Tento film, vlastně rádoby dokument, ve mně zanechal velmi hluboký dojem. Ale není to způsobeno ani ztvárněním ani dějem. Jedná se spíše o fakt, jak snadno je možné manipulovat lidmi. A to jak na jedné straně ze strany vlády USA a americké prezidenta G. W. Bushe a na druhé ze strany tvůrců filmu-dokumentu – Michaela Moora.  
Říkám film, rádoby dokument, protože dle mého názoru, dokument není tak hodně černobílý jako tento film, ze kterého je na první pohled cítit „protibushovské“ zaujetí. Tímto nechci říci, že by G. W. Bush byl neomylný a pokaždé se rozhodl správně, ale myslím si, že by druhá strana měla dostat také prostor na svou obhajobu či obranu.  
Jak už jsem dříve naznačila, celý film je založen na jedné věci – obžalobě G. W. Bushe, k čemuž jsou nejedenou používaný osudy jednotlivých Američanů, kteří přišli o své děti ve válce proti terorismu. Domnívám se, že na film by se divák neměl dívat jako na propagandistický film, ale spíše na dokument o lidské tragédii, o tom, co všechno dokáže válka, jak mocná jsou rozhodnutí prezidenta a vlády a jak velký mohou mít dopad.

Největší chybou je, vypravit se na tento film s očekáváním korektní „investigativní“ žurnalistiky na téma poměrů v nejmocnější zemi světa po nástupu George W. Bushe mladšího do úřadu prezidenta. Pokud se od takové myšlenky oprostíte, nemusíte být pak zarputilí Bushovi odpůrci, abyste si dokázali dokument náležitě vychutnat. A že se Moore něco snažil, aby diváky mistrným střihem a vychytralým předkládáním hodících se argumentů utvrdil v tom, že Bush je opravdu tím nejsměšnějším a nejstrašnějším prezidentem historie. Začíná to jeho samotným kontroverzním zvolením, dále pokračujeme k přelomovému 11. září, které je spíš vedlejší, neboť jen nastartuje v atmosféře strachu změny vedoucí k posílení role státu a přiblížení k hlavnímu cíli - ekomonickému profitu z války v Iráku.  
 
Film má na jednu stranu ambice skutečně diváka pobavit. V tomto ohledu je závěr výtečně vygradovaný. Zvlášť k popukání jsou scény, kde se Moore snaží neúspěšně přesvědčit zaskočené senátory, aby poslali své syny do armády a do Iráku, aby šli národu příkladem. Na druhou stranu, i přes tyto zjevné komické prvky, se jistě mnoha lidí mrazivě dotknou nepříjemná odhalení potvrzená slovy G. Orwella, že veškeré manipulace a války jsou jen zástěrkou pomáhající udržovat třídní rozvrstvení kapitalismu, rozdělení na mocné bohaté a ty ostatní.  
 
Nemyslím si však, že je třeba být z toho v depresi. Předně si přemýšliví lidé již dávno všimli, že právě války a jiné křivdy se dějí čistě proto, že jsou pro něktoho výhodné, a není to zhola nic nového. Není náhodou tím nejlepším důkazem, že to s naší civilizací není ani zdaleka tak tragické, skutečnost, že se všichni můžeme bez obav na tento snímek podívat a Moore za něj není perzekuován, ale naopak oslavován? Zkrátka ať už si o americkém prezidentu myslíte cokoli, film za vidění stojí každopádně, protože přinutí k zamyšlení. Vždyť i schopnost zdravé sebekritiky svých názorů je známkou morální vyspělosti člověka.