V bouřlivých předrevolučních dnech roku 1830 se v Paříži střetne slavný detektiv Francois Eugene Vidocq s tajemným zločincem přezdívaným Alchymista. V souboji s protivníkem ukrývajícím tvář pod zrcadlovou maskou však podlehne a než se zřítí do sklářské pece, požádá protivníka, aby odhalil svou tvář. Později, když se v ulicích Paříže rozkřikne, že Vidocq zmizel, vyhledá jeho společníka Nimiera mladý ambiciózní novinář Etienne Boisset, který chce pátrat po tajemství detektivova zmizení, pomstít jeho smrt a dopsat poslední kapitolu jeho biografické knihy. Nimier mu příliš nevěří, ale nakonec mu řekne o případu podivné smrti zbrojaře Belmonta a výrobce střelného prachu Veraldiho, který začali vyšetřovat krátce před Vidocqovým zmizením. Nezávisle na sobě do nich udeřil blesk s spálil je na popel. Vidocq zjistil, že černoch , který se oběma mužům staral o oblečení, byl uplacen, aby v jejich šatech nechal střelný prach, současně zjistí, že oběma mužům kdosi vložil do klobouků zlaté hřebeny, které byly ideálním vodičem. Inspektor Lautrennes, který se před dvěma lety postaral o Vidocqovo propuštění ze služeb Surete, chce po svém sokovi pátrat, dokud nenajde jeho tělo, je totiž přesvědčen, že tajemným zločincem je právě on. Boisseta přivede pátrání ke krásce Preah, která byla uplacena, aby oběma mužům podstrčila zlaté hřebeny a zjistí od ní jméno muže, který se má stát další obětí blesku, ředitele pařížské Invalidovny Lafitta. Spěchá za ním, přes jeho snahu je však Lafitt zabit. Zemře také Preah, kterou Alchymista zabije stejně jako ostatní svědky, které Boisset navštívil během svého pátrání po Vidocqovi. Stejně jako on se dostane na stopu Alchymistova ukrytu, kde čeká hrůzné tajemství smrti mladých dívek a také nejedno překvapení.

Fantom Paříže je historicky prvním vysokorozpočtovým filmem, který byl v Evropě kompletně natočen digitální kamerou. Díky revoluční technologii Sony High-Definition Digital Camera se tak řadí po bok takového amerického velkofilmu, jakým jsou Star Wars: Epizoda II - Klony útočí George Lucase (a rokem výroby 2001 jej dokonce předchází). Snímek režiséra Pitofa je však po stránce obsahu i formy ryzím evropským projektem, jehož autor má ovšem klíčový podíl na rozvíjení digitálních technologií na starém kontinentě. Pitof se už podílel na tak významných projektech, jakými jsou poetické snímky Delikatesy (1991) a La cité des enfants perdu (1995) režisérů Marca Caroa a Jeana-Pierra Jeuneta, s nímž jako supervizor vizuálních efektů spolupracoval na jeho hollywoodském debutu Vetřelec: Vzkříšení (1997). Podílel se však také na typicky francouzském comicsovém dobrodružství Asterix a Obelix (1999, režie Claude Zidi).

Cílem Pitofa jako autora vizuální koncepce Fantoma Paříže i debutujícího režiséra se tentokrát stalo znovustvořit Paříž roku 1830 jako svět naplněný zlověstnou temnotou a všeprostupujícím strachem z tajemného vraha. Jako hlavní inspirace k tého náročné práci mu posloužily malby Gustavea Moreaua (1826-1898) - představitele francouzského symbolismu a spolutvůrce evropské secese. Precizní práce s detaily včetně doladění barevných valérů stejně jako komplexní realizace autorské vize se tak odrazila do skutečnosti, že digitální postprodukce filmu trvala celý rok - stejně dlouho jako jeho scenáristická příprava.

K té si debutující režisér přizval Jeana-Pierrea Grangého, kterého známe jako autora románové předlohy, a scenáristu krimithrilleru Matthieua Kassovitze Purpurové řeky (2000). Už během psaní scénáře byla ovšem musela být zohledňována skutečnost, že computerem stvořené efekty budou hrát v připravovaném filmu mimořádně důležitou roli. Ukázat, jak vypadalo město nad Seinou před 170 lety - před průmyslovou revolucí, urbanizací a populační explozí - to byl jeden z úkolů, který si autoři vytyčili už v průběhu vzniku textu. Zdánlivě obyčejný obraz scénáře zavádějící Etiennea do blízkosti Pont Neuf musel být napsán s ohledem na současné možnosti digitální technologie. Během postprodukce pak bylo na špičkových specialistech z Pitofova týmu, aby znovustvořili Paříž tak, jak vypadala z nábřeží poblíž slavného mostu. Computeroví grafici museli vytvořit zmenšený virtuální model a tvůrci zvláštních efektů pak v natočených záběrech "vymazali" moderní prvky a nahradili je původními tak, jak je známe z dobových obrazů a rytin.

