Exil

Informace Recenze Komentáře Obsazení Hodnocení Videoukázka Fotky

Exil Road movie o hledání kořenů plná hudby, temperamentu a smyslnosti. Ti, kteří nás opustili, se vždycky navrátí. 67% 173

67%	173 hlasů

Přehrát ukázku

Zobrazit fotky

Drama, Francie, 2004, 104 min., od 12 let
Exils
Kinopremiéra v ČR 2.12.2004 s titulky

Sdílet

Road movie o hledání kořenů plná hudby, temperamentu a smyslnosti. Ti, kteří nás opustili, se vždycky navrátí.
Jednoho dne navrhne Zano své dívce Naïmě, aby se vydali přes Francii a Španělsko až do Alžírska, do jejich země zaslíbené, odkud utekli kdysi před lety jejich rodiče do Francie. Zčista jasna se tak tyto dvě "děti exilu" pustí na svou cestu ke kořenům. Duchem zcela svobodní lidé se oddávají své smyslnosti a temperamentu na andaluském venkově či u Středozemního moře a potkávají vyděděné lidské osudy. Konec cesty přinese kromě jistých deziluzí i nečekané poznání sebe sama ...
Uprav informace o filmu

Režie: Tony Gatlif
Herci: Romain Duris, Lubna Azabalovį, Leila Makhloufovį, Habib Cheik, Zouhir Gacem, více...

Komentář k filmu Děsný děsný děsný a ještě jednou děsný. Větší francouzskou kravinu jste určitě ješt+ě neviděli. No občas se nestačím divit co některí řežiseři dokážou vyplodit!!!!!! No je to prostě takovej uchylnej film, řekl bych že až moc přifetnutej. Mě se nelíbíl, vžádném případě vám ho nedoporučuji shlédnout.
+ Napiš komentář k filmu a získej DVD ZDARMA

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka Videotéka: přidat si do ní film

Recenze

Režisér Tony Gatlif už téměř třicet let obohacuje evropskou kinematografii svou tvorbou, která by se dala popsat jak, filmové etno. Každý jeho snímek včetně nejznámějšího Gádžo dilo souvisí s hledáním vlastních alžírsko-cikánských kořenů. Po stopách předků se vydávají i hrdinové filmu Exil, mladí Pařížané Zano a Naima, potomci přistěhovalců z Alžírska. Oba protagonisté se zemi původu již odcizili, ale ani Francie se jim nestala skutečným domovem. A co kdybychom jeli do Alžírska? navrhne jednoho dne Zano. Na cestu vyrážejí spontánně, bez zavazadel a téměř bez pěnez... Trasa jejich putování napříč Francií, Španělskem a Středozemním mořem vede stranou turistických letovisek. Přespávají kde se dá a přivydělávají si sběrem ovoce a potkávají deístky Alžířanů, pro které je jejich putování úplnou pošetilostí - sami míří do země zaslíbené přesně opačným směrem. Exil, to je především koláž výtvarně dokonalých, ale přitom drsně přesvě... Celá recenze

Archinek, 8 z 10

Popis filmu Exil

Exil začíná vertikálou, když se Zano dívá z vysokého pařížského činžáku dolů na projíždějící automobily a ruch velkoměsta. Jejich cesta je pak především horizontální, je vidět krajinu. Mladí milenci jsou lidé vklínění doprostřed mezi západní a východní svět, mezi bezbřehou svobodu a staré tradice a zvyky. Jsou generací, která nemusela na rozdíl od svých rodičů za nic bojovat, utíkat ze země, prorážet cestu. Nevědí však, kde se tak v půli cesty vzali, kam mají dál jít. Proto chtějí poznat, odkud vzešli. Oba mladí lidé mají své vlastní osudy. Zanův dědeček byl antikolonialistou a zemřel umučen v alžírském vězení v roce 1959. Jeho rodiče byli repatriováni lodí do Francie v roce 1963 a nikdy se už do Alžírska nevrátili. Záhy se stal Zano sirotkem, protože oba rodiče zahynuli při automobilové nehodě. Nadïma své příběhy z minulosti jen naznačuje svým tělem /jizvy/ a chováním /vyspí se s kýmkoli na potkání/. Z jejích arabských kořenů jí zbylo pouze jméno, vzhled a temperament. Právě ona je srdcem celého filmu, v jehož rytmu celý snímek tepe. Je naprosto uvolněná, přirozená, plná touhy a mísící to krásné i hrozivé, čemu se říká cikánská krev.

