jezdec totiž trpí snad všemi možnými chybami spojenými s nezkušeností. A přitom to mohlo dopadnou úplně jinak. Přeci jen příběh není nic originálního a popravdě ani nic těžkého na natočení. V porovnání s takovým Pánem Prstenů je to banalita.  
 
Ač se knižní předloha tváří jako originální dílo, každý kdo ji četl ví o její neoriginalitě. Modrá bichle od talentovaného Paoliniho kombinuje veškeré fantaskní příběhy, na které si dokážete vzpomenout. Naleznete zde jasnou inspiraci příběhy Hobitů, Skywalkerů, Merlinů a dalších. Schválně se na to podívejme. Chudý farmářský hoch najde dračí vejce, díky němuž se z něj stane vyvolený, který spasí svou zem. Bude veden ušlechtilým stárnoucím hrdinou, jež musel kvůli své minulosti odejít do exilu. Z chlapce udělá svého učedníka a obětuje se pro něj v kritické chvíli, aby hrdina poznal sám své síly, postavil se na vlastní nohy a vyhrál důležitou bitvu o osud svůj i ostatních lidí dobra. Pokud se vám to zdá povědomé, tak jste na správné cestě. Co taková čtvrtá epizoda Hvězdných válek, to je vlastně to samé v bleděmodrém, stejně tak jako ostatní příběhy, kterými jsou světové knihovny přehlceny.  
 
Ovšem i ohrané vyprávění se může v rukou někoho schopného přerodit v nádherný celek. To se však neděje zde. Fangmeierovi se totiž od prvních minut rozpadá vizuální stránka pod rukama. Vizuálně podává buď špatný výkon (prvních 5 minut filmu, kromě prologu), průměrný výkon (většina snímku) a brilantní výkon podle možností (většina scén s drakem, a především závěrečný souboj monster). Režisér se až příliš schovává za to, co mu evidentně sedí a tím jsou digitální efekty. Ve scénách s dračicí Saphirou, která je nádherně zpracovaná, ukazuje, že po pár letech nabírání zkušeností by na takovýto projekt mohl mít, jenže ouha, on je to vlastně jeho první projekt. Proto si vychutnáte maximálně Eragonův let na Saphiře, při kterém si vzpomenete na třetího Pottera a především závěrečný souboj mezi vyvoleným dračím jezdcem a zákeřným Durzou. V tomto souboji film ukazuje, že možnost patřit do vyšší ligy tady byla, ale byla promarněna.  
 
Zbytek filmu je totiž klasickou šablonovitou režií, kdy vidíte klasické schéma celků, polocelků a detailů, jež už jste viděli někde jinde. Krize pak nastává, když se má stát nějaká větší bitva, či alespoň bitka. Právě v těchto momentech se naplno projevuje prozatímní neschopnost natočit něco kloudného. Choreografie možná není špatná, ale špatné postavení kamery ve spojení s děsným střihem vše posílá do pekel.  
 
Speciální kapitolou jsou pak výkony herců a jejich vedení. O hlavním představiteli jsem pochyboval už během prvních trailerů, kdy byla jasně prokazatelná jeho prkennost, vyrovnávající se dvousetletému buku. Proto je pro mě překvapením, že se Ed Speleers po počátečním váhání dokáže rozehrát a i když to není ono, tak pořád lepší než unylé dětičky z Letopisů Narnie. Pokud už jsem u těch příjemných překvapení, tak budu pokračovat Jeremy Ironsem, hrajícím svoji další fantasy roli. Tentokrát je právě on tím nejlepším na filmu a to díky zbavení se nudného a unaveného výrazu. Jeho Brom, bývalý dračí jezdec, působí živoucím dojmem a vnáší čerství vzduch do zatuchlosti celého putování. Následují už pouze průměrná až trapná představení záporných postav, které ztvárnili Robert Carlyle (Durza) a John Malkovich. Carlyle klesl tak hluboko ve svém hereckém projevu, že už asi není šance ho zachránit, proto je pouze dobře, že ve filmu dopadne tak, jak dopadne. To u druhého zmíněného to bude horší především proto, že je hlavním záporákem příběhu. Malkovichův prostor v celém ději je asi 10 minut a i tak si ho zapamatujete díky totálnímu přehrávání a jednorychlostnímu vyjadřování.  
 
Záchranou pro Fangmeierův film tak je Peter Doyle se svým soundtrackem oživující i mrtvolné zpracování. Jeho hudba uhání tak rychle, jako Saphira v plné polní. Jenže v tu chvíli je hudební stránka spoustu mil vzdálená té vizuální. Dalším bodem k dobru je rozumná délka, jejíž necelá dvouhodinovka uteče velmi rychle, za což vděčíme střihačům. Občas sice film působí kouskovaně, ale ne příliš, aby se rozmělnil. Právě kvůli těmto důvodům nedokážu dát Eragonovi nižší než průměrné hodnocení. Neměl jsem totiž během celé projekce pocit nudy a za to jsem vděčný (při vzpomínce na nudu v Narnii téměř tleskám).  
 
Jistě je to průměrná fantasy, která měla na to aby byla něčím víc, jenže na to by se museli některé věci stát jinak. Nakonec snímku přeji vysoký výdělek a další pokračování. Jen doufám, že si někdo tam nahoře uvědomí, kde je potřeba udělat nutné změny (režie, výprava, choreografie). Přecijen, první Harry Potter také není nic extra a jak se ta série hezky vyvíjí a byla by škoda zaříznout draka v rozletu, obzvlášť pokud má ještě co ukázat.  
 
Hodnocení 6/10