Neméně důležité bylo i stvoření padoucha: Alchymista totiž není obyčejnou postavou, ale spíš pekelným stvořením, na jehož zrodu se vedle autorů scénáře podíleli i kaskadéři a nezbytní computeroví grafici. Aby byl výsledek právě takový, jak si režisér Pitof přál, vystřídal se pod kápí Alchymisty kaskadér, ale i boxerský šampion a dokonce i hiphopový tanečník. Zloduchova hrůzná podoba skrývaná pod kápí však byla opět úkolem pro computerové grafiky. Protivníci tohoto pekelného zloducha jsou však velmi lidští a záleželo na jejich hereckých představitelích, jak dokáží dodat věrohodnost počítačově stvořenému zlu. V tomto případě autoři neváhali vsadit na jistotu a roli spisovatele Etienna Boisseta svěřili vycházející hvězdě francouzského filmu Guillaumeovi Canetovi, zatímco part charismatického Vidocqa, který s Alchymistou svede lítý, ale neúspěšný boj, nabídli evropské herecké jedničce Gérardu Depardieuovi.

Part krásné Preah připadl herečce španělského původu Inés Sastre a zkušený André Dussolier ztvárnil roli Lautrennese. Fantom Paříže se tak stal filmem, který svým divákům nabízí velké, barvité dobrodružství spojující hereckou akci s temnou atmosféru dávných časů stvořených prostřednictvím nejmodernější techniky. Na letošním festivalu Fantasporto získal Fantom Paříže ocenění za nejlepší zvláštní efekty a na MFF fantastických filmů v Bruselu byl oceněn zlatou Velkou cenou jako nejlepší evropský fantastický film roku.

Jeden z prvních detektivů francouzské Sureté - Eugéne Francois Vidocq, kterého ve filmu hraje Gérard Depardieu - skutečně existoval. Na stvoření romantické aury, kterou je obklopen tento zločinec, který se jednoho dne rozhodl své schopnosti vložit do služeb spravedlnosti, se podílela především jeho Autobiografie vydaná v roce 1829. Skutečný Vidocq byl synem chudého pekaře a po pestré kariéře zloděje, cirkusáka, tuláka, galejníka a mistra v útěcích z vězení se dal k dispozici tehdy čerstvě založené Sureté, za což se mu dostalo amnestie ve věci jeho předchozích přestupků. Svých známostí s podvětím a důvěry, jíž se tam těšil, využíval ke sbírání informací a usvědčování pachatelů. Chlubil se, že během 18 let své policejní činnosti poslal za mříže neuvěřitelných 20 000 lidí, což odpovídá skutečnosti, že jeho paměti jsou směsicí pravdy, polopravdy a zcela smyšlených historek.

Vidocqa zmiňuje např. Edgar Alan Poe ve své legendární povídce Vraždy v ulici Morgue (1841), která stanovila základy evropského detektivního románu a stvořila postavu "velkého detektiva". Tam je však skutečný profesionální detektiv Vidocq (omezený svou horlivostí a neschopností odpoutat se od detailů) kritizovaným protipólem Poeova smyšleného intelektuálního analytika - elegantního detektivního amatéra Dupina. Vidocq znovu ožil v tvorbě francouzského spisovatele románů na pokračování a scenáristy Arthura Bernédea, který mimochodem stvořil i další slavné postavy, jež inspirovaly filmaře: proslulého tajemného mstitele Judexe i fantomatického Belphégora (ten se nedávno vrátil na stříbrné plátno ve filmu Belphegor: Fantom Louvru).

Vidocq se objevil už v němém filmu: v roce 1922 se stal titulním protagonistou krimisnímku Jeana Kemma, v roce 1938 byl hrdinou filmu Jacquese Daroye a v roce 1967 si ho jako hlavní postavu vypůjčili Marcel Bluwal a Claude Loursais pro svůj televizní seriál Les nouvelles aventures de Vidocq. V letech 1971-1975 tito autoři iniciovali další seriál, v němž roli Vidocqa vytvořil známý francouzský herec Claude Brasseur. Zatím naposled se Vidocq objevil ve filmu Douglase Sirka A Scandale in Paris (1946), kde ho ztvárnil George Sanders.

