Tvorba rakouského zpěváka Johna Holzela alias Falca mě pořádně minula. Vždy jsem byl podobnému pojetí pop music na míle vzdálený. Jestli jsem se s touto hudbou někdy setkal, tak maximálně že mi prosvištěla kolem uší, když jsem se nedopatřením ocitnul v blízkosti puštěného rádia vysílajícího pro všechny způsobné sekretářky, sněhulačky, ale víc sexy. Nicméně proč se uzavírat před životopisným materiálem, který navíc slibuje pořádně kontroverzní zážitek. Respektive zážitek z třeskutého „dokumentu“ o životě jedné kontroverzní, excentrické popstar. Látka v níž figurují nejrůznější vyšinutí Van Goghové, rozervaní Cobainové, depresivní Curtisové či příliš rozjetí Morrisoni se vždy jevila atraktivní. Fatální důsledky sebedestruktivního nastavení mysli, díky němuž často obrovsky talentovaní lidé nedokáží přežít sami sebe. Netuším, jaká byla skutečnost, nicméně pokud byla jen vzdáleně podobná té, která se odvíjí na plátně v novém počinu režiséra Thomase Rotha, pak nezbývá než smeknout. Před čím? Před neuvěřitelným štěstím a náhodou, které v průběhu muzikantova života dopřávaly měrou vrchovatou. Jde o to, že podle psychologického vykreslení Falcova charakteru se nejspíš jednalo o mimořádně sebestředného, egocentrického a poměrně tupého oslíka bez zvláštního nadání a  vůle k čemukoliv. Podle jeho mentálních dispozic, tak jak jsou vám scénu po scéně nemilosrdně servírovány,  musí divák zákonitě kroutit hlavou nad tím, jak se to vlastně všechno mohlo stát, že vůbec někdo takový dokázal žít tak (relativně) dlouho. To už se ani neptám, jak se vlastně přihodilo, že se dokázal prosadit ve světě šoubyznysu. Jeho vokální schopnosti dosahovaly zhruba úrovně, ve které se ocitají pánové Leoš Mareš nebo Martin Maxa. (Kteří jsou známí stejně spíše díky jiným aktivitám, fotkám z večírků pražské smetánky nebo moderování podobně vypečených akcí).  Že jste je neslyšeli zpívat? Bingo! Já taky ne. Pokud bychom měli brát v úvahu formální stránku celého sólového projektu, něco jako invenční nápad, kreativní myšlení, vnuknutí, progresivita nebo aspoň schopnost něčím zaujmout, šokovat, k čemu bychom se dopracovali? Bod nula. Pak je tu marketing, všichni ti produkční, nahrávací společnosti, manažeři. Mohli byste si říct ano, na tomhle záleží hodně, ale asi by taky i za ním mělo něco stát. Něco, na čem by se dalo stavět. No dobře, od této nelogičnosti odhlédněme, dějí se různé věci, které nepochopíme do konce života. To, že na základě takového filmu je už ale opravdu pidi šance, že by existovala možnost, škvíra přijít takovému umělci na chuť je jedna věc. Druhá, jestli taková možnost existuje v případě samotného filmu. Neexistuje. Přátelé neexistuje, jakkoliv bych se snažil, ale tohle byl skutečný trapas a fiasko vedle kterého jsou všichni ti Nestyďáci a Kameňáci umělecká díla od Kubricka. Už jste viděli na tv Prima takové ty bavorské záležitosti ve stylu „Doktora z hor“ či „Komisaře Rexe?“ Vzpomínáte si na všechny ty ploché Guntery a Helgy, Ute a Lotty? Tak nějak v tomhle stylu. Zkrátka ostrý sešup z kopce. Nevěřím tomu, že by se kdokoliv jakkoliv hloupý, naivní, omezený, mohl dopouštět tak nejapných a křečovitých, nepřirozených dialogů a skutků. To co tam ti herci předvádějí prostě nevychází z reálného života, ale spíš z jakéhosi hodně zvrhlého Videodromu. Ze scénáře čouhá sláma, drhne to, rozum se tomu vzpírá, nechce uvěřit. Všechno to zní tak, že většina použitých protagonistů (až na pár výjimek ve vedlejších rolích, které ve slabých chvílích budí dojem, že při troše nadsázky mohli někdy ukončit zvláštní školu) odložila ve svých rolích mozek , ať už následkem lobotomie nebo jiné ukrutánské nehody a vy vůbec nechápete, co to má všechno znamenat. Falco se zmítá mezi úspěchem a totálními profesními a duševními propady, často je k