O filmu

Tímto filmem se režisér Tony Gatlif sám navrátil po čtyřiceti třech letech do země svého původu. Cesta obou mladých lidí nebyla jen dokumentem o mladé generaci dětí francouzských imigrantů ze země Magrebu a jejich pocitu, že "nepatří nikam", ale snímek vystihl i jejich temperament, umění vnímat svět všemi smysly, tančit, chutnat ho. V tomto smyslu jejich svobodomyslná "road movie" neplní funkci pístu, který uvolní napětí všedního dne, ale naopak plně vystihuje nomádskou povahu cikánského národa. Závěrečná sekvence tanečního transu je zcela výjimečná a díky své délce, rytmu a snímání v reálném čase je skutečným kinematografickým zážitkem.
Spolu s intuitivní režií, vynikající originální hudbou a citem pro rámování a kompozici kamery dokazuje, že Exil nezískal letošní Cenu za režii na MFF v Cannes jen díky svému /ve Francii/ aktuálnímu tématu.

O herci

Romain Duris
Narodil se 28. května 1974. Ve filmu debutoval v roce 1994 právě ve snímku Cédrica Klapische "Le Péril Jeune". V roce 1997 hrál v úspěšném snímku Jana Kounena "Dobermann" a mezinárodně oceněném "Gádžo Dilo", kde ztvárnil hlavní roli.

O tvůrci

Tony Gatlif
Občanským jménem Michel Dahman, narodil se 1948 v Alžírsku, kde strávil dětství, než v 60. letech jeho rodina emigrovala do Francie /Marseille/. Původem je z Andalusie, hlásí se k cikánské národnosti. Prožil si těžké chvíle, ocitl se dokonce i v pasťáku, což ho ovlivnilo při psaní jeho prvního scénáře La Rage au poing /Vztek v pěstech/. Zásadně ho ovlivnil Michel Simon, v jehož šatně se jednou po jeho představení objevil. Slavný herec doporučil mladíka impresáriovi a záhy začal mladý Gatlif chodit na kurzy herectví v Saint-Germain-en-Laye. Začal vystupovat na divadelních prknech. V roce 1975 realizoval svůj první krátký film La Tête en ruine. Prorazil však až filmem La Terre au ventre, který pojednává o válce v Alžírsku.
Motiv cikánů se poprvé objevil v roce 1981 ve snímku Corre gitano, které natočil ve španělské Seville, kolébce flamenca. Pro Gatlifovy filmy je typické, že v nich zásadní roli hraje hudba - ona je tím pravým cílem na cestách jejich hrdinů. Gatlif se necítí být propagátorem cikánské kultury, říká spíše, že je "mostem" mezi cikánskou a jinou kulturou, podobně jako například Kurosawa je takovým mostem mezi kulturou japonskou a zbytkem světa. Nutno dodat, že Exil se zabývá důsledkem kolonializace zemí Magrebu, cikánská kultura tam ustupuje do pozadí. Jako imigrantská menšina ve Francii nejsou však protagonisté vylíčeni příliš idylicky - jezdí zdarma ve vlacích, mají falešné papíry, okrádají se navzájem /scéna přenocování u cikánů/, jsou si nevěrní /scéna na sevillském flamencu/, jejich láska je především tělesná a i přes svůj temperament mohou být nevyrovnaní /závěrečná scéna transu/. Nezapadají ani do kultury země svých předků, ani do západního světa.