Gérard Depardieu
Patrně nejznámější francouzský a nejspíš i evropský herec oslaví letos v prosinci čtyřiapadesátiny a se svým kreditem superhvězdy, která se dokázala sebevědomě prosadit i v Hollywoodu, má pověst živoucí legendy. Od svého debutu v krátkém snímku Le beatnik et le minet (1965) si na své konto převedl desítky pozoruhodných rolí. Držitel herecké ceny Gérarda Philipa 1973 je dvojnásobným laureátem Césara (za drama Francoise Truffauta Poslední metro v roce 1981 a adaptaci Rostandovy hry Jeana-Pierrea Rappenaua Cyrano de Bergerac v roce 1990) a devětkrát byl na ni nominován (mj. za i u nás známé filmy Policie - 1986, Pod sluncem Satanovým - 1988 a Camille Claudelová - 1989). Cyrano de Bergerac mu vynesl také cenu za herecký výkon na MFF v Cannes 1990, nominaci na Oscara 1991 a cenu BAFTA 1992.

Mezi další ocenění, která Depardieu během své dlouhé kariéry získal, patří i Zlatý lev za celoživotní dílo na MFF v Benátkách 1997, kde už předtím získal Volpiho pohár za krimi Policie (1985). Mezi další ocenění Depardieuovy herecké práce patří i nominace na Evropskou filmovou cenu za kostýmní dobrodružství Muž se železnou maskou (1998). To patří mezi hercovy "hollywoodské" výboje, které vesměs spojuje oddechové ladění (výjimkami je jen titulní part v ambiciozním historickém dramatu 1492: Dobytí ráje, 1992 a rolička Reynalda v původní nesetříhané verzi Hamleta režiséra Kennetha Branagha, 1996). O tom, že také zámořské publikum může uznat jeho hvězdný kredit, svědčil už hercův americký debut - komedie Petera Weira Zelená karta, za niž byl oceněn Zlatým glóbem 1990. Mezi Depardieuovy další americké filmy patří i hollywoodský remake vlastní francouzské komedie Táta nebo milenec?, který se i v českých kinech hrál pod názvem Můj táta hrdina (1994).

V tragikomedii Normana Jewisona Bogus si Depardieu zahrál s Whoopi Goldberg a v rodinném dobrodružství 102 dalmatinů se objevil coby zloduch po boku Glenn Close. Mezi další role, do kterých Depardieu momentálně investuje svůj hvězdný kredit, patří dobromyslný silák z dvojice francouzských comicsových dobrodružství Asterix a Obelix (1900, režie Claude Zidi) a Asterix & Obelix: Mise Kleoptara (2002, režie Alain Chabat). Zatímco jako režisér se angažoval pouze jedinkrát (ve filmovém přepisu klasické komedie Tartuff, 1984), můžeme se s ním setkávat také jako s producentem (jako vedoucí výroby se podílel na i u nás známém snímku Nicka Cassavetese Jak ta je úžasná!).

Guillaume Canet
Narodil se v roce 1973 a jako herec debutoval v televizním filmu Ils n'ont pas 20 ans (1994). O pět let později byl nominován na Césara za film režiséra Pierrea Joliveta En plein coeur (1998). V českých kinech jsme tohoto slibného sympatického herce mohli vidět zatím jen v menší roli v dramatu Dannyho Boylea Pláž (2000). Mezinárodní kariéru si začal budovat i účinkováním v nezávislém snímku režiséra Jerryho Schatzberga The Day the Ponies Come Back. Spolupracoval i s dalšími slavnými režiséry, např. s Patrickem Chéreauem nebo s Andrzejem Zulawskim (v jehož filmu La fidelité si zahrál po boku Sophie Marceau). Je manželem bývalé německé top-modelky Diane Heidkrueger. Hraje v televizi i na divadle a pokouší se také o režii, zatím jen v rámci krátkometrážní tvorby a reklamy.

Inés Sastreová
Španělská herečka, která příští rok oslaví třicetiny, zahájila svou profesionální dráhu už ve dvanácti letech, kdy si poprvé zahrála v reklamě. Z reklamního průmyslu a modelingu vedla její cesta přímo na stříbrné plátno díky Carlosi Saurovi, který si ji vybral pro roli Elvíry ve svém historickém dobrodružství El Dorado (1988). Na počátku 90. let zakotvila v Paříži, kde se kromě herectví i nadále věnovala modelingu (pro duben 1997 byla novou tváří firmy Lancome). V remakeu klasické hollywoodské komedie Sabrina (1995) jsme ji mohli zahlédnout jako jednu z pařížských modelek. Za hlavní roli ve filmu Un amor de Borges (1999) získala Stříbrného kondora od Společnosti argentinských filmových kritiků. Se svým hereckým partnerem z filmu Fantom Paříže - Gérardem Depardieuem - se setkala už v televizní minisérii inspirovanou románem Alexandera Dumase Hrabě Monte Christo (1998), kde svůj šarm propůjčila postavě otrokyně Haidée.