zastihnutí v roli, kdy už je jeho renomé a sláva uměle řízena z Holandska (kde mu líbezně přezdívají, nikoli nespravedlivě, „Vidiot“). Trochu jako Milli Vanilli. A to proto, že milý Johnny Iq nula už není schopný vůbec ničeho a k jeho vrcholným kouskům patří tak maximálně to, že naboří svůj rypák do další čáry koksu nebo flašky sprostého pití. A pak, následkem komplexního čištění krve, aby vůbec byl…chodil (podobnost s Keithem Richardsem čistě náhodná) vyřvávat na veřejnosti – pódiu – bizardní hesla jako: „Mami běž otevřít vrátka, přišla kůzlátka (nebo dealer, co na tom záleží) a donesla kufřík plný čerstvě napadaného sněhu. Wow! „Fakt husté!“  
Trochu mi to celé najednou připomíná  jeden díl Simpsonů se zhruba stejně mizerným koncem. V tom díle nastupuje do továrny, ve které „pracuje“ taky Homer, cílevědomý, precizní, vzdělaný smolař a neurotik v jedné osobě Frank Grimas. Od prvního okamžiku musí narážet na Homerovu tupost, lenost, lajdáctví, zkrátka na vlastnosti, které leží přesně na opačném pólu, než ty jeho. Přesto ovšem snad díky dobrému vychování Frank kolegovi několikrát zachrání život, když se například chystá vypít kyselinu nebo sahat na vysoce nebezpečné předměty bez ochranných rukavic. Simpson se ho snaží usmířit a pozve jej k sobě na večeři. Ten nevěří svým očím. Jak je  možné, že tento darmošlap a budižkničemu má všechno to, co on, který si vždycky každou samozřejmost a maličkost  musel tvrdě vydobít, nikdy mít nebude? Luxusní dům, úžasnou rodinu, skvělé přátele, dobře placenou práci, ve které vlastně ani nemusí hnout prstem. A Frank vždy v roli outsidera, švorc, na periferii  společnosti a zájmu okolí. Kdo by z toho nedostal tik do oka. (A ránu elektrickým proudem do těla).  
Tím chci ovšem možná oproti očekávání říct, že by se člověk asi opravdu měl naučit jakési pokoře, že určité věci prostě nemusí pochopit. Kdybych byl fanoušek Falca, tak by se mě asi tohle hluboce dotknulo. Těžko si dokážu představit, že bych měl rád dál jeho písničky, se stejnou intenzitou. Že by takový brutální, teroristický materiál nezanechal na mém fanouškovství hluboký šrám. (Podotýkám, že podle všech indicií na snímku dělal štáb, který neměl zájem na tom jeho jméno poškodit, ale bohužel k tomu paradoxně došlo, přes veškerou snahu uctít jeho památku nebo natočit věc, která by něco osvětlila, která by byla přínosem, něčím hodnotným.) Příběh je opravdu bezútěšně plytký a klouže v celé své délce po povrchu, je vyprávěný šablonovitě beze stopy pokusu o snahu něco gradovat, udržet si nějakou linii, pokusit se strkat jednotlivé složky do rámu, který by to jakžtakž držel pohromadě, diváka buďto bavit nebo udržovat v napětí. Nebo aspoň bdělého. Trochu jako vychýlená a rozpadající se osnova slohového úkolu, bez rozpracování daných bodů. Ve škole by za to nedali lepší známku než tu většinou nejneoblíbenější. Rád bych řekl něco pozitivního, třeba že Manuel Rubey, představitel titulní role je výborný, dobrý nebo aspoň dostatečný. Že filmu vévodí perfektní kamera. Střihač že odvedl skvělou práci. Dramaturgie. Třebas měli aspoň dobrý catering. I když podle mrzácké fyziognomie promenádujících se taky herců se snad ani tomuhle věřit nedá. Třeba to souvisí s metabolismem. Třeba je to více metafyzický problém. Třeba jsem se špatně díval. Každý se může přesvědčit sám. Rád bych řekl něco pozitivního. Peace, not war!  
 
Ps: Tak přeci, pozitivně a k věci. Právě jsem shlédnul několik klipů na youtube a je to hanba. Být příbuzný toho nebohého zpěváka, tak se budu soudit. Je to urážka na cti a veřejné zostuzení. Ten člověk se zdá být mnohem sympatičtější, charismatičtější a rozumnější, po slizu a aroganci ani známka, to všechno, zdá se, vyrobil Manuel. A na něčí popud. V carském Rusku by se to nepochybně řešilo soubojem s kolty.