André Dussolier
Patří mezi nejvýznamnější francouzské herce střední generace (ročník 1946). Rodiče z něj sice chtěli mít profesora, už na gymnáziu se však začal věnovat divadlu a také během univerzitních studií moderní filologie v Grenoblu paralelně rozvíjel své divadelní aktivity. Herecké vzdělání si doplnil na pařížské Státní konzervatoři dramatického umění. V absolventském představení si ho všiml režisér Francois Truffaut a obsadil ho do role nesmělého sociologa Prévinea do své černé komedie Une belle fille comme moi (1972).

Zatímco na scéně Comédie Francais exceloval především v Moliéreových komediích, ve filmu se zároveň prosazoval pod vedením řady významných režisérů (mj. Claudea Lelouche - Toute une vie, 1974, Claudea Chabrola - Alice ou le derniére fugue, 1976, Érica Rohmera - Perceval le Gallois, 1978, a Le beau mariage, 1981). V 80. letech začal spolupracovat s Alainem Resnaisem (La vie est un roman, 1983, Mélo, 1986 - nominace na Césara). Mezinárodní popularitu mu však přinesl až part sukničkářského stevarda v komedii režisérky Coline Serreau Tři muži a nemluvně (1985), který známe - stejně jako Dočasný ráj (1981) režiséra Andráse Kovácse - i z našich kin. Resnaisovo drama Láska až za hrob (1983) a snímek režisérky Jeanne Labrune Z písku a krve (1988) patří k těm nemnoha filmům s Dussolierovou hereckou účastí, které jsme mohli vidět alespoň v české televizi.

Po boku Jiřího Menzela si zahrál v politické grotesce Tadeusze Konwickiho La petite Apocalypse (1992), jež však v českých kinech nebyla uvedena. Nedávno jsme si však mohli připomenout alespoň Dussolierův hlas: ve vysoce ceněné komedii Jeana-Pierrea Jeuneta Amélie z Montmartru totiž sehrál roli neviditelného vypravěče celé rozmarné story. V roce 1993 získal Dussolier prestižního Césara za part houslařského mistra Maxima v melodramu Claudea Sauteta Un couer en hiver (1992). Stejného prestižního ocenění se mu dostalo v roce 1998 za film On connait la chanson a nejnověji letos - za snímek La chambre des officiers.

Pitof
Debutující režisér, jehož skutečné jméno je Jeasn-Christophe Comar, je dobře známý především jako autor zvláštních efektů v řadě významných evropských i amerických filmů. Je však také střihačem a hudebníkem. Svou tvůrčí kariéru zahájil v roce 1979 a sbíral zkušenosti jako asistent režie a střihač, především reklamních spotů. Jako jeden z průkopníků digitálního obrazu pracoval na reklamách a videosnímcích řady významných světových režisérů (např. Marc Caro a Jean-Pierre Jeunet, Lars von Trier, Jean-Jacques Beineix, Wim Wenders, Claude Miller či Jean-Marie Poiré). S Alainem Chabatem udělal v roce 1997 populární reklamu na Pinball a za trikařskou účast na reklamním spotu na "Mulino bianco" získal cenu Miglior usi degli effetti speciali v rámci festivalu Spotitalia 1995. Pozornost v této oblasti si získal také jako samostatný režisér (za spot "Hommage to Jesse Owens a Carl Lewis" získal cenu Podium d'Or na Mifedu 1996 a cenu Theiere d'Or na festivalu Imagina 1996). V této době také spolupracoval na znělkách televizních stanic La Cinq a TF1.

V letech 1990-1998 mohl díky speciálně vytvořenému computerovémnu programu nabídnout své služby jako supervizor či režisér vizuálních efektů takovým tvůrcům, jako je Bertrand Tavernier, Yves Robert, Jean-Maria Poiré (Návštěvníci, 1984), Gérard Oury (La soif de l'or, Fantome avec chauffeur), Gérard Jugnot (Casque bleu, Fallait pas!), Luc Besson (Johanka z Arku, 1999) nebo Claude Zidi (Asterix a Obelix, 1999). Za technickou stránku komedie Michela Blanca Grosse fatigue (1994) získal na MFF v Cannes Grand Prix. Jako druhý režisér a supervizor zvláštních efektů se podílel na čtvrtém dílu sci-fi Vetřelec: Vzkříšení Jeana-Pierrea Jeuneta (druhá cena v kategorii zvláštních efektů Imagina